V nedeli se valim na plazi a a rozmlouvam s Miguelem (kubanskym kamaradem z Akademie ved, kdyz tu se mi do mysli vkrade myslenka neco podniknout, co takhle vyrazit na vylet do Oriente (vychodnich provincii Kuby, vzdalenych od Havany asi 1000 km). Myslenku ihned realizujeme, hazime do batohu par tricek a plavky a vyrazime na nadrazi. Pokud cestuje cizinec sam, je to snadne, zaplati jizdne na vlak v dolarech, vzdy se pro nej najde volne misto a jede. Zato Kubanec, platici v narodni mene tu samou castku (takze cestuje dvacetkrat levneji), si musi jizdenku objednat tyden dopredu a opakovane vystat nekonecne fronty. Abychom to trochu popohnali, veze si Miguel velice uredne vyhlizejici dopis s mnoha razitky, ze me jako zahranicniho profesora doprovazi na konferenci, a to dela na nadrazi divy. Behem hodiny ma jizdenku vyrizenou a v pondeli odpoledne uz sedime ve vlaku a pred nami je patnact hodin drkocani.
Vzdy jsem slysel desne history o jizde kubanskym vlakem, zahrnujici mnohahodinove zastavky uprostred poli, pekelne vedro a nepohodli. To se nastesti v poslednich letech dost zmenilo, vlak je pohodlny, sedadla velka, sklopna, skoro jako v letadle, dokonce na toalete tece voda! Kazdyvagon ma svoji letusku, za smesnou cenu se prodava piti i dost podezrele vyhlizejici a chutnajici hamburgry. (Abych to ale neprechvalil, zpatecni cestu realizujeme ve starsim typu vagonu, po setmeni zacinaji z bedneni vylezat desitky svabu, promenovat se po stenach, ulickach, sedadlech a spicich pasazerech. Nastesti jenom v zastavkach, kdyz vlak jede tak jsou schovani a neobtezuji. Zazitek, ktery si priste mohu klidne nechat ujit).
A to nas nejvetsi sok teprve ceka, pokracujeme na vychod podel pobrezi a po zhruba triceti kilometrech vjizdime do uzkeho, cca 1-4 km sirokeho pobrezniho pasu niziny, vpravo more, vlevo hory a kolem nas kamenita vyprahla poust, obcas pichlavy kerik a obrovske kaktusy.Je to fascinujici, jizni svahy hor jsou suche, severni svahy jsou porostle tropickym destnym pralesem, s obcasnymi plantazemi kavy, kakaa a bananu. Tato klimaticka anomalie je zpusobena horami a vzdusnymi proudy, ktere brani destnym mrakum prelezt pres vrcholky a nechaji je vyprset na severni strane hor. Pohori strme vystupuje z more a dosahuje vysky 2 kilometru. Kus od pobrezi je morska prolaklina hluboka nekolikkilometru, dalsi geologicka anomalie, prispivajici ke podivuhodnostem teto oblasti.
Podle mapy mame asi 30 km od mesta Guantanamo, prosluleho americkou vojenskou zakladnou s asi 20 tisici vojaky, umistenou na pobrezi na zaklade stare smlouvy mezi USA a Kubou. Ta vyprsi v roce 2039 a do te doby bude asi zakladna trnem v oku Castrovu rezimu. Silnice, vedouci asi 20 km kolem zakladny se na mape zda byt krasnou zkratkou na nasi ceste, ale mohlo nas napadnout, ze cela oblast bude vojenky prostor. Nenapadlo, a ted se vracime zpet do Santiaga a delame asi 150 km objizdku. Po trech hodinach dojizdime do Guantanama, doplnujeme nadrz (pristich nekolik set kilometru horami neexistuje zadna benzinka) a pokracujeme v ceste.Uz za tmy, kolem pul devate se dokodrcavame na pobrezi a na prvni plazi (Playa Yateritas) stavime stan.
Zase zapominame, ze jsme ve vojensky extremne citlive oblasti, takze behem par minut jsme obklopeni vojaky se samopaly. Kdyz se presvedci, ze se ani nesnazime emigrovat, ani nejsme americti spioni, razem jsou pratelsti, zvou nas ke svemu ohni, ukazuji, kde je pitna voda a lahvinka Havana Clubu, kterou mame po ruce nove pratelstvi jen utuzuje. Jeden z vojaku zna horya jeho rady a informace se ukazi byt presnejsi nez ty z vedeni narodnich parku.
Nocovat v tropech na plazi pod sirakem bych pral zazit kazdemu, teply, kvetinami a morem provoneny vzduch, jemny pisek, ktery si celou noc uchovava sve naakumulovane teplo a k ranu, kdyz se ochlazuje, zespodu hreje, jasne viditelne hvezdy a sumeni vln………
Brzy rano pokracujeme v ceste, vydavame se na sever, pres hory na pobrezi Atlantickeho oceanu. Cesta je plna zakrut a ja jsem rad, ze ji podnikam za denniho svetla. Dopoledne dorazime do mestecka Baracoa, prvniho mesta zalozeneho na Kube v mistech, kde pristal Kolumbus. Mestecko je plne starych malebnych domku a uzkych ulicek z kolonialni ery, ale lide, aspon ti, na ktere jsme narazili, v nas zanechavaji trochu neprijemny pocit, kdyz se z nas snazi vypacit nejake dolary. Nejhur je na tom muj kamarad Miguel, ktery jakozto blondak s modryma ocima vubec nevypada na Kubance a je ve spolecnosti dvou dalsich cizincu hlavnim tercem utoku tzv. „jineteros“ (souhrnne oznaceni pro prostitutky a prizivniky zijici z odirani turistu). Ja po peti mesicich v Karibiku jsem mnohem snedsi nez Miguel, ktery vypada jako kdyz pred par dny vystoupil z letadla a zda se tak byt snadnou koristi.
