REDAKCE NA CESTÁCH: Kolegyně Katka jako dobrovolnice v Idomeni

V dubnu ses vydala pomáhat do uprchlického tábora Idomeni v Řecku. Určitě si tam jela s určitou představou. Jaká byla nakonec realita?

Musím říci, že realita byla mnohem přívětivější, než jsem očekávala. Hodně dělalo to, že „tábor“ byl v době naší návštěvy stabilizovaný, fungovala tam téměř veškerá forma pomoci, od distribuce jídla a ošacení, přes lékařskou péči po školu pro děti. Mile nás překvapila perfektní organizace dobrovolnických skupin i neziskovek. V době naší návštěvy panovalo pěkné počasí, slunce a teplo udělá sebenuznější podmínky přeci jen příjemnějšími. Byli jsme tam v době, kdy zprávy byly plné děsivých fotografií a videí z protestů, téměř vypadalo, že celý tábor brzy lehne popelem. Ano, protesty se konaly, ale jen na velmi omezeném prostoru u hraničního plotu. Ve zbytku tábora panoval klid a necítili jsme žádné ohrožení.

Kolik dní si zde strávila a co jste za tu dobu s tvou skupinou dobrovolníku stihli?

Na místě jsme strávili šest dní. Se dvěma kamarády jsme tam byli sami za sebe, mimo jakékoliv organizace. Na tak krátkou dobu nemá smysl snažit se o budování nějakého vlastního projektu, naopak mnohem efektivnější je přidat se k nějaké již zavedené formě pomoci – pokud již nějaká funguje. V době naší návštěvy fungovalo několik skupin a všichni potřebovali pomocné ruce. První dny jsme pracovali ve skladu, pomáhali s třízením věcí a budováním distribučních míst. Další dny jsme pomáhali s přípravou jídel a následnou distribucí. V mezičase jsme se věnovali hrám s dětmi.

Má to vůbec smysl na takto relativně krátkou dobu? Stihne se člověk alespoň zorientovat?

Na místě funguje několik skupinek vzniklých z nezávislých uskupení a odvádí obrovský kus práce. Všichni jsou závislý na práci dobrovolníků a finančních darech, takže určitě má smysl přijet i na krátkou dobu a připojit se. Například Češi si vzali na starosti a vybudovali velký sklad věcí, smekám před schopností zkrotit a připravit ke smysluplné distribuci takové množství věcí. Skupina Britů již více než měsíc obstarává kolem 3000 teplých porcí jídla denně. Další skupinky například distribuují svačiny pro děti, ošacení nebo zajišťují volnočasové aktivity pro děti.

Kde si vnímala největší nedostatky, ať už materiální nebo organizační?

Bohužel jsme tam byli příliš krátkou dobu na to, abychom poznali chod kempu do hloubky, neměli jsme moc čas vyslechnout si konkrétní příběhy. Takto na letmý pohled můžu říci, že by bylo fajn lépe zapracovat na větším osamostatňování uprchlíků, aby nebyli tak závislí na pomoci zvenčí, ale dovedli si nějaké činnosti obstarat sami. Řada rodin si připravuje jídlo na ohních. Někteří mají hrnce, ale spousty jich vaří v zcela nevhodných nádobách – nějakých barelech od olejů a kdo ví čeho. Nebo vybudovat podmínky k praní prádla. Také by mi přišlo prospěšné více zapojit dobrovolníky i do stávajících distribucí. U některých skupin dobrovolníků uprchlíci vypomáhali a fungovalo to velmi dobře.

V určitou chvíli zde i kvůli počasí panoval podle všeho docela chaos. Jak je to nyní?

Situace na místě se mění velmi rychle. Co platilo před několika týdny dnes již nemusí. Vzhledem k tomu, že místo již není tranzitní a většina lidí je na místě již několik týdnů, situace se ustálila. Lidé jsou postupně přesouvány (zatím dobrovolně) do oficiálních kempů, které v okolí buduje řecká armáda. V době naší návštěvy chaos panoval pouze u hraničních plotů. Na místě jsou postaveny velké stany od Lékařů bez hranic, které poskytují nocleh stovkám lidí. Rodiny mají obvykle k dispozici menší stany, kam se vměstná i početné příbuzenstvo. Na místě fungovaly toitoiky, které byli čištěni pravidelně a vypadali snad lépe, než na běžných festivalech 🙂 K dispozici byla i voda. Lékaři i humanitární organizace pracovali tvrdě. K úklidu tábora jsou najati Řekové, kteří za svojí práci dostávají normálně zaplaceno, takže alespoň trochu se daří zapojovat místní.

Nejširší nabídku průvodců a map Řecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Chystáš se jet ještě znova pomáhat?

U mnoha dobrovolníků jsme se setkali s příběhy, že pomáhání je docela návykové a mnoho dobrovolníků se opakovaně vrací na místo činu. Za sebe i mé přátele mohu říci, že všichni jsme se shodli na tom, že týden byl sakra málo a že bychom na místě rádi zůstali déle. Momentálně cestu zpět neplánuji, ale kdo ví…

Jaký hlavní dojem sis odtud přivezla?

Musím říci, že takových úsměvů, které jsem obdržela od lidí všech věkových skupin, se mi nedostalo snad za celý život. Hlavní dojem, který jsem si přivezla je, že pomáhat lidem v nouzi, má smysl.