Rajské oázy Dakhla

Po zbytek noci jsem se zabývala myšlenkou, jestli je lepší jíst špinavé ovoce a mít špinavé ruce,nebo používat vodu z kohoutku, která měla v Egyptě všemožné odstíny. Myslela jsem si, že je mi špatně z masa, které jsem jedla přede dvěma dny v poušti. Postupně jsem ale přišla na to, že všechny moje potíže byly způsobené vodou. Zjistila jsem totiž, že lidé sbírají prázdné plastové lahve, plní je výše zmíněnou barevnou vodou z kohoutku a balení prodávají za 1,25Lb jako značkové. Dodnes nevím, co mi vlastně bylo. Měla jsem horečku a prudké bolesti břicha v oblasti žaludku. Cítila jsem se, jakoby mi někdo rvalžaludek ven za živa.

V oázách Dakhla

Nějakým způsobem jsem se dopravila do oáz Dakhla, do městečka AlQasr a ubytovala jsem se.Když mě viděl majitel hotelu, ihned mě uložil do postele a po zbytek dne mi vařil nějaké lektvárky. Po vypití každého nápoje jsem usnula a když jsem se probudila, vždycky jsem se cítila o něco líp. Večer jsem se už dokázala vyškrábat na střechu hotelu, abych se porozhlédla po okolí.

AlQasr bylo přesně to, co jsem si představovala pod pojmem oáza. Novější domy stály maximálně ve dvou řadách podél asfaltové silnice. Za nimi vedla úzká prašná cestička kolem jezera k nádhernému hliněnému městu. Začínalo se stmívat, takže skály za hliněným městečkem, tyčící se do hrozivé výše,dostaly nádherný růžový nádech. Otočila jsem se na druhou stranu. Uviděla jsem také dvě řady domů a malý palmový háj. Neuvěřitelně zelená políčka se doslova ztrácela mezi zlatavými písečnými dunami. Na některých polích stále pracovali lidé, jinde se pásly přivázané černé a hnědé krávy. Ten večer jsem usínala s pocitem, že jsem se ocitla v ráji.

Průzkum AlQasr a jeho okolí

Ráno jsem si dala ještě jeden zázračný nápoj a po snídani vyrazila ven. Bylo velice horko, takže jsem si oblekla dlouhé šaty, které jsem si v poušti vyhrnula, abych si opálila nohy. Nejdříve jsem si to namířila ke starému pohřebišti za městem, k písečným dunám a k hradu, který dal postavit římský vládce Nero.

Šla jsem po silnici a pozorovala malá políčka. Pracovali na nich většinou muži, kteří měli na hlavách veliké slamáky. Když mě spatřili, začali mávat a zdravit mě. Protože to k pohřebišti bylo ještě celkem daleko, stopla jsem si místní autobus. Byl to pikap, který měl místo zadních dveří malé schůdky. Uvnitř bylo po obvodu prkno, které sloužilo jako lavice. Na řidiče bylo vidět malým okýnkem, na stropě byla žárovka a něco, o čem jsem si myslela, že je vypínač. Byl to ale zvonek. Když chtěl cestující vystoupit, zazvonil. Řidič zastavil, cestující se vysoukal z auta, došel řidiči zaplatit a jelo se dál. Spočítala jsem, že nás v autě jelo osmnáct. Někteří lidé stáli i na schůdkách a další jeli na střeše. Několikrát jsem se svezla také se slepicemi a jednou dokonce is kozou.

Nevěděla jsem, kde mám vystoupit, protože místní lidé o pohřebišti vůbec nevěděli. Svezla jsem se na konec vesnice a šla jsem směrem do pouště. Procházela jsem mezi malými políčky, na kterých rostlo obilí a jetel. Jasně modrá obloha úžasně kontrastovala se sytě zelenými loukami a bílými skálami v pozadí.Nemohla jsem se dočkat, až dojdu na samý okraj pouště. Celé roky jsem o tomto momentu snila, jaký pocit to asi bude. Jaké to bude stát na poušti, která není dodnes zcela probádaná, zabírá několik států a tisíce kilometrů čtverečních.

