Rok v Kanadě – Cestovačka druhá

27. 8. 2009

Nakupujeme! Po ranním přesunu do Kamlupsu, kde jsme strávili dva dny před téměř dvěma měsíci, jsme nejdřív vyluxovali Henryho a pak se vrhli na nákupy.

Ve městě jsme se již orientovali, a tak jsme mohli zajít  i na internet zdarma do místní knihovny a zaplatit mou pokutu za rychlost. Nakupovali jsme levné jídlo v konzervách, sladkosti, sušené maso atd., abychom na severu, kde je všechno dražší, zbytečně neutráceli. Máme auto nacpané k prasknutí. Další nákupy se týkaly kempování. Máme svíčky proti komárům, repelent, teplou deku a bombičky k vařiči. Zlatým hřebem našich nákupů jsou zimní bundy, které jsme obě koupili ve slevě a jsou moc hezké a neskutečně levné. Svíčky proti komárům nám poradil jeden starší chlapík, který pracoval pro Dendy sad jako kontrolor naší práce a když se doslechl, že jedeme na Yukon, hrozně ho to nadchlo a radil nám, co všechno potřebujeme a čeho se máme vyvarovat. Byl to takovej pravej Kanaďan: lovec, rybář a milovník divoké přírody.

28. 8. 2009
Jedeme na sever!  Zatím jen 500 km do Prince George, neoficiálního to hlavního města severního B.C., ale stále na sever. Skoro celý den jsme strávili v autě a zastavili se jen na protažení nebo oběd. Čekali jsme, že se krajina bude měnit a hlavně počasí že se zhorší oproti pouštnímu nebo polopouštnímu Kamloopsu, ale krajina se měnila velmi pozvolna a horko bylo celý den. Dokonce jsme míjeli požár a čekali v koloně, protože hasiči pouštěli auta jen jedním pruhem.

Podél cesty byla spousta starých usedlostí, které dřív sloužily jako zastávky pro dostavníky a nesou jména podle lokace na cestě jako „100 mile house“ atd. Posledních asi 100 km před Princem Georgem vypadala okolní krajina jako v západních Čechách. Chvílemi jsem měl pocit, že jedu po hlavní Plzeň-Karlovy Vary.

Jana si v autě chtěla pustit svůj nový MP3 přehrávač, který jsme včera taky koupili, ale nefungoval, a tak z toho byla špatná a já na ni byl ošklivej, protože už mi ty přehrávače lezou na nervy. Minulej zmoknul ve stanu a museli jsme ho vyhodit a tenhle funguje jen jeden den?! A kam ho asi půjdeme vrátit? Naštěstí večer v kempu už zase fungoval, a tak asi jen nemá rád hraní v autě …

Večer jsme se ubytovali pár kilometrů před Princem Georgem v kempu s bazénem, a tak jsme si ještě zaplavali a voda byla teplá a nikde nikdo, takže prima.

29.8.2009
Mám narozeniny, a tak jsme si dali volný den a prohlídli si Prince George. Nasnídali jsme se v Subwayi, protože na „farmers marketu“ nebylo nic dobrého. Potkali jsme tam starého pána, který se sem přestěhoval před mnoha a mnoha lety ze Slovenska, a zarazil ho nápis „Czech Republic“ na mém tričku. Slovenština už mu dělala problémy a prokládal ji anglickými slovíčky. Postěžoval si, že životní standard Kanaďanů je dnes nižší než v Evropě.

Odpoledne jsme navštívili místní muzeum a exploration centrum. Mají tam takovou blbinu pro děti, povozili nás v raketě, která letí na Mars a třese se. Muzeum je plné artefaktů z minulého stolení a mohli jsme si tam zahrát kulečník na 120 let starém stole.

V místní knihovně jsme využili internetu zdarma a pak jsme šli na večeři do pizzerie. Dali jsme si do čumáčků, byla polívčička, pivečko a velká pizza. Moc jsme si pochutnali a večer se ještě proplavali v bazénu v našem kempíku.

30. 8. 2009
Po snídani pokračujeme na sever. Je stále krásné počasí a nebe bez mráčku. Pokračuje „západočeská krajina“. Na protažení jsme zastavili u „Mc.Leod lake“ v provincial parku „Whiskers point“. Byla tam moc hezká pláž a místo na piknik. Dalších 150 km až do Chetwyndu nebylo nikde ani živáčka, pouze pár aut v protisměru.

Uprostřed hor jsme zastavili na odpočívadle na oběd a viděli tátu se synem, jak sedí u stolu, za chvíli přijela z druhé strany maminka a proběhla výměna. Kluk si přesedl do jiného auta, táta mu podal tašku a bez známek loučení s maminkou se rozjel na opačnou stanu. Klasický rozvedený pár si tu uprostřed divočiny předává synka, docela nás to zaujalo.

Odpoledne jsme si prohlíželi dřevené sochy vyřezané motorovou pilou v Chetwyndu. Probíhá tu každoročně mistrovství v této moc zajímavé disciplíně a sochy jsou všude po městě. Nechápali jsme, jak můžou motorovou pilou vyřezat tak jemné detaily.

Navečer jsme dorazili do Dawson creeku, kde je nultý kilometr „Alaska Hwy“. Vyfotili jsme se u cedule, ale muzeum už jsme si nechali na zítra, bylo pozdě. Ubytovali jsme se v kempu a SPZetky už jsou hlavně z Yukonu a Aljašky, je vidět, že se blížíme k severu.

Večer jsme měli oba nafouknutá břicha a přemítali, z čeho to asi je.

