Raftingová nirvána v Nepálu

Voda z Himalájí

Vysvětlení je jednoduché a logické. Zatímco sever Nepálu se „dotýká nebe“, nadmořská výška v jižních oblastech nazývaných Terai se pohybuje okolo 120 m n.m. Když k tomu připočteme skutečnost, že severní a jižní hranici dělí od sebe v průměru 200 kilometrů, lze snadno zkalkulovat neuvěřitelný spád zdejších řek. Navíc odvádějí pravidelné příděly monzunových dešťů a vodu z tajícího sněhu a mohutných ledovců. Protékají hlubokými kaňony i úzkými soutěskami, dodnes téměř neporušenými lesy a nakonec i tropickou přírodou. Ve vesnicích na jejich březích, které jsou stranou turisticko-trekového ruchu, jako by se zastavil čas.

Expedice za prvosjezdy místních toků mají oproti dobývání horských vrcholů poměrně kratší historii. Může nás těšit, že to byli právě češi, kteří se jako první vydali na vodu do Nepálu. Dvacet let po prvním výstupu na Everest, tj. v roce 1973, se do Nepálu vypravila pod vedením Jiřího Bubáka skupina českých vodáků, aby z dnes již světoznámého šerpského střediska Namche Bazaru sjela řeku Dudh Kosi. Ostravským vodákům se později v roce 1988 podařil další prvosjezd, tentokrát řeky Kali Gandaki, a to v celé její délce. V roce 1993 pak přidali další český prvosjezd členové Denali Expedition Teamu, když se pokusili o zdolání náročných peřejí Buri Gandaki. Komerční rafting se v Nepálu zrodil zhruba v druhé polovině 80. let a v současné době zde operuje okolo dvaceti raftingových společností.

Serpentinami do hor

Jdu napřed na jakési fotbalové hřiště nedaleko Thamelu (známé turistické čtvr ti v Káthmándú). Měl by tu na nás čekat menší autobus zn. Mercedes. Marně se ho snažím sehnat tak jako předevčírem, když nás měl odvézt pro kluky na letiště. „Na maste, na koho tu čekáte, nejedete náhodou dnes odpoledne do Birendranagaru?“ Nic, řidič nic neví nebo nerozumí, tak se zkouším přeptat jeho pomocníka. Říkáme mu Jan Tleskač, to proto, že během jízdy upozorňuje řidiče různým pískáním, mlaskáním a boucháním, kolik centimetrů vozovky ještě schází, než autobus definitivně sletí z několikasetmetrového srázu na dno hluboké rokle. Kromě toho vyřizuje během jízdy spoustu dalších věcí a žádný autobus se bez jemu podobných neobejde. Dochází mi trpělivost, ale to by se člověku v Nepálu nemělo nikdy stát, protože jinak přijde o nervy hned první den. Je třeba se postupně aklimatizovat, moc si předem neplánovat, zahodit hodinky, a ono to najednou jde. Zdálky už vidím na druhé straně ulice kluky, jak pomáhají tlačit tři plně naložené rikši. Nepálští mužíci klejou, prý s tím nepočítali, a snaží se domluvenou cenu zmnohanásobit. Mezitím mi klepe na rameno slušně oblečený džentlmen. „Tamhle stojí můj autobus a odveze vás do Birendranagaru.“

Samozřejmě je to stejný člověk, kterého jsem se před půlhodinou marně vyptával. Mezitím skončila hádka o cenu přepravy našeho proviantu od hotelu sem na parkoviště a začínáme nakládat. čeká nás první část naší expedice na řeku Karnali, asi 650 kilometrů dlouhá cesta až na západ Nepálu.

Šofér je úplný drak místních serpentýn. Celou trasu zvládl v rekordním čase 14 hodin, a to téměř bez přestávky. Ráno nás vítá rozespalou atmosférou městečko Birendranag. Nacházíme se v jedné z nejméně navštěvovaných oblastí Nepálu. Za normálních okolností bychom si museli sundat všechno vybavení na řeku, naložit jej na záda a vydat se asi na jedenapůldenní pochod. My ale víme, že je možné dojet ještě o kousek blíž k řece. Loni to totiž dokázal náš „speciál“ Praga V3S při naší první výpravě do těchto končin. Všechno je jen otázkou ceny. Po třech nekonečných hodinách smlouvání přichází s úsměvem na rtech Robert a křičí: „Tak rychle nasedat, než si to rozmyslí!“ Dokonce se nám nakonec podařilo dohodnout, že nám přátelé z NP Bardia pomohou získat povolení k proplutí parku na raftech.

