Robert Edwin Peary – objevitel severního pólu?

PEARY Robert Edwin (* 6. 5. 1856, Cresson Springs, Pennsylvánie, USA, † 20. 2. 1920, Washington D. C., USA) – americký polární badatel

Komandér Peary předložil komitétu ku prozkoumání svůj původní zápisník s ozna­čením výsledků vědeckého pozorování a vyšetření spolu s veškerými pomůckami a přístroji i nejdůležitějšími rezultáty výpravy. Veškeren elaborát byl výborem co nejdůkladněji prozkoumán, z čehož nabyli všickni členové výboru jednomyslného přesvědčení, že komandér Peary dne 6. dubna 1909 severní točny dosáhl.

Osvědčení National Geographic Socie­ty, datované 4. listopadu 1909, zdánlivě jednoznačně stanovilo prvenství Roberta E. Pearyho při dosažení severního pólu. Po desítky let o ně usilovali polárníci z různých zemí a postupně posunovali pomyslnou čáru, kam až člověk dospěl v postupu na sever. V dubnu 1908 ohlásil dosažení točny americký lékař ÚF. Cook, ale nepředložil po svém návratu přesvědčivé důkazy o svém prvenství a neměl ani podporu oficiálních institucí USA, jakou měl právě Peary.

Razantní polární badatel, kritizovaný odpůrci pro bezohlednost vůči konkurentům, zamířil nejprve do Grónska. Chtěl se pokusit o přechod tohoto ostrova (srov. ÚF. Nansen), který považoval za nejlepší východisko k útoku na pól. V roce 1886 se vydal z Jacobshavenu na západním pobřeží napříč ostrovem, ale po 160 km se musel vrátit. O pět let později (1891) vedl do Grónska expedici filadelfské univerzity, které se účastnila i Pearyho manželka a jako lékař i Frederick Cook. Přezimovali v McCormickově zátoce na západě ostrova a v červnu 1892 se Peary, Cook a norský polárník Eivind Astrup vydali k severu. Po 1 100 kilometrech dosáhli zátoky Independence na severovýchodě a dosáhli tak 82° severní šířky (4. 7. 1892).

Pohádkový Kulukus, Grónsko

Pán Kulusuku, Grónsko

Jedeméé, Grónsko

S tuleňářskou lodí Falcon připlula expedice, kterou vedl R. Peary, znovu ke Grónsku v roce 1893. Po neúspěchu první výpravy na saních, která mířila znovu k mysu Independence, odcestovala část Pearyho lidí zpět do Ameriky a vůdce výpravy přezimoval v Grónsku se svým černým sluhou Matthewem Hensonem a polárníkem Hughem Leem. V dubnu 1895 se znovu obrátili na severovýchod, pronikli až na 84° 17′ severní šířky a Peary se přesvědčil, že tímto směrem nelze postupovat k pólu.

Znovu a znovu hledal Robert Peary cestu k severnímu „vrcholu“ Země. V roce 1898 zamrzl s lodí Windward v moři mezi severokanadskými polárními ostrovy a Grónskem a na saních tažených psy zkoumal Ellesmerův ostrov. O rok později (1899) přezimoval v eskymácké osadě Etah, která se stala východiskem dalších polárních výprav. Na jaře 1900 dospěl k nejsevernějšímu bodu pevniny (mys Morris-Jessup v Grónsku, 83° 40′ severní šířky) a postupně se posunoval stále severněji. Nedal mu spát úspěch italské expedice vévody ÚAbruzziho, která překonala 86° (24. 4. 1900), a získal podporu řady vlivných a bohatých osobností Ameriky. S lodí Roosevelt, které velel kapitán Robert Bartlett, se v roce 1905 dostal k Sheridanovu mysu a na jaře 1906 se početná výprava R. E. Pearyho vydala k pólu. Dostala se jen za 87° severní šířky, kde ji zastavila široká prasklina v ledu.

Do rozhodující ofenzívy k dosažení nejsevernějšího bodu světa nastoupil Peary po téměř dvouletých přípravách 8. července 1908. Opravený parník ­Roosevelt vyplul z New Yorku s novou americkou polární expedicí. Po zastávce v kanadském přístavu Sydney (v Novém Skotsku) dorazil Roosevelt do Etahu (8. 8.) a pokračoval k Sheridanovu mysu, kde výprava přezimovala. Ještě na podzim připravila základnu na mysu Columbia (v Grantově zemi na severu Ellesmerova ostrova), který se na jaře 1909 měl stát výchozím bodem postupu k pólu.

