Co vás čeká v Kazachstánu

To samozřejmě není pravda, i když zeměpisně je to „těsně vedle“, či spíše „pod“. Středoasijský Kazachstán je bývalá součást Sovětského Svazu, která získala samostatnost v roce 1991 a s nynějším Ruskem má stále velmi blízké vztahy.

Země (téměř) nikoho

Vždyť také na jeho území žije kromě Kazachů i mnoho Rusů, kteří tvoří téměř polovinu obyvatelstva, a většinou zastávají významnější pozice ve společenské hierarchii. Lidí tady ostatně není mnoho – 17 miliónů obyvatel je na jednu z největších zemí světa dost poskrovnu, a jelikož z tohoto množství žije většina v několika městech, velká část území je zcela liduprázdná. Kazachstán je tak státem s nejmenším zalidněním na světě. O jeho velikosti svědčí i fakt, že se rozkládá přes 3 časová pásma. A ještě jedno zajímavé srovnání: Kazachstán má rozlohu zhruba čtyř pětin Indie, ale jen 2 % její populace!

Přistání na Marsu

Mně se spolu s kamarádem Pavlem poštěstilo do této zajímavé země podívat a již první kontakt byl zvláštní – nebýt rozlehlé modré plochy Kaspického moře (jež je vlastně jezerem), připomíná přílet do města Atyrau na západě země přistání na Marsu. Načervenalá pustina se táhne na všechny strany okolo města a zdá se být zcela bez života. Teprve když letadlo sestoupí níže, jsou vidět řídké traviny a občas nízké keře. I řeka Ural, která se ve městě vlévá do moře, vypadá jako by vysychala a nepřinášela mnoho vláhy.

Oblast Atyrau údajně patří mezi nejchudší v zemi a opravdu tak i působí. Ani napůl rozpadlé, napůl rozestavěné letiště a děravá přistávací dráha nebudí mnoho důvěry. Při příletu jsme museli přežít několik byrokratických procedur spojených s organizačním chaosem, ale úředníci se chovali celkem slušně a stačilo se obrnit trpělivostí.

Geografie

Při přeletu dále na východ je vidět, že Kazachstán je většinou plochý a tvoří jej nekonečné stepi a kamenité pouště.

Almaty, dříve Alma-Ata, bývalé hlavní město zhruba o velikosti Prahy (má 1 147 000 obyvatel), je po všech stránkách jiné. Na severozápad se sice rovněž táhne nehostinná poušť Pribalkaš, ovšem z jihu se hned za městem zdvihají pětitisícové vrcholy Zailiskij Alatau, jež tvoří severní část pohoří Tian-Šan. O pár desítek kilometrů dál můžeme najít i vrcholy vyšší, například Zhengis Shingy (7 439 m n.m.). Za dobré viditelnosti tvoří úchvatné panorama, ale často jsou bohužel zahaleny ve smogu.

Díky horám je tady o něco vlhčeji než dále na severu a okolo města jsou dokonce bujné lesíky a jablečné sady, které daly městu jméno (Almaty – „místo s jablky“). Tady prý vzniklo domestikované jablko. Klima v zemi je celkově velmi kontinentální, s čtyřicítkovými vedry v létě a stejnými teplotami – ovšem na záporné části škály -v zimě.

Almatské kontrasty

Další rozdíl poznáte v samotném městě. Na každém kroku je v Almaty vidět bouřlivý rozvoj, v centru jezdí drahá auta, která hned tak neuvidíte ani v lecjaké „západní“ metropoli, je zde možno najít luxusní obchody a nové nebo zrekonstruované honosné budovy.

Architektura města, dá li se to tak vůbec nazvat, ovšem celkově mnoho nadšení nevzbudí. Povětšinou se jedná o nevzhledné betonové budovy a ty nejmonumentálnější stavby jsou typickou ukázkou socialistického realismu z dob SSSR. Mnoho těchto staveb je ovšem dnes už zchátralých, v betonu prorůstá tráva a mech a vyschlé kašny připomínají zašlou slávu

Za zmínku stojí také kazašské „paneláky“ – každý si svůj byt opravuje a vylepšuje dle svých možností a vkusu – a výsledek? Každý má jiná okna, dřevěná, plastová, různé velikosti a dělení atd., a každý balkón je zakrytý různým způsobem a materiálem. Výsledný vzhled je opravdu „zajímavý“. Přitom v přízemí těchto domů bývají často třeba obchody s luxusními automobily…

Středoasijský Kuvajt?

