Rakousko – maďarským pomezím mezi vinicemi a termály

Neziderské jezero je jediné stepní jezero v Evropě. Leží na samém jihovýchodě Rakouska, ve spolkové zemi Burgenland a na jihu zasahuje do Maďarska. Jezero tvoří hranici mezi dvěma velkými evropskými útvary:  Pohořím Leithagebirge, které je nejvýchodnějším výběžkem Alp a Pannonskou nížinou, nejzápadnější evropskou stepí. Neziderské jezero je dlouhé 35 km, široké 7 – 15 km a hluboké pouhé 1 až 2 metry. Je obepnuto až čtyři kilometry širokým pásem rákosu, kterého se ročně sklidí na 10 000 tun! Vedou jím místy úzké, umělé průseky, jediné přístupové cesty k vlastnímu jezeru. V poslední době se, díky značným suchům a silným větrům pásmo rákosu rozšiřuje a dochází ke značnému odpařování a snižování stavu vody. Za svou „životaschopnost“ jezero nejvíce vděčí spodním vodám ze sutí a písků z oblasti Seewinkel na jihovýchodě jezera, které „zachraňují“ rozdíl mezi značným odpařováním a nedostatkem srážek. Značné výkyvy stavu vody mají za následek i změny ve velikosti jezera: v letech 1867 až 1871 vyschlo úplně, naopak v roce 1786 byla naměřena jeho maximální rozloha: 515 km² – téměř trojnásobek normálního stavu. V tomto století bylo jezero nejmělčí v letech 1929 – 1935: pouhých 40 – 50 centimetrů.

Rákosem, proslulými vinicemi na svazích Leithagebirge na rakouské a Sopronského pohoří na maďarské straně, romantickými vesničkami s typickými čapími hnízdy na komínech a stepní krajinou vede jedna z nejoblíbenějších a nejdokonaleji vybudovaných cyklostezek Rakouska. Naprosto po rovině vede cyklostezka kolem jezera v délce 110 km, z toho 70 km na rakouském a 40 km na maďarském území. V rakouském Burgenlandu se jede po asfaltovaných cyklostezkách bez provozu motorových vozidel (pouze cesta mezi Weiden a Podersdorf je šotolinová), Maďarsko se projíždí po vedlejších silnicích, ale trasa je dobře značená modrými tabulkami se symbolem kola. Na rakouském území je cyklostezka vyznačená zelenými tabulkami „B 10 – Neusiedlersee – Radweg„. Cyklisté „dravci“ mohou jezero objet kolem dokola za jediný den. Vyznavači pohodové cykistiky, spojené s poznáváním kulturních a přírodních krás si mohou cyklostezku rozložit do více etap.

My se vydáváme podél západního břehu směrem na jih. Rakousko opouštíme u  pitoreskního Mörbische, sídliště z mladší doby kamenné, bronzové a latenské, míjíme odbočku k římskému kamenolom u St. Margarethen, odkud se získávaly kameny pro vídeňskou Ringstraße. Na hraničním přechodu, který slouží pouze pěším, cyklistům a jezdcům na koních, nám nezbývá než ukázat pasy, přeci jen překračujeme hranice Evropské unie, a získáváme do pasů razítko Förtörákos, což je název nejbližší vesnice. Během studené války probíhala u Neziderského jezera hranice mezi Západem a Východem: železná opona byla až do r. 1956 podminována a tu ještě střežilo tisíce ozbrojených vojáků a ostrých psů. V r. 1956 po nevydařené revoluci právě tudy opustili statisíce Maďarů vlast. V r. 1989 vznikla opět zde trhlina v železné oponě, kterou využili občané NDR, kteří sem uprchli již v červenci. Dva z nich se zde hned oženili. Dnes je hraniční přechod pro chodce a cyklisty Piuszpuszta mezi Mörbisch a Fertörákos samozřejmostí.

