Rok v Kanadě – Cestovačka první

22. 6. 2009

Při výjezdu z Vancity směrem na Whistler, kde se budou zčásti konat olympijské hry a tudíž tady Kanaďani budují novou dálnici, jsme hledali supermarket na nákup potravin. Našli jsme velké nákupní středisko, kde – být to u nás – je určitě velká žrádelna, ale tady ne, jen samé butiky a značkové obchody, ale supermarket nikde. Na jiném místě jsme narazili na supermarket, kde byly jen biopotraviny a byl to zážitek spíš na oko, nádherně vyrovnaná zelenina, překrásné saláty a další dobroty, ale ty ceny …  Byl to obchod pro horních deset tisíc, skoro se nám chtělo vyndat foťák, ale na normální nákup to nebylo. Nakonec se nám podařilo najít obyčejnou prodejnu, natankovat benzín a vyrazit po Hwy 99 na sever. Je to skoro dálnice, ale je ještě ve výstavbě a do parametrů evropské dálnice má daleko, jsou tu velká převýšení, zatáčky atd. Na oběd jsme zastavili na parkovišti u jednoho z „British Colombia provincial parks“, kde jsme zjistili, že se všude platí za parkování a tudíž si budeme muset koupit parkovací kartu, abychom ušetřili.

Odpoledne jsme dorazili do Squamishe, města, kde se snoubí oceán a hory. Kemp, který jsme si vybrali, se ukázal být hezčí, než jsme si mysleli. Máme místo na stan s výhledem na 350 m vysoký vodopád, běhají tu králíci, kteří se ničeho nebojí, veverky skáčou ze stromů a pózují a našli jsme si plac s přístřeškem a záchodem, kde vůbec nikdo není. Už se nemůžeme dočkat zítřejšího výletu.

23. 6. 2009

Výstup na Mt Stawamus chief. Masivní skalisko tyčící se nad vodou a městečkem Squamish se stalo naším prvním cílem. Byl to krásný výstup, nejdříve lesem a podél padajících vod a na závěr s téměř horolezeckou pasáží, kde byly do kolmé stěny přibité řetězy, po kterých jsme lezli. Chief má tři rozdělené vrcholky, z nichž nejvyšší má 702 m nad mořem a z jedné strany je to kolmá stěna dolů, z druhé vedla naše trasa a nebyla o moc mírnější. Než se cesta stočila do kopce, byla cedule varující, že se nejedná o žádnou vycházku v parku, ale o velmi těžký trail, a i když jsme se jí zprvu trochu smáli, měla docela pravdu.   

Zdolali jsme oba nejvyšší vrcholky a cesta nahoru a dolů nám zabrala asi 5 hodin. Bylo krásné počasí, a tak i výhledy stály za to. Společnost nám dělalo malé zviřátko, které jsme překřtili na horskou veverku.Vypadalo jako něco mezi veverkou a myší a vůbec se nebálo, naopak chvíli se tvářilo, že samo zaútočí. Šli jsme celkem sami, jen občas potkali další výletníky, až odpoledne při sestupu dolů se jich vyrojilo více.

Podvečer jsme strávili v našem kempíku hygienou a na večer jsme si koupili dřevo na oheň, protože se tady oficiálně nesmí sbírat v lese, ale až nám to koupený shoří, tak si nějaký soušky naberem a upečem si klobásky.

24. 6. 2009

Dnešek musím začít situací, která se stala ještě včera před spaním. Trochu jsem zpanikařil, když jsem si šel lehnout do stanu, kde Jana už ležela, a zkontroloval si obsah kapes u kraťasů, které jsem si právě sundal a nenašel jsem tam klíče od auta. Začal jsem trochu vyšilovat a v trepkách obíhal celý kemp s čelovkou v ruce a Janou v pantoflíčkách v patách. Pantoflíčky jí v kopci padaly, ale já neslevil ze zběsilého tempa a stále hořekoval a představoval si, jak zítra jdu do města jen v pantoflích a trenkách pro pomoc a stojí to hromadu peněz. Naštěstí klíče ležely pod záhybem Janina spacáku, kam jsem se napoprvé nepodíval ….

Celý den lilo jak z konve, což ve mě při vzpomínce na ztracené klíče a to, jak bych šel v pantoflích do města, vyvolávalo příjemné pocity. Nedalo se nic dělat, a tak jsme se povalovali ve stanu a v přestávkách si dělali jídlo pod přístřeškem. Po páté přestalo pršet, a tak jsme se mohli alespoň trochu projít po okolí.

25. 6. 2009

Ráno naštěstí nepršelo, a tak jsme mohli relativně v klidu sbalit stan, i když mokrej. Jeli jsme do Whistleru, okázalého zimního střediska, kde se bude konat spousta disciplín olympiády v příštím roce. Je to tu znát na každém kroku, staví se tu sportoviště, plac na předávání medailí atd. Whistler je hodně drahý, i pro Kanaďany, natož pro nás, nedá se tu ani bydlet ve stanu, jen v nějakém resortu prý nechávají, ale neradi, přespat lidi ve stanu za 55$, což je cena přímo nekřesťanská. Městečko vypadá trochu jako alpská střediska a trochu jako novozélandský Queenstown. Jsou tu kanceláře zařizující všechny možné adrenalinové i jiné sporty od bungee jumpingu přes mountain biking a rafting až po heliskiing.

Stavili jsme se tu na internetu a napsali domů. Zjistili, kde se dá poblíž spát, a vyrazili tím směrem. Tábořiště, který nám doporučili, je u „Nairn falls“ a je to paráda. Tyhle tábořiště nejsou kempy v pravém slova smyslu, není tu recepce a sprchy, ale jsou tu suché záchody, které čistotou ty v kempech v Čechách předčí a zdroj pitné vody a každý plac má stoleček a ohniště. Poplatek je na místní poměry malý, 15$ za plac, kde může být až osm lidí, ale jen jedno auto. Vybírá ho správce parku, který večer kemp objede. Necelé dva kilometry od tábořiště jsou vodopády a je to hezká podívaná. Když jsme se tam šli večer podívat, Jana podlehla všem těm cedulím upozorňujícím na výskyt medvědů, a strašně se vyděsila pána v černé bundě, který vyšel zpoza stromu. Ten hned viděl její leknutí a došlo mu, že si ho spletla s medvědem, a moc se tomu se svojí ženou nasmáli.

