Reportáž: Výprava za gorilami do Ugandy

Cesta plná vysněného dobrodružství začala v hlavním městě Kampala. Náš osobní řidič nás vyzvedl již v 6:30 ráno. Trochu kruté vstávání během dovolené, ale čekala nás daleká cesta. Na první den jsme měli naplánovanou dlouhou cestu, a to až do Národního parku Bwindi, kde začínalo naše stopování goril. Trasa dlouhá skoro 500 kilometrů nám zabrala 12 hodin. Infrastruktura a cesty v Africe jsou poměrně odlišného rázu než na co jsme zvyklí v Evropě. Zastavili jsme se ve městě Mbarara, kde jsme ochutnali místní speciality k obědu, lehce se protáhli a honem pokračovali dále.

Na poslední asi 3 hodiny cesty si pro nás řidič naplánoval nevšední zážitek – plnými doušky jsme si
užili tzv. africkou masáž. Zpevněná cesta, která je po místním způsobu samozřejmě samá díra, retardér a jiná překážka, náhle skončila. A následovala polní cesta, přes kterou sem tam protékal potok a která je hlavní spojkou až do NP Bwindi.

Příjezd do Bohuma Community Camp byl jako vysvobození. Místní personál možná tušil, čím jsme si prošli, a přivítal nás horkým ručníkem na osvěžení, který byl v ten daný moment k nezaplacení. Dostali jsme welcome drink v podobě čerstvého džusu z místního ovoce a usadili se na krásnou masivní dřevěnou lavici na terase s naším prvním výhledem do džungle. Stihli jsme se navečeřet a nachystat věci na ranní výšlap za gorilami. Ráno začalo opět brzkou snídaní v 6:30, pak následoval rychlý přesun k hlavní vstupní bráně do parku, vzdálené jen několik metrů.

Stopování goril má velmi přísná pravidla a tradice. Před naším vpuštěním do národního parku nám změřili teplotu, museli jsme si umýt a vydezinfikovat ruce a vyplnit informační dotazník. Poté jsme byli usazeni a začalo představení místních tradičních tanců, které evokovaly běžný život včetně náčiní domorodců. Představení bylo poutavé a dodalo nám pozitivní energii na následující stopování. Po tancích nám byla představena pravidla, podle kterých je třeba se v národním parku chovat. Instruktáž se týkala zejména toho, co dělat a nedělat v přítomnosti goril.

Maximální počet návštěvníků ve skupině je 8 a jelikož nás tam ten den bylo cca 30, byli jsme rozděleni do několika skupin. Každá se poté v doprovodu několika rangerů vydala za jinou gorilí rodinkou. My jsme se vydali na nejnáročnější stezku za rodinkou, která se jmenuje Muyambi.

Ta má 8 členů a to včetně 2 miminek. Lepší výběr jsme si ani nemohli přát. Gorily jsou v dnešní době přísně chráněná divoká zvířata, která jsou na seznamu velmi ohrožených živočichů. Vystopovat jednotlivé gorilí rodinky se hned z rána vypravila místní skupina dobrovolníků, na které jsou gorily již zvyklé. Rozpoznávají jejich hlasy i uniformy. Gorily přijaly dobrovolníky za součást džungle, jako nějaká zvířátka, která přijdou, chvíli pobudou a zase se ztratí. Nebojí se, tolik se před nimi neschovávají, a díky tomu je možné je pozorovat z bezprostřední blízkosti. Každá tlupa má zabrané určité místo rozsáhlé džungle, které považuje za svůj domov, a tak se většinou nachází přibližně na stejném místě.

Hned jakmile skončil ranní ceremoniál jsme se přibližně v 8:30 konečně vypravili na vytouženou cestu. Před vstupem do džungle jsme si ještě očistili podrážky našlápnutím do připraveného lavoru s dezinfekcí a zahájili jsme pěkný výšlap cca 500 vertikálních metrů. Ze začátku ještě po pěkné pěšině v džungli. Na naší výpravě nás doprovázeli 3 rangeři. První šel vždy o pár kroků napřed a se zbraní v ruce, další jej následoval s mačetou, za ním jsme šli my a na závěr poslední ranger, který nás jistil ještě zezadu. Zajišťovali bezpečí nejen naše, ale také divokých zvířat žijících v džungli. V noci před výpravou byla bouřka, ostatně jako každý den během našeho afrického pobytu. Cesta proto byla rozbahněná a velmi náchylná k uklouznutí.

Přibližně 3 hodiny jsme šlapali do poměrně prudkého kopce až na samotný hřeben, kde začala opravdová džungle. Pohled do široké dálky na pestře zelený porost byl jako balzám na duši. Pěšinka náhle skončila a začali jsme si prošlapávat cestičku obrovským porostem za občasné pomoci mačety. Sem tam jsme se museli brodit potokem a o něco častěji bahnem, což v nás posilovalo pocit, že se právě nacházíme uprostřed rozsáhlé a tajuplné džungle. Jeden z rangerů zapískal a začal takto komunikovat se stopaři, kteří již nějakou dobu pobývali s naší gorilí rodinkou.

Vzrušení lehce stoupalo, vůbec jsme netušili, co můžeme čekat. Máme se bát? Jak se zachovám v případě, že se některá z goril rozběhne proti mně? Sešli jsme kousek dolů a po přibližně další půlhodině chůze za pomoci kompasů a zvukových signálů s dalšími stopaři jsme se dostali do bodu, kde jsme si všichni odložili batohy a chodící hole a pro bezpečnost goril si nasadili roušky. Poté jsme uchopili fotoaparáty, ušli už jen pár kroků a v ten moment jsme spatřili obrovskou černou gorilí tlapu, jak se natahuje po větvích stromu, aby si přitáhla ty nejšťavnatější lístky.

Pocity v ten moment byly k nezapomenutí. Hned ze začátku nás uvítal mladý samec, velmi zvědavý a sem tam i hravý. Zcela v klidu si seděl, koukal se na nás ze vzdálenosti asi 5 metrů a nepřestával se natahovat pro ty chutné lístky. Rodina zrovna obědvala a téměř nás až ignorovala. Byli velmi klidní, užívali si po bouřce pěkného počasí a my jsme se tak mohli přiblížit opravdu až neuvěřitelně blízko a pozorovat chování těchto velkých zvířat. Chvilkami jsme se nacházeli pouhé 3 metry od členů rodiny. Po pár minutách sledování a ujištění se, že nás rodina nevidí jako hrozbu, jsme se přesunuli o kousek dále, kde se nacházel vůdce rodiny – „Silverback“ Muyambi a jeho družka. V těsné blízkosti byla také jejich dvě mláďata, která si hrála na místních keřích, sem tam spadla na rodiče, převalovala se a skotačila šťastně a spokojeně.

Neviděli jsme všech 9 členů, ale občas se v okolí pohnulo listí, a tak bylo jasné, že tam sedí další příslušník této velkolepé rodinky. V pravidlech je jasně dané, že se můžeme s rodinou zdržet maximálně hodinu a v případě, že se to gorilám nebude líbit, musíme okamžitě prostor opustit. Vážili jsme si proto každé vteřiny, kdy jsme mohli rodinu Muyambi ve volné přírodě sledovat. Přesto nám hodina utekla velmi rychle a brzy nás už průvodce upozorňoval, že se musíme vrátit zpět. Cesta dolů utekla podstatně rychleji. Všichni jsme byli plní zážitků z toho, co jsme právě viděli, stejně jako z nádherné přírody, v níž jsme se zrovna nacházeli.

Plni neskutečných pocitů a dobré nálady jsme se přesunuli do ubytování Topi Lodge, které se nachází hned na hranici Národního parku královny Elizabeth. Po několika dech beroucích výhledech z místní vyhlídky do kraje při západu slunce, které jsme si vychutnávali spolu s chutným červeným vínem, jsme byli usazeni na terase, kde jsme měli nachystanou výtečnou večeři, po které jsme už mohli jít jen spát s hlavou plnou krásných zážitků.

Na druhý den po snídani nás čekal průjezd NP Queen Elizabeth, který je znám jako park, kde lvi šplhají po stromech a spočívají na nich. Bohužel tentokrát jsme neměli dostatek štěstí a žádného jsme nepotkali. Neodjeli jsme však zklamáni. Téměř před výjezdem z parku jsme narazili na velkého leoparda, který si jen tak ležel a odpočíval v koruně stromu. Spatřili jsme též spousty antilop, několik slonů včetně obrovského sloního stáda, pár divokých prasat a buvolů. Zahlédli jsme i nejnebezpečnější zvířata, hrochy, kteří se chladili plně ponoření v řece, a mnohá další. Po průjezdu parku jsme se přesunuli k severní části kanálu Kazinga, kde jsme zakončili den na vodním safari.

Poslední den výletu nás čekal po snídani přesun zpět do hlavního města. Po cestě jsme se ještě zastavili na rovníku, kde jsme si vychutnali oběd a pokračovali dál. Přes tisíc kilometrů ujetých na lokálních cestách je již zajímavá zkušenost sama o sobě, ale setkání s gorilí rodinkou byl neskutečný zážitek, který určitě stál za to. Na závěr bych rád dodal, že jsme se celou dobu v Ugandě cítili velmi bezpečně. Místní obyvatelé radostně mávali a posílali pozdravy. Země je to sice rozvojová, ale plná bohaté vegetace a usměvavých lidí.

Program výpravy byl na 4 dny a obsahoval dopravu v Ugandě, průvodce, privátní auto včetně benzínu, plnou penzi, vstup do parků, veškeré aktivity a ubytování. Cena na osobu činila 2 055 USD. Při cestě do Ugandy je potřeba vyřídit vízum a to dopředu. Jedná se o online žádost, přičemž na konci zaplatíte poplatek 50 USD. Dále je potřeba očkování proti žluté zimnici. Společnost Dazzling Wild Gorilla, která nám program zajišťovala, poskytla smlouvu, kterou jsme přiložili k žádosti o vízum, což zajistilo rychlé schválení.