Velký cestovatel spolu se svým kolegou Spekem objevil dvě největší africká jezera, Tanganjiku a Viktoriino jezero. Výrazně se ale mýlil v určení pramene Nilu.
Richard Francis Burton
Je to muž, který se nikdy nemýlí, charakterizoval svého přítele, orientalistu Richarda Burtona, cestovatel J. H. Speke. V jedné otázce byl ale Speke úspěšnější a Burton se mýlil – v otázce pramenů Nilu.
Burton jako mladík vstoupil do armády Jejího Veličenstva a sloužil nejprve v různých částech Indického poloostrova, později i v Adenu, kde se naučil arabsky. V roce 1853 pak splnil první ze svých velkých cílů: v přestrojení za afghánského lékaře se dostal do Mekky, nejsvětějšího místa všech muslimů. Po návratu tuto cestu popsal v třídílném cestopise Personal Narrative of a Pilgrimage to El Medinah and Maccah (1855–56), v němž také vyvrátil mnoho smyšlenek o podobě měst, spojených se životem proroka Mohameda.
Zatímco v Mekce už několik Evropanů před Burtonem bylo (ÚVarthema, ÚBurckhardt), roku 1854 podnikl Burton výpravu do dalšího města, dosud Evropany vůbec nespatřeného: Hareru ve východní Etiopii. Opevněného města, ležícího asi 300 km od pobřeží Adenského zálivu, dosáhl anglický cestovatel „nejjednodušší“ cestou ze somálského přístavu Zajla. Tentokrát byl převlečen za arabského lékaře.
Že cesty po Africe nejsou vždy bezpečné, poznal Burton již následujícího roku (1855), když se spolu s dalšími třemi anglickými důstojníky vydal znovu zkoumat vnitrozemí Somálska. Brzy po začátku cesty (vyšli z Berbery) byli přepadeni místními muslimy: poručík Stoyan byl zabit, ostatní členové expedice těžce poraněni. Burton na somálskou expedici určitě nezapomněl po celý zbytek života, neboť mu zůstala velká jizva od somálského kopí pod pravým okem.
Za velkým jezerem Udžidži
Nejvýznamnější z Burtonových cest ale byla expedice, kterou podnikl, opět spolu s Johnem Spekem, v letech 1856–59. Z pověření Královské zeměpisné společnosti měli vyrazit od východního pobřeží Afriky do oblasti velkého jezera, zvaného Njasa nebo Udžidži. Zprávy o něm přinesli Krapf a Rebmann, ale byly více než rozporuplné.
Do Afriky Burton a Speke vyrazili koncem roku 1856, první tři měsíce dalšího roku pak věnovali „průzkumu terénu“, když procestovali východní pobřeží černého kontinentu od Mombasy po Kilwu, včetně ostrovů Pemba a Zanzibar, a také podnikli výpravu do oblasti pohoří Usambara, kde zpřesnili dosavadní mapy. Od dubna pak měli svou základnu v přístavu Bagamoyo, kde získávali nosiče a další vybavení pro výpravu do nitra černého kontinentu.
Karavana 350 mužů, v naprosté většině nosičů, vyšla z Bagamoya dne 26. června 1857 směrem k západu. Množství nosičů najali Burton a Speke zejména proto, že v africkém vnitrozemí je dobytek doslova kosen spavou nemocí. Výprava postupovala přes pohoří Usagara a suchou zemí Ugogo, v říjnu se ale krajina výrazně změnila a v dnešní západní Tanzánii pak procházeli lesnatým, vlhkým a na rostliny i zvěř bohatým územím (což potěšilo zejména náruživého lovce Spekea).
Dne 7. 11. pak došli do centra „zahrady střední Afriky“, města (či spíše velkého tržiště) Tabory. Místní arabští kupci jim pak velice pomohli, když jim dali celou řadu informací o zdejší krajině: jezero Ňasa (Njasa, Malawi) je jiné než to, u kterého leží Udžidži, a ještě další velké jezero leží na sever od Tabory. Ne jedno jezero, jak se domníval Krapf, ale hned tři!
