Rinnkogel, Matterhorn Solné komory

Ušetřil jsem s tím dobrou hodinku chůze jedním směrem. Rinnkogel se prudce zvedá nad hlubokým údolím potoku Weissenbach. Na značce u asfaltky je napsáno 3,5 hodiny nahoru, odhadem 1.100 výškových metrů, což časově opravdu sedí. S využitím kola jsem s přestávkami byl nahoře za zhruba 2 hodiny 45 minut.

Na kole až pod kopec

Nevýhodou odpoledního výstupu je jihozápadní orientace stezky, kdy mimo les není kde se před ostrými slunečními paprsky schovat. Vzal jsem si s sebou přes 3 litry tekutin a to jsem udělal velmi správně. Dole naberete vodu z potůčku, pak je na mapě naznačen pramen u Rinnstübl Jägerhütte. Malou dřevěnou chaloupku jsem viděl, pramen jsem však nehledal a jiné možnosti nejsou. A výstup od asfaltky (dále se autem přes závoru nedostanete) opravdu není zase tak krátký.

Kolo jsem si pro jistotu vzal se zámkem to starší pro případ, kdyby se někomu zalíbilo. Tady však není důvod se bát. Výstup od šotolinové cesty ihned strmě stoupá lesem v pravidelných serpentinách, projde se kolem soutěsky s vodopádem a dále prudce lesem vzhůru. Nejprve listnatým, následují smrky, výše krásné statné modříny a posléze jen zakrslé jehličnany. Rovinku nečekejte. Nad hranicí lesa je mýtina, na jejíž hraně nad strmým úbočím stojí právě. Kdosi tam zrovna štípal dříví. Doprava sem je možná jen pěšky. Správná lovecká chata!

Nejširší nabídku průvodců a map Rakouska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Výstup na Rinnstübl Jägerhütte

Od jihu tvoří Rinnkogel několik skalnatých rozsoch a samotný hlavní vrchol hned Rinnstübl Jägerhütte nezahlédnete, ani když se dostanete na hřeben. Pod hřebenem je rozbitá rokle, kde začínají ocelová lana. Ty se dále táhnou na hřebeni, místy jsou i ocelové kramle. Hřeben je poměrně exponovaný, event. uklouznutí by mělo fatální následky. Mohutná západní nekompaktní stěna budí svými 1.000 m značný respekt. Vrchol ne a ne se ukázat. Jako na správném kopci. Vrcholový kříž uvidím až v místě, kde k němu zbývá do 50 metrů. Nikdo nikde. Dole v lese jsem potkal malý zájezd, ale ten je už pryč. Fotbal byste si tady nezahráli. Vršek ovšem okupují velmi otravné mouchy. Sednu a oddechuji. V tom horku žádná slast.

Nezapomenutelné výhledy

Výhledy dokola jsou velkolepé. Jezero Wolfgangsee jako na dlani, za nim Schafberg se zubačkou, před nim Wieslerhorn, Thorhöhe, Bleckwand, Sparber, více na západ Osterhorn, Hoher Zinken, před očima rozeklané hřebeny Rettenkogelu a Bergwerkskogelu, Katergebirge, samozřejmě Schönberg, Loser, Totes Gebirge, Dachstein, Gosaukamm, Tennengebirge, kde se stále drží sníh. Je trochu opar. Údolí řeky Traun s Bad Goisern jako na dlani.

V tom od jihovýchodu na vrchol přichází mladý pár. Oba mají rozedrané nohy od větví. Holka nevypadá nijak nadšeně. Šli mimo stezku. Trošku borce popíchnu, kdo cestu vymyslel. V klidu si užiji vrcholovou siestu a slunečné počasí a před šestou sestupuji. To už není tak horko.

Při sestupu se maximálně koncentruji. Stezka vede nekompaktním terénem a železné tyče čnějící do vzduchu jsou dostatečně výmluvné, aby si člověk dával pozor a nezakopl. S napětím očekávám odstavené kolo, zbývá k němu snad 15 minut, v tom projdu kolem úzké skalní soutěsky, ve které pod malým vodopádem uvidím krásnou průzračnou tůň. Zanedlouho se v ní koupu a jsem překvapen, jak je voda příjemná. V dobré náladě jsem za chvilku u kola a zanedlouho u rozpáleného auta. Zítra mne čeká další služba.