Večer jsme si, bohužel už za deště, opekli klobásky a šli si lehnout do pelíšků, které jsme vylepšili polštářky a molitanovou podložkou z domácích potřeb za pár dolarů.

26. 6. 2009

Dnešek nás přivítal krásným počasím, na nebi jen pár bílých mráčků a teplota příjemná. Při snídani na nás zaútočila veverka, a to doslova. Přišla a jakoby plaše nás obíhala, ale to jen monitorovala situaci a pak hned vyskočila na stůl a hnala se na naše chleby připravené na celodenní výlet. Tak tak jsme je zachránili, ale ona se pravidelně vracela a vůbec se nebála, takové to obvyklé „huš potvoro“ ji moc nedojímalo a poskakovala nám po stole, až když jsem vzal botu a praštil kousek od ní, tak kousek poodstoupila. Rozhodně to bylo nejdrzejší divoké zvíře, co jsme kdy viděli, ještě hodnou chvíli seděla na kmeni stromu a pozorovala nás, skoro jsme se jí báli ….

Po snídani jsme jeli zpátky do Whistleru a nechali si na informacích poradit celodenní trail. Vybrali jsme „ Rainbow lake trail“, 18 km, 6 hodin, a vyrazili. Cesta vedla zpočátku hlubokým lesem, a tak jsme měli obavy ze setkání s medvědem, protože cedule vysvětlující, jak se chovat při setkání s méďou, i to, jak se mu vyhnout, jsou tu všude, ale žádného jsme nepotkali. Zato jsme potkali hada, asi nějakou místní zmiji, a Jana překvapivě nejančila a dokonce se na ni koukla.

Trail to byl ve své poslední třetině moc hezký, vedl mezi horskými štíty, mezi sněhovými poli k téměř ještě zamrzlému jezeru. Bylo pořád teplo, jen u jezera foukal studený vítr. Jana trochu remcala, že má hlad, a připadalo jí těch pár set metrů k jezeru dlouhých, ale po obědě se jí zase vrátil úsměv na tvář. Cesta dolů proběhla bez problémů, ale unavení jsme byli dost.

Jeli jsme se rovnou osprchovat do komunitního centra městečka Pemberton, které je kousek od našeho tábořiště. Všimli jsme si totiž cedulky, která nabízela možnost sprchy za 5$. Večer jsem dopisoval deníček a Jana se učila angličtinu.

27. 6. 2009

Ráno jsme vyklidili náš plácek a jeli si prohlídnout Pemberton a něco nakoupit. Zastavili jsme na internet v místní knihovně a zjistili, že v místních knihovnách je internet zadarmo, i když na omezenou dobu. Zastavili jsme se taky na kafe v McDonaldu, protože nás zaujala jeho budova. Normálně si McDonaldů ani nevšimnu, ale tenhle byl udělanej stylově jako domeček z divokého západu a hezky zapadl do koloritu městečka.

Dostali jsme e-mail, který nás moc nepotěšil. Byl od našeho příštího zaměstnavatele a avizoval nám, že se sezóna rozběhne až o 14 dní později, což je pro nás trochu komplikace, ale nějak to vyřešíme.

Odpoledne jsme se přesunuli na tábořiště „Birkenhead lake“, které je u jezera uprostřed divočiny, skoro 20 km od asfaltových cest a posledních zbytků civilizace. Cedule varující před medvědy jsou tu ještě naléhavější než jinde. Jezero jsme zkoukli z krátkého výšlapu na vyhlídku – je hezky posazené mezi lesy a horami. Bohužel začalo pršet a to dost, a tak jsme museli strávit zbytek večera v autě a hrát lodě.

28. 6. 2009

V noci přestalo pršet a ráno už svítilo sluníčko. Přijel k nám ranger vybrat poplatek a říkal, že jsme první Češi, které tu kdy viděl. Uvažovali jsme o půjčení kánoe, ale 60$ se nám zdálo moc, a tak jsme šli na procházku kolem jezera. Mají tu speciální místo pro táboření v lese daleko od ostatních a je tam taková lanovka pro zavěšení jídla mezi stromy, aby to méďa nesněd. Jezero je dost velké, a tak než jsme došli na druhou stranu a zpátky, zabralo nám to celý den. Jana fotila kytičky a taky přenosnou ledničku rozbitou od medvěda, kterou tu mají na ukázku, že to myslí se zamykáním jídla vážně. Večer jsme si dělali ohníček.

29. 6. 2009

Vzbudili jsme se až v půl jedenáctý, stan jsme měli ve stínu a všude byl krásný klid, protože skoro všichni ostatní po víkendu odjeli. Bylo nádherné nebe skoro bez mráčků a teploučko.

Vrátili jsme se na Hwy 99 a pokračovali na sever. Jeli jsme 100 km jen horami, nikde ani domeček, natož vesnička, a cesta se nám docela protáhla, protože se opravovala a asi 30 km byla jen prašná cesta bez asfaltu. Míjeli jsme krásné horské scenerie a jezera a minuli jsme odbočku k výhledu na ledovec a jezero. Docela mě to mrzelo, protože i ta vteřinka, co jsme zahlédli z okýnka, stála za to. Z hor jsme sjížděli k městečku Lillooet pěkný krpál, 13% klesání asi 5 km, docela jsem se bál o Henryho brzdy, ale vydržel. Nakoupili jsme v místním supermarketu, měli tam zlevněné pomačkané konzervy, to nás zaujalo a pár jsme jich koupili.

Jídlo tu není o moc dražší než u nás, ale jen když se nakupuje ve velkém. Mlíko, džusy, limonády musí být ve velkých kanistrech, máslo alespoň půl kila, vajíček celý plato atd. Koupit si jen malou sváču už je o dost dražší.

Lillooet je městečko jak z Texasu, je tu jedno z nejsušších podnebí v Kanadě a mají tu v létě až 40 ^oC a bylo tu opravdu na kraťasy a pantofle. Hory okolo vypadaly úplně jinak než v okolí Whistleru, mnohem vyprahlejší. V okolí proběhla zlatá horečka už v polovině 19. století a v kempu se daly půjčit pánve na rýžování zlata. Lilloet byl dokonce v roce 1860 největším městem v Americe na sever od Chicaga a žilo tu 15 000 obyvatel.

Odpoledne bylo takové horko, že jsme na chvíli strčili nohy a ruce do řeky a dalo se to skoro nazvat koupáním. Navečer jsme si koupili v likérstoru vínečko a poseděli u stanu. Našli jsme tu velmi levný alkohol, a to kanadské shery a portské za 6$, respektive 9$, což je oproti normálnímu vínu vzhledem k většímu obsahu alkoholu láce.

30. 6. 2009

Na našem místě v kempu rostly plody, které jsme nikdy předtím neviděli, vypadaly něco mezi borůvkou a černým rybízem, ale na stromě. Na ceduli tam bylo napsáno, že jsou k jídlu a ať si je užijeme, tak jsme si dali a ještě natrhali s sebou a rozetřeme si je se smetanou a cukrem. Chutnají dobře, lehce natrpkle a určitě by z nich byl skvělý koláč.

Přesunovali jsme se přes den téměř pouštní krajinou do města Kamloops, kde jsme se ubytovali v kempu u řeky Thompson, kde se dalo i koupat, a to opravdu koupat. Na pláži bylo hodně lidí a všichni kluci měli plavky jako dlouhý kraťasy, někdo i kapsáče, jen já malý upnutý. Bylo hned vidět, že nejsem zdejší, a byl jsem trochu nesvůj, což Janě připadalo moc vtipný a byla pyšná, že vlezla do vody první, zatím co já se ostýchal předvést svůj model. Voda byla studená, ale s tou ledárnou v horách se to nedá srovnat a mohli jsme se smočit víckrát.

Na internet jsme šli opět do veřejné knihovny, kde byla hodinka zdarma. Koukal jsem na počasí a má tu být neustále okolo 30 ^oC a sluníčko, není divu, že je okolní krajina tak vyprahlá, ale jsou tu řeky, a tak jsou sem tam vidět zelené plochy, které zavlažují místní zemědělci. Po řece se tu taky prohání místní omladina v motorových člunech a na skútrech a vodních lyžích.

1. 7. 2009

Dnes je „Canada day“, státní svátek a výročí založení Kanady. Ve městě byla velká párty v parku s hudebníkama a tanečníkama ze všech možných menšin, které se tu usídlily a jejich stánky s jídlem, dále stánky místních umělců a spolků. Celý den bylo neuvěřitelný počasí, takhle horko už jsme dlouho nezažili, dopoledne na pláži jsme se spálili jak u moře.

Většina lidí byla oblečená v kanadských barvách s vlajkami na autech, vozíčcích pro důchodce, dětech atd. Viděli jsme i trička s nápisy „Jsem hrdý, že jsem Kanaďan“. Pro našince o státním svátku věc nepředstavitelná.

Mezi mnoha stánky byl i jeden olympijský, kde byla soutěž o vstupenky na rychlobruslení, udělali nám tam „jako“ olympijskou registraci i s fotkou a mohli jsme si vyzkoušet trenažér některého sportu. Šli jsme na biatlon a sestřelil jsem všechny terče a vyhrál stírací los o vstupenku, ale na tu jsem už nedosáhl. Jana bohužel jeden terč minula. Jeden z brigádníků byl v Praze na nějakém veletrhu na výstavišti v roce 2007 a dokonce věděl, že část veletržního paláce shořela. Dali jsme si filipínské jídlo a skvělou citronádu, kterou si nosil skoro každý, a stála se na ni dlouhá fronta. Mysleli jsme si, že se tu nebude podávat alkohol jako na NZ o státních svátcích, ale tady měli pivní zahradu, obehnanou vysokým a hlavně dvojitým plotem a u vstupu se ukazoval průkaz, že jste starší 19 let, což je v Kanadě hranice pro pití alkoholu. S pitím se pak ani nesmělo pohybovat mezi ostatními, „nezkaženými“ účastníky oslav. To je pro našince taky těžko představitelné.

Večer jsme v kempu zpozorovali nějaký neobvyklý hemžení lidí a došlo nám, že se přesouvají, aby měli výhled na ohňostroj. Tak jsme se k nim přidali a opravdu ve 23.30 začínal a trval 15 minut. Na město okresního formátu byl i docela bohatej, další důkaz toho, že je tenhle svátek pro Kanaďany událost. Při čekání dostávaly děti prskavky a svítící tyčinky, prostě rodinná zábava jak na vánoce.

2. 7. 2009

Město nás ráno zdrželo déle, než jsme měli v úmyslu, nemohli jsme najít obchod, kde se dá koupit adaptér, který Jana nechala v minulém kempu, a taky jsme doplňovali zásoby.        Směrem na sever jsme nakonec vyrazili až kolem třetí a do městečka Clearwater, které je branou do parku „Wells Gray“, jsme dorazili po páté. Hned nás začali žrát komáři, a to ještě svítilo sluníčko, a jinde po nich nebylo takhle brzo ani památky. Wells Gray je totiž plný jezer, řek a vodopádů a jelikož je teplo, tak mají komáři pré.

