Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
REPORTÁŽ: Příběh HIV pozitivní ženy bojující o svůj a dceřin život
2. 10. 2014
Zuzana Dvořáková
Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí, protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.
Nezaměstnanost v Tseiblaagte dosáhla asi devadesáti procent, sehnat prostředky na živobytí je boj. Katrina se převalí, zhluboka si povzdychne a na tváři se jí objeví drobný úsměv. Na rozdíl od velké většiny sousedů musí odejít do práce. Naštěstí. Ale nebylo to tak vždycky. I ona si zažila své. Není ještě ani osm hodin a už je tu teplo jako v pekle. Katrina si zabalí své černé vlasy do turbanu, rozloučí se s dětmi a vyráží do práce. Míří do chráněné dílny, kterou před deseti lety vystavěla česká nadace Člověk v tísni přímo ve slumu na okraji města Keetmanshoop, chudé oblasti pouště Karas na jihu Namibie.
Namibie, obrovská země s pouhými dvěma miliony obyvatel, která leží mezi vodami jižního Atlantiku a pouští Kalahari, získala zpět svoji nezávislost na Jihoafrické republice teprve v roce 1990. Odstranění apartheidu přineslo Namibijcům svobodu, ale rozdíly mezi lidmi zůstaly.
Funguje zde moderní ekonomika, která umožňuje zhruba 10% převážně bílých obyvatel žít na velmi nadstandardní úrovni a asi 20% na standardní životní úrovni. Protipólem je 50 až 60% obyvatel, kteří výhod ekonomiky využít nemohou či neumí, žijí v chudobě a jsou nezaměstnaní. Tato chudá většina má k dispozici na den cca 1 až 2 USD, (což nevystačí ani na balíček toustového chleba a mléko), a minimální možnost uživit se mimo omezený formální pracovní trh. Předchozí generace byly kolonisty připraveny o svoje tradiční způsoby obživy – stáda skotu jim byla zabavena a pastviny zabrány. Černošští obyvatelé Namibie byli za apartheidu omezováni i v přístupu ke vzdělání a tak jim chybí i potřebné vzdělání, se kterým by se mohli pustit do podnikání nebo dostat dobrou práci.
Sehnat práci je bez šance
Katrina pochází na namibijské poměry z malé rodiny – má jen čtyři sourozence. Školu ale nedodělala. Dva roky před úplným dokončením ji musela opustit, aby se mohla starat o své těžce nemocné prarodiče. Když oba zemřeli, Katrina se jen těžce protloukala životem, začaly jí těžké časy. Neměla žádný vlastní majetek a těžko sháněla peníze na živobytí. V drahé Namibii neměla na zaplacení nájmu, bydlela v levných bytech bez vody. „V některých pronájmech jsem neměla ani vodu – abych se mohla napít a trochu umýt, musela jsem za ni ještě zvlášť platit. O jídle ani nemluvím,“ vzpomíná mladá žena.
– 50 – 60% obyvatel Namibie žije v chudobě
– 80 – 90% obyvatel slumu Tseiblaagte, který má přibližně 8000 obyvatel, je nezaměstnaných
– Chráněná dílna byla Člověkem v tísni založená v roce 2004
– V roce 2010 přešla do rukou místní organizace Karas Huisen Crafts
– V dílně pracuje přibližně 20 lidí
– Ženy pracující v dílně se často starají i o sirotky, jejichž rodiče zemřeli na HIV/AIDS
Práci nesehnala žádnou, bez zkušeností neměla šanci. Pak se seznámila s jedním mladíkem a po kratší známosti otěhotněla a měli spolu dvě děti. Katrina se otřese při vzpomínce na další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Netušila, že je přítel HIV pozitivní. Nakazila se a stejně tak i její malá dcerka. Obě se podrobily léčbě, přítel však záhy zemřel. Oporu v té době Katrina našla v rodičích, nicméně musela se postarat o děti a sama uživit celou rodinu. Ale jak a kde? Naštěstí pro ni se zrovna v té době otevřela dílna Člověka v tísni, a když přišla požádat o práci, hned ji vzali. Přednost totiž mají právě ženy, které se samy starají o děti nebo o sirotky.
„Díky práci v dílně jsem získala sebevědomí,“ říká devětadvacetiletá žena a usedá ke stolu s šicím strojem. Bude šít panenky stejně jako dalších dvacet žen v dílně. A pak ještě budou vyšívat zvířecí motivy na látky nebo vyrábět ozdoby z korálku a pštrosích vajíček. Výrobky z dílny putují do stánků a obchodů nejenom v Namibii, ale dostanou se i do Česka. Výtěžek z jejich prodeje se pak vrací zpátky – do toho smutného, prašného místa.
Výdělek pár tisíc korun
V roce 2010 převzala dílnu nástupnická organizace Karas Huisen Crafts. Pro zaměstnance se ale odchodem české nadace nic nezměnilo. Díku úsilí vlastního namibijského managementu stále dává práci ženám, jako je Katrina. „Jsem velmi vděčná, že jsem zde dostala místo. Naučila jsem se spoustu nových dovedností a mám pravidelný příjem, kterým můžu platit nájem pro sebe a své děti,“ líčí Katrina. Práce ji baví, není těžká. Navíc si pochvaluje i další znalosti a dovednosti, které v dílně mohla získat. „Dozvídám se zajímavé věci o tom, co je vlastně HIV, jak mohu s touto nemocí žít, ale i to, jak žádat vládu o různé sociální granty nebo jak si založit vlastní podnikání,“ dodává Katrina.
Po deseti letech od založení dílny prochází projekt transformací. Dílna získala podporu místních úřadů (navštívil ji i premiér) a namibijská vláda se po dlouhých jednáních zavázala, že přestane školní uniformy, které v Namibii nosí prakticky každý školák, dovážet z Číny a začne je odebírat od místních firem. Dílna Karas Huisen Crafts by se tak mohla stát dodavatelem školních uniforem pro jih Namibie a stát se tak nezávislou na podpoře svých zakladatelů.
Chráněná dílna byla založena v roce 2004 společností Člověk v tísni. V roce 2010 přešla do rukou místní organizace Karas Huisen Crafts. Více si o projektu NAMA můžete přečíst na webu www.nama.cz. Na originální namibijské výrobky se můžete také podívat na www.nama.cz/eshop.
