Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Dálková trasa GR20, s pověstí té nejdobrodružnější mezi evropskými dálkovými trasami, se stala neodolatelným lákadlem pro zkušené turisty užv době, kdy byla v sedmdesátých letech 20. století slavnostně otevřena. Pro extrémní vysokohorské podmínky, respekt budící krajinu a požadavkem na dobrou fyzickou kondici nemá sobě rovna.
Z tisíců turistů, co se o ni každoročně pokouší, dokáže jejich 16 etap dokončit méně než polovina. Ti, kteří na ni vyrazí, jsou neustále ohromováni scenériemi nabízejícími se po cestě – vznosnými laricijskými borovicemi, čirými ledovcovými jezery a mohutnými žulovými štíty, ale i vynalézavostí s jakou cesta prostupuje terénem, který je občas přístupný jenom horolezcům. Svojí, po všech stranách zaslouženou pověstí GR20 zastiňuje další turistické stezky na Korsice.
Ačkoliv pozornost turistů z České republiky začala přitahovat teprve v posledních dvaceti letech, je GR20 již dlouhou dobu nejproslulejší francouzskou Grande Randonnée. Dálková trasa GR11 vedoucí napříč Pyrenejemi je delší a Tour de Mont Blanc vede ve vyšších horách, ale “le Grand GR”, jak je hovorově nazývána ta na Korsice, patří na seznamu francouzských turistů ke stálým špičkám.
Naše putování po Korsické GR 20 začíná! Začátek je ovšem trochu rozpačitý, nejenže po noci strávené v autobuse a na trajektu sotva pletu nohama, problémy s dopředným pohybem má taky náš autobus. Dojet s ním až do výchozího bodu první etapy cesty, do Bonifata, není jen tak. Silnice je úzká sotva pro jedno auto, vlní se v ostrých zatáčkách, pod cestou se šklebí srázy a k tomu přejíždíme mosty, lemované nešikovně zvýšenými obrubníky. Přemýšlím, co nás asi čeká na cestě pro pěší, když takhle vypadá silnice.
Ještě než vyrazíme, nabíráme vodu v místní hospodě. A mě potká první a rozhodně ne poslední nevysvětlitelná situace na Korsice. Než se vydám naplnit láhev, položím si na batoh nakousanou vánočku. Když se vrátím zpátky, svačina je pryč. Všichni kolemstojící se tváří, že se zmizením pečiva nemají nic společného. To, že místní jsou pověrčiví a že věří na různé nadpřirozené postavy je známo, uvidíme, jestli se k nim taky nepřipojím.
Putování k chatě Carozu není zvlášť náročné. 600 výškových metrů zdoláme asi během dvou hodin. Zatímco čekáme s rychlejší skupinkou z naší výpravy na ostatní, prohlížíme si heliport, postavený vedle chaty. Jeden by si myslel, že je tu pro potřeby záchranářů, ve skutečnosti ho tu mají kvůli zásobování. Všechny laskominy, které na chatě nabízejí znaveným poutníkům se nahoru dopravují letecky. Včetně místní speciality, kaštanového piva. A zatímco ho popíjíme a přemýšlíme, kde si na vyhrazeném místě u chaty postavit stany, přijde ledová sprcha. „Tady spát nemůžete. Nemáte rezervaci,“ oznamuje nám chatař.
Minuty, než přijde Robi, náš průvodce, jsou nekonečně dlouhé. Tady se totiž mimo tábořiště spát nesmí a na další tábořiště už do tmy rozhodně nemáme šanci dojít. Nakonec se všechno vysvětlí. Chatař nás nechtěl bez rezervace ubytovat proto, aby zbyla volná místa pro lidi, co by mohli na chatu dorazit z opačného směru vyčerpaní náročným úsekem. My, protože jsme přišli jen z Bonifata, jsme podle něj málo potřební. Argument, že máme za sebou dlouhou cestu z Česka ale naštěstí zabírá! Místo pro stany tak máme i bez rezervace, ovšem za skoro dvojnásobnou cenu.
