Sopka Rinjani je po Puncak Jaya (4 884 m n. m.) na Papue a Kerinci (3 805 m n. m.) na Sumatře třetí nejvyšší sopkou Indonésie. Kolem ní se nachází velké jezero s novým kráterem Barujari, který se zde formoval v devadesátých letech.
Nejvyšší vrchol dosahuje 3 726 m n. m. Trek je rozdělen do tří dnů, přičemž si můžete vybrat, ze kterého směru se rozhodnete vrchol zdolat. My jsme si vybrali tu jednodušší cestu, tj. ta, při které lezete na samotný vrchol hned druhý den.
Na Lombok se z Bali dostanete třemi způsoby – buď můžete letět z Denpasaru do Prayi, samotný let trvá necelou půl hodinu, nebo rychlou lodí z Padang Bai do Senggigi. Poslední možnost, nejpomalejší, ale zase nejlevnější, je trajektem taktéž z Padang Bai a to do Lembaru. Rinjani se nachází na severu ostrova Lombok.
V Kutě, na jihu ostrova Bali, se dá koupit celý balíček včetně dopravy autem do NP Rinjani, ubytování na jednu noc se snídaní a třídenního treku s průvodcem a nosiči. V Kutě je několik místních agentur, které tento trek prodávají a ceny se moc neliší. Doporučuji ale při koupi smlouvat, můžete se pak při troše trpělivosti dostat na slušnou cenu. Nás to stálo 2.500.000 Rupií.
Vyrážímehned první den
Po snídani nás v homestayi vyzvedne dodávka a přejíždíme na druhou stranu národního parku do Sembalun Lawang, odkud má být výšlap na vrchol Rinjani méně náročný. To nám říkají lokálové. Jenže místní „horalové“ mají úplně jinou fyzičku než my Evropané. Ještě se musíme zapsat v místním informačním centru a konečně vyrážíme. Každý si neseme batoh s nejdůležitějšími věcmi, což je hlavně teplé oblečení – rukavice a čepice se v noci budou hodit – a taky hlavně vodu. Trekové boty jsou nutností. Potkáváme ale i turisty, co lezou na vrchol v teniskách! Jde s námi pět nosičů a jeden průvodce.
Nosiči nesou stany, potraviny a další nezbytné věci. Na ramenou mají mezi 25 a 30 kilogramy – většina z nich jde navíc pouze v žabkách a potkáváme i takové, kteří jsou úplně naboso. I přesto jsou neuvěřitelně rychlí a pořád nás předbíhají. A to na Rinjani chodí i dvakrát týdně! Ale pro ně to je jediná možnost výdělku. Několik let dělají nosiče, a když se naučí lépe anglicky, mohou dělat průvodce, který nese „jen“ velký batoh s méně kily.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
První tábor
Po dvou hodinách nenáročného stoupání dorazíme do prvního tábora, kde máme oběd. Jsme zvědaví, co nám kluci uvaří. V táboře je polní kuchyně a jsme mile překvapeni – dostáváme jídlo jak z místního warungu – rýži, kuře, zeleninu a dokonce i dezert. Nosiči s sebou mají opravdu vše. Po obědě se nikomu nechce pokračovat, ale musíme se dostat před setměním do tábora (2 800 m. n. m.), kde se bude přespávat a v brzkých ranních hodinách vyrážet na vrchol Rinjani. Krajina kolem nás se začíná měnit.
| Pokud vás to potáhne po výstupu za další blízkou přírodou, doporučujeme navštívit orangutany na Sumatře. |
Krásná zelená prostranství v mírně kopcovitém terénu pomalu mizí za našimi zády a začínáme stoupat do čím dál prudšího kopce. Po cestě nám ale začíná pršet, není vidět na krok a tábor stále v nedohlednu. Skoro každých 15 minut zastavujeme a odpočíváme. Po třech hodinách doslova dolezeme do tábora úplně promočení. Nosiči staví stany za tmy a vaří večeři. Tu nám servírují přímo do stanu, venku stále leje. Ve stanu na sebe oblékáme vše, co máme suché, ale zahřát se nám moc nejde. Zkusíme spát a načerpat síly na výstup na vrchol.