Přestože cyklostezka lemuje břeh jezera, jeho hladina nám zůstává skryta za lány všudypřítomného rákosu. Ten tvoří střídavě s nekonečnými vinicemi neodmyslitelnou kulisu našemu putování. Cesta po téměř dokonalé rovině není nijak náročná a tak nám nic nebrání vychutnávat sluneční paprsky i jemné  šumění, které vydává rákosu vždy, když zavane vítr.  Úzkou asfaltkou přijíždíme k římským vykopávkám u rozcestí, na němž se nazítří vydáme do leva, do Fertörákos a dále kolem celého jezera, maďarsky nazývaného Fertö.

Nyní pokračujeme rovně do malebného historického města Sopron. Čeká nás příjemný sjezd, ale také nepřehlédnutelné stoupání kolem věznice (po očku sledujeme budování cyklostezky po naší levé ruce). Pomalu projíždíme městem, v jehož centru téměř nepotkáme auto, nevidíme kýčovité butiky, ani směnárny, zato však nostalgické lucerny, omšelé, leč vše pamatující vzácné domy, jejichž fasády již desetiletí čekají na umné štukatérské ruce. Oprýskaná omítka nám ale nevadí, protože jsme na našich kolech na cestě do historie.

Příbuznost mezi maďarskou stranou Neziderského jezera a přilehlým rakouským Burgenlandem je zřejmá na první pohled. Nejen zámek rodu Esterházy ve Fertö připomíná sídlo tohoto rodu Eisenstadtu, ale také barokní maloměsto Sopron vykazuje příbuznost s rezidenčním městem na druhé straně hranic. Před 1.sv. válkou byl Sopron centrem celého Burgenlandu a prosperujícím obchodním městem – to do r. 1901, kdy zdejší bankovní zaměstnanec spekuloval na vídeňské burze s penězi podnikatelů a prohrál. Poté většina firem zbankrotovala a Sopron upadl do věčného spánku. Díky tomu se zachovalo nádherné historické jádro.

Kolem tichého historického jádra však tepe život moderního města s pestrými nápisy, směnárnami, pobočkami rakouských firem, úžasnými cukrárnami a v neposlední řadě ordinacemi zubařů, kterých ve městě pracuje na 200. Většina z nich za prací dojíždí, rakouské pojišťovny totiž bez problémů hradí nízké náklady za ošetření. Po vytrvalostním výkonu na kole by bylo hříchem odolat svodům jedné z mnoha sopronských cukráren. Zde se zastavil čas a vše zůstalo při starém a my se ocitáme v atmosféře před 1. sv. válkou. Tehdy byl Sopron (Ödenburg) geografickým centrem severního Burgenlandu (tedy součást Rakouska), obchodním městem s mnoha textilkami. Po změně politických poměrů v roce 1921, odkdy město leží na maďarském poloostrově uprostřed rakouského moře se hospodářský rozmach zastavil. Avšak po otevření hranic po r. 1989 se město rychle ekonomicky pozvedlo. Díky nízkým cenám sem jezdí Rakušané nejen za nákupy, ale také k holiči či prostě jen na večeři. Obyvatelé Budapešti si přijíždějí na víkend zalyžovat, to znamená, že bydlí v Sopronu, odkud je to 20 minut autem do nejbližšího rakouského lyžařského střediska. Díky turistickému ruchu se může Sopron chlubit necelými 2% nezaměstnanosti oproti 10% celostátního průměru.

Druhý den vyrážíme podél jezera nejprve na sever. Spousty vinařských sklípků ve Fertörákos dávají tušit, co je hlavní obživou místních obyvatel. Velké i malé, prosté i vznešené se tísní jeden vedle druhého skrývajíce v sobě vyhlášená vína místních pěstitelů. Jejich ochutnávku však odkládáme na večer a pokračujeme do Balfu. Rázem se ocitáme v jiném světě, daleko od velkých měst, uprostřed téměř nedotčené zalesněné krajiny. Projíždíme lázeňskou osadou, jejíž historie sahá až do antické doby. Již tehdy slavný římský vojevůdce Marcus Aurelius posílal své veterány na zotavení do těchto míst, kde dnes tryská z osmi pramenů léčivá voda, vhodná pro léčení poruch pohybových ústrojí, potíží s páteří a zažívacího ústrojí. Sirno-slaná minerální voda už tolik k ochutnání neláká a vysoká cena vstupného do zdejších maličkých termálních lázní, vyhlášených mezi vybranou rakouskou klientelou nás odrazuje od koupele  a tak pokračujeme dále, tentokrát podél jižního břehu jezera na východ, do Fertöd. Cestou míjíme vinařské sklípky a vesničky, které se rok od roku mění díky láskyplné péči, ale jistě především díky boomu cykloturistiky v této donedávna zapomenuté oblasti.

