Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.
Kdysi dávno byl sepsán epos Ramayana a většinou se má za to, že je to epos smyšlený, a že pravděpodobně nikdy žádný král Ráma neexistoval, i když děj Ramayany je zasazen částečně do kraje okolo Ayodhya. Jak šla staletí, k moci se dostali muslimští mughalové a v Ayodhya postavili mešitu, jistě ne jedinou, pak přišli Britové, a později archeologové, kteří se rádi štrachají v minulosti a ti zkoumali a pátrali až jednoho dne řekli, že Ráma přeci jenom možná kdysi žil. A když žil, tak se přece i někde narodil. No, a hned tu byl problém, on se totiž prý narodil zrovinka v místě, kde stojí mešita. Situace se vyhrocovala a vyhrocovala, až v roce 1992 hinduističtí aktivisté mešitu holýma rukama rozebrali, zcela zbourali. A že tam postaví Rámovi chrám.
Dnes, o patnáct let později, přijíždíme do Ayodhya a jdeme si prohlédnout místní chrámy. Mnohé jsou zasvěceny Hanumanovi, však to byl Rámův dobrý přítel a pomocník, tedy pojďme do velkého Hanumanova chrámu. Po schodech bosky stoupáme k svatyni a jen stěží si to užíváme, jednou rukou abychom odháněli prodavače obětin, druhou žebráky. V chrámu je rušno, každý uctí Hanumana po svém. Někdo se jen krátce pomodlí, jiný obíhá svatyni stále dokola. Všude se rozléhá hudba a voní omamný kouř, zpola zničené obrázky na stropě vypráví příběhy z Ramayany, jak Hanuman přeskočil na ostrov Lanku a pomohl zachránit Sítu, Rámovu manželku, ze zajetí krále démonů Ravany. Poučeni příběhem jdeme uctít místo Rámova narození.
Asi to bude támhletím směrem, chodí odtamtud nějak hodně vojáků, vtipkujeme, aniž bychom tušili, co nás čeká. „Kam jdete?“ zastavuje nás chlapík, za nímž posedává asi osm vojáků s hrozivě působícími zbraněmi. Chceme se jen podívat na místo Rámova narození, takže si máme dát všechno do malé úschovny, s sebou můžeme mít jen pas a peníze. Fotografický přístroj? Neexistuje! Nic, no dobře, sluneční brýle si můžete nechat. Chlapík mezi tím ustavičně mluví do vysílačky a už je tu další a ať jdeme s ním, sednout si do malé restauračky na růžku. Objednává nám čaj a pouští se do prozkoumání našich dokladů. Z pasu opisuje úplně vše, detailně porovnává číslo pasu s údaji na vízu a naštěstí víza z jiných zemí, ne zrovna spřátelených s Indií, nechává bez povšimnutí. Vše důkladně, raději prohlíží naše pasy ještě jednou, zda na něco nezapomněl.
A jdeme dovnitř. Tedy, kam to vlastně jdeme? Mysleli jsme, že do chrámu, ale zdá se, že spíše do přísně střežené vojenské základny. S naším „průvodcem“ snadno předbíháme fronty poutníků, ale kontrolám se nevyhneme. Jedna hlídka u závory, další si nás prohlíží na cestě a první detailní prohlídka u brány. Běžná procedura, jako u mnohých památek, projít detektorem a pak se nechat prošacovat. Za kontrolou začínají ostnaté dráty a hlídkové věže, takhle chrám většinou nevypadá… . Další detektor a další šacování, trošku důkladnější, tentokrát našli i moji kapsičku s pasem, rezervními penězi a kartou, což se zatím žádné předchozí kontrole nepovedlo, a to už jich mám za sebou v Indii minimálně dvacet.
Teď už se procházím po chodníčku, ze všech stran mříže, i nad námi, teď už se dá postupovat pouze vpřed. Třetí kontrola, teď nevynechal opravdu nic. Jdeme kolem rozvalin, tady asi stála mešita, tady by tedy měl být nový chrám. Ale zatím není, jen malé místečko, asi dvacet metrů od mříží, můžeme se na pár vteřin zastavit, pozdravit Rámu v podobě malé panenky, a hned pokračovat zase dál, kolem dalších vojenských hlídek, pěkně poslušně zase ven. A…, a to je vše, chrám zatím nestojí, jeho postavení jistě vyvolá ještě mnoho dalších vášní, a pro nás, na rozdíl od ostatních poutníků, je snad zajímavější vojenská přítomnost, než samotná Rámova svatyně.
Jsme trochu mimo turistickou trasu, i přes to, na jak svatém místě jsme, nikdo sem nemíří. Většina turistů na trase do Varanásí nedělá tolik zastávek, sem je to trochu zajížďka. O to je to příjemnější. Blíží se poledne a my se blížíme k řece a k Lakšmanovu ghátu a chrámu. Jen si jej prohlédnout, ale opět se to trochu zvrtlo. Musíme uctít celou Rámovu rodinu, tedy jejich sošky v chrámu, a pak jsme pozváni brahmany na oběd. Těžko se odmítá, ale také se těžko komunikuje. Pár slovíček v hindštině z naší strany, pár v angličtině z jejich strany vytváří společný jazyk schopný osvětlit odkud přicházíme, kam dál v Indii jedeme, jak se nám Indie líbí. A hlavně, že nám chutná. Jíme z talířů spíchnutých párátky z listů velikosti dlaně, prsty mícháme dohromady rýži s čočkou, hráškem i neidentifikovatelnou zeleninou, a rukama i pomocí placek chapátí si na všem pochutnáváme. Při jídle jsme společný jazyk zdokonalili, brahman se rozpomněl na více anglických slovíček, tak se dozvídáme, že za deset dní zde budou veliké Rámovy oslavy trvající mnoho dní, a i dostáváme doporučení k návštěvě dalších mnoha zajímavých míst.
Necháváme se vyprovodit na gháty, kde se pár poutníků koupe ve svaté řece Sarajua. Pohled na řeku tvoří kontrast mezi moderními mosty a chrámy postavenými na břehu. Zde naskakujeme do prvního tempa, dopravního prostředku podobného trochu přerostlé motorikše, a město opouštíme. Další běžný indický den je pomalu za námi.