Na vrchol Rinjani
V půl třetí ráno musíme vstávat. Průvodce už chystá snídaní – toast s marmeládou a čaj. Všude kolem nás jsou stany, rozhodně na vrchol nepůjdeme sami. Ač je začátek sezony, turistů je tu dost, ale nejhorší je to v hlavní sezoně v červenci a srpnu. Nasazujeme si čelovky a vyrážíme vstříc kilometrovému převýšení. Výšlap má trvat asi 3 hodiny, na východ slunce bychom to měli stihnout. Průvodce nám říká, co nás čeká – třetina cesty je prý docela dobrá, i když prudká, prostřední část je nejlepší a ta závěrečná naopak nejtěžší a i přes to, že není tak dlouhá jako ty dvě další, jde se nejdéle.
První část trasy se jde docela dobře, nohy jsou po včerejším výšlapu unavené, ale není dobré se zastavovat, fouká a je zima. Druhá část je opravdu odpočinková, jde se po rovině a po obou stranách vidíte prudký sráz. Raději nepřemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby vám uklouzla noha.
Čeká nás poslední úsek cesty, který je ale nejnáročnější. Sice to je jen necelých 300 metrů, ale opravdu těch nejhorších. Před sebou vidíte vrchol Rinjani, ale máte pocit, že se k němu vůbec nepřibližujete – dva kroky nahoru, tři zpět. Boty jsou plné kamínků a prachu, každých pár kroků se zastavujeme a už to vypadá, že se na vrchol nestihneme dostat včas. Ale nakonec sbírám své poslední síly a na vrchol se doplazím, sama sebou překvapená, že jsem to dokázala! Je to neuvěřitelný pocit být tak vysoko a pozorovat vycházející slunce. Po krátké pauze se ale musíme vrátit, čeká nás přechod k jezeru Segera Anak.
Zpáteční cesta je mnohem rychlejší, dolů se kloužeme a kocháme se tou nádherou kolem. V táboře na nás čeká připravená snídaně, chvíli se ohříváme na sluníčku a opět vyrážíme na cestu. Tentokrát dolů, sice z kopce, ale nohy jsou strašně unavené a jde se pomalu. Nosiči skáčou jak opice a jsou o dost napřed.
Přechod do dalšího tábora
U jezera potkáváme mnoho turistů, je to totiž takové odpočinkové místo před dalším výšlapem do dalšího tábora, kde se bude nocovat. Kluci nám vaří oběd a my se můžeme jít vykoupat do horkých pramenů. Je to moc příjemné ponořit unavené a vyčerpané tělo do horké vody a trochu uvolnit svaly. Nicméně po půl hodině musíme pokračovat dál, nikomu se nechce, ale pokud si myslíte, že už nemáte žádnou sílu, stejně šlapete bezmyšlenkovitě do kopce. Jde se po kořenových schodech, úzkými cestičkami a po železných schodech, které vypadají, že vás ani neudrží. Po třech hodinách jsme v táboře. Totální vyčerpanost, jen ležíme ve stanech a čekáme na večeři. Nosiči dorazili zase jako první a stále mají neuvěřitelnou energii! Nechápeme.
Cesta dolů
Poslední úsek a to cesta dolů. Všichni jsou strašně unavení a necítí nohy, ale je to poslední část našeho třídenního treku a je určitě nejsnazší. Krajina se cestou dolů začíná pomalu měnit. Z širokých prostranství bez stromů přechází v prales a ke konci jen samé banánovníky. Dostáváme ještě poslední oběd a do Senaru se vracíme odpoledne. V homestayi se trochu omyjeme a necháme se odvézt zpět na jih do Kuty. Tenhle trek není jednoduchý a bude vás stát spoustu sil a energie, ale za ten neopakovatelný zážitek určitě stojí.
