REPORTÁŽ: O bláznivé jízdě Saharou na nejdelším vlaku světa plném prachu

Mauretánie se zrovna neřadí mezi destinace, které by patřily do TOP 10 baťůžkářských destinací, o klasických místech rodinné dovolené ani nemluvě. Popravdě se není čemu divit, většinu země zabírá poušť a ten zbytek také není bůhvíjak přívětivý. I když, možná právě tohle se mi na tomhle kousku Afriky vlastně líbí, je to divočina skrývající poklady.

Jedním z nich je cesta vlakem mezi městy Nouadibu a Choum. Nejde o žádné naparáděné cestování luxusními vagóny, ale o cestu v otevřeném vagonu se železnou rudou. Trať vede skoro 500 kilometrů Saharou okolo hranice mezi Mauretánií a Západní Saharou. Cesta může trvat i 15 hodin, ale i tak je to asi nejlepší způsob dopravy z nebo do městečka Choum, odkud se pak dá vyrážet do pouště, na výpravy do míst se jmény jako Oko Afriky, Ouadane a mnoha dalšími.

Stopnout si vlak

Během své cesty po Mauretánii jsem vyrážel z Choumu směrem k oceánu, což sebou nese jednu velkou nevýhodu. Vagony jsou totiž plné železné rudy, cestovatel sedí na vrcholu hromady a je tak vystaven větru. Pokud se jede obráceně, jsou prázdné a nabízejí tak určitou ochranu před podnebím Sahary.

Trať v poušti provozuje společnost Mauritania Railway a v zemi operuje od roku 1963. Celkem obhospodařuje 704 kilometrů kolejí (České dráhy spravují kolem 9500 kilometrů kolejí). Trať vede ze stanice Zouerate, kde se nacházejí doly, do přístavu Nouadhibou, odkud železná ruda míří do celého světa. Železnici kontroluje státní společnost Société Nationale Industrielle et Minière (Národní důlní a průmyslová společnost, SNIM).

Vlak jezdí pravidelně, tedy na africké poměry, takže je možné se spolehnout, že někdy odpoledne, v mém případě chvíli před šestou, přijede do stanice. Přestože tu není oficiální nástupiště ani nic tomu podobného, okolo kolejí obvykle postávají místní a čekají na odvoz. Strojvedoucí zastaví, nechá všechny nastoupit, a to třeba i stádo koz, a teprve když jsou všichni na svých místech, se rozjede. Nikdo nikam nespěchá, je to pohoda. Pak už jen stačí se pohodlně usadit a užívat si cestu.

I když ono se to snadněji řekne, než udělá. Ruda se nepřepravuje ve formě kamení nebo štěrku, ale většinou se veze jako prach. Stačí tak jedno fouknutí a člověk ji má všude. Na cestu je dobré se dobře vybavit, ideální jsou plavecké nebo lyžařské brýle a šála nebo šátek přes pusu. S věcmi, které má člověk na sobě během jízdy, se může již dopředu rozloučit, protože se z nich ta špína jen těžko dostává. Hodí se také deka nebo kartony na sezení, přeci jenom je to hodně dlouhá cesta.

Zima jako v Rusku

Není špatné si přibalit něco k zakousnutí a na pití, ale pokud bude foukat, což bude, člověk sní více rudy než jídla. Během cesty souprava sice párkrát zastaví, ale nikdy není jisté na jak dlouho a za jakým účelem. O záchodech si člověk může nechat jenom snít. Podmínky jsou to sice spartánské, ale stojí to zato.

Průměrná rychlost vlaku se pohybuje mezi 60 a 70 kilometry v hodině. Je to skvělý pocit, frčet si to touhle rychlostí přes největší poušť světa, pod zadkem mít tuny rudy a tvář si nechat ovívat horkým vzduchem. Prostě paráda.

Pokud si ale myslíte, že na poušti musí být pořád jen teplo, tak tahle projížďka vás rozhodně přesvědčí o opaku. Když člověk leží v noci schoulený na hromadě železné rudy, všude fičí studený vítr a nad hlavou mu září hvězdy, teplota velice výrazně klesá. Velký rozdíl oproti dennímu horku pak vytváří pocitově teplotu mnohem nižší, než ve skutečnosti je. Takže pokud se na takovéto (nebo podobné vlakové) dobrodružství chystáte, nezapomeňte se pořádně nabalit.

To ale není všechno, na co pamatovat. Přestože je tato vlaková cesta hojně využívaná, nikde se mi nepodařilo zjistit, jestli je legální. Určitě ale není stoprocentně bezpečná a každý rok je hlášeno několik úmrtí. Většina mrtvých pak padá na vrub neopatrnosti nebo nedodržení základních zásad bezpečnosti. Takže na to pozor.

Vlak zastavuje asi šest kilometrů před Nouadibu, tam se dá vyskočit a do centra dostopovat. Souprava pokračuje do přístavu, který leží dál za městem a není tak snadné se z něj dostat.

Jízda vlakem mezi Choumem a Nouadibu je super zážitek, i když myslím, že patří do kolonky „jednou a stačilo“.