Zkušený R. E. Peary, jemuž bylo již třiapadesát let, nenechával nic náhodě: K dosažení severní točny nestačí pouhá odvaha a vytrvalost. Využije-li se náležitě všech dlouholetých zkušeností, nabytých dřívějším hojným cestováním v polárních krajích, provází-li badatele velká, rovněž zkušená a neochvějně vytrvalá výprava, jsou-li vědomosti účastníků o všech polárních místech a zvláštnostech (aspoň o oněch krajích, jež dosud byly prozkoumány) náležité a je-li výprava opatřená naprosto dostatečným množstvím veškerých nutných potřeb, aby vůdce i účastníci zabezpečeni byli proti každé jednotlivé příhodě: jenom v tomto případě jest možno, aby polární cestovatel dosáhl svého cíle – a opět se navrátil! uvažoval dobyvatel severního pólu.

V únoru 1909 se vydaly na saních přes zamrzlé polární moře nejprve předsunuté skupiny (nejvíce vepředu jel kapitán R. A. Bartlett) a po nich 22. února vyjel na cestu Peary, doprovázený dvěma Eskymáky. V té době tvořilo americkou expedici směřující k pólu 7 badatelů a 19 eskymáckých průvodců na 28 saních tažených 140 psy. Cestu po nerovném ledu zdržovaly trhliny, které polárníci museli překonávat či objíždět. Na konci března se začaly vracet doprovodné skupiny, jejichž vůdci byli Ross G. Marvin (zahynul při návratu 10. 4. 1909) a kapitán Bartlett, který dospěl až do blízkosti 88° severní šířky.

K pólu zbývalo 240 km. Spolu s Pearym se k němu vydali M. Henson a Eskymáci Enžigveh, Síglú, Úquieh a Úteh. Po pěti dnech postupu dosáhl Robert Edwin Peary se svými průvodci, podle vlastního prohlášení, nejsevernějšího bodu Země: Projížděje takto ledovou planinu různými směry, počítal jsem s možnou chybou asi deseti mil ve svých pozorováních; v některém okamžiku těchto pochodů rozličnými směry stanul jsem též na bodu neb velmi blízko onoho bodu, kde sever, jih, východ i západ sbíhají se v jedno.

Přišel čas návratu a Pearyho skupina se po vlastních stopách (s objížděním vodních ploch v prasklinách ledu) dostala zpět k mysu Columbia (23. 4.) a k lodi Roosevelt, která kotvila u Sheridanova mysu. V červenci 1909 vyplula americká polární výprava ke břehům Spojených států. Už při zastávce na Labradoru se Peary dověděl o expedici Fredericka Cooka, který udával, že údajně dosáhl pólu již v dubnu 1908. Peary prý jen mávl rukou: S Cookovou historkou si nelamte hlavu … ta věc se urovná sama. Začal však mezi Eskymáky zjišťovat okolnosti Cookova postupu a šířil pochybnosti o úspěchu jeho výpravy.

Pro americkou veřejnost byl Peary prvním člověkem v historii, který dosáhl pólu: Komandér Peary zavázal si k díkům veškeren vzdělaný svět; ale především jsme dlužníkem jeho my, američtí krajané. Provedlť veliký čin naší doby; dobyl jím sobě i své vlasti veliké slávy,napsal v úvodu k Pearyho cestopisu Theodor Roosevelt, prezident USA z let 1901-09. Kongres USA přiznal Pearymu prvenství a dobyvatel pólu se stal kontradmirálem. Ze všech stran pršela vyznamenání a čestná uznání. Přesto se čas od času objevují hlasy, zpochybňující Pearyho primát. Snaží se ospravedlnitF. Cooka (např. kanadský spisovatel F. Mowat), na němž ulpěla pověst podvodníka, nebo posunují datum skutečného dosažení pólu na pozdější dobu.

Peary, R. E.: Severní točna. Praha 1913; Mowat, F.: Polární vášeň. Praha 1972.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.