Reportáž ze života dobrovolnice programu GLEN v Gruzii aneb práce s migranty z Jižní Osetie

Po příletu na letiště před čtvrtou hodinou ráno mě čekal kamarád Danny. Když jsme projížděli nočním Tbilisi, plným osvětlených moderních staveb i starých památek, kladla jsem si otázky, zda toto je skutečně ta „rozvojová země“, v níž mám strávit tři měsíce, co by dobrovolník v neziskové organizaci. Po krátké noci a prospaném dopoledni v hostelu nás kodrcající maršrutka dovezla do 25 kilometrů vzdálené Kody. Tam jsme uviděli, že je opravdu co rozvíjet.

Něchtěný život v Kode

Koda je vesnicí čítající přibližně pět tisíc obyvatel, z čehož necelé dva tisíce tvoří tzv. IDPs (vnitřní migranti) z Jižní Osetie, kteří sem byli přestěhováni po válce v roce 2008. Během prvních tří měsíců, které trávili po školkách a jiných zařízeních, byly narychlo opraveny panelové domy po bývalé ruské vojenské základně. Kvalita bydlení tomu bohužel odpovídá. Někteří z nich odešli s pouhým klíčem od domu a několika základními věcmi, protože si mysleli, že je to na chvíli. Netušili, že je to zřejmě navždy. Nyní pět let po válce už vědí, že se nebudou moci vrátit do svých domů, protože byly srovnány se zemí. Jejich nový domov je v Kodě, vesnici uprostřed stepi, která je natolik odlišná od jejich rodného kraje.

My sami bydlíme v „garadku“, jak místní nazývají IDP settlement, takže máme shodné podmínky jako IDPs. Je to takové městečko ve vesnici, jehož pomyslnou hranici tvoří potok, silnice a zbytky původních zdí. Bydlíme v pátém patře modrobéžového paneláku, kam každý den stoupáme po schodech nestejné výšky a velikosti.

Obýváme dvoupokojový byt, tedy alespoň dle informací, které jsme před příjezdem dostali. Druhý pokoj je totiž pouhou minimístností částečně oddělenou zdí, v níž je jen postel a okno, dveře chybí. Další specialitou našeho bydlení je vodní režim. Zhýčkaného Evropana by mohlo překvapit, že voda teče pouze čtyřikrát denně v určené časy, a ač je v koupelně splachovací záchod, po většinu dne je k jeho spláchnutí potřeba kýbl.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Integrace uprchlíků

Naší organizací je komunitní vzdělávací centrum Koda CEC, které bylo založeno v roce 2010 německou organizací DVV International. Jeho úkolem je podporovat všestranný rozvoj členů komunity, posilnit aktivní účast obyvatel v rozhodovacích procesech a poskytnout příjemný prostor s přátelskou atmosférou pro setkávání. Velmi důležitým posláním centra je posílit proces integrace přistěhovalců mezi místní obyvatele. Vztahy se prý za poslední tři roky výrazně zlepšily, ale tento proces je stále v počátcích a ke skutečnému začlenění migrantů bude zapotřebí ještě hodně úsilí. Otázkou je, nakolik je možné běžence tímto způsobem integrovat, když jsou všichni ubytování v jednom místě, odděleni od ostatních obyvatel, čímž tvoří uzavřenou komunitu.

Centrum nabízí široké spektrum vzdělávacích kurzů pro dospělé zvyšujících jejich kvalifikaci a přispívajících k získání zaměstnání. Nezaměstnanost IDPS je zde totiž velkým problémem. Jednou měsíčně se schází klub aktivních občanů, v rámci něhož se angažují zejména starší občané Kody. Mladí jsou zapojeni do aktivit pořádaných klubem mládeže, anglickým a dobrovolnický klubem. A protože je centrum určeno celé komunitě, nezapomnělo se ani na nejmladší obyvatele, pro něž jsou připravovány dětské programy, jako například art terapie.

My jsme zapojeni do programů pro mládež, ale máme prostor i pro naše vlastní aktivity. Nápadům se meze nekladou, a tak kromě pravidelného programu pro klub mládeže, plánujeme také natočení krátkého dokumentu o významu centra pro komunitu a uspořádání festivalu.

Spolupracovníci a supra

Naši spolupracovníci nás vřele přivítali a přijali mezi sebe. Hned první víkend jsme vyrazili kempovat se členy anglického klubu k nedalekému klášteru Shavnabada. Výletní skupinu tvořilo devět mladých, americká dobrovolnice Elizabeth a my dva. Nestačila jsem se divit, co všechno ukrývaly jejich batohy a jak rychle dokázali připravit hostinu o mnoha chodech. Pak už nic nebránilo tomu zahájit supru, slavnost sestávající s mnoha přípitků.

Zvolili volnější variantu, kdy jsme se všichni mohli zapojit do vymýšlení přípitků. Při tradiční supře je jeden tamada, který pronáší přípitky a řídí tempo slavnosti. Přípitky je možné pronášet pouze s vínem či čačou (místní pálenka), nikoli s pivem a pije se pouze po pronesení přípitku a do dna. Připíjí se na Boha, zdraví hostů a jejich rodin, příbuzné, děti, na ty, kteří už nejsou mezi námi, na Gruzii, mír, lásku, ženy a řadu dalších.

Téměř všechny dobroty byly domácí a my jsme poprvé okusili vynikající chačapuri (chlebová placka plněná sýrem), šašlik, švestkové omáčky, tataru (hroznové želé), slaný kravský sýr, bílé víno a třešňový likér. Zahráli nám na panduri (gruzínský třístrunný hudební nástroj), zazpívali a pak jsme se nasmáli při hraní her. Bylo to moc krásné první seznámení s mladými i gruzínskou kulturou. Další supra byla s našimi spolupracovníky. Vyrazili jsme na oblíbené místo u řeky Algeti, poblíž rybí farmy, kde se opět hodovalo, pronášely přípitky a hlavně povídalo o mimopracovních tématech, na něž není v centru čas.

Návrat v čase

Při pobytu v Kodě má člověk pocit, jako by se vrátil v čase. Spoře vybavený obchod, prašné cesty, troubící automobil, který právě dovezl ovoce a zeleninu, pastevci krav a ovcí pravidelně procházející vesnicí v sedm ráno a v sedm večer, odpolední pečení chleba v tradiční peci. Stačí však popojet o trochu dále do Tbilisi a můžete přejít moderní most Míru a dohadovat se, co vám supermoderní stavby připomínají.

Pokud však zabloudíte do menších tbiliských uliček, ocitnete se uprostřed polorozbořených domů. Staré a nové tu vedle sebe tak nějak funguje a kontrasty jsou na každém kroku. V zaostalé vesnici najdete novou prosklenou policejní stanici, vedle luxusního obchodu na Rustaveliho třídě ženu sedící na zemi prodávající pražená slunečnicová semínka. Rozdíly jsou obrovské.  Doufám, že se čarokrásnému Sakartvelu, plnému vřelých a pohostinných lidí, podaří uskutečnit takové kroky, aby se jeho vývoj mohl vyvíjet správným směrem, bez prohlubování těchto neskutečných rozdílů.

Autorka Lenka Maxová byla na tříměsíční stáži v Gruzii v rámci programu GLEN v srpnu roku 2013. Více se o jejich zážitcích dozvíte na glenka.wordpress.com.