Z jednoho jezera jsou hned tři
Zatímco Njasu prozkoumal v letech 1859–60 Livingstone, Burton a Speke vedli svou karavanu na západ. V polovině prosince 1857 vyrazili z Tabory, podél řeky Malagarasi sestupovali do hluboké, tektonicky vzniklé kotliny, jejíž nejnižší část vyplňoval největší Burtonův objev – jezero Tanganjika! K němu cestovatelé došli poblíž karavanní stanice Udžidži na jeho východním břehu, tam je ale na celý měsíc donutily ulehnout nemoci; zvláště Speke měl velké problémy, poštípaný a pobodaný hmyzem načas téměř přišel o zrak a málem i o sluch. Nemoc ale nakonec překonal rychleji než Burton, takže v březnu 1858 mohl na loďce prozkoumat část východního pobřeží mezi Udžidži a poloostrovem Ubvari (který ale omylem považoval za ostrov).
Speke se také doslechl o velké řece na severu jezera, ale nevěděl, zda do něj vytéká nebo vtéká. To ovšem nevadilo jeho kolegovi Burtonovi. Ten rezolutně prohlásil, že řeka z jezera určitě vytéká, protože to je Nil! V dubnu proto podnikl již uzdravený Burton spolu se Spekem ještě jednu cestu podél jezera, směrem k jeho severnímu konci, kde dosáhli vesnice Uvira. Tam se ale velmi zklamal, neboť se dozvěděl, že řeka Ruzizi do jezera vtéká, nikoli vytéká…
Koncem května 1858 se Burton a Speke vrátili do Udžidži a vydali se na zpáteční cestu. V Taboře se Burton znovu roznemohl, Speke se tedy odpojil od karavany a jen s malým oddílem se vydal k severu. Na přelomu července a srpna pak dorazil k jezeru Ukerewe, které pojmenoval po královně jezerem Viktoriiným. Speke usoudil, že právě toto jezero (položené asi o 500 metrů výš než Tanganjika) je tím pravým pramenem Nilu; naopak Burton setrvával v myšlence, že Nil vytéká z Tanganjiky. Tento spor je rozdělil až do konce cesty (3. 2. 1859, kdy dosáhli Bagamoya) a přenesl se i do vztahu mezi oběma muži po návratu. Nikdy už se nesmířili.
Jak je to s pramenem Nilu?
Celý vědecký svět několik následujících let řešil otázku pramenů Nilu (promítla se dokonce i do literatury – prameny Nilu hledají i hrdinové Verneova románu Pět neděl v baloně). Zatímco Speke se roku 1860 do Afriky vydal znovu, řešili otázku pramene Nilu Beke (kladl jej do Tanganjiky a později za horní tok považoval Kasai), Barth (přimlouval se za řeku Achwa, což ale vyvrátil ÚBaker) a mnozí další.
Burton se nikdy nevzdal své myšlenky o Tanganjice jako hlavním prameni veletoku. To ale nijak nesnižuje výsledky expedice, vždyť Burton a Speke objevili dvě největší africká jezera, a i když se výrazně zmýlili v určení nadmořské výšky Tanganjiky (560 místo Burtonem naměřených 780 metrů; navíc roku 1872 došlo při zemětřesení k prolomení hor na západě jezera, vznikla řeka Lukuga a hladina jezera klesla o celých šest metrů), výrazně zpřesnili mapu východní Afriky.
V roce 1860 byl Burton odměněn funkcí konzula na ostrově Fernando Póo (nyní Bioko v Rovníkové Guineji), přičemž tamního pobytu využil k řadě menších cest po západní Africe. Nejvýznamnější z nich podnikl roku 1861, když spolu s německým botanikem Gustavem Mannem (původně účastníkem cest Baikieho) zkoumal pobřeží Kamerunu a 3. 1. 1862 Mann (a na konci ledna i Burton) vystoupil na vrchol činné sopky Mount Cameroon. Při několika dalších cestách navštívil Burton mj. Gabon, Kongo (pronikl až k vodopádům Inga), říši Dahome v dnešním Beninu a z Lagosu pronikl do nigerijského vnitrozemí, kde dosáhl jednoho z hlavních měst kmene Jorubů, Abeokuty. Z cest napsal řadu obvykle několikasvazkových cestopisů, žádná z cest už ale neměla takové výsledky, jako cesta z let 1857–59.
Závěrečná léta svého života prožil Burton jako britský konzul v celé řadě zemí – v Sýrii, Brazílii, na Islandu a nakonec v rakouském Terstu, kde také zemřel. Vedle vědecké činnosti se zabýval i literaturou, překládal z arabštiny (mj. Pohádky tisíce a jedné noci) a dalších jazyků.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