I ty udržované budovy ovšem našinci připomenou doby poměrně nedávno minulé, neboť na nich visí mohutné transparenty a agitační hesla. Forma zůstala, avšak obsah se změnil – místo propagování socialismu teď v Kazachstánu budují zvláštní středoasijský kapitalismus.

Prezident Nursultan Nazarbajev, jehož vláda není zrovna nejdemokratičtější a spíše připomíná totalitu, razí heslo „Kazachstán 2030“, což znamená, že do uvedeného roku má země dosáhnout úrovně Kuvajtu. A možná, že se to i podaří, nebo alespoň některým…

V „Kaspickém bazénu“ se totiž nacházejí zřejmě největší zásoby ropy na světě, a Kazachstánu z nich připadá nezanedbatelný podíl. Americké firmy, zejména Chevron, zde už těží, a protože vláda je k Američanům velmi vstřícná, ti zase na oplátku přivírají oči nad jejími politickými praktikami (inu, nic nového pod sluncem…). Tento zájem o Kazachstán se promítá i do přístupu a chování lidí, kteří se zpravidla snaží z cizinců získat co nejvíce peněz.

Rozmary prezidenta

O moci prezidenta svědčí i sám fakt, že přesunul hlavní město do Astany, poměrně malého města (281 000 obyvatel), neboť sám pochází z této oblasti. Název Astana, což v kazašštině znamená prostě „hlavní město“, není příliš známý, protože předchozí název města byl Akmola a ještě předtím (v dobách SSSR) Celinograd. Ale ani současný název možná dlouho nevydrží, údajně se totiž chystá další přejmenování na Nursultan – po vládnoucím prezidentovi…

Většina úřadů a institucí byla přestěhována do nového hlavního města a zaměstnancům nezbylo, než dojíždět. Vzhledem ke značné vzdálenosti ovšem nemohou cestovat každý den, jsou nuceni přes týden zůstávat v Astaně a na víkendy se vracet domů. Toto hromadné stěhování není jednoduché, dopravní infrastruktura mu není přizpůsobena a dojíždění tak způsobuje mnoho problémů. Na druhou stranu nikdo nechce přijít o dobré zaměstnání, a tak tento stav asi ještě dlouho vydrží.

Pozoruhodnosti Almaty

Ale zpět k Almaty. To, co jsem uvedl na začátku, ještě neznamená, že by ve městě nebylo vůbec nic zajímavého k vidění. Je zde i několik (relativně) historických budov, z nichž za návštěvu stojí zejména pravoslavné kostely Svatého nanebevstoupení z r. 1870 a Svatého Mikuláše (Nikolsky Sobor ) z r. 1909. V prvně jmenovaném jsme měli možnost být svědky křtu (druhý sloužil během komunistické éry jako stáj…).

Nedaleko odtud stojí památník kazašských vojáků padlých během 2. světové války a hořící „věčný plamen“, u kterého nikdy nechybí čerstvé květiny. Mezi místní zvyky patří, že se u něj fotí novomanželé.

Samozřejmě jsou tu i mešity, přičemž největší z nich, zvanou Centrální, nechal postavit současný prezident v r. 1999. Vypadá velmi monumentálně a ani se nezdá, že je tak mladá, protože je vybudována v tradičním islámském stylu.

Při prohlídce města návštěvník určitě nesmí vynechat tržiště. Největším z nich je Zelený bazar, kde se dá koupit snad všechno, přičemž jednotlivé druhy zboží jsou rozděleny do „sekcí“. Najdeme zde tak skupinu trhovců prodávajících průmyslové zboží, o kousek dál je oblečení atd. Určitě nejhezčí jsou stánky s čerstvým ovocem a zeleninou a poblíž se sušenými zemědělskými produkty. Zboží je dokonale a úhledně srovnáno, září mnoho barvami a člověku se při pohledu na něj sbíhají sliny.