Cesta z Clearwateru k tábořišti u stejnojmenného jezera je ještě 69 km, částečně po nezpevněné cestě, ale stojí za to! Viděli jsme medvěda, respektive dva. První běžel přes cestu a dlouho pózoval v příkopě a papal nějaký bobule a pak vylezl na stráň u cesty a odešel. Ten druhý už jen mizel v houští. Úplně jsem čučel, já myslel, že je takhle zblízka neuvidíme, ale byl tak 10 metrů od nás. Fotky máme bohužel rozmazaný, protože byl proti sluníčku a chvíli nepostál, neposeda.

Jeden z vodopádů „Helmcken Falls“, blízko silnice jsme navštívili ještě večer po cestě na tábořiště a byl skutečně spektakulární, přesto ve srovnání s medvědem byl těžce druhej. Při příjezdu do tábořiště jsme měli štěstí a zbylo na nás jedno z posledních dvou míst. Je to tu zřejmě velmi populární.

3. 7. 2009

Na dnešek jsem si naplánovali půjčení kanoe a po snídani, zpestřené nálety komárů, jsme si je vyzvedli v přístavu asi 2,5 km od našeho tábořiště, kde už je voda v řece vytékající z jezera klidnější. Dostali jsme instruktáž, vesty a záchranný balíček a vypluli na jezero. Bylo nádherně a my se zastavovali na malých tábořištích, která jsou roztroušena podél jezera. Dá se tam i spát daleko od lidí. Jsou tam jen stolky, ohniště  a železné schránky na jídlo. Na oběd jsme se zastavili na hezkém místě s písečnou pláží, a protože slunce fakt pálilo, mohli jsme se i koupat, byť teplota vody je dost nízká.

Vpodvečer jsme ještě vyrazili na dvě malé procházky na vyhlídku nad řekou a k vodopádům, které jsou tu téměř všude. Večer jsme seděli u vína a plánovali další cestu, když najednou okolo našeho auta procházela srnka. Nejdřív jsem myslel, že je to velký pes, jak klidně si nakráčela mezi lidi a auta. Opravdu se tu táboří uprostřed přírody.

4. 7. 2009

Po cestě zpět do Clearwateru jsme viděli vodopád „Sapahants Falls“ a byl opět ohromující, jak si prořezával cestu obrovských kaňonem. Strašně jsem se těšil na „farmers market“ v Clearwateru, kde měla být „elks breakfast“, která měla dle plakátku, který jsem četl předevčírem v infocentru, obsahovat: dvě vejce, dvě klobásy, dva plátky slaniny, dvě palačinky, kávu a čaj za pouhých 6$. To pro mě bylo tak přitažlivé, že jsem byl ochoten si i přivstat. Byla opravdu skvělá, palačinky jsem si po kanadsku zalil sirupem, klobásy kečupem, no prostě nádhera i s výhledem na hory a káva se dala dolévat co libo, což potěšilo zas Janu.

Po dotankování nádrže u místní pumpy jsme měli před sebou asi 250 km do „Mt.Robson provincial park“. Benzín se tu platí na všech pumpách předem, což je podle vysvětlujících cedulí kvůli ochraně zaměstnanců. Je sice levnější než u nás, ale asi méně kvalitní, protože běžný benzín má 87-89 oktanů a super či dokonce Shell V power je 91-92 oktanů. Po cestě k Mt. Robson jsme si udělali krátkou pauzu na protažení a byla to skvělá zastávka, protože tu byla celá kolonie legračních syslíků, o nichž jsme později zjistili, že jsou to zemní veverky. Nějací turisti je krmili brambůrkama, což jsme sice neschvalovali, ale vysvětluj to syslíkům, ti z toho byli nadšení a chroupali, co se do nich vešlo.

Mt.Robson je nejvyšší hora kanadských skalistých hor, má 3954 m a už z dálky byla skutečně působivá, zvlášť při dnešním krásném počasí. V infocentru jsme rozvažovali, co dělat v okolí, a nakonec jsme se rozhodli pro náročný dvoudenní trek k „Berg lake“.  Je potřeba se v infocentru zaregistrovat a zaplatit poplatek 5$ a vybrat si dopředu tábořiště, kde budeme spát. Zvolili jsme jedno až na konci treku ve výšce 1650 m, tak vysoko jsme ještě nikdy nespali, tak alespoň prověříme svoje schopnosti.

U infocentra jsme zaslechli češtinu, a tak jsme pozdravili a dali se do řeči s pánem, který žije v Kanadě už 27 let a pochází ze středních Čech. Pracuje jako lékař v Edmontonu a má se asi dobře. Byl tu na výletě se známými z Čech a rozpovídal se o své minulosti v Československu. Pracoval v příbramské nemocnici jako porodník zrovna v době, kdy se tam narodila Jana. Svět je opravdu malý.

Večer jsme se pečlivě balili a připravovali na zítřejší výstup a ještě jsme vyslechli hezkou přednášku o zdejších zvířátkách s parohy od dívčiny z Yukonu, která tu pracuje jako takový osvětový animátor v malém amfiteátru na tábořišti. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o jelenech, srncích, losích, sobech a karibech. Třeba takový los dokáže sbírat potravu až pět metrů pod vodou a samička karibu neztrácí na zimu parohy, aby když je březí a potřebuje kvalitní potravu, mohla odstavit agresivní samce, kteří jsou na ni bez paroží krátcí.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

5. – 6. 7. 2009  Berg Lake trail

Ráno jsme se velmi pečlivě balili, všechno kontrolovali, vstali jsme kvůli tomu dřív, a když už jsme batohy prohlásili za připravené, zjistili jsme, že pod tím mým je loužička. Nějak se povolilo víčko od kanystru s vodou a vylilo se asi litr a půl vody do spacáku a nejteplejší mikiny. To byl dost problém, protože spát v horách u ledovce bez karimatky a s durch spacákem jsem se trochu bál a Jana se k tomu stavěla velmi negativně. Asi se bála, že bych jí umrzl. Byla to dost blbá situace, která nás střídavě rozesmávala a přiváděla ke vzteku, ten zrádný kanystr si to například odnesl rozkopnutím. Nakonec jsme začali sušit, a protože všechny ty věci byli černé a slunce hřálo, trochu to osychalo a my posunuli výchozí čas a čekali. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme sušit cestou, a vyrazili jsme krátce po desáté
Prvních sedm kilometrů je celkem rovinka, nejdříve lesem a pak podél krásného tyrkysově zabarveného „Kinney lake“ k prvnímu tábořišti. Šlo se nám celkem dobře, ale bolelo mě za krkem, čehož mě zbavila až Jana, když jsem si postěžoval, a utáhla mi popruhy na batohu, kterých jsem si vůbec nevšiml, a ten se mi přimknul víc na záda.

Další čtyřkilometrová část vede mírně do kopce do údolí „Thousand falls“, kde je druhé tábořiště a opodál sídlí ve srubu ranger. Naobědvali jsme se, hlad jsme měli totiž pořád strašný a podařilo se nám docela dosušit můj spacák, protože počasí nám stále přálo.

Další pětikilometrová část už byla docela náročná s velkým převýšením a funěli jsme celí zarudlí. Takovou žízeň člověk jen tak nezažije, vypili bychom oba kanystry naráz, ale zásoby jsme měli omezené, a tak se muselo šetřit. Voda se tu bere jen z potoků a měla by se filtrovat nebo převařovat, což jsme mohli až večer, horká voda nám nechutná.

Viděli jsme po cestě i lidi, kteří to nezvládali a odpadali, jednomu chlapíkovi jeho kamarád pomáhal nosit batoh. Vždycky vyběhl s jedním, odložil si ho a vrátil se pro druhý. Musel mít docela fyzičku, nám to stačilo jednou nahoru.

Po cestě jsou tři velké vodopády a nejkrásnější je ten třetí, „Emperoir Falls“, hlavně díky tomu, že se k němu dá přiblížit až úplně na dosah, můžete si na něj doslova šáhnout a je cítit ta obrovská síla vody řítící se do údolí.

Posledních 5 km vedlo podél řeky s výhledem na masiv Mt.Robsonu a dva ledovce, které z něj stékají dolů. Ten druhý, „Berg glacier“, je majestátnější a padají z něj kusy ledu do stejnojmenného jezera a plují po něm. Když jsme se přibližovali, lekli jsme se podivného zvuku a byla to právě jedna z občasných lavin, které se z ledovce utrhávají.

Celých 21 km jsme šli i s přestávkami a fotografováním 8,5 hodiny. Už jsme se blížili do našeho tábořiště, když se začala blížit bouřka, a posledních pár set metru jsme téměř dobíhali, abychom stačili za sucha postavit stan. Bylo to na chlup, ale podařilo se. Tábořiště v horách mají taková čtvercová kůrou vystlaná místa na stan, skříně na jídlo a tohle mělo i přístřešek na vaření za deště. Při večeři se s námi bavili ostatní hikeři, kteří tu jsou i více dní a podnikají tůry do okolí. Přišli se na nás podívat i roztomilí svišti.

Nějaký pár Kanaďanů si koupil ke stejnému vařiči jako máme my špatnou bombu a jsou tudíž bez teplého jídla. Protože se druhý den vracíme, domluvili jsme se, že jim pomůžeme a tu naší jim prodáme a my si koupíme v civilizaci novou.

Všichni se divili, že jsme zvládli celý výstup za den a hned zítra se vracíme, ale vzhledem k počasí, které bylo ráno, se už tak nedivili. Bylo zataženo a po snídani se rychle blížil déšť. Ještě jsme měli čas na fotky zápasících svišťů a horské veverky, pozdravili se se srnkou, která se na nás přišla podívat, a už jsme nasazovali nepromokavé pytle na batohy. Cesta dolů nám zabrala jen šest hodin a už jsme si jí tak neužili, posledních 7 km byl docela očistec v prudkém lijáku. Přes větrovky jsme promokli a docela obdivovali těch pár jedinců, co šli proti nám. Na parkovišti na nás čekal Henry se suchým oblečením a konzervičkou masa s bramborami a bylo to moc hezké shledání.

7. 7. 2009

Vjíždíme do státu Alberta a do národního parku „Jasper“. Toho prvního by si člověk ani nevšiml, ale toho druhého díky budce zlodějce si nelze nevšimnout. Za vstup do národních parků se tu vybírají peníze, a to nemalé, 9,8$ za den nebo 63,6$ za roční pas. Zvolili jsme tedy ten, snad ho ještě využijeme.

Celý den bylo pošmourno až deštivo, z výhledů na prý krásné okolí nebylo nic, a tak jsme si došli vyprat do prádelny ve městě Jasper, nakoupili a stavili se na internetu.

Večer už se rozpršelo naplno, a tak po sklence vína hurá do spacáku.

8. 7. 2009

Dnes celý den nepršelo, ale lilo …  Kromě teplé sprchy v kempu a dobré snídaně ze zbytků včerejšího grilovaného kuřete na toustíku z tmavého chleba a trochy hořčice se nestalo vůbec nic. Jen jsme ve stanu spřádali plány, co uvidíme, až bude něco vidět.

9. 7. 2009

Obloha ráno nevěstila stále nic dobrého, ale museli jsme sbalit promočený stan a vyrazit na cestu. V Jasperu jsme se stavili ještě natankovat u pumpy, kde nebrali visa karty, a koupit kredit na mobil. Následně jsme skoro o celý přišli, protože mi volali rodiče ze skypu a Rogers, tedy místní operátor, nám za dvacetiminutový hovor strhl 11,5$. To se nám zdá dost, zvlášť když za mnohem delší dobu provolanou v Britské Kolumbii jsme platili míň. Zřejmě si v Albertě strhávají víc, budeme to muset u Rogera zjistit.

Po cestě ke „Colombia icefield center“ jsme se zastavili u dvou vodopádů, „Athabasca falls“ a „Sun Wapta falls“. Ty první byly celkem velký, ale příliš turistický, s vybetonovanýma chodníčkama a mostkama pro lepší výhled a spoustou lidí okolo. Ty druhý už skoro ani nestály za to vytahovat foťák. Při jednom odpočívadle jsme zahlédli shluk lidí s fotoaparáty, a tak jsme taky zastavili a na skále se tam vyskytovaly dvě „Bighorn sheep“ tedy horské ovce. Byly to celkem modelky, a tak máme hezké fotky. Jsou mohutný a s obrovskými rohy.

Náš dnešní cíl, tedy „Colombia icefield center“, které leží přímo proti „Athabasca glacier“, je velká budova, fungující od května do října, kde se nachází hotel, infocetrum, výstava o ledovcích a firma, která umožňuje výlety speciálním autobusem s náhonem na všech šest kol po ledovci. Ledovec Athabasca stéká do údolí z velkého ledového pole uzavřeného mezi mnoha více než 3000 m vysokými vrcholy. Výstava obsahuje grafický model celého ledového pole a mnoho dalších zajímavostí od geologických až po první objevitelské cesty do okolí a určitě stojí za vidění. Ubytovali jsme se na tábořišti s výhledem přímo na ledovec a protože jsme byli i hodně vysoko, tak nám večer byla u stanu docela zima.

10. 7. 2009  Nigel pass trail

V noci byla fakt zima, tak se nám ráno z vyhřátých spacáků dlouho nechtělo vylézt. Na dnešní trail „Nigel pass“ jsme se dostali až ve čtvrt na dvanáct, ale nevadilo to, sluníčko svítilo a my se rychle pohybovali křovinatým začátkem trailu. Trochu jsme se báli grizlíků, kteří prý chodí do tohoto údolí, a tak jsme si poctivě prozpěvovali před každým brodem. Tedy hlavně já, Jana tvrdila, že nemá co zpívat. Já vymýšlel pro medvěda vlastní popěvky.

Vystoupali jsme do průsmyku a ještě pokračovali asi hodinku dál, aby se nám otevřel výhled do dalšího údolí. Kolem byla spousta horských štítů, a protože jsme se pohybovali v nadmořské výšce 2200 m, byly to jen skály různých barev a tvarů, a protože se zatáhlo, vypadala krajina tajemně až strašidelně. Po cestě se nám vybil mobil. Nemáme jiné hodinky, a tak jsme museli poprvé použít ruční nabíječku, dárek to od kamaráda Luboše.

Večer jsme se podívali v Icefield centru na e-mail a odpověděla nám naše budoucí zaměstnavatelka a uklidnila nás, že práce bude. To nás potěšilo a šli jsme se ještě podívat na takzvaný palec ledovce Athabasca. Po cestě jsou cedule, které ukazují, kam sahal v minulých letech, a ubývá neuvěřitelně rychle. Ještě před 15 lety byl o dobrých sto metrů dál. Na ledovec se nesmí lézt, jsou tam popsány i konkrétní úmrtí a v jakých letech k nim došlo, ale lidi tam stejně lezou, naštěstí ne moc. Někteří asi ztratili pud sebezáchovy. Janu jsem tam vyfotil, ale jen pár metrů od kraje.

Nejzvláštnější událost dnešního dne se stala před večeří, zmizely nám čtyři klobásy. Jana se převlíkala v autě a já vyndal vařič, fazole v konzervě a čtyři klobásy v načatém obalu na stůl a šel jsem pro dřevo. A když jsem se vrátil, klobásy nikde. Myslel jsem, že jsem je nechal v autě, ale to jsme obrátili vzhůru nohama a nic … Někdo je musel vzít, buď člověk nebo zvíře, ale byly bez dozoru jen chvíli a nevíme, jak se to mohlo případnému zloději podařit. Je to záhada! A to jsme pečlivě prozkoumali okolí, leč obal nikde.

11. 7. 2009

Záhada vysvětlena! Ráno Jana načapala velikého černého ptáka, jak nám odnáší pytlíky od čínské polívky. Tentokrát měl smůlu, ničema, ale včera měl dobrý úlovek. Byl to macek a asi je fakt mohl unést.

Při cestě směrem na Lake Louise jsem jel z prudkýho kopce dolů, a protože šetřím brzdy u Henryho, tak jsem zařadil čtyřku a jel docela rychle a míjím policejní auto v protisměru a říkám si, aby si tak nevšimli, že jedu rychle. Pak jsem na to zapomněl, ale dole pod kopcem už za mnou něco blikalo a ouha, ten polda mě dohnal a už jsem vytahoval řidičák a papíry k pojištění. Jel jsem prý 85 na 60 km/h a dostal jsem 150$ pokutu a bylo mi řečeno, že musí být kvůli všem těm zvířátkům striktní. Zaplatit můžu do dvou měsíců tak ještě uvidím, jak se k tomu postavím.

Při cestě jsme měli několik zastávek na přírodních zajímavostech, první z nich byl medvěd, který si to vykračoval podél silnice a nechal se fotit. Upozornila nás na něj skupinka Japonců, kteří stáli u krajnice a ukazovali do příkopu. Další na řadě byl „Mistaya canyon“, kde si řeka proráží cestu skalami a vytváří zajímavé mostíky a zátočiny. Krásné údolí je v „Saskatchewan river crosing“, Saskatchewan je památná kanadská řeka a přilehlý průsmyk je ceněn jako místo prvních pokusů o nalezení obchodních cest přes Skalisté hory. Byl také hojně využíván původními indiány. Krátká naučná stezka nás na další zastávce, nejvyšším silničním průsmyku skalistých hor „Bow pass“ ve výšce 2088 m nad mořem, dovedla na vyhlídku na další ledovec, kterých je tu jak much, a nádherné tyrkysové jezero.

