Razíme do Maroka

Tak jsme vyrazili do Maroka. Byli jsme tři: já (Mirek), Vláďa a Martin. Vyjeli jsme chvíli před půlnoci ve středu 8.11. a vrátili se kolem šesté ráno v pondělí 20.11.2006.

Přípravy na cestu byly minimální, jelikož jsme se pro Maroko rozhodli skoro na poslední chvíli. A ani to nebylo potřeba. Víza tam nevyžadovali, takže jsem prostě koupil letenky a Vláďa mapu a průvodce. Večer před odjezdem jsme se ještě sešli v hospodě, abychom probrali poslední detaily. Procházeli jsme všechny možné (i nemožné) nebezpečné situace, do kterých by jsme se (ne)mohli dostat a vymýšleli způsoby jejich řešení. Pro případ, že by se s námi chtělo zřítit letadlo, nás Martin informoval, že stačí těsně před dopadem nadskočit. Já je zase instruoval, aby v případě blízkého setkání s leopardem ho kopli do hlavy, jelikož má slabou lebku, a že je to zaručená informace, protože to prý brácha viděl v televizi. Nakonec jsme se dostali k těm nejvážnějším nebezpečím: škorpióni, kteří za chladných nocí rádi sdílejí spacák s cestovateli, píseční škvoři propichující ušní bubínky, písečné blechy zavrtávající se pod kůži, teroristi a homosexuální Arabové znásilňující mladé turisty jsoucí v hašišovém opojení. Museli jsme sebrat veškerou odvahu, abychom vůbec vyrazili, někteří z nás stejně raději napsali svoji závěť.

Přílet

Ve čtvrtek kolem poledne konečně naše letadlo dosedlo na marockou půdu. Ještě jsme ale museli projít přes celnici, což nebylo nic jednoduchého. Začalo to vyplněním imigrační karty, kde jsme marně luštili francouské nápisy. Pak jsme po jednom přistupovali k celníkům. Ti samozřejmě neuměli anglicky, takže byla domluva velmi komplikovaná.

Nejdříve nemohl celník z pasu vyčíst, odkud jsme. Když jsem odpověděl, že z České republiky, odvětil že ta neexistuje a že asi myslím Československo, odtud ale že musím mít vízum. O existenci ČR jsem ho přesvědčil, s vízovou (ne)poviností to ale bylo horší. Pořád trval na tom, že potřebuji vízum. Já samozřejmě také trval na svém, tak mu nezbylo než zavolat nadřízeného. Ten ovšem také tvrdil, že vízum potřebuji. Ale aspoň uměl trochu anglicky, tak jsem mu zdělil, že vízová povinnost byla pro občany ČR zrušena a to v roce 2005. Odešel si to tedy ověřit a první celník zatím pročítal moji imigrační kartu. Nejdříve chtěl vědět, co to znamená IT (do kolonky zaměstnání jsem uvedl „IT-developer“) a pak proč jsem nevyplnil jméno hotelu, kde budeme bydlet. Nemohl pochopit, že nemůžu vědět, kde budeme bydlet, když chceme cestovat po celé zemi. Naštěstí mezitím odněkud zavolal druhý celník, že opravdu vízum nepotřebujeme. Rezignovaně tedy vyplnil do karty jméno nějakého hotelu, orazítkoval pas a oficiálně mě tak pustil do Marockého království.

Casablanca

Na Casablancu jsme se důkladně připravovali. S Vláďou jsme shlédli slavný stejnojmenný film. Vláďa sice usnul po pěti minutách, nicméně já jsem vydržel až do konce a pozorně sledoval reálie, od čehož mě neodradil ani fakt, že se film vůbec v Maroku netočil. Po skončení filmu jsme sestavili program: v Casablance najdem Rickieho bar, dáme tam pivko, vsadíme nějaké peníze do rulety na dvacetdvojku a pak už jen budem utrácet vydělané prachy.

Realita byla samozřejmě naprosto odlišná. Až na jednu věc – pivo. Rickieho bar jsme sice nenašli, ale poté, co jsme se vymotali z nádraží, tak jsme si sedli do parku na lavičku a vytáhli jedno pivko z našich dovezených zásob.

Casablanca je obrovské, skoro evropsky vypadající, průmyslové město, ovšem nato, abychom naplno utrpěli kulturní šok, to naprosto stačilo. Naší prohlídku jsme začali několikakilometrovým trekem podél rušné pobrežní ulice, pričemž jsme ale moře ani jednou nezahlédli. Pak jsme se rozhodli spláchnout nadýchaný smog čajem, tak jsme se usadili do nějaké restaurace. Během půlhodiny, kterou jsme tam strávili, nás poctili návštěvou snad všichni prodavači ve městě (jak jsme ale později zjistili, byla to jen slabá ukázka oproti jiným městům). Sortiment měli opravdu široký: od zaručeně pravých rolexek, přes nehořlavé sluneční brýle (s názornou ukázkou) až po propisky a sladkosti. Ale statečně jsme odolali a nic nekoupili.

Ubytovali jsme se v jednom hotýlku s názvem Kon-tiky a dostali pěkný pokojík s balkónkem, kde jsme pak večer popíjeli pivko a pozorovali ruch na ulici. Předtím jsme ale ještě vyrazili na procházku do města. Šli jsme směrem k Hasanově mešitě, kterou jsme našli celkem snadno, jelikož její vysoký minaret byl vidět skoro odevšad. Avšak při zpáteční jsme zabloudili. A to důkladně! Když jsme se po dvou hodinách hledání cesty z mediny (medina = staré město) zase objevili na náměstíčku, kde jsme již dvakrát byli, začali jsme již pomalu propadat panice. Nicméně jsme nakonec cestu našli, ale moc sebedůvěry nám to nedodalo. Zvláště když jsme si v průvodci přečetli, že medina v Casablance je vlastně jen pár ulic a mediny v ostatních městech jsou mnohonásobně rozlehlejší, začal jsem uvažovat o koupi GPS.

Šli jsme si odpočinout do nějaké kavárny, kde jsme si objednali čaj. Zde byl ovšem náš šok dovršen, když nám za zády po sedačce přeběhla krysa a pak nás zvědavě pozorovala zpoza nějaké mřížky. Když na naši rychlou žádost o zaplacení přišel číšník, všiml si našeho zděšeného pohledu a krysy, jíž ten pohled patřil, mávl jen rukou a zamumlal něco ve smyslu, že tohle je tu normální

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Rabat

Rabat je hlavní město Marockého kralovství a je to poznat. Oproti jiným městům mi přišlo mnohem čistší a klidnější (samozřejmě s výjimkou mediny). Z nádraží jsme se vydali širokou třídou, lemovanou honosnými vládními budovami a parčíky s palmami a fontánami, směrem k medině, kam jsme se neohroženě vnořili. Hned na kraji jsme se ubytovali v hotelu Marakéš, kde jsme nechali batohy a vyrazili směrem k moři.

Bez problémů jsme prošli medinou, za níž jsme narazili na hřbitov. Možná je to jenom můj názor, ale přišlo mě, že kolem každé mediny v Maroku je pás hřbitovů, kam pohřbívají neštastné turisty, kteří padnou vysílením po hodinách a dnech bloudění v úzkých a klikatých uličkách. Dokonce jsme při jedné noční procházce takovým hřbitovem zjistili, že na strategických místech jsou připraveny vykopané díry, kam člověk rovnou zapadne a ušetří tak místním arabům práci s pohřbíváním.

Za hřbitovem již byla vidět pobřežní pevnost, pod kterou se nacházely pláže. Toho jsme hned využili a šli se vykoupat. Pak jsme si ještě udělali procházku k nedalekému majáku a pak již jen čekali na večer. Pozorování Slunce zapadajícího do modrých vln atlantiku doprovázené kvílením muezzinů, svolávájícím k modlitbě, bylo opravdu úchvatné.

Zpáteční cestu jsme si rozhodli zkrátit přímo centrem mediny, což samozřejmě dopadlo tak, že jsme zabloudili. Když jsme se po hodině ocitli znovu před pevností, kde jsme do mediny vlezli, vrátili jsme se raději do hotelu delší, ale jednodušší cestou, kterou jsme původně přišli.

Po dvojím bloudění jsme učinili pozorování, že většina ulic v medině tvoří kružnici (což jsme si následně potvrdili pohledem na plánky měst). Zabloudivší evropan, nebo dokonce američan, zvyklý na rovné ulice, si pak logicky myslí, že když půjde pořád rovně touhle ulicí, musí přece dojít ven. Jenže naopak, po nějaké půlhodině, dojde náš turista znovu tam, kde již byl (samozřejmě za předpokladu, že ulice není slepá), což ovšem nepozná, protože ulice vypadá pořád stejně.

Večer v hotelu jsme ještě měli živou diskuzi, jestli jet druhý den do Fésu, či do Meknésu. Na to, abychom naštívili obě města bohužel nebyl čas. Dosud nechápu, jak jsme se mohli skoro pohádat, když do Meknésu vlastně nikdo nechtěl. Jen Vláďa se zastával jednoznačne Fésu (dle rady průvodce), my ostatní jsme průvodce nečetli, bylo nám to tedy úplně jedno.

Další věc byla se tam dostat. To se ale vyřešilo velice jednodušše. Když jsme se druhý den před medinou zeptali na Fés jednoho policisty, ten nás prostě posadil do opodál stojícího taxíku, taxikáři důrazně nakázal si zapnout taxametr a za chvíli jsme byli na autobusovém nádraží, odkud nám jel za hodinu autobus.

Fés

Jen co jsme vylezli z autobusu, nalepil se na nás jeden dotěrný taxikář a začal nabízet všechno možný, od dovozu k medině až po okružní jízdu po pamatkách. My vše odmítali s tím, že si dojdem do mediny pěšky a památky nás nezajímají. Pořád argumentoval tím, že je to k medině 7 kilometru, což jsme mu samozřejmě nevěřili a rázně vykročili od nádraží. Nejenže měl ten taxikář pravdu a ke starýmu městu to byla minimálně hodina pěšky, ale také jsme vyrazili špatným směrem.

Asi po půl hodině jsme došli k McDonaldu. Martin se okamžitě zaradoval, konečně že mají někde jídlo, co se dá jíst. Tak jsme si tam sedli na oběd. Kluci si dali hamburgery a já vytáhl posledni obloženou bagetu, co mi ještě zbyla z domova. Po chvíli k nám přišla kočka a začala somrovat, hodil jsem jí tedy kolečko salámu z té bagety. Poté, co jsem celou bagetu s chutí dojedl, jsem si všiml, že tam salám stále leží, protože je tak zelený, že ho kočka odmítla sežrat.

Zlenivělí po jídle jsme si konečně vzali taxíka k medině. Stanuli jsme před vstupem do mediny, ale když jsme viděli ten zející tmavý průlez do džungle všlijakých baráků, stánků a mešit, ne nepodobný nějaké jeskyni z hororu plné divých zvířat, zarazili jsme se na místě a všichni jsme svorně odmítli tam jít.

„To nemáme šanci přežít“, pronesl někdo. „Pokud tam vlezem, už nevylezem“, přisvědčil druhý.

Tak jsme se otočili a že půjdem někam, kde nejsou tak úzký a temný uličky. To už jsme ale vzbudili zájem místních naháněčů, jež se na nás sesypali jako supi na kořist. Nejrychlejší byli dva mladí kluci a hned se ptali, jestli hledáme hotel. My odpověděli, že jo, protože to stejně nemělo cenu zapírat, ale že si ho najdeme sami. Naši poznámku zcela ignorovali a hned se vytasili s nabídkou. Že prý nás zavedou do pěkného, levného hotelu a že je to jen deset minut, pričemž mávnul rukou nějakým směrem. My na to, že to je moc daleko a vydali se opačným směrem, kde jsme zahlédli ceduli nějakého hotelu. Kluci nás pohotově doběhli, a že prý tenhle hotel kam jdeme je na nás drahý, ale jestli chceme, tak nás tam dovedou. Šli jsme tedy asi pět minut do kopce těmi nejužšími, nejtemnějšími, nejblátivějšími a nejklikatějšími uličkami, abychom došli k luxusnímu hotelu, kde po nás chtěli přes 2000 dirhamů za každýho. Uznali jsme tedy klukům, že měli pravdu a rezignovaně se nechali dovést do hotelu, jenž nám navrhovali. Ukázalo se, že kluci ani moc nekecali, hotel byl opravdu „jen“ patnáct minut pěšky a cena ještě levnější, než nám kluci tvrdili. Tak jsme jim poděkovali a dokonce i nějaký ten bakšiš darovali.

Další výhodou hotelu bylo, že se nachází sice v medině, ale kousek od brány, takže ho šlo snadno najít. Mohli jsme se tedy ještě vydat na večerní procházku, ačkoliv do hlouby mediny jsme se nepouštěli. Tam jsme se odvážili až druhý den vyzbrojeni busolou, která se ukázala při průchodu medinou jako velice užitečný nástroj. Sice jsem ji původně vzal pro případný trek pouští či horami, kde ale potřeba tolik není, jelikož tam je, narozdíl od úzkých uliček mediny, většinou vidět obloha a lze se tedy řídit podle Slunce, či hvězd. Medinou jsme tedy prošli bez problémů, jen Vláďa byl jedním velmi neodbytným prodavačem přinucen si koupit arabskou čepičku, kterou si vzápětí málem zničil, když se praštil o trám záludně položený přes ulici akorát ve výši hlavy.

Kolem poledne jsme vyšli na kopec u severní pevnosti, kde jsme se natáhli do stínu prastarých hrobek. Byl odsud nádherný výhled na město. Fés je opravdu nádherné město, jen trochu kazil dojem černý kouř, který stoupal z několika blíže neurčených zdrojů za městem a halil ho do šedivého oparu.

Poté, co jsme si pořádně odpočinuli, šli jsme pokračovat v zevlování do kavárny. Zevlování je asi ta nejoblíbenější a nejčastější (a někteří z nás si myslí, že jediná) činnost, které se maročani věnují. Prostě nám přišlo, že si lidé v Maroku protáhli siestu na celý den. A my jsme se samozřejmě přidali. Jen nám nějakou dobu dělalo problémy pít jeden čaj půl dne, přece jenom jsme z českých hospod zvyklí na jinou rychlost konzumace nápojů.

Cestou na autobusák jsme se ještě stavili na večeři v jedné místní jídelně, kde nám majitel sliboval výborné kuřecí tajine. Přinesl nám ale misku s nevábně vypadající červenou polívkou se zeleným kuřetem. Tajine jsme statečně snědli a já doufajíce, že je zelené od nějakého koření, snědl i to kuře. Snad to opravdu bylo od koření, nicméně pro jistotu jsme to zapili každý pořádným hltem slivovice. O zábavu se nám ještě postaral Vláďa, když kolemjdoucí kočka vykonala potřebu na jeho batoh. Ještě jsme se ani nepřestali škodolibě smát, když svoji potřebu vykonal i nějaký pták a ozdobil tak Vláďovo tričko.