Naopak oddělení masa příliš vábně nevypadá. Je to obrovská hala, kde na hácích visí stovky zvířat a jejich částí. Jsou tu ještě pododdělení s hovězím, vepřovým, skopovým a dalším masem, včetně vnitřností. Úroveň hygieny ovšem není příliš vysoká, okolo masa létají mraky much a ani čichové vjemy nejsou zrovna příjemné. Mohou se vám ale naskytnout poněkud surrealistické pohledy, například na mladou dívku, poklidně svačící mezi celými ovčími hlavami. Stejně jako na arabských tržištích i tady se smlouvá, ale prodavači nejsou vůbec agresivní a vlezlí.

Bída i krása

Jako v mnoha jiných státech na světě, i tady stačí opustit centrum a po pár kilometrech jsou velké budovy vystřídány malými dřevěnými domky a ty posléze jen chatrčemi z prken a vlnitého plechu. Místo obchodníků v oblecích tady potkáte bosé děti a nejmodernější limuzíny a džípy jsou vystřídány starými Moskviči a Žigulíky.

Pokud se mám přiznat, co nás v Almaty nejvíce zaujalo, tak to byla – místní děvčata. Tolik pěkných holek snad není nikde na světě, a to je člověk z České republiky zvyklý na hodně vysoký standard. V Almaty ovšem jako by se mísilo to nejlepší z asijského a evropského světa. Původní Kazaši jsou Asiaté, ovšem po letech soužití s Rusy a jinými národy stojí výsledek opravdu za to.

Náboženská shoda

Další velmi zajímavou věcí je náboženství. Kazachstán je sice muslimská země, ovšem díky Rusům je zde i poměrně mnoho pravoslavných křesťanů. Ve městě tak najdete mešity i kostely a na zdejší kultuře je vidět působení obou směrů, přičemž se do ní promítá také vliv starých animistických náboženství a šamanismu.

Nejzajímavější ovšem je, že muslimové i křesťané zde žijí vedle sebe v míru, shodě a toleranci, a nikdy jsme neslyšeli o nějakých sporech či dokonce střetnutích. Snad je to jen lepší stránka tvrdé vlády prezidenta a možná je to tím, že zdejší obyvatelé si prostě za ta léta zvykli a rodiny jsou natolik propojené, že netvoří samostatné komunity.

Něco o jídle a pití

Dobrou zprávu mám i pro gurmány. V Kazachstánu se dá dobře najíst, místní speciality se zvláštními názvy (třeba kazi, bešbarmak, šuret, manty…) stojí za ochutnání a jsou určitě cenově přijatelné. Většina masitých jídel je ze skopového, ale pokud chcete, tak vám přinesou i drůbeží, hovězí, koňská, nebo třeba velbloudí pokrmy.

Faktem ale je, že po nějaké době začne jídlo působit trochu jednotvárně a našinec se začne těšit na českou kuchyni. Co se mi ovšem nepřejedlo, jsou šašliky. Ty se dají koupit téměř všude v různém provedení a cenových relacích, přičemž ne vždy je mezi cenou, kvalitou a velikostí porce přímá úměra. Třeba na tržišti patřily k nejlevnějším, ale přesto byly velmi dobré.

Překvapilo nás, že v zemi se vyrábí několik desítek druhů piv. Většinou mají docela dobrou chuť, některá jsou přímo vynikající. Důvod je asi ten, že technologie a výrobní postupy z velké části pocházejí z České republiky. Přímo v centru Almaty je dokonce poněkud netradiční japonsko-irská restaurace, kde mají kromě Guinesse i český minipivovar, který nám předvedla dívka v japonském kimonu. Pivo se jmenuje Pražskyj Grad a čepují jej do litrových tupláků.

Nejširší nabídku průvodců a map Kazachstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nahoru na hory

Pro mě osobně byla největším zážitkem cesta do hor. Použili jsme taxík, který nás okolo přehrady Mochnatka a sportovního střediska Medeo (1 961 m n.m.) dopravil do lyžařského centra Šimbulak. Odtud jsme vyjeli lanovkou ještě o něco výše. Poslední úsek lanovky bohužel nebyl v provozu, a tak jsme po svých vystoupali do Velkého Talgarského průsmyku ve výšce 3 200 m n.m.