Tábořiště je nejen předražené, ale taky plné lidí. Místa pro stany jsou prašná a kamenitá. Kdekomu se to nelíbí, na seznámení s podmínkami na GR20 to ale není tak úplně špatná úroveň ubytování. GR 20 je přece jen jedna z nejtěžších dálkových tras v Evropě, žádná lázeňská kolonáda. Ani s vybaveností to tu není nic moc – pokud si nechcete koupit jídlo na chatě, k dispozici je pár plynových plotýnek pod přístřeškem, ve sprchách teče, jak hlásí holky, studená voda. Protože je hezké počasí, někteří si ani nestavíme stany a ukládáme se rovnou pod širým nebem. Spí se moc pěkně až na jedna maličkost – hned 2x během noci nás pro udržení správného bojovného ducha překvapí pár kapek deště.
Den 2. Kdo to sakra byl?
Start první pořádné etapy pochodu jsme určili na půl osmé. Už kolem šesté ranní nás ale budí hlasy, světla baterek a dupání. Ta nejčerstvější ranní ptáčata právě vyráží na svou denní porci z GR 20. Když se je po sedmé chystáme následovat, jsme mezi posledními, co odchází z kempu. Já ho ale na rozdíl od ostatních opouštím po fantastické teplé ranní sprše. Zřejmě se přes noc stačila ohřát voda v bojleru.
Tahle etapa zahrnuje asi 1000 výškových metrů a cesta je opravdu strmá – pořád jen nahoru a nahoru. Náš chodecký peloton se po cestě pěkně roztrhá (ti úplně vzadu přijdou do cíle asi 3 hodiny po nás prvních) a navíc se poprvé ukazují přírodní krásy GR 20. Výhledy na hory, strmé – většinou do zelena zbarvené – skály, voňavé borové lesíky, potoky, jezírka…
Pokud byla cesta vzhůru náročná, tak to není vůbec nic proti sestupu dolů, co nás čeká po zdolání dvou sedel. Tam se začínám lehounce bát. Unavené nohy neposlouchají tak, jak by měly. A korsické hory nejsou žádné malé kopečky. Jsou to vlastně takové Alpy ve Středozemním moři, ostatně odlomením od alpského masivu tak před miliony let Korsika nejspíš vznikla. Motivační ovšem je, že už zhora vidíme cíl naší cesty – chatu Asco.
Asco je mnohem přívětivější a lépe vybavené místo než Carozu. A protože jsme dopoledne šli opravdu zčerstva, máme volné celé odpoledne a vyrážíme k vodě. Asi kilometr v lese jsou skvělé tůňky na potoce – kamenná jezírka obklopená borovým lesem vyloženě lákají ke koupání, i když voda není úplně nejteplejší. K večeru se ochlazuje i vzduch, což by mohlo znamenat, že v noci nebude pršet. A to zní slibně, stan i tentokrát zůstane v batohu. A nejen to! K něčemu se musím přiznat. Protože se nám v lese zalíbilo, odhodláváme se, ještě s jedním souputníkem k přespání pod širým nebem kousek od kempu. Jasně, víme, mimo tábořiště se tu spát nesmí. Ale odolejte tomu! Taky nám tu troufalost korsická příroda hned rázně oplácí. Uprostřed noci mezi větrem rozkývanými borovicemi nás probouzí prudká rána. Někdo prošel poblíž a nejspíš přitom uvolnil nějaký kámen. To leknutí! Nejspíš si nás chtěl očuchat muflon, ale kdoví?
Den 3. Za krávou doleva
Ráno budík v 5:30, v sedm odchod. Stíháme snídani, já dokonce v Ascu i teplou sprchu. Už podruhé mám štěstí. Pak na cestu.