A najednou jsem byla tu. Zula jsem si sandálky, vyhrnula šaty a už jsem ležela v písku. Běhala jsem v dunách sem a tam, chodila po jejich vrcholku, válela sudy… Potom jsem jen tak odpočívala zahrabaná v písku a pozorovala vážky létající kolem. Byly jako malá letadla. Odbilo poledne a písek opravdu hodně pálil, proto jsem se vydala na cestu k pohřebišti. Napadlo mě, že už to mám za sebou, splnila jsem si svůj sen o Sahaře. Písek byl všude, kam jsem se jen podívala. Hodně moc písku. Každopádně, byl to pocit velmi zvláštní.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Neronův hrad a pohřebiště

Hrad stál obklopený dunami a hned naproti němu bylo ve skále vytesané pohřebiště. Jak jsem se k hradu blížila, zpozorovala jsem vyděračskou budku. Pojmenovala jsem si tak hliněné chatrče, ve kterých sídlili strážci objektů. Většinou to byli staří bezzubí muži, kteří neuměli ani slovo anglicky a za prohlídku pamětihodnosti požadovali nelidské peníze. Proto jsem se rozhodla, že budu vyděračské budky všemožně obcházet. Tentokrát byl však vyděrač chytřejší než já. Za budkou měl přivázaného vychrtlého psa, který mě zpozoroval, jak se plížím pouští, a začal štěkat.

Nepomohl mi ani můj oboustranný maskovací klobouk. Před odjezdem do Izraele jsem ho dostala od mamky. Jedna jeho strana byla zelená, takže jsem vymyslela, že bude sloužit jako maskování do džungle. Druhá strana byla písková, ta se přímo ideálně hodila do pouště… Vyděrač vyběhl z budky, takže jsem se zvedla a šla jsem k hradu. Dělala jsem že nic, že ho nevidím, dokud nezačal požadovat peníze.

Hrad jsem obešla ze všech stran, pěkně jsem si ho vyfotila a šla jsem pryč. Mířila jsem k pohřebišti. Vyděrač mě uviděl a začal syčet, hulákat něco arabsky a šermovat rukama. Taky jsem mu zamávala, zavolala jsem na něj česky, že jestli něco chce, tak ať za mnou dojde, a šla jsem si prohlédnout hrobky. I na dálku jsem viděla, jak vyděrač zuří a jediné, čeho jsem se bála, bylo, že na mě pustí toho psa. Naštěstí ho to nenapadlo.

Od pohřebiště to do vesnice bylo několik kilometrů. Šla jsem opět pouští, která se pozvolna měnila ze žluté na červenou. Nejdříve jsem zpozorovala malé červené kamínky, které přecházely v červené ostré kameny a červené skály. Byla to nádhera. Červená poušť zabírala velice malou plochu a před vesnicí se změnilazase v poušť žlutou.

Hliněné město

Zastavila jsem se na malou chviličku v hotelu a šla jsem na průzkum hliněného města. Podařilo se mi objevit starý mlýn a také jsem našla veliký dvůr, na kterém se sušily hliněné cihly. Procházela jsem úzkými uličkami a lezla do polorozbořených domů. V některých z nich bylo spousta různých předmětů a nástrojů. Nejvíce se mi líbila veliká nádoba, která měla dvě dna a ve spodní části otvor. Napadlo mě, že mohla sloužit jako veliký kotlík, v jehož spodní části se topilo a ve vrchní vařilo.

Nejlepším nápadem dne bylo vlézt dovnitř, zatvářit se vylekaně a nechat se vyfotit. Místy byla vidět červená malba interiérů a palmové trámy. Za městem mě upoutaly stavby, které vypadaly jako veliké úly. Prohlédla jsem si několik z nich a usoudila jsem, že to budou nejspíš hrobky. Některé z nich byly uvnitř krásně malované, většinou červenou, žlutou a modrou barvou.

Večer jsem jela pikapem do hlavního města oáz. Moc se mi nelíbilo, bylo velmi moderní. Ale na druhou stranu, bylo prvním místem v celém Egyptě, kde jsem uviděla odpadkové koše a kde lidé neházeli smetí na zem. Cestou k hliněnému městu kolem mě pobíhaly bosé děti a pořád něco chtěly. Nevěděla jsem co a až později jsem pochopila, že mě žádaly o pastelky a o tužky. Hodně mě mrzelo, že jsem sebou žádné neměla.

Hliněné město bylo malé a stále obydlené. Lidé dříve totiž ke stavbě domů používali hliněné cihly, palmové trámy a palmové listí na střechu. Když domy zchátraly, lidé je opustili a postavili si nové pod těmi starými. Stavět začínali většinou na kopci, takže dnes se nad každou vesničkou tyčí hliněné město.