Po obědě a nákupu v Lake Louise v příšerně předražené sámošce jsme se byli podívat na jezero stejného jména. Je sice opravdu krásně položené, ale je tam pěti hvězdičkový resort a vypadá to okolo něj jak na karlovarské kolonádě, všude plno lidí, nedá se zaparkovat, lodičky na půjčení za 50$ na hodinu. První kanadská zajímavost, kde bylo takhle přelidněno.

Kempujeme v národním parku Yoho, kam jsme se ještě přesunuli, abychom měli blíž na zítřejší trek. Večer bylo v místním amfiteátru, který tu má v NP každý drahý kemp, představení o místních fosíliích. Přednášela dívčina, která měla připravené i vtipné scénky a zapojila do děje i obecenstvo, hlavně děti.

12.  7. 2009  Iceline trail

Abychom neplatili dvakrát za noc v kempu se sprchou, ráno jsme zbourali stan a přesunuli se k vodopádům „Takkaka falls“. Jsou 250 m vysoké a vede k nim strmá cesta, která je otevřená jen v létě. Vyráží odsud „Iceline trail“, který je okruhový, což se v Kanadě moc často nevidí. Je to krásný trek, mně se líbil zatím asi nejvíc.

Zvolili jsme cestu prudšího výstupu vzhůru a asi za hodinu už jsme byli nad hranicí lesa ve 2500 m nad mořem. Byly odtud krásné výhledy na okolní hory, ledovce a z výšky byl vidět i vodopád. Cesta vedla těsně pod ledovci okolo malých jezírek a přes potoky vytékající zpod ledovce. Bylo nádherně, a tak jsme si cestu užívali. Soutěžili jsme, kdo udrží ruku dýl v ledovém potoce a Jana vyhrála, protože já předtím trénoval, a to se ukázalo být špatnou strategií. Dvakrát za sebou se tam ta ruka dlouho nechat nedá. Jana to vydržela 23,5 sekundy. Taky mě napadlo, že když jsme tak vysoko, vylezeme tý hoře na vrchol, ale to se ukázalo být dost naivním nápadem, a když jsme zjistili, že je to ještě dalších asi 1200 m po ledovci, tak jsme se zase spořádaně vrátili na cestu. Neměli jsme mapičku, a tak jsme při návratu trochu bloudili u zalesněných pasáží, ale bylo to tu docela dobře značené, jen se cesta větvila k různým vodopádům a dalším výhledům. Ušli jsme přes 20 km a únava byla večer značná.

13.7.2009

Dnes byl český den. Ráno jsme snídali v přístřešku, protože opět vyšla předpověď počasí a ráno začalo pršet. Stan si tam přišel osušit i jiný páreček mladých lidí a byli to Češi, ale žijí už dva roky ve Švédsku. Navečer jsme se pak ubytovali v Banffu, kam jsme za ošklivého počasí dorazili, v obrovském kempu. Nebyla tam skoro ani noha, ale chlapík, co měl místo hned vedle nás, byl taky Čech, Jirka z Litvínova. Povídali jsme si celý večer a rozebírali historky o cestování a kanadské zvířeně. Byl tu u sestry, která žije v Calgary, na měsíčním jazykovém kurzu. Za jeden den víc Čechů než za celý předchozí měsíc.

Přes den jsme si prošli Banff, je to takové načančané malé horské středisko. Mají vybavené informace, je tam malé kino, kde promítají záběry z parku, monitory, kde se dají vybírat traily, a další zajímavosti a spousty letáků, mapiček, reklam a suvenýrů. Byli jsme taky na internetu a vypálit si fotky, už jich máme požehnaně.

14. 7. 2009

Ráno nás vůbec nic netáhlo ze stanu, pršelo, a tak jsme se vydrželi válet do 11 hodin. Po pozdní snídani jsme jeli opět do města, a protože má být líp, rozhodli jsme se pro další dvoudenní výšlap. Zaplatili jsme si na informacích tábořiště, tady to bylo dvakrát tolik než na minulém trailu, tedy 19,6$.

V městské knihovně jsme se dozvěděli od knihovnice, že Kanada pro nás opět zavedla víza a že je to diplomatický konflikt. Na mejlu jsme měli také několik reakcí, i z kanadské ambasády, ale tam nám psali, že pokud už tu jsme, tak se nás to netýká.

Odpoledním povyražením se nám stal místní horký bazén napájený teplou minerální vodou. Má 39 ^oC a váleli jsme se v něm asi dvě hodiny. Je venkovní, stojí 7,3$ na osobu a pak už se tam dá strávit třeba celý den, ale to by se člověk rozmočil. Před lety se tu koupal i Václav Havel, jak nám sdělil místní personál.

Večer jsme tankovali a zjistili, že Henry papá jen 5,5 litrů na sto, což je i při ceně 18Kč za litr moc prima zjištění. Při přípravě jídla na zítřejší trail nás oslovil nějaký kluk, který přijel taky v Saturnu, ale kombi, a  světe div se, byl to Čech.

15. – 16. 7. 2009  Egypt lake trail

Vstávalo se nám hodně špatně, protože jsme se včera trochu zapovídali a šli si lehnout až v jednu, což je na nás tady dost pozdě. Povídali jsme si o cestování s Radkem z Brna a jeho slovenskou přítelkyní Majou, kteří tudy projíždí na cestě kolem světa. Přípravy na trail jsme ale zvládali rychle, a tak jsme v půl jedenáctý už byli s batohy na cestě. Trochu nám zkomplikovalo situaci, že naše mapka lhala a cesta k našemu tábořišti je o 4 km delší, což byla v našem časovém rozvrhu celkem znatelná změna.

Prvních jedenáct kilometrů vedlo lesem jen s občasnými výhledy na okolní hory a pak cesta vedla podél potoka vzhůru další čtyři kilometry. To byl docela hezký úsek, jen je trochu obtížné hlasitě varovat medvěda před naší přítomností, tak jak radí brožurky před každým hlučným potokem, když podél něj jdete víc než hodinu. Poslední úsek z dnešní etapy s těžkými batohy vedl krásně zeleným horským údolím, velmi odlišným od předchozích trailů. Bylo to ve 2000 m nad mořem, ale zřejmě je tu úrodná půda, protože bylo krásně zarostlé travou, kytičkama a stromy podél potoka. Na tábořišti je i přístřešek, ve kterém se dá spát. Využívala ho spousta lidí, ale i stanů tu bylo dost.

Skupina legračních ženštin to tu měla jako víkendovou chatu. Byly veselý, komunikativní, pořád se na něco ptaly a daly nám repelent, když viděly, v jaké jsme nouzi. Komáři tu po dešti žrali jak zjednaní a Jana se zeptala, co proti tomu Kanaďané dělají. Babči hned vyskočily a začaly nás stříkat a pak nám ten dost drahý repelent daly. Zachráněni od sežrání zaživa jsme šli na procházku ke dvěma blízkým jezerům.

Večer, když zapadlo sluníčko, se udělala dost zima, a protože jsme měli mokro v botách, šli jsme si hned po večeři úplně zničení lehnout.

Ráno nás přivítal krásný den a teploučko. Dopoledne, ještě bez batohů, jsme se šli podívat na hlavní atrakci v okolí „Egypt lake“ a „Scarabe lake“, mezi kterými je vodopád. Byli jsme přímo u jeho hrany a je to úžasný stát na hraně propasti, kam se ztrácí s burácením taková masa vody.

Přes oběd, na který jsme se vrátili do tábořiště jsme potkali další dva Čechy, z nichž jedna byla televizní moderátorka z ČT, leč na jméno jsme si nevzpomněli. Čechů se jen v tomto tábořišti vystřídalo asi devět včetně nás, a tak je vidět, že jsme docela početná skupina turistů a zavedení víz asi není ani pro Kanadu ta nejlepší cesta. Myslím, že hodně lidí odradí.

Cesta dolů nám trvala jen necelých pět hodin, ale byl to docela očistec. Nenechali jsme si moc jídla, vlastně jen jednu sladkou tyčinku a trochu vody a posledních 7 km už jsme šli lesem jako roboti a měli jsme paradoxně obrovskou radost z blížícího se hluku dálnice, který znamenal naši záchranu.

17. 7. 2009

V noci jsme se oba probudili a asi dvě hodiny nemohli usnout, asi jsme trochu přetažení, začali jsme pozorovat na kalhotách, že i hubnem. Spočítali jsme, že už jsme v horách nachodili přes 200 km, skoro polovinu z toho s těžkým batohem. To už je slušná odtučňovací kůra.

Ráno jsme vyrazili až po jedenácté a projížděli „Kootney national park“. Trochu jsme se nepohodli, protože Jana, jako navigátor, nás nechala přejet všechny body zájmu, které jsme si na ten den vyčlenili, a museli jsme se vracet.

Kootney je mnohem teplejší než všechny ostatní NP ve skalistých horách, a tak jsou tu časté požáry a je to na okolních horách vidět. Nechávají tu přírodu, ať si s tím poradí sama. Na některých naučných stezkách je vidět, jak si nový les razí cestu mezi tím starým spáleným.

Nejzajímavější zastávkou byly „Paint pots„, malebná jezírka v červené hlíně. Po staletí jsem přijížděli Indiáni z široka daleka pro barevnou hlínu, kterou využívali pro svá válečná pomalování. Dramatickým pomalování jsem vylepšil i Janu. Vypadala jako miniaturní válečník.

Odpoledne jsme přijeli do Radium Hot Springs, kde jsou teplé bazény, a je tu v červenci opravdu horko. Při večerní procházce do města jsme si dali největší hot dog v životě. Měl jednu stopu na délku a mohli jsme si ho sami dochutit dle libosti za pouhých 5$. V místní knihovně jsme se na internetu dozvěděli, že sezona třešní pro nás začíná dřív, tedy už od zítřka, a budeme se muset urychleně přesunout do „Okanagan Valey“ a začít makat. Trochu nás to zaskočilo, ale co, práce nás stejně nemine.

18. 7. 2009

Zrychlený přesun proběhl v pohodě, Henry nás popovezl 500 km do Kelowny, kde jsme se, doufám, alespoň na 5 týdnů usídlili.

Po cestě jsme projížděli ještě přes dva národní parky, „Glacier a Revelstoke“,  a v tom druhém jsme se zastavili na oběd a malou vycházku „Skunk cabbage trail“. Vedla po dřevěném chodníčku nad bažinou, kde rostou různé druhy rostlin s obrovskými listy a přilétají sem ptáci z tropů na léto se napapat různých bobulí. U jedné z benzínek po cestě jsme se chtěli osvěžit a koupili si „monster sucker“, což byla točená ledová tříšť a smetanová pěna v tak obrovském kelímku, že jsme ji pili ještě hodinu v autě a ne a ne se jí zbavit.

Kelowna je docela velké město, ale cestu na náš sad jsme našli lehce a ještě večer jsme vyřídili všechny papíry v kanceláři s manažerkou čínského původu Pui-ki. Bydlí tu spousta lidí všech možných národností, hodně Frankokanaďanů, ale i lidi z Austrálie, Anglie či Jihoafrické republiky. Všichni mluví perfektní angličtinou, což nás trochu limituje, ale první večer to nebylo nijak znát a hned jsme se seznámili s pár lidma. Nejvíc se k nám, jako nově příchozím, měl Quebečan Pierre. Všichni tu dost kouří trávu, což nebylo úplně přesně to, co jsme tu chtěli dělat, ale hned první večer jsme neodolali a zakouřili si obrovskou fajfku výborného skunku. Bohužel v tomto stavu se moje angličtina nerozvíjí, ale spíš omezuje. Budeme se tomu muset vyvarovat, ale bude to tu těžké převelice.