V Indii žijí ve slumech desítky milionů lidí. V každém větším městě je několik kolonií často na jeho okrajích, poblíž kolejí či ve zchátralých částech staré zástavby. Rodiny se potýkají s nezaměstnaností, chudobou, ale i s nedostatkem zdravotní péče a hygieny.
Kathputli colony
My jsme strávili několik velmi příjemných odpolední a večerů s rodinou Raju Bhatta z jaipurské Kathputli colony, kde žijí rodiny živící se převážně výrobou tradičních rajasthanských loutek Kathputli (Puppet), jejich prodejem a především předváděním tzv.Puppet show neboli loutkového tance na živou hudbu. Puppet show je často doplněna o taneční performance Bhavai, ve které vidíte tančit muže i ženy v tradičním oděvu s nádobami plnými vody na hlavě.
V Kathputli colony žije 10 tis. obyvatel a je jen jednou z třiceti dalších jaipurských osad.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Rodinný život a tradice
Rajuovi je okolo 50 let. Sám svůj věk přesně nezná. Prostě se své mamince jednoho dne narodil. Na naše poměry má Raju obrovskou rodinu. Žije se svou starou matkou, svými dětmi a jejich potomky. Sám zplodil 5 dcer a 2 syny. Jeho žena bohužel před rokem zemřela na selhání ledvin, a tak se o rodinu stará společně se starším 20ti letým synem a manželi 3 provdaných dcer, které mají samozřejmě další kupu dětí. Všichni žijí společně ve dvou slepených domcích o několika málo místnostech, které slouží ke spánku, společnému jídlu i výrobě loutek. Místnosti jsou bez nábytku, spí se na zemi, kde se i jí a dělá všechno ostatní.
V rodinách vaří převážně ženy. Na prohnutých kovových plotýnkách připravují placky a v dalších kovových nádobách luštěninový dhál a jiné indické omáčky. Na denním menu nesmí chybět ani tradiční indický čaj s mlékem. Vše se připravuje na zemi a samozřejmě na ohni. Několikrát jsme si na jejich tradičním jídle pochutnali více než v luxusní indické restauraci.
| Další články z Indie: Jízda vlakem je boj o přežití, Jak to chodí u indického zubaře. |
Rodina musí držet vždy při sobě a ctít staré tradice. Starší syn Lucky má těsně před svatbou. Jeho budoucí ženu mu vybral otec. Nevěsta je z Dillí a on ji nikdy předtím neviděl. Týden před obřadem se mohou poprvé setkat a mluvit spolu. Lucky však nesmí spatřit její tvář. V celé kráse ji pozná až v den svatby, která bude trvat několik dní. Budoucí ženich se nám svěřoval, že z celé situace není vůbec nadšený. Brát si někoho, koho vůbec nezná, mu přijde asi tak stejně praštěné jako nám. Ale udělá to, musí…
Problémy s odpadky a hygienou
Nebudeme si namlouvat, že ve slumu není špína. Je tam a je jí hodně. Ve svých domcích si lidé udržují pořádek, ale veškeré odpadky hází na ulici. Mnoho domků nemá koupelnu ani záchod. Lidé se myjí u veřejných kohoutků, kde si berou i vodu na pití. Obyvatelé kolonií bez záchodu řeší toaletu tak, že chodí konat potřebu na rozlehlé pláně za hranicemi slumu. Jedná se o velká prostranství, kde je spousta odpadků a výkalů, mezi nimi sedí lidé konající potřebu, pobíhají hrající si děti a samozřejmě všudypřítomná zvířata – kozy, krávy, psi.
Temple škola
Děti žijící ve slumu ve většině případů nechodí ani do školy státní, natož aby si jejich rodiny mohly dovolit platit školu soukromou. Rodina Rajua považuje vzdělání za velmi důležitou součást výchovy dětí, která je může posunout v životě dál, než se nacházejí. Proto se se svým synem Luckym starají o chod školy, kterou umístili do malého templu na hranici slumu. V jejich snažení jim pomáhá nezisková organizace na podporu chudých a jejich dětí, sídlící přímo v kolonii. Od neziskovky získávají materiální podporu (učebnice, tužky apod.) nebo dobrovolníky pomáhající s výukou a náplní volného času dětí.
Děti do školy docházet nemusejí, velmi často však samy chtějí. Každý všední den je zavolá rozeznění chrámového zvonu. Když se seběhnou, začíná vyučování, které by mělo trvat od 8:00 do 12:00. Raju, Lucky a další dobrovolníci z řad dospělých je učí čtení, psaní, angličtinu, matematiku nebo základy slušného chování a hygieny. Škola nemá vůbec žádné vybavení, děti se na začátku vyučování pozdraví a pak si prostě sednou na deku a učí se. My jsme společně strávili ve škole hodinu plnou hudby a poté jsme si šly s dětmi zahrát kriket na jedno z čistších záchodových prostranství.
Lidé z kolonie jsou velmi srdeční a vděční za jakoukoli pozornost. Trávit s nimi čas bylo pro nás zatím jedna z nejpříjemnějších aktivit. Podobným zkušenostem se rozhodně nebudeme bránit ani do budoucna. Jen je potřeba určit si jasně hranice a vymezit čas, který lidem ze slumu věnovat. Nejraději by totiž s vámi byli pořád.
Autorem je Šárka Tyczka – freelancerka v oblasti e-marketingu v současné době na cestě kolem světa. Více čtěte na jejím blogu o cestování a online práci na dálku.