Výhled odsud je opravdu nádherný. V údolí hluboko dole, v dálce a oparu, spíše tušíme než vidíme Almaty, a okolo se zdvihají majestátní vrcholky Tian-Šanu. V průzračně čistém vysokohorském vzduchu a konejšivém tichu vyrážíme dál, šplháme po skalách, brodíme se ve sněhu a fotíme úžasné scenérie. Dostáváme se jen asi 20 km od hranic s Kyrgyzstánem a nějakých 200 km od Číny.

Tajemství Tian-Šanu

Kouzlo mocných velehor je přímo hmatatelné. Říká se, že v této oblasti žije zdejší varianta sněžného muže čili almy, kterého domorodci nazývají ksy-gyik. Tento tvor je prý zhruba stejně vysoký jako člověk, avšak má mnohem mohutnější stavbu, silný krk i čelisti a jakoby zašpičatělou hlavu. Celý je porostlý hustou srstí. Byly nalezeny jeho stopy a existují i záznamy o chycení divokého muže místními obyvateli, většinou z počátku 20. století.

Skutečně ksy-gyik existuje? Svědectví o spatření různých forem divokého člověka přicházejí z celého světa. Znamená to, že na nich je něco pravdy, nebo mají lidé bujnou fantazii? Těžko říct. Odpůrci namítají, že kdyby ksy-gyik (sněžný muž, bigfoot a další) skutečně existoval, musel by jej někdy někdo chytit, vyfotografovat, nalézt jeho kosti apod. To zní sice logicky, ale…

V málo obydlených a prozkoumaných (a dokonce i v poměrně civilizovaných) krajích i dnes nacházíme nové druhy, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení. Také jsou živočichové, o nichž nikdo nepochybuje a jejichž výskyt v oblasti je brán jako fakt, ale přesto je vidělo jen několik málo lidí.

Přízrak sněžných plání

Zrovna v Tian-Šanu žije také velmi vzácný a plachý sněžný levhart, či lépe řečeno irbis horský (Uncia uncia). Název „sněžný levhart“ totiž není přesný, toto zvíře levhartem není a i když vzhledově se mu dosti podobá, je samostatným druhem. Dokonce se vedou spory o to, zda vůbec má být řazeno do čeledi Pantherinae (velké kočky).

Tato krásná šelma je specialistou na velehory. Většinou žije ve výškách 3 500 až 6 000 m n. m., někdy však sestupuje i do nižších poloh. Se svými až 75 kg je to impozantní zvíře, ale vzhledem k jeho plachosti a maskování není snadné je spatřit. Přesto je na pokraji vyhynutí a patří k nejohroženějším druhům vůbec.

Lov je sice přísně zakázán, ale jeho kožešina je velmi ceněná, a proto pytláci dělají vše pro to, aby jej dostali. Irbis sám je schopný lovec, při útoku na kořist nebo při šplhání po skalách doskočí až do vzdálenosti 15 metrů. Bohužel, jak ubývá v horách přirozené kořisti, je nucen lovit i dobytek a domácí zvířata a tím se opět dostává na dostřel lidí… Věřme, že sněžný levhart nebude v budoucnu jen mýtickým zvířetem a podaří se mu přežít natruc lidské chamtivosti.

Země pro poustevníky

Ačkoliv jsme sněžného muže ani irbise bohužel (nebo naštěstí?) nepotkali, výlet přesto stál za to. Čas je však neúprosný, a tak nezbývá než se vrátit zpět do civilizace.

A tak jsme se pomalu dostali na konec našeho povídání. V Kazachstánu je toho k vidění samozřejmě mnohem více, ale to už nechám na vás. Pokud se tam budete chtít podívat, počítejte s tím, že tato země nepatří mezi nejlevnější a ani získání víz nemusí být úplně jednoduché. Na druhou stranu zde zatím nepotkáte mnoho turistů – a jestliže zamíříte mimo města, dost možná, že nepotkáte vůbec nikoho… Tak šťastnou cestu!