Po dvou hodinách jízdy zastavujeme tentokrát již opravdu v poslední vesnici na této cestě, abychom se stihli naposledy pořádně najíst. Je příjemné, jak se vzdáleností od civilizace ceny klesají a porce dhalbatu rostou. Několik minut odtud končí definitivně i cesta. Pod námi hluboko na dně údolí se klikatí Karnali. Z na první pohled liduprázdné krajiny se postupně vyrojilo asi dvacet domorodců a začali si mezi sebe rozdělovat naše věci. Jen tak tak se nám daří uhlídat vše pohromadě a začínáme sestupovat. Další místní se nabízejí, že nám k řece za drobnou úplatu snesou ještě kajaky a dva 65 kilo těžké rafty. Proč ne, jen je nám už dopředu jasné, že dole u řeky nastane menší hádka, protože kdyby věděli, jak jsou naše břemena těžká… Jednu věc jim ale nelze upřít. Je s podivem, s jakou lehkostí se pohybují bosi po prudkých stezkách s obrovským nákladem zavěšeným popruhem přes čelo, a to takovým tempem, že jim sotva stačíme.

Konečně vyplouváme

Konečně jsme na břehu. V úžasu sledujeme obrovskou rychlost blankytně modré hladiny. Skáčeme do nejbližší tůně spláchnout pot a prach z cesty. Je to k nevíře, ale ačkoli řeka vytéká z ledovce sotva několik desítek kilometrů odsud, ve spodních partiích se stihne ohřát natolik, že neopreny jsou naprosto zbytečné. Asi 30 až 40 metrů široká řeka valí rychlostí alespoň 20 km/h a průtok se může pohybovat okolo 300 m2/s. V první části plavby až k soutoku s řekou Seti nás čeká asi čtyřicet peřejí obtížnosti od WW 3+ po WW 5. Po řece urazíme celkových 220 kilometrů za šest dní. Na raftech si vezeme veškeré vybavení, potraviny, nádobí, vařiče, stany, ale i kytaru a soudek nepálského „kukri“ rumu. Musíme se spolehnout pouze sami na sebe, civilizace je v nedohlednu, první vesnice se objeví znovu až po čtyřech dnech plavby.

Druhý den ráno finišují přípravy k vyplutí. Na rafty je třeba připevnit síť ze silných popruhů, do kterých vyvážeme všechny lodní pytle, tzv. drybagy. V případě převržení nám nesmí nic uplavat a ani viset ven a překážet při zpětném překlopení člunu. Ranní mlha se postupně rozpustila a na naši malou pláž dopadly první paprsky slunce. Zapínáme vesty a helmy a naskakujeme do raftů. Hned po prvních metrech je jasné, že ze všeho nejdůležitější je vybírat dobrou stopu, protože silou lidských paží proti řece nic nezmůžeme. Řeka se rychle zařezává hlouběji do kaňonu a poslední terasovitá rýžová políčka už dávno zmizela za poslední zatáčkou. Prudké svahy okolo nás pokrývá hustý subtropický prales.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Příroda, peřeje, pláže

rý zde dodnes volně žije leopard, červená panda, medvěd a šakal. Určitě spatříme některého z místních primátů, vřešťana nebo langura a obrovské množství představitelů ptačí říše. Vždyť Nepál se svými 800 ptačími druhy zabírá co do pestrosti první místo na celém indickém subkontinentu. To už jsou ale na obzoru vidět koruny stromů, což je znamení, že se blíží vodopád nebo peřeje s velkým spádem. Přistáváme u pravého břehu a jdeme si to okouknout. „Hm, tak to je slušný, něco takovýho jsem ještě v životě neviděl,“ říkám si v duchu. „Tak to bude chtít stříhnout hned za tím velkým balvanem vpravo, no a pak“ … a pak to pořádně rozmakat a modlit se, aby se ta velká vlna alespoň trochu rozestoupila a nezavřela se. První parta naskákala do raftu a jede si to najet velkým vracákem vysoko proti proudu tak, aby měla dostatek času na traverz. Ostatní si mezitím hledají na balvanitém břehu tu nejlepší pozici na fotografování. A tak je to peřej za peřejí až do chvíle, než si začneme vybírat z nepřeberného množství nádherných písčitých pláží tu nejhezčí pro dnešní tábor.

Přistáváme, stavíme stany a začínáme vařit. Jako první chod jsou „popáče“ neboli popcorn s čajem, následuje polévka, jejímž prazákladem je osvědčená Vitana, kus salámu, dvě palice česneku, čtyři cibule, zelenina a přiměřeně nepálského koření. Zeleninu pečlivě omýváme v roztoku jodu a vodu na pití poctivě převáříme nebo sterilizujeme tabletami. Žaludek pak zásobami rumu, které rychle ubývají. Po setmění začíná exkurze do života místního hmyzu. Někdo přináší na pádle 15centimetrovou mnohonožku, co chvilku si to v písku peláší malí štíři a o pozornost se hlásí světélkující pavouci.

Čtvrtý den se peřeje pomalu uklidní, řeka se rozlije do stran a po obědě připlouváme k soutoku se Seti. V tomto místě se řeka stočí opět k jihu, přibývají vesnice a my se necháme unášet proudem. Bez jediného záběru letíme po hladině jako na velkém kolotoči a mlčky pozorujeme měnící se krajinu kolem nás. V tišinách u břehu sedí rybáři na dlouhých kanoích dlabaných z jednoho kmenu. Ryb je v řece dostatek. Žijí zde velké druhy okounů, sumců, masheerů (obřích kaprovitých ryb), na březích lze spatřit vyhřívající se krokodýly a gaviály nebo dokonce několikametrové krajty. Po dvou dnech odpočinkové plavby se za posledním kaňonem objeví moderní betonový most. Jsme v Chisapani na hranici královského NP Bardia. Měli by tu na nás čekat kluci s povolením pro vplutí do parku a jeden ochránce jako navigátor. K všeobecnému překvapení je vše připraveno, jak to Robert dohodl.

Na raftu národním parkem

V malé hospůdce poobědváme dhalbát a pak vyrážíme do úzkých křivolakých říčních ramen mezi slony, nosorožce a tygry. Královský NP Bardia je největším nížinným národním parkem v Nepálu. Byl založen v roce 1976 a na ploše 968 km2 se nachází několik různých biotopů od tropického a suchého pralesa až po křoviny a vysoký porost trávy. NP je domovem posledních divoce žijících slonů indických, velkého jednorohého nosorožce, tygra bengálského, medvěda, leoparda a několika druhů jelínků. Ve vodách Karnali bývá spatřen i vzácný druh ganžského sladkovodního delfína. Na raftu s námi jede místní strážce a průvodce parkem. Chrlí ze sebe počty jednotlivých vzácných druhů, takže statisticky by na nás měli tygři číhat za každým druhým stromem.

Navíc na lodi jsme poměrně nenápadní a máme větší šanci něco spatřit. V polovině plavby přistáváme na chvíli u břehu a naše pocity jsou podobné jako ve známém filmu Cesta do pravěku. V blátě jsou vidět stopy slonů, nosorožců i tygrů. Ti ale asi leží pohodlně v trávě a nehodlají před námi exhibovat. Musíme si uvědomit, že nejsme v zoologické zahradě, ale v divoké přírodě. Projíždíme doslova hejny vodních ptáků, několik metrů od nás loví velcí ledňáčci, všudypřítomní kormoráni suší svá křídla na posledních paprscích slunce, v trávě utíká stádo vyplašených jelínků a my si rychle uvědomujeme, že bychom se zde bez průvodce dávno ztratili. V okamžiku, kdy slunce definitivně zapadlo, se na břehu objevuje první chatrč. Týden strávený na vodách Karnali se pomalu stává nesmazatelnou vzpomínkou.

Článek poskytla CK Adventura. Nabídku zájezdů do Nepálu najdete zde.