Dominantou města Fertöd je barokní zámek Esterházy, „maďarské Versailles„, největší a nejkrásnější zámek v zemi. V pol. 18.stol. nechal nejbohatší člověk v zemi, hrabě Miklós Esterházy přestavět svůj lovecký zámeček podle vzoru zámku ve Versailles se vší pompézností. Na jeho dvoře strávil většinu svého života jako Mistr kapelník Joseph Haydn a zkomponoval zde nespočet svých oper, mší a písní. Obdivujeme reprezentativní sály s gobelíny, cennými předměty z čínského porcelánu, freskami, mramorovými sochami a bohatě zdobenými stěnami sálů, odrážející bohatství tehdejších šlechticů a um řemeslníků. Na kolech objedeme zámek zámeckým parkem do udržované  francouzské zahrady, kde nás ke krátkému odpočinku zlákají opuštěné lavičky. Z mlčení nás vytrhuje stařík, který se tu se svou sukovicí objevil jako v pohádce a náš úžas nad jeho zjevením ještě stupňuje svým spontánním vyprávěním ze svého života zdejšího starousedlíka. Příznačné pro tuto oblast  je, že hovoří stejně plynule zdejším německým i maďarským dialektem. Stařík nás zahrnuje těžko uvěřitelnými historkami, ale i seriózním výkladem historie. Věděli jste na příklad, že Uherský dvůr byl rodištěm manželek prvních českých panovníků Vratislava II., Soběslava I., Bedřicha i Přemyslů Otakara I. a II.? Byly prostě doby, kdy se územní spory řešily sňatkem… Není to však jediný příklad historického souznění obou národů – ihned po založení Karlovy univerzity byli mezi prvními studenty žáci z Uher, bakalář Bereck z Budína se stal r. 1415 dokonce rektorem této prestižní univerzity. Nejvíce však ovlivnilo česko-maďarské vztahy téměř třistaleté příslušenství k habsburské monarchii. Mezi řemeslníky zvanými do země byla i spousta Čechů, o čemž svědčí dochované názvy obcí Csehbánya, Csehi, Csehimindszent. Dalo by se dlouho naslouchat střípkům z minulosti, mezi nimiž se kromě oficiální historie objevily i klepy ze života šlechty, ale čas nás však neúprosně tlačí a tak necháváme „Versailles“ za zády a po stezce, vedoucí v tomto úseku zcela přímočaře na sever, přijíždíme přes rakouskou hranici do rakouského městečka Pamhagen. Zde, na východním břehu jezera, se ocitáme v oblasti Seewinkel a cyklostezky „Lacken-Radweg“ nás vede po absolutní rovině, střídavě po asfaltu a po jemné šotolině kolem mnoha ze svých 80 jezírek. Ta se tu nazývají Lacken a jsou malá, dlouhá maximálně 2 – 3 km, široká kolem sta metrů a hluboká půl metru. Jejich rozloha kolísá, hlavně kvůli značnému odpařování vody. Vykazují značný obsah soli a v létě, poté, co se mnohá změní ve slané močály, bývají pokryta slanou krustou. V jejich okolí bují vegetace zcela přizpůsobená místním podmínkám. Místní obyvatelé rozlišují „černá jezírka“ (např. Schwarzer See) nazývaná podle jejich tmavé, zkalené vody. Názvy jezírek Oberer a Unterer Stinkersee prozrazují jejich další vlastnost: zápach způsobený vylučováním síry, což doprovází zbarvení do žluta. V ústním podání se dále rozlišují „bílá jezírka“ (např. Weißer See, Silberlacke), která jsou bohatá na sůl, ale chudší na vegetaci. Cestou míjíme mnoho dřevěných konstrukcí – jde o pozorovatelny ptactva. Trpěliví turisté zde mohou spatřit na 250 vzácných druhů ptáků, kteří jsou méně vítanými hosty podzimních vinic. Pýchou této ptačí rezervace je m.j. volavka stříbřitá se zářivě bílým peřím a majestátním letem, pěnice vlašská, strakapoud jižní, poštolka rudonohá, kolpík bílý, kalous pustolka, drop velký, vlha pestrá.

Nejširší nabídku průvodců a map Rakouska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Po náročném dnu stráveném v sedle kola nepohrdáme službami trajektu, který nás dopraví za pár minut  zpět na západní břeh jezera, abychom měli dostatek času strávit zbytek dne v útulných vinárničkách a doplnit energii lahodným „hroznovým cukrem“ v tekuté podobě. Vinařství má v celé oblasti velmi dlouhou tradici, jímž se tu zřejmě zabývali již Keltové a s jistotou to lze říci o Římanech. Značné odpařování vody z Neziderského jezera a horké klima Pannonské nížiny poskytují vinicím ideální podmínky. Např. Illmitz v oblasti Seewinkel se v posledních letech již devětkrát pyšnil titulem „Wine World Champion“. Prý nejdražší sud vína na světě je již 500 let uchován ve sklepě zámečku hraběte Esterházyho v Donnerskirchen. Jeho hodnota je dána 6325 litry vzácného vína „Trockenauslese“. Skvělý velšský ryzlink, neuburské, veltlínské, muškát Ottonel i jiné značky převažují na rakouské straně jezera a zmíněná modra frankovka, Kékfrankos, zase v okolí Soproně. Víno a Maďarsko k sobě neodmyslitelně patří. Po staletí hýčkaná vinná réva dává plody místním vinařům jako odměnu za dřinu na vinicích. Maďaři se nejvíce pyšní tokajským, těžkým a pro někoho možná příliš sladkým vínem, ale po celém Maďarsku se pěstují i jiné vynikající odrůdy lahodící jazyku: slavná červená vína Merlot, Zweigelt a Cabernet Franc, Egri Bikavér, Medoc Noir, Kékfrankos (např. ze Soproně), z bílých jsou vynikající Rajnai Rizling, Olaszrizling a Chardonay Csopaki Rizling, Kéknyelű či Szürkebarát.

Ráno dáváme navždy vale jezeru a podél rakouské hranice projíždíme typickými maďarskými vesničkami obklopenými vinicemi a políčky se zeleninou. Ocitáme se uprostřed kraje modré frankovky, vynikající odrůdy vína proslavené daleko za hranicemi země.

Energii vydanou šlapáním do pedálů doplňujeme u vinných sklípků (kde také jinde…) v příjemném stínu stromů. Náš cíl je však jiný: míříme do lázní Bük, jednoho z nejmladších v Maďarsku. Jeho historie se začala psát před necelými 30 lety, kdy hledači vody narazili čirou náhodou na termální prameny s vysokým podílem minerálů léčících hlavně poruchy pohybového ústrojí a využívaných v poúrazové terapii. Dnes na tomto místě stojí moderní lázeňský komplex, jehož součástí je i  vyhlášené golfové hřiště klubu Birland Golf Country. Odkládáme kola u pokladny a za chvíli se již noříme do teplé vody jednoho z mnoha bazénů. S očima přivřenýma se necháváme nadnášet vířící teplou vodou, která odplavuje únavu z nohou, zapomínajíce na čas i strasti života. Balzám na tělo i duši. V duchu dávám za pravdu Hippokratovi, otci medicíny, že vodní kúry jsou jedním ze základních léčebných postupů.

Nic netrvá věčně a tak znovu do sedla kola a zanedlouho již vidíme siluety města Köszeg, jednoho z nejstarších v Maďarsku, pyšnícího se bohatou minulostí a krásným a zachovalým centrem. Nelze přehlédnout jeho dominantu, hrad ze 13.stol., pojmenovaný podle hejtmana Miklóse Jurisicse, jež město v roce 1532 úspěšně bránil proti nájezdům Turků. Celých 25 dnů se dokázal bránit přesile vedené sultánem Sulejmanem. Do města přijíždíme pozdě odpoledne a tak nám není dáno slyšet zvony, které se každý den v 11 hodin rozeznívají nad městem a připomínají hrdinný odpor jeho obránců Pomalu projíždíme impozantní Bránou hrdinů postavenou na počest 400. výročí odporu proti Turkům na náměstí se zachovalými domy, nad jejichž střechy vysoko vyčnívají věže kostelů Srdce Ježíšova a Emmericha, v jehož kryptách spí věčný spánek hejtman Jurisics Miklós. Toulám se městem a ze všech stran na nás dýchá atmosféra středověku. Stačí popustit uzdu fantazii u sklenky vína v některé z mnoha vináren v úzkých uličkách a rázem se ocitáme několik staletí zpět v době, kdy na téže místech sedávali měšťané, řemeslníci nabízeli své výrobky a město žilo čilým ruchem. Je to neopakovatelný zážitek na závěr dne plného pohody.

Vstáváme s trochu těžkou hlavou, zásoby energie jsme možná doplnili více, než je zdrávo. Ale když to víno je tak zrádně lehké a s přibývající doušky chutná víc a víc! Vycházející slunce ozařuje Pannoskou nížinu a přebytečné cukry v těle spalujeme šlapáním do pedálů. Cestu do cíle dnešní etapy, Szombathely, volíme oklikou podél rakouské hranice Chráněnou krajinou oblastí Köszeg, velké botanické zahrady v přírodě, kde rostou vzácné druhy alpských rostlin. Kdo by čekal rovinu charakteristickou pro Maďarsko, byl by překvapen: nejvyšší hora v okolí měří 726 m! Kopečky jsme překonali, s lehkým srdcem jsme minuli několik vinných sklípků a na obzoru vidíme siluety velkého města. Jen kousek nám zbývá do Szombathely, „maďarské Paříže“, města s krásným historickým jádrem a bohatou minulostí sahající daleko před náš letopočet.

Město založil sám císař Claudius v r.43 př.n.l. a stalo se kulturním střediskem římské provincie Pannonia. Plni očekáváni vstupujeme do Muzea Savaria, kde vidíme důkazy o osídlení z doby kamenné i pozůstatky po Říši Římské: zbytky svatyně bohyně Isis, základové zdi veřejných budov, lázní, celnice, kanálů i původního povrchu silnice. Nechybí ani torza soch z Capitolia. Exkurze do dávných dějin nám v tuto chvíli připadá nadbytečná, sedáme na kola a vyrážíme do historického centra. Míjíme gotický farní kostel Sv. Elizabeth ze 14.stol. s velkolepým barokním portálem, vedle stojící Františkánský klášter a biskupský palác na náměstí, jehož slavnostní sál patří k nejkrásnějším barokním sálům v Maďarsku. Nevynecháme ani návštěvu skanzenu ve Vas, kde 37 budov složených do malé vesničky, kde nechybí ani dřevěná zvonice, vodní mlýn či kovárna, představuje typický způsob venkovského života v minulosti. Přestože se stavební sloh výrazně liší od nám známých horských chalup či jihočeských statků, něco společného přeci jen mají – účelnost a řemeslný um předků.

Bylo by ještě mnoho k vyprávění o tomto idylickém kraji s usměvavými starousedlíky, něžnými vesničkami, tažnými ptáky, přehlednými rovinami, vlídnými k nám, cyklistům, ale i o příjemnu ve vinných sklípcích a v termálních lázních. Je ale čas se vydat na cestu, pěkně šlápnout do pedálů. Anebo posečkat, protože idyla a příjemno nás čeká i v příštím povídání o Maďarsku na kole.