Stopování je úžasná věc, ale vyžaduje časovou svobodu. Dnes už se k němu uchyluji jen minimálně, protože na to prostě není čas. V jiném duchu byla však moje cesta před šesti lety do španělských Pyrenejí!
Při mé první a zatím jediné cestě do Pyrenejí mi bylo osmnáct. Kalendář ukazoval polovičku srpna, což znamenalo, že se prázdniny pomalu chýlily ke svému konci. Bylo to teprve pár dní, co jsme se s kamarádem vrátili z naší první dobrodružné cesty stopem do Itálie (Dolomity). Tahle zkušenost mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl vyždímat své poslední úspory a vyrazit za ně do Španělska. A to přes to, že pojedu sám, protože z mnoha důvodů nebyl nikdo, kdo by jel se mnou.
Trocha lži někdy není na škodu
Doma jsem si vymyslel pěknou historku, kterou jsem sepsal do vzkazu. Ten jsem nechal rodičům v kuchyni na stole, aby po návratu z dovolené věděli, kde jsem. Pro jejich klid jsem si vymyslel, že jedeme ve dvou a dopravu máme zajištěnou díky cestovce. Jinak už bylo vše připraveno k cestě, takže jsem vyrazil směr autobusák. V té době jsem ještě neměl povědomí o možnostech levné přepravy letadlem.
Nezastaví a nezastaví!
Po příjezdu do Girony (cca 100 km SV od Barcelony) jsem byl trochu zaskočený neochotou řidičů zastavit mi na výzvu v podobě zvednutého palce a smutných očí. Po celodenním stopování jsem se tedy do hor musel dostat také za pomocí autobusů, které můj už tak omezený rozpočet ještě ztenčily. To mě například donutilo přespat v křoví nedaleko centra ve městě Lleida, kam jsem přijel pozdě a shánět levné ubytování v nočních hodinách je utopie.
V horách už bylo vše veselejší a já jsem se celkem jednoduše přepravoval za pomoci ochotných řidičů mezi místy jako je Ordesa s vrcholem Monte Perdido či jezerem Respomuso a přilehlými horskými vesničkami. Mojí poslední zastávkou byla po cca 10 dnech v Pyrenejích nejvyšší hora tohoto pohoří – Pico de Aneto (3404 m).
Výstup od chaty Renclusa…
S horami jsem měl v té době jen málo zkušeností, a proto padla volba na lehkou výstupovou cestu, která vedla od chaty Renclusa (2140 m) tedy ze severu (nevím, jestli je na Pico de Aneto nějaká těžká výstupová cesta). Z místa, kam vede asfaltová cesta, je to k chatě asi hodinu, pokud si dobře vzpomínám. Na chatě je možné přespat, ale já jsem zvolil variantu nocování nad chatou na malém zeleném paloučku.
Budík byl nastaven na sedm hodin, takže žádný velký úprk na vrchol nebyl v plánu. Na svačinu jsem si udělal jen čínské nudle, které jsem hodil do sáčku a k tomu přibalil kousek chleba s marmoškou.
Od chaty začíná cesta prudkým stoupáním, kterým vás vedou poměrně nepřehledně rozmístění mužíci. V duchu jsem si říkal: „zlaté české značení“, dnes si kolikrát říkám zlatá Evropa a nepřehlední kamenní mužíci v Pyrenejích.
Na chvíli mezi Španěly
Po čase je potřeba přejít doleva přes hřeben „Cresta de los Portillones“. Po přechodu hřebene se dostanete na ledovec, proto jsou mačky nutností. Po chvíli stoupání jsem narazil na trojici Španělů. Byl to otec a dva synové. Starší z nich uměl trochu anglicky a nabídl mi, abych šel s nimi. Za tohle setkání jsem byl docela rád, protož jsem si už delší dobu s nikým nepokecal.
Výstup na Pico de Aneto není z technického hlediska nějak náročný, aspoň co se týče cesty, kterou jsem zvolil já. Více než na technické problémy si člověk musí dát pozor na velké množství lidí, kteří na vás v závěrečné pasáži můžou shodit nějaký kámen. Po překonání pověstného Mohamedova kroku jsme všichni úspěšně dosáhli vrcholu.
Při cestě z vrcholu se mi paradoxně stalo to, z čeho jsem měl strach při stoupání. Shodil jsem poměrně velký kámen, který se otřel staršímu z bratrů o stehno a trochu ho podřel. Kdyby ho trefil přímo, tak může začít sbírat podpisy na sádru a já bych si svoji blbost vyčítal do konce života, protože šlo jednoznačně o moji chybu, která pramenila z nepozornosti.
Naštěstí se mu nic vážného nestalo, ale pravdou je, že byl dost „vyhukaný“. Od té doby jsem cítil, že už mezi námi není taková pohoda jako předtím a docela jsem uvítal moment, kdy se naše cesty opět rozešly. Sice jsem se několikrát omluvil, ale pocit viny jsem ze sebe nemohl dostat.
Po návratu k chatě jsem se rozhodl, že už nebudu sestupovat dále. Padla na mě únava, jistotu odvozu do vzdáleného městečka jsem neměl, a i kdyby, tak bych musel řešit, kde tam přenocuji. Takhle jsem měl pohodové spaní mezi horami. Akorát s jídlem už to bylo horší. Měl jsem jen zbytek čínských nudlí z rána a instantní čokoládový pudink. Doporučuji nemíchat dohromady, je to hnus, ale jiné jídlo jsem neměl.
Další den jsem se chtěl dostat až do Girony, ale nakonec mě potkal šťastný stop do Barcelony, takže výlet ještě nekončil!