Dnešní den putování je nejtěžší z celé výpravy. Naším cílem je nejvyšší hora Korsiky, Monte Cinto (2700 mnm). Od chaty Asco to dělá skoro 1600 m výškových metrů.
Pouť kamením a štěrkem utíká rychle. Krajina kolem se postupně mění, zatímco ráno procházíme lesy, během dopoledne už jsme na kamenitých holinách a štěrkovištích. Taky se kolem nás postupně ochlazuje. A protože brzy mě citelně zebou ruce a zdálky vidím jak na vrchol hory svítí sluníčko, popohání mě to k čím dál rychlejším výstupu. Anebo jsem prostě jen v noci chytla „mufloní slinu?“ Najednou stojím v sedle pod vrcholem Monte Cinta úplně sama, zbytek výpravy kdesi dole pode mnou. Skoro hodinu trvá, než se nás v sedle sejde aspoň první polovina party. Aspoň mám dost času na kochání, z Monte Cinta je při dobré viditelnosti vidět skoro celá Korsika jako na dlani.
Když se nás pod vrcholem sejde dostatečné množství, necháme tam na hromadě batohy a vyrážíme na 3/4 hodinovou cestu k samotnému vrcholu. Ta je mnohem zábavnější. Žádné klouzání štěrkem, spíš dílem přeskakování z kamene na kámen, dílem lezení po skále. Na vrcholu není moc místa. Zato je tu spousta lidí. I tak si to užíváme. Výhledy, focení, radost… Tím ovšem radovánky končí, cesta dolů je vždycky horší než nahoru. Tahle je pro mě nekonečná, trvá skoro 6 hodin. Ze sedla, kde na nás čekají naše zavazadla se vydáváme na druhou stranu hory neobyčejně se sypajícím suťovištěm. S unavenýma nohama po výstupu je tenhle terén pro některé moje soukmenovce dost problematický a jejich sestup připomíná spíš sjezd na lyžích než chůzi.
Pod štěrkovištěm zastavujeme u ledovcového jezírka. Tady se nikdo nekoupe, voda je tu pitná. S radostí si jí nabíráme do láhví a vydáváme se na další cestu. Ta už vypadá o poznání jednodušeji. Já mám ovšem problém. Strašně se mi chce na záchod! Jenže, kde na tomhle exponovaném místě najít odlehlý koutek? Než ho najdu a uchýlím se tam, je moje skupina dávno pryč, zmizela někde mezi skalami. Na rozloučenou na mě jen z veliké dálky zasvítí červený šátek, jaký nosí na hlavě Pepa a pak už jsem ve skalách sama. Nabírám tedy aspoň přibližný směr, ale sestup po kamenných plotnách porostlých klečí je náročný a já už taky nemám zrovna nejjistější krok. Ovšem spása se blíží – kde se vzala, tu se vzala, kousek pode mnou bloudí po skalách Maruška z naší skupiny, taky ztracená. Společnými silami nakonec cestu za ostatními najdeme. Jako orientační bod nám po cestě poslouží – věřte nebo ne – i pasoucí se kráva v křovinách mezi skalami. Až dole se pak ukazuje, že Robi naší cestu celou dobu zezdola sledoval a skupina na nás čekala.
Pak už konečně do kempu. Až tady zjišťuju, jak strašně mě ta cesta zničila. Zatímco my se ukládáme k spánku, v přilehlé restauraci probíhá rodinná oslava nějakých místních Korsičanů. Rozhodně se tím nenechám vyrušit, jejich bujaré hlasy fungují jako dokonalá ukolébavka.
Den 4. Sýrové hody
Od rána zase na cestě. Ale proti včerejšku je to čajíček, limonádka. Procházečka. Louky, pěšiny, cestičky, potok meandrující v kobercovité trávě, sem tam kámen a nad námi nádherné hory. Ale tělo si včerejšek pamatuje, jsem unavená, bolavá a moc se mnou není řeč. A tak si víc než lidí dneska všímám pasoucích se krav a koní, které potkáváme doslova na každém kroku. Na ohrady a výběhy se tu zjevně moc nehraje.
A daří se tu taky ovcím. Odpoledne, už na dohled našeho cílového tábořiště, přicházíme na salaš. Mimo jiné tam prodávají sýry. K nákupu nás nemusí moc pobízet. Rázovitý korsický děda vybírá peníze a přiděluje sýry. Moc by mě zajímalo podle jakého klíče. Když se později rozesadíme u stolů v tábořišti a pustíme se do ochutnávání, nestačíme se divit jak rozdílné kvality a konzistence jsou. Moničin je skvělý, Máji trochu rozteklejší a to co přinesli Martin s Richardem připomíná romadur po záruce. Ovšem sníme je všechny. Pro doplnění kupujeme ještě vynikající uzeninu z divočáka a někteří taky červené víno. Do stanu se s plným žaludkem doslova koulím, ta fortelná večeře mi ale nejspíš zachránila život. V noci je strašná zima a stanem profukuje vítr!
Den 5. Ať žije hygiena!
Ráno vstáváme a snídáme ještě za tmy. Protože se opravdu klepu, vyrážím zkusit štěstí do umývárny, jestli mě teplá sprcha náhodou nepostaví na nohy. Prý teče teplá. Chyba lávky! Ve sprše se střídá ledová s občasnou vařící. Takže dobrých deset minut stojím ve sprše s mýdlem na hlavě, ztuhlá jak preclík a čekám až se bojler smiluje. Brr! Ono se ostatně není čemu divit, na většině tábořišť se voda na mytí bere z horských jezírek a ohřívá se pomocí solárních panelů.
Dnešní cesta není dlouhá. Prosmýkáme se dvěma sedly a už jsme ve 14 hodin na tábořišti Petra Piana. Cesta je prý jeden z nejtěžších úseků GR 20. Mě se ale lezení po kamenech a jiné těžké úseky moc líbí.
Tábořiště Petra Piana má jedno velké plus a jedno zásadní minus. Začnu tím horším. Strašně tu smrdí jímka. A nejspíš taky někde protéká. Na GR 20 nemůže člověk počítat s žádným velkým pohodlím ani hygienou, ale tohle je docela nápor na žaludek. Náladu mi trochu spravuje úroveň kuchyňky. Oproti jiným tábořištím je skvěle vybavená, plná nádobí, dnešní bulgur se mi vaří jedna báseň. Až teprve když se chystám svoje kulinářské dílo servírovat, zjistím, že celou dobu drze používám kuchyň horské chaty, kde majitel běžně vaří hostům. Kuchyňka pro uživatele tábořiště je úplně někde jinde.
A ještě jednoho hříchu se ten den dopouštím. Rušení nočního klidu. Na GR 2O je zvykem nocovat venku, případně ve stanech. Někdo má ale radši pohodlí a pro takové případy mívají na tábořištích i jednoduchou noclehárnu. Protože se navečer opět dělá neskutečná zima, hřejeme se ten večer v kuchyňce (tentokrát už v té správné), vaříme čaj, povídáme si. Až po delším čase zjistíme, že celou tu dobu se za tenkou stěnou snaží usnout nešťastník, který si zaplatil spaní pod střechou a my ho svým vykládáním samozřejmě rušíme.
Den 6. Kde se koupe a kde se nekoupe
Budíček máme už v 5 hodin. V šest vyrážíme k vrcholu Monte Rotondo (2620m). Nahoru vede celkem zábavná cesta po kamenech a kolem ledovcového jezera.
Za 2 hodiny jsme nahoře. Poslední metry výstupu jsou náročné, lezecké, Robi některým naším účastníkům pomáhá. Já pomoc nepotřebuju, zato si počínám jako slůně v porcelánu a na vrchol Rotonda to místo po skále projdu po střeše bivaku, pod vrcholem. Shora je skvělý výhled! Rekapitulujeme si, