Rabat – královské město na břehu Atlantiku

Když se řekne Rabat, většina lidí neví, o co se jedná, málokdo ho správně zařadí do Maroka a jen hrstka zasvěcených ho ocení jako hlavní město, které ovšem zdaleka neláká turisty jako Fes či Marrákeš. Už když jsme nastupovali na letišti ve Fesu do autobusu a na otázku náhončího, kam mám namířeno, jsme odpověděli, že na vlak do Rabatu, odrazoval nás od toho. „Nejhezčí město je Fes, pak Marrákeš, ale Rabat? Tam nic není“.

Také fakta nehovoří o Rabatu zrovna v nejpříznivějším světle. Ačkoli je hlavním městem Maroka, rozhodně není městem největším. Největší marocké město, díky stejnojmennému filmu světoznámá Casablanka, má dokonce 2x více obyvatel než Rabat. O Rabatu se ani nedá říci, že by bylo finančním, obchodním či průmyslovým centrem země. I sami obyvatelé Rabatu o svém městě říkají, že je tak trochu provinční a ospalé a že jestli chceme vidět opravdový dopravní chaos a pravé marocké velkoměsto, musíme se vypravit zase do Casablanky, která je vzdálená pouhou hodinu jízdy vlakem po pobřeží. Již toto by mohlo stačit, aby se Rabat zdál nevýznamným a zbytečným městem pro návštěvu.

Nedáme na statistiky, fakta ani názor náhončího a sedáme na nejbližší spoj směr Rabat. A již po prvních hodinách strávených v hlavním městě víme, že vynechat Rabat by byl velký omyl. K našemu překvapení toho má Rabat hodně co nabídnout.

Studenti medicíny a marocký režim

Vystupujeme na hlavním rabatském nádraží Rabat Ville, kde si opravdu nepřipadáme jako v Africe. Ani jako v islámském městě. Pečlivě plánované široké bulváry, spousta palem a jiné zeleně, kosmopolitní moderně oblékané obyvatelstvo, marocké ženy, zejména mladší, se nošením šátku vůbec neobtěžují…

Nacházíme se ve francouzské části Rabatu – Ville Nouvelle. Velkolepé, bohaté ulice této čtvrti by si nezadaly s žádným moderním evropským velkoměstem. Nalezneme zde banky, pobočky mezinárodních firem, telekomunikací, kanceláře právníků, ambasády, hotely ale i byty pro bohatší. Kousek odsud se také nachází honosný královský komplex. Stačí však jít po hlavním bulváru města – Avenue Mohameda V., za chvíli se ocitneme ve zcela jiném světě – v Medině. Každé marocké město je totiž rozděleno na původní, arabské město – Medinu, a novou francouzskou část -Ville Nouvelle. Právě proto můžeme v Rabatu, ale i v celém Maroku, žasnout nad obrovskými kontrasty.

Cestou do Mediny jdeme po Avenue Mohameda V., kde se nachází i červená, ne příliš výrazná budova – marocký parlament.  V Rabatu jsme právě v době, kdy v Tunisku lid svrhl nenáviděný režim  prezidenta bin Alího a pomalu ale jistě začíná přituhovat i Muhamedu Husnímu Mubarakovi v Egyptě. Ptáme se tedy místních studentů medicíny, u kterých nocujeme, na politickou situaci tady v Maroku. Zda hrozí také nějaká krize či státní převrat, načež odpovídají, že občas zde menší protesty jsou, ale není to nic dramatického.

K režimu krále Mohameda VI. sice výhrady mají, ale celkově ho hodnotí spíš pozitivně. Ačkoli vládne železnou rukou a loutkový parlament de facto nerozhoduje o ničem, umožňuje na rozdíl od Tuniska svobodný a necenzurovaný přístup k internetu. Maročané si tak mohou udělat obrázek o aktuální situaci třeba na stránkách CNN, či třeba, v arabském světě velmi populárního média, Facebooku.

Středověký duch Mediny

Za živé debaty o místní politické situaci se blížíme k Medině. Ta je obehnána hradbami a dovnitř se dá dostat jen několika branami. V Medině se dodnes uchoval středověký duch, úzké uličky, malé domy, nepřeberné množství a škála zboží ve všudypřítomných krámcích a obchůdcích nabízejících vše od nejrozmanitějšího ovoce, zeleniny, ořechů a koření, přes oblečení, šátky, deky, koberce až po elektroniku, CD a DVD se západní, zvláště americkou popovou hudbou a počítačovými hrami, které jsou samozřejmě většinou padělky.

V Medině žijí poměrně chudí nebo alespoň obyčejní lidé, ženy zde potkáte většinou se šátkem. Je zajímavé, že několik desítek metrů odsud chodí ženy oblékané podle poslední západní módy, s mobilem v ruce, a zde si připadáme jako o několik století zpátky.

V Medině lze strávit několik hodin jen potulováním se křivolakými uličkami a nasáváním zdejší atmosféry. Když člověk dostane hlad, může se občerstvit buď něčím přímo na trhu, například šneky spařenými horkou vodou s bylinkami, které dostanete v keramické misce a jíte párátkem, nebo zajít do jedné z mnoha jídelen. Zde si můžete objednat marocké národní jídlo tajine – dušené maso (nejčastěji jehněčí, hovězí či kuřecí) se zeleninou. K tomu se jí buď chleba, nebo kuskus.

Noční výlet

Touláme se tedy uličkami Mediny, když si uvědomíme, že už je skoro tma. Máme v úmyslu jít brzy spát, přeci jen jsme nevyspalí z cesty a navíc je zde o hodinu míň. To ale ještě netušíme, že do postele se dostaneme až hodně po půlnoci. Zatímco dojídáme s  naším hostitelem šneky, nabízí nám návštěvu jejich oblíbené čajovny, kam chodí na vodní dýmku. Ačkoli jsme již unavení, jeho návrh celkem rádi přijímáme a tak nasedáme společně ještě s jeho kamarádem do auta. To ovšem netušíme, že jejich oblíbená čajovna neleží v Rabatu, ale ve 40 km vzdálené Kenitře, což je další marocké velkoměsto, odkud oba medici pocházejí.

Projíždíme hlavními ulicemi Kenitry, které jsou nádherně nasvícené. Spousta světel nám připomíná naši vánoční výzdobu. V čajovně je celkem plno, přesto se k jednomu volnému stolu usazujeme. Kouříme vodní dýmku a bavíme se o tom, jak místní mladí tráví volné večery. Oba medici nám sdělují, že dokud bydleli s rodiči, trávili veškerý volný čas doma. J

akmile se ale přestěhovali do Rabatu a začali studovat medicínu, jejich život se změnil. Ačkoli islám zakazuje pití alkoholu, svorně konstatují, že není až takový problém si ho sehnat. V supermarketu se jich nikdo neptá, zda jsou muslimové či ne a zahraničním turistům je povolen. Takže se pořádají různé párty vždy u někoho doma. To se prý tiše toleruje. Ale zároveň dodávají, že alkohol je zde velmi drahý a žasnou, jak levný je u nás. No my zase žasneme, jak levný zde mají benzín.

Zpátky do Rabatu jedeme po dálnici s tím, že se ještě stavíme na pobřeží pozdravit jejich známé. Domů přijíždíme kolem jedné hodiny ranní a usínáme skoro ve stoje. Kamal se ale rozhodl, připravit nám ještě jeho verzi již zmiňovaného tajine. Příprava trvá téměř hodinu a při jídle debatujeme o plánech na následující den.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kam míří turista?

Brzy ráno vyrážíme směrem k místu, kam, když už se do Rabatu vypraví turisté, jejich kroky směřují. K mauzoleu zesnulých králů Mohameda V. a Hassana II. Před mauzoleem se nachází velká plocha sestávající z nikdy nedokončené a zemětřesením zničené mešity, kterou plánoval postavit sultán Yacoub al Mansour roku 1195, z níž se dochovala Hassanova věž, 40 metrů vysoký minaret, který měl být nejvyšší v islámském světě a měl dle plánů sultána dosahovat výšky 60 metrů. Z původní mešity se dochovaly pouze pilíře.

Snažím se vyfotit si stráž, která mauzoleum hlídá, ale při zamítavém gestu nejbližšího vojáka si rychle uvědomuji, že fotit či natáčet policii, armádu, vojenské či vládní budovy je v Maroku zakázané.

Po návštěvě mauzolea míříme do Andaluských zahrad, které paradoxně nevybudovali Španělé, ale Francouzi ve 20. století, ovšem dle andaluského vzoru. Zahrady jsou provoněné oleandry, banánovníky, pomerančovníky a dalšími, pro nás exotickými, dřevinami. K zahradám přiléhá i Muzeum marockého umění a kultury, které v 17. století sloužilo jako palác Moulaye Ismaila, sultána dynastie Alaouite, který sjednotil celé Maroko.

Jelikož se celý komplex nachází při ústí řeky Bou Regreg do Atlantiku, těšíme se, že si po návštěvě muzea a zahrad sedneme ve venkovní zahrádce zdejší kavárny a budeme popíjet marockou národní specialitu – „berberskou whisky“ – neboli mátový čaj. O několik minut později skutečně popíjíme čaj a fascinovaně pozorujeme ústí řeky do Atlantiku a městečko Salé, které leží na druhém břehu řeky a dnes je již plně pohlceno Rabatem. Odsud je to co by kamenem dohodil přímo k místní pláži, a pokud zrovna není zima, není problém se zde i vykoupat. Ovšem počítat s čistým průzračným mořem by bylo asi přeci jen trochu bláhové.

Shrnutí? Rabat stojí za návštěvu!

Při cestě zpět na vlakové nádraží jdeme zacházkou opět kolem mauzolea. Již z dálky vidíme nepřehlédnutelnou katedrálu. Jedná se o katolickou katedrálu Saint Pierre. Je celá bílá, působí lehce a vzdušně a zároveň moderně. Okamžitě zvolňujeme krok a jdeme se podívat i dovnitř. Zevnitř je vidět, jak důležitou surovinu hrálo při stavbě právě dřevo. Jen kousek od katedrály se koná Květinový trh či je možné navštívit Archeologické muzeum, které je považováno za nejlepší archeologické muzeum v Maroku. Kdo by přeci jen ještě z Rabatu nechtěl odjet, měl by se zajet podívat na konec města na Chellah – ruiny římského města Sala Colonia po boku islámského komplexu s rozbořenou mešitou, kterou také postihlo zemětřesení roku 1755.

Teprve ve vlaku na cestě do středu Maroka si utřiďujeme dojmy z Rabatu a říkáme si, jak je dobré jít si za svým a neupustit od cesty, od které nás mnozí zrazují. A zatímco vlak uhání vstříc dalším marockým dobrodružstvím, v duchu si slibujeme, že jsme tomuto pokladu na břehu Atlantiku nedali sbohem navždy.