Skoro nevim, co delat driv, jestli oblezat okolni stromy a skaly a hledat vzacne rostliny, nebo plavat v lagune a nechat se masirovat vodopadem…..No, zazitek, ktery urcite za tri dolary vstupneho stal. Bohuzel, cas nas tlaci a tak musime vyrazit na dalsi cestu, ale narodni park, ktery ma rozlohu stovek km2 by si urcite zaslouzil nekolikadenni pobyt.
Oblast Baracoy je proslula pestovanim kokosovych palem, jejichz plody mistni nabizi podel cest, takze cerstve kokosove mleko, avocada, mameye, banany, papaye, manga a dalsi ovoce se stava nasim hlavnim pokrmem pro pristi dny. Zejména Thomas se projevuje jako silenec, poradajici denne 15 kusu manga. Vecer dorazime na plaz s cernym piskem u vesnicky Nibujon, kde jiz tabori nejaci kubansti pionyri, cehoz vyuziva Miguel a jde se druzit s jedinou pritomnou asi 16-ti letou pionyrkou. Ma uspech, prijel zahranicnim autem, takze je v ocich divky za poloboha. Ja po celodennim putovani v horach a rizeni auta mam jedinou tuzbu – jist (od mistniho rybare kupuju upecenou rybu) a spat, coz realizuji neprodlene. Komari stipou jako zbesili, ale nastesti ja jim moc nechutnam a davaji prednost Thomasovi.
Projizdime komplexem upraven, v provozu je sedesat let stara Americka fabrika (dnes provozovana Kanadany), vedle stoji ruske monstrum z konce osmdesatych let, ktere nebylo nikdy spusteno do provozu (Rusti inzenyri a planovaci pozapomneli, ze k tavbe rud je zapotrebi uhli, ktere se na Kube nenachazi). Bereme do auta stopujici urednici z dolu a ja si neodpustim zastavit u cedule zakazujici fotografovani a dukladne si udelat par snimku. Dama se na moji provokaci tvari jako by nic, nejspis je rada, ze se veze.
Urychlene opoustime Moa (a na pamatku si odvazime hromady cerveneho prachu, ktery se nam usadil na aute i obleceni a nejde se ho zbavit. Zli jazykove tvrdi, ze i lide zijici v Moa jsou cerveni……
Koluji dokonce povesti, ze jednomu cestovateli se podarilo vyridit povoleni behem dvou mesicu! No, vzhledem k tomu, ze nam do odjezdu zbyvaji dva dny, tak si budeme muset asi vystup nechat ujit. Samozrejme se jeste pokousim strazce zainteresovat formou soukromeho sponzoringu, ale je neustupny, oblast je hodnocena jako vojensky takticka, a kdyby nas tam chytli, tak prý zaplatime mastnou pokutu a on pujde do vezeni…..Asi se vlada boji, ze by v horach mohli nejaci agenti rozhazovat Brouka Bramborouka.
Kdyz uz nic, tak aspon na straznici vecerime a cepujeme pitnou vodu. Uz za svitu mesice skaceme do more smyt prach z cest a ja se nemohu ubranit zvlastnimu pocitu, koupat se v jednom dni ve dvou morich, Karibiku a Atlantiku. (Karibik byl teplejsi, ale mozna to bylo tim, ze jsem se koupal v noci).
Cestou mijime vesnicku asi deseti domku postavenych z palmoveho listi, houf decek, ktere nas se zajmem okukuji, skupinku zen, v jejichz rysech jsou znatelne videt stopy po puvodnich indianech zijicich na Kube – Tainech a jednoho mirne znudene se tvariciho obcana (pozdeji vysoko v horach potkavame jeho manzelku a dozvidame se ze je mistnim strazcem v parku…….). No, asi vzhledem k tomu, ze jsme ho slusne pozdravili, tak nas nechal projit….
Stezka (znatelna spise podle obcasnych hromadek konskeho trusu) se vine pralesem, krizuje sem a tam reku, obcas se brodime, obcas prelezame po obrovskych balvanech a jsme tak uchvaceni nadherou tohoto mista, ze nam vubec nevadi, ze jsme nemohli splhat na vrcholek oficialni trasou.
Obcasne pesinky, vedouci do bocnich udolicek nam dokazuji, ze i zde obcas ziji daleko od shonu mestv harmonii s prirodou lide, zivici se tim, co jim priroda poskytuje – ricni musle (endemitni druh tzv. Polymitu, jejichz ulity jsou cilem mnoha evropskych sberatelu, zde konci v polevce….), sladkovodni krevety, ovoce. Nastesti, hustota obyvatel je tak mala, ze nedochazi k naruseni prirozene rovnovahy. Jeste, ze je to chranena oblast a turiste sem nemaji pristup :-))
Po nekolika hodinach putovani prichazime na jedno z nejkrasnich mist, ktere jsem v zivote videl – reka zde vytvari serii kaskad, vodopadku, akvamarinovych lagun s kristalove cistou vodou, obklopena bujnou vegetaci, stromy pokrytymi chuchvalci bromelii, tilandsii a (jak jinak) kvetoucich orchideji. I kdyz mnohem mensi nez zname Aqua Azul v Mexiku, pro me diky sve opustenosti rozhodne mnohem hezci. Razem zapominame na puvodni cil vypravy a cely den travime obdivovanim tohoto mista. Nejvetsi tun je dlouha asi 50 metru, siroka 20 a velmi hluboka. Thomas, vyse zmineny mangovy silenec, neda na nase dobre minene rady a skace do tune z asi desetimetroveho utesu s vodopadem. Kupodivu prezije.