31. 8. 2009
„Alaska house“ v Dawson creeku ukazuje vše o výstavbě „Alaska Hwy“. Promítají tu skoro hodinový film plný dobových záběrů a fotografií. Celá stavba byla dokončena v rekordním čase osmi měsíců od března 1942 do října. Po napadení Pearl Harbouru a dalších cílů v Dutch Harbouru na Aljašce Japonci vznikla akutní potřeba pozemní cesty na Aljašku, a tak americká armáda a zástupy kanadských civilistů pracovaly sedm dní v týdnu na této silnici divočinou. V podstatě proráželi buldozery cestu hustým lesem a cestu zasypávali štěrkem. Potýkali se s mrazy, komáry a blátem. Mnoho jich nepřežilo, ale nakonec se dílo podařilo a v listopadu 1942 byla cesta slavnostně otevřena. Pro veřejnost se pak otevřela v roce 1946 a až o nějakých 20 let později byla upravena a v dnešní době se jedná o kvalitní hlavní silnici.

Prvních 80 km do Fort st. John je velmi frekventovaných, ale pak provoz ustupuje a chvílemi jsme byli na cestě sami. Okolí silnice je vysekané, asi aby byla vidět zvířátka a bylo kam odhrnovat sníh. Od prvního října jsou tu povinné zimní pneumatiky a řetězy. Zastávek po cestě je jen pár a všechny vypadají zašle. Chtěli jsme dnes spát pár kilometrů před Fort Nelson v malém regionálním parku, ale když jsme tam přijeli, byl úplně prázdný až na obří skupinu Indiánů, notně posílených alkoholem, a tak jsme pokračovali do města a ubytovali se v místním kempu. Lidi tady na severu vypadají ještě drsněji než Kanaďani z jihu.

1. 9. 2009
Opět krásný den, nebe bez mráčků. Zastavili jsme se ve Fort Nelson na informacích, nabrali prospekty, koukli na internet a poklábosili s malou holčičkou, která vyžadovala, abychom zapíchli vlaječku na mapu světa, odkud že to jsme.   

„Alaska Hwy“ je za Fort Nelsonem ještě opuštěnější a dost často chybí asfalt a práší se hlavně od kamionů. Na oběd jsme se zatavili v „Tetsa River provincial park“ v krásném místě u řeky, kde nebyl nikdo kromě správce. Ten tu měl přívěs s předzahrádkou a musel tu mít krásné léto. Dnešním cílem byl „Stone Mountain provincial park“.

Přijeli jsme sem docela brzy asi ve tři a zaparkovali na tábořišti na úpatí „Mt St.Paul„. Ani jsme nestavěli stan a vyrazili na trail na vrchol do 2127 metrů nad mořem. Byl to příkrý skoro horolezecký výstup po skále plné drolících se kamenů, ale zdolali jsme vrchol a užívali si výhledů do krajiny. Je to zajímavý pocit koukat do kraje a vědět, že dalších 400-500 km není ani domeček, cesta ba človíček. Cestou dolů jsme zvolili pěšinku mimo trail po úbočí hory, sice se tohle nemá dělat, ale byli jsme si jistí, že cestu najdem. Odměnou nám byla rodinka kamzíků, kterou jsme zahlédli z vrcholu, a protože jsme asi měli stejnou cestu, měli jsme takové osobní safari. Šli s námi asi 500 metrů a zvědavé po nás pokukovali. V jednu chvíli jsme se jich skoro báli, protože nechtěli odejít do strany a byli z nás trochu vyděšení, i když jsem jim anglicky vysvětloval, že nejsem medvěd a moje úmysly jsou dobré. Měli s sebou malé kůzle a kozel vypadal nevyzpytatelně. Cesta dolů, poté co jsme úspěšně minuli kamzíky, byla dost náročná. Klouzali jsme po skále a padali jako hrušky. Jana poodjela asi metr po zadku a odřela si ruku. Také prodírání křovisky s přicházejícím večerem nabývalo na dramatičnosti, protože jsme si všude představovali vyrušeného medvěda. Nakonec jsme šťastně dorazili do tábořiště a zaplatili značně ožralému rangerovi. Asi se tu chudák v té divočině nudí.

2. 9. 2009
Průvodce říká, že v této sekci „Alaska Hwy“ uvidíte víc divokých zvířat než kdekoli jinde v severní Americe. Trochu jsme se obávali, že budeme mít smůlu, ale opak byl pravdou. Nejdříve na nás čekali kamzíci, a to v hojném množství, kousek za cedulí, která varuje před jejich výskytem na cestě. Obcházeli podél cesty, vysedávali na skalách okolo a vůbec si užívali krásný den. My chtěli vyrazit na krátký trek ke skalám, které vytvářejí zajímavé erodované sloupy, ale kvůli špatnému nebo téměř žádnému značení to byl dost problém. Alespoň jsme oblast s hojným výskytem kamzíků projeli víckrát.

Dalším úlovkem se nám stal los, byl to nějaký teenager, ještě bez paroží, který si oblizoval silnici a mohli jsme si ho vyfotit, protože se nechtěl své laskominy vzdát. Po pár kilometrech jsme viděli dalšího i s parožím, ale ten se vyfotit nedal a zdrhnul.

Tábořit jsme dnes původně chtěli u „Muncho lake“ a dát si odpoledne ještě nějakou túru, ale najít začátek je téměř neřešitelný problém. Když už najdete začátek trailu, není tam uvedená vzdálenost, takže to je dost problém. Nevěděli jsme, jestli se vrátíme za hodinu nebo zítra a to se špatně rozvrhují síly a berou zásoby. Naobědvali jsme se tedy u jezera,  které je 300 metrů hluboké a které představovalo jeden z nejtěžších úseků výstavby Hwy, protože se cesta musela vysekávat do skály, a vyrazili k „Liard hot springs“.

Na cestě na nás čekal největší dnešní zážitek, a to krátce za cedulí „pozor bizoni na cestě„. Mají se tu nejčastěji vyskytovat od října do prosince, a tak jsme ani nedoufali, že nějakého potkáme, ale to jsme koukali. Potkali jsme obrovskou kredenc, jak si stojí u cesty a přežvykuje. Byli jsme z toho celí u vytržení a nechápali, že auta v protisměru ho jen tak míjela a nefotila. Po chvíli jsme to pochopili, dojeli jsme k mostu, kde už stála auta u krajnice a dva kamiony si prorážely cestu stádem bizonů. Nic takovýho jsme nikdy neviděli, byly tam velký statný kusy, který byly skoro větší než naše auto, i malý telátka, který se batolily po cestě. Jsou tak majestátní, že si z aut moc nedělají. Docela jsem se bál mezi nima i jen projet v autě, nevím, co bych dělal, potkat je jen tak. Stádo muselo čítat aspoň 50 kusů. Po cestě jsme pak viděli ještě dva mrtvé obří bizony u cesty, asi srážka s kamionem.

Navečer jsme dorazili k „hot springům“ a je to trochu jiný svět. Stromy jsou tu vyšší a širší a spousta různých rostlin, které se tu  na severu nevyskytují, ale tady díky teplým pramenům mohou. Nejlepší na koupání v těhle pramenech je, že jsou stále přírodní, nevedené do vybetonovaných či vykachličkovaných bazénů. Je tu jen dřevěná převlíkárna a takové molo se schodišti do vody. Voda má, když vyvěrá, přes 50 stupňů, ale je ochlazovaná jiným pramenem na stále horkých 40-47 stupňů. Je to pořád celkem horký, ale po chvíli jsme se dokázali posadit i na podvodní lavičku uprostřed jezírka a užívat si teploučka. Jsou tu dvě jezírka, ale cesta ke druhému vzdálenějšímu byla uzavřena kvůli problémovému medvědovi. Vzhledem k tomu, že tu nejsou žádné ploty ani nic takového, by mě zajímalo, kdo tomu medvědovi vysvětlil, že má zůstat jen u toho druhého jezírka.

3. 9. 2009
Po ranním koupáníčku v teplém prameni jsme s jednou zastávkou u rozbouřené řeky dorazili do Watson Lake na Yukonu. Počasí se nám trochu zhoršilo, a tak se nám při dešti i opláchlo auto od komárů a jiného hmyzu.

Watson lake je malá vesnice, ale na místní poměry je to velkoměsto. Jsou tu benzínky, banka, pošta a infocentrum. Dostali jsme v něm od milých pracovnic spoustu materiálů o Yukonu. Všechno na křídovém papíře a hezky vyvedeno. Mají tam i malé muzeum. Největší atrakcí  jsou tu značky měst, aut atd. z celého světa. Tuto tradici založil jeden americký voják při stavbě hwy přitlučením cedule města, odkud pocházel, na strom. Dnes je jich tu na tisíce v takovém malém parčíku.  Našli jsme i Strakonice a Volyni. Docela by mě zajímalo, kdo se s těma obříma cedulema táhnul…

Bylo ještě brzy, a tak jsme se rozhodli jet dál a ubytovali se blízko Tetslinu, což je taková minivesnička, v opuštěném resortu s kempem, kde jsme byli  jedinými hosty. Večer už je pěkná zima, i když se obloha roztrhala, a tak je ohníček nutností. Je tu mnohem dýl světlo než na jihu. I teď v září se začíná se stmívat až po desáté.

4. 9. 2009
Ráno nám byla poprvé pořádná zima, ne ve vyhřátých spacácích, ale venku ručičky mrzly. Na cestě do Whitehorsu, hlavního města Yukonu, se nestalo nic zajímavého a počasí bylo pošmourné. Ubytovali jsme se v kempu jen pro stany, auto jsme nemohli mít u sebe, ale na parkovišti opodál.To je nepohodlné, ale bylo to blízko centra města a  doporučili nám ho už  v infomacích ve Watson Lake. Nejdřív jsme si dali sprchu, což po čtyřech dnech bodlo, a pak vyrazili do města.

Šli jsme podél „Yukon river“, která je už tady pěkně široká a prudká. Teče směrem na Aljašku a patří mezi největší americké řeky vůbec. Jsou tu informační cedule a v zimě se tahle cesta používá jako běžkařská dráha. Po cestě jsme si fotili parník „SS Klondike“, který tu stojí jako atrakce připomínající zašlou slávu paroplavby po „Yukon river“. Navštívili jsme místní turistické informace, kde jsme zhlédli zajímavý film o medvědech a zapsali se do návštěvní knihy. Za poslední měsíc jsme už třetí česká výprava do těchto končin. V místní knihovně jsme využili opět internetu zdarma a opět musím tuhle kanadskou vymoženost ocenit. Koupili jsme si yukonské pivo a protože večer bylo tepleji, mohli jsme si ho u ohníčku pěkně užít. Dřevo na oheň tu stojí 4$ na den a je ho, kolik chcete, jen si ho musíte ruční pilkou nařezat.To je příjemná rozcvička a pivo pak chutná ještě lépe.

5.9.2009
Při snídani jsem na moment zapomněl, že jsme v Kanadě, nechal housky bez dozoru na stole a šel na záchod. Při cestě nazpátek jsem viděl a hlavně slyšel veverku, jak strašně nadává Janě a zle koulí očima. Jana má však pro strach uděláno, a tak si běsnící veverku ještě fotila. Drzá veverka využila nabídnuté šance a chtěla se pustit do naší snídaně, ale Jana jakožto větší zvíře zasáhla a veverka si asi myslela, že je v právu, a dlouho nechtěla pochopit svou porážku.

Po vítězné bitvě s dravou zvěří jsme se prošli po druhé straně Yukon river a potkali spoustu pejskařů a běžců pro zdraví. Navštívili jsme místní „Mc Bride“ muzeum, které je zvenku malé, ale skrývá neskutečné množství artefaktů, fotografií, dobových textů atd. z historie i současnosti Yukonu. Strávili jsme tam skoro dvě hodiny a celí zničení si museli jít sednout na kávu.

V informačním centru jsme si nechali pustit několik dokumentů o Yukonu a trochu zvláštní nám připadalo, že vychvalují jen letní sezónu, o zimní sezóně nebyla nikde ani zmínka, asi by se ukázalo, že pak už tu taková legrace není.

Po večeři ve fast foodu jsme si chtěli na zítřek koupit šampáňo, budeme mít oslavu výročí svatby, ale obchod s alkoholem byl zavřený a zítra taky. Byly jsme trochu zklamaní, ale pak jsme objevili yukonskou specialitu, 24 hodin otevřený obchod, který vypadá jako pošta a prodává se tu chlast. Prodavačka sedí ze skleněnou stěnou, což jí dává pocit bezpečí a odstup od opilců. Vypadá to zvláštně, ale když jsme viděli lidi, kteří se potulují po ulici v sobotu večer, asi to dává smysl.

6. 9. 2009

Máme první výročí svatby a jedeme do Dawson city! Z Whitehorsu je to 540 kilometrů, a tak nám cesta po „Klondike Hwy“ zabrala celý den. Je to taková okreska, ale je celá asfaltová a je na ní nulový provoz. Podzimní Yukon je moc hezký  a barevný. Počasí mi trochu připomínalo náš pozdní říjen, když sluníčko vyhřeje den až odpoledne. Zvířátka zůstala tentokrát schována a tak jsme si užívali „jen“ pohledy do krajiny.

V Dawson city jsme se chtěli plácnout přes kapsu a spát v „bed and breakfast“, ale byl zrovna prodloužený víkend, a tak bylo plno. Zvolili jsme tedy stylový hotýlek „Midnight  Sun“ a užívali si po deseti týdnech postele, záchodu a sprchy na pokoji a televizi. Místní obchod je super drahý, protože se zboží dováží až z Edmontonu jen jednou týdně, a tak nás laskominky na sváteční večeři přišly docela draho. Pečivo tu zamrazují, a tak ani datum spotřeby neodpovídá skutečnosti.

7. 9. 2009

Celý den jsme se courali po městečku a fotili si domečky a okolí. Dawson city mi připadá jako takový Český Krumlov divokého západu. Ulice jsou hliněné, baráčky většinou původní a všechno je hezky provoněný atmosférou zlaté horečky. Je tu kopie původní kabiny Jacka Londona a dalších spisovatelů té doby, původní budova pošty, novin, policie atd. Viděli jsme orla na skále nad městem a vůbec jsme si užívali slunečného dne. Místní muzeum je obrovská budova, byla vystavěna v roce 1901 pro potřeby místní vlády, která tu sídlila, protože Dawson City bylo až do války hlavním městem Yukonu. Expozice je však dost podobná té z muzea ve Whitehorsu a kdybychom ji vynechali, asi by se nic zvláštního nestalo.

Při večerní procházce jsme si fotili trajekt, která tu zdarma pendluje přes řeku směrem na „top of the world highway“ na Aljašku. Zrovna přijel a bylo na něm dost lidí, skoro třicet a světe div se, všichni Češi. Nějaký zájezd severní Amerikou.

Večer jsme se opět povalovali v hotýlku a zkoukli nějaký akční film s Penelope Cruz odehrávající se v Africe. Po těch měsících bez televize se mi docela líbil, byť to byl typický céčkový akčňák.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

8. 9. 2009
Opustili jsme hotýlek a vrátili se k životu trampíků, když jsme večer stavěli stan, přišlo nám to jako návrat domů.

Dali jsme si dvě krátké vycházky podél cesty. Jednu u „Klondike river“ a druhou blízko našeho večerního tábořiště u „Yukon river“. Vracíme se po „Klondike hwy“ do Whitehorsu, ale spíme v „yukoncampground“ na půli cesty. Místní kempy provozované vládou jsou jen za 12$ na noc a dřevo na oheň v ceně, to je velký rozdíl oproti B.C., kde stojí minimálně 15$ a dřevo cca 6$. To je velmi příjemné, jediný zádrhel je, že my nemáme sekeru, dřevo je ve velkých špalcích a tábořiště opuštěná. Musíme tedy vždycky doufat, že někdo se sekyrkou dorazí.  Naše procházka k „Yukon river“ nás zavedla k „Five fingers rapids“, což bylo velice obtížné místo pro navigaci parníků. Řeka teče mezi skalnatými ostrůvky a jen jedna cesta je dost hluboká, aby projel kolesový parník, a to ještě museli používat lano, aby nenarazili do skal. Svítilo sluníčko, lesy hrály barvami a mušky a komáři otravovali.

9. 9. 2009
Přesunovací den se zastávkou ve Whithorse na nákup a internet. Při zastávce na záchod Jana zjistila, že má určité blíže nespecifikovatelné ženské problémy, a tak jsme byli po cestě trochu přepadlí, ale snad to nebude nic hrozného.

Při odpolední zastávce v Teslinu, což je malá převážně indiánská vesnice na cestě, mě zaujala nástěnka u jezera popisující místní historii. V roce 1920, tedy ještě víc než dvacet let předtím, než se tu začala stavět „Alaska hwy“, tu bydlel nějaký pekelně šikovný indián. Vydělal si lovem na auto, nechal si ho sem přivézt a sám si udělal 6 kilometrů dlouhou cestu a jezdil po ní jako taxikář do sousední osady. Autem také lovil vlky na zamrzlém jezeře. Dále provozoval obchod a fotografoval místní komunitu. Musela to být docela výrazná osobnost.

Spíme ve stejném kempíku jako před týdnem po cestě na sever.

10. 9. 2009
Dnes jsme se probudili a hned začalo pršet a vydrželo to skoro celý den, ale večer, když už člověk ani nedoufá, se obloha vyčistila. Je to tady na severu docela časté nebo je to podzimní počasí, těžko říct.

Opustili jsme Yukon a jedeme dolů na jih po „Stewart Cassiar hwy“. Je to oproti „Alasca hwy“ taková silnička okresního formátu, chvílemi ještě chybí asfalt a jsou tu díry. Kempujeme u „Boya lake“. Udělali jsme si po příjezdu dvě procházky po okolí. Jednu k bobří hrázi a druhou podél krásně tyrkysového a čistého jezera. Bobři jsou neskuteční šikulové, viděl jsem jejich velké hráze v televizi, ale naživo je to mnohem zajímavější. Hráz měla alespoň sto metrů na dýlku a dva na šířku.

Po cestě nás oslovil starší pár z Victorie a poklábosili jsme. Jana byla překvapená, že takoví sympatičtí lidé mohou být lovci. Mají totiž políčeno na losa a honí ho tu po horách čtyřkolkou. Od místního rangera indiánského původu jsme také slyšeli, že je právě lovecká sezóna a všichni, kdo mají na vleku čtyřkolku, jsou lovci. Už jsme jich potkali spoustu.

11. 9. 2009
Ráno svítilo sluníčko a my jeli dolů na jih o sto šest a těsně před Jade city, městečkem, kde se zpracovává nefrit, jsme zahlédli obřího losa. Stál si u cesty a na vteřinu jsme si mysleli, že je ze dřeva, tak byl obrovskej, nehybnej a kousek od cesty. Nebyl dřevěnej, a tak nám stačil zdrhnout dřív, než jsme ho stačili vyfotit. Skoro jsme se pohádali, čí je to vina, takovej by to byl úlovek. V Jade city byla divná cedule přes cestu, že hwy je zavřená. Nevěnovali jsme jí pozornost, ještě celí diví z toho losa. Po dalších 100 kilometrech bylo městečko Dease Lake a tam už byla cedule zřetelná a my se jali zjišťovat situaci.

V obchodě nám poradit nedokázali, policajti taky nevěděli, jak dlouho to bude trvat, ale postrašili, že minule, když byl na hwy problém, trvalo to pět dní. To by pro nás byla velká komplikace, protože to není jako u nás, když uzavřou cestu a vytýčí objížďku. Tady by to znamenalo jet zpět na Yukon a po Alaska hwy dolů. Objížďka by byla cca 2000 kilometrů a to cestou, kde už jsme byli. To se nám hodně nelíbilo a doufali jsme v lepší řešení.

Ve městě byla pobočka ministerstva lesnictví a transportu a tam jsme se dozvěděli, že hwy bude otevřená od osmi rána do sedmi do večera až do odvolání, což vstoupilo v platnost ve dvě odpoledne a my měli na 350 kilometrů, které zbývaly do problémového místa, cca pět hodin. Cestu prý zavalilo bahno a geologové zkoumali další potenciální nebezpečí. Rozhodli jsme se tím místem projet hned a o jednu zajímavou zastávku na cestě se ochudit. Nechtělo se nám riskovat, že si to zítra geologové rozmyslí, protože bude pršet či něco takového a nám to zkomplikuje situaci. Minuli jsme tedy jeden provincial park s pěkným vodopádem a traily do sopečné krajiny.

Odpoledne jsme strávili v autě a inkriminované místo šťastně projeli. Lavina bahna se převalila přes cestu a být tam auto, tak je v pytli, musela to být slušná šupa, spousta kamení, dřeva atd. Upravovali to tam buldozerama a zrovna odlétal vrtulník s geology, ještě jsme museli chvíli čekat, protože parkoval na silnici.

Posledních 6O kilometrů před „Meziadin junction“, křižovatkou s odbočkou k městečkům Stewart a Hyder ležíčím na pobřeží, bylo nečekaně dramatických. Na téhle krátké vzdálenosti jsme viděli víc medvědů než za celý život i předchozí pobyt v Kanadě dohromady. Celkem šest medvědů, skoro by se chtělo říci s Cibulkou ….. Viděli jsme velikýho brumlu i malý medvíďata rovnou u cesty, jak papaj travičku. Některý se nechali i vyfotit a byli od nás tak dva až tři metry. Bylo to úžasný a měli jsme pocit, že medvědi jsou všude, každý pařez u cesty pak vypadal jako medvěd.

Večer jsme si chtěli dělat táborák, ale nikdo nám nechtěl půjčit sekyru. Nevím, jestli se báli, ale ani rangerka nám ji nepůjčila se slovy, že ji nemá, což je absurdní, když to dřevo prodává. Měli jsme tedy takový ohníček trapáček a když začalo pršet, šli jsme spát.

12. 9. 2009
Cesta do městečka Stewart je krásná, plná pohledů na ledovce a zelené hory a vodopády. Viděli jsme sice „jen“ jednoho medvěda, ale i tak je to krásný kus Kanady.

Ve městě jsou kuriózně informace zavřené přes víkend, a tak jsme měli trochu problém s hledáním místní atrakce, která slibuje pohled na medvědy lovící lososy v řece, ale nakonec jsme byli úspěšní. Nachází se totiž na Aljašce, tedy v USA, kam vede krátká odbočka. Američani tu nemají celnici, a tak jsme mohli bez problémů vstoupit do USA.

Je to maličká vesnička Hyder, kam nevede jiná cesta z americké strany, ale přesto jsme byli na americké půdě. Vyhlídkové molo je nad říčkou, kde plave spousta lososů proti proudu a medvídci tam chodí lovit. Neměli jsme však štěstí a žádného neviděli. Byli jsme tam asi moc brzy a oni se objevují až před soumrakem. Trochu nás tedy štvalo, že jsme museli zaplatit poplatek 6$ na osobu za nic. Při cestě nazpátek jsme si udělali malou procházku z cesty a pořád se ohlíželi, jestli nás medvědi nesledují.

Večer v kempu medvědí atmosféru přiživil ranger, který přišel a sdělil nám, že je v kempu medvědí aktivita a že viděl dva médi poblíž. Doufám, že nás v noci nesežerou.

13. 9. 2009
Chudák Henry! Při cestě dolů po Stewart cassiar hwy je odbočka do lávového údolí „Nisga’a  lava bed“, ale je to strašná cesta. Padesát kilometrů po horší silnici než naše polní cesty. Byl jsem dost v obavách jestli projedem, ale Henry to dal.

Samotné lávové údolí je velmi zajímavé, celým se táhne řeka ztuhlé lávy z erupce před cca 300 lety. Muselo to být peklo a prý to zabilo asi 2000 indiánů, kteří tu přesto žijí v hojném množství dodnes a je to pro ně posvátné místo. Mezi lávou tu mají vytýčené procházky k vodopádům a dalším atrakcím a krásné místo na piknik u jezera s výhledem na ledovec.

Po čtvrnácti dnech jsme dorazili do civilizace, což se projevilo na cestě poblíž městečka Terrace, kde nám zapípal mobil. Nechápu, k čemu je tu maj, když nikde není signál. Na Yukonu ho prý náš operátor vůbec nemá, ale on není ani na hlavních tazích a ve vesnicích pod 10 000 obyvatel.

V Terrace se nám nelíbil kemp,  a tak jsme večer ještě dojeli do Prince Ruperta. To je přístav kousek pod Aljaškou, odkud jezdí trajekty na „Queen Charlotte Islands“ a Vancouver island a na Aljašku. Bydlíme v kempu u nějakého šizuňka korejského, který má vysoké ceny a bídný standard. Večer nám ještě přijel autem sdělit ke stanu, že máme být opatrní s ohněm, a to jsme měli jen zapálenou svíčku a kempujem uprostřed bažiny.

14. 9. 2009
Při procházkách Rupertem, který je maličký a trochu ospalý, jsme potkali dvě srnky a zařídili dvě důležité věci. Pojistili auto na další tři měsíce a nechal jsem se ostříhat.

Pojišťování proběhlo netradičně, čekali jsme 500$ a šmitec, ale dozvěděli jsme se, že nám propadly emise. O těch jsme vůbec nevěděli, že se musí dělat, a dost nás to překvapilo. Paní na přepážce nám sdělila, že tady v Rupertovi žádné emise být nemusejí, ale protože naše adresa v systému je z Vancouveru, musíme si je zařídit. Nejjednodušší tedy bylo se „přestěhovat“ do Prince Ruperta …. Dali jsme jí adresu kempu ve městě a dostali jsme pojištění na další tři měsíce. Docela legrace, žádný důkaz toho, že tu bydlíme, nechtěla a zaplatili jsme jen 291$ z nám neznámých důvodů, asi se na severu platí míň.

Včera jsem se po třech týdnech oholil a aby očista byla kompletní, došel jsem si k „barberovi“. Velmi milá kadeřnice mě ostříhala za 10$ a hezky jsme si popovídali. Její sestra žije ve Winipegu a loni v listopadu, když ji byla navštívit, měli tam -35 stupňů a vánici. To je dost hrozný a prý je to tam takhle celou zimu a i horší. To musí být krutý místo pro život.

Zlatým hřebem dnešního dne i celého dosavadního kanadského dobrodružství byl dnešní oběd. Prince Rupert je vyhlášen čerstvými mořskými plody, a tak jsme si dopřáli papání v místní rybárně. Byl to obchod, velkoobchod i restaurace zároveň. Jana měla halibuta, hranolky a salátek a já si dal nejdražší a největší jídlo, „seafood plater“, kde byl halibut, krevety, scalopsy a uzený losos. Byla to báseň a pohádka a já jsem byl nadšenej. Nejčerstvější ryby a potvory, co jsem kdy měl.

15. 9. 2009

Dnešek začal už včera. Krátce poté, co jsem dopsal deníček, nás pozvali na pokec čtyři český trempíci, kteří přijeli do kempu a ubytovali se v přístřešku. Rozložili si tam spoustu věcí a byli tam jak na potlachu. Měli půjčený drahý auto, ale věci měli správně ošoupaný a použitý. Bylo jim okolo šedesáti a byli to takový týpci od rány, ale celkem milí a přátelští. Hostili nás pivem a kořalkou, docela se nám to protáhlo a spát jsme šli pěkně nalitý. Ráno nám nebylo nejlíp, ale trempíkům bylo ještě hůř, protože nemohli nastartovat. Neuměli skoro nic anglicky, a tak jsme jim museli všechno zařídit. Poprosil jsem nějaký milý kanadský pár o pomoc, ale auto nešlo kabelama nastartovat. Tak jsem volal asistenční službu a půjčovnu aut a musel se s nima domlouvat. Podařilo se a pro auto si přijela odtahovka a v servisu ho kabelama nahodili a dobili baterku, asi mají nějaký výkonnější. S odtahovkou jel jeden z trempíků a musel to být zážitek ho vidět se s nima domlouvat. Líčil nám to divoce, přijela prý i policie a rukama nohama mu vše vysvětlovali, ale stejně jim rozuměl špatně a myslel si, že to bude trvat  do večera. My za ním přijeli asi za hodinu a vysvobodili ho a auto bylo už skoro připravené. Uvařili nám pak polívčičku z pytlíku a ta bodla na naše ztrápená bříška. Ještě jsme dostali dvě další knorky na cestu.

Nebylo mi pořád nejlíp, už nejsem zvyklej takhle kalit nebo stárnu. Chtěli jsme se zastavit v rybářské vesničce Port Edwards, ale celá vesnička je jako muzeum a je zpoplatněná, a tak jsme se zase vraceli na hlavní, protože se nám nechtělo platit. Říkali jsme si, že to byla zbytečná odbočka, ale opak byl pravdou. Potkali jsme na cestě srandovního dikobraza a toho jsme ve sbírce zvířátek ještě neměli.

Oba jsme měli hlad, a tak jsme se stavili u McDonalda na hamburgra a pomohlo nám to. Na táboření jsme našli krásný provincial park „Cleanzia creek“ u řeky, kde táhnou lososi a rostou tu hřiby jak talíře a vůbec je tu moc hezky. Udělali jsme si i krátkou procházku, sice v dešti, ale i tak se nám tu líbilo.

16. 9. 2009
Ráno nám opět bubnoval na stan déšť, což nás moc nepotěšilo. Snídaně proběhla pod hustým stromem, který nepropouštěl déšť, byla průtrž mračen.

Celou cestu do Hazeltonu taky pršelo, ani se nám nechtělo ve městě vylézat z auta. Je to takový malinkatý, historický – tedy na kanadský poměry – město s hezkejma domečkama a spoustou totemů. Dali jsme si tedy alespoň v kavárně kávu a ejhle, přestalo pršet a my mohli aspoň něco vidět. Je tu starý a nový Hazelton, mezi nima je lanový jednosměrný most přes majestátní kaňon a řeku. Je to fakt výška a trochu se na něm točí hlava, je totiž vidět skrz díratou podlahu. Mají tu obrázky jeho dřevěných předchůdců a to teprve musela být odvaha přejít. To byla hrozná konstrukce, posílali po něm nejdřív ženy s nákladem a až pak šel chlap s koněm.

Další zastávkou byl Morice Town, kde indiáni loví lososy  stejně jako před lety. Dnes na ně mají kvóty a na břehu jim je počítá státní zaměstnanec. Chytají je jednoduše přímo do podběráků. Jana si je u toho hezky vyfotila.

Večer jsme přijeli do Smithers a ubytovali se ve velmi hezkém a levném kempíku s výhledem na ledovec. Mají tu vytápěné sprchy, hraje hudba a všechno je čisťounké. Po kempu pobíhá pejsek, kterej je hrozně přátelskej a chlupatej. To je něco pro Janu. Mraky se trochu rozestoupily, a tak jsme jeli ještě na „Twin falls“, které vytékají ze zmíněného ledovce nad městečkem.

17. 9. 2009
Probouzíme se do překvapivě hezkého počasí. Při procházce městem mi padly do oka zlevněné tenisky, ty co jsem měl už byly nechutný, a tak mám zase nohy v suchu,. Na internetu v knihovně jsme obeslali nějaké hotely v Banffu se žádostí o práci  pokojské, tak uvidíme, jestli se někdo ozve.  

Odpoledne se sice zatahovalo, ale ještě jsme stihli výlet na vyhlídku. Cesta vedla přes pastviny a museli jsme projít stádem krav. Ty si nás až na jednu nevšímali, ale dotyčná kráva si asi myslela, že je bejk, a Janina červená mikina ji dost zajímala. Já měl větší strach než Jana a byl jsem, zřejmě po právu, obviněn ze zbabělosti. Naštěstí k přímému útoku nedošlo. Okolní krajina opět připomíná tu českou, pouze občasná hora nás přesvědčila, že jsme stále v Kanadě.

Po cestě na východ po „Yellowhead hwy“ nás dostihl zase déšť a už nepřestal až do noci. Jeli jsme tedy dál, než jsme původně mysleli, až do Burns Lake. Nedařilo se nám najít kemp, a tak jsme přespali v autě na městském tábořišti a ušetřili par dolárků.

18. 9. 2009
Opět prší, už nás to trochu štve a otravuje. Dorazili jsme do Fort st. John, kde se nachází přesná replika původní pevnosti obchodníků s kožešinama. Je to národní historická památka a je to zajímavé. Mezi dobře vyvedenými expozicemi jsou lidé v dobových kostýmech, kteří se věnují denní rutině. Opravují domky hlínou, vydělávají kůže, pěstují zeleninu atd. Ochotně o všem rozprávějí. 

Při nákupu potravin jsme si koupili kartu na volání do Evropy a po krátkém intermezzu s vytáčením čísla jsem se dovolal domů. Je to asi nejlevnější způsob volání, minuta stojí jen pár centů.

Večer opět prší, tak dopisuju deníček v autě a čteme si knížky.

19. 9. 2009
Dnes nám sluníčko nad hlavou úplně vyrazilo dech, a tak jsme se operativně rozhodli zůstat ještě jeden den a podniknout nějakou túru. Jana už dříve našla v prospektech výstup na „Mt. Pope“, tak bylo vybráno.

Je to výšlap na celý den, v materiálech se píše alespoň šest hodin, ale my jsme to dali za čtyři hodiny nahoru i dolů. Hora je vysoká 1470 metrů nad mořem a převýšení výstupu je skoro 800 metrů. Po cestě jsme potkali pár funících Kanaďanů, kteří to většinou vzdali a šli zpět. My vydrželi a odměnou nám byl úžasný výhled do krajiny. Bylo vidět na všechny strany, na Fort st. John, na přilehlé lyžařské středisko i na jezera s ostrovy a lesy široko daleko. Nahoře je malý přístřešek s knihou, kam se mohou zapsat ti, co se tam vyškrábali, tak jsme se také zvěčnili. Byli jsme jediní Češi a vůbec cizinců málo. Téměř jen Kanaďani.

Na večer jsme si koupili kuřátko a kanadské portské.

20. 9. 2009
Pomalu se začínáme smiřovat s koncem dovolené a přesouváme se na jih. Cesta do Prince George proběhla bez problémů. Doplnili jsme tu v Superstoru zásoby a zašli na internet. Dočetl jsem se o postupu našich tenistů do finále Davis cupu a Jana napsala pár mejlíků. Všiml jsem si inzerátu na Googlu, kde hledali pokojské v resortu v Jasperu. Leželo mi to v hlavě a při zastávce na odpočívadle na oběd jsme se dohodli, že změníme plány a pojedeme zpět asi 60 kilometrů na „Yelowhead hwy“ a dál do Jasperu a zeptáme se, co a jak. Přece jen zima se blíží a tahle práce by byla s ubytováním.

Ujeli jsme tedy dalších asi 250 kilometrů do Mc. Bride a ubytovali se v pěkném kempíku, ale dorazili jsme tak pozdě, že už jsme jen zalehli. V noci nás probudila větrná bouře a byla v nás malá dušička, jestli nám neuletí stan. Naštěstí neuletěl!

21. 9. 2009
Ráno jsme byli z pohovoru trochu nervózní a po cestě toho mnoho nenamluvili. Projeli jsme známou cestou okolo „Mt. Robson“, ale byl zahalený mraky.

V Jasperu jsme šli hned na recepci hotelu, ale chtěli po nás „resume“, což je takový přehled, co kdo dělal, personálie atd., prostě životopis. Leč v americké angličtině se to říká takto. Vůbec jsme nečekali, že na práci pokojské je potřeba životopis, a to ještě zpracovaný ouředně. Bez něj se ale s náma nikdo nechtěl ani bavit. Představovali jsme si to trochu naivně. Neměli jsme ho, a tak jsme šli do „job office“, kde visí inzeráty na práci a kde nám zpracují ty „resume“. Jsou téměř v každém městě a pomáhají s hledáním práce atd. Doporučili nám je v tom resortu na recepci. Dívčina se nás tam ujala a vyplnili jsme spoustu dotazníků  a za dva dny si to máme vyzvednout. 

Jeli jsme se zeptat ještě do jednoho, velmi luxusního resortu. Recepční při rozhovoru s personalistkou nás nazýval individua, tedy individuals, ale opět chtěli resume, tak musíme čekat.

Rozhodování, jestli odjedeme a necháme si je poslat, či zůstaneme, nám usnadnila předpověď počasí. Zítra má být 26 stupňů a sluníčko, tak jsme si prodloužili dovolenou a zítra si dáme nějakou túru. Jasper jsme kvůli špatnému počasí v létě skoro neviděli.

Je právě sezona „wapiti v říji“. Je jich všude plno a jsou prý nebezpeční. Jen v kempu jsme viděli tři obří jeleny.

22. 9. 2009
Je nádherně a dáváme si výlet na „Whister Mt“. Je vysoký 2470 metrů a převýšení trailu je 1240 metrů. To je docela zabíračka, a tak tu mají pro Japonce a další turisty lanovku. Ta je vyveze skoro až nahoru a tam už je to jen příjemná procházka na vrchol. My jsme si to vyšlápli celý.

Výhled do krajiny je úžasný, je vidět i Mt. Robson, tedy nejvyšší hora Rockies, která je skoro sto kilometrů daleko. Ční tam jako takový bílý tesák, byla jediná zasněžená. Výšlap nahoru a dolů nám zabral celý den a večer už jsme jen utahaní poseděli u ohníčku, který se nám podařilo rozdělat, protože jsme si půjčili konečně pořádnou sekyru. Včera jsme měli takovou mrňavou, že s ní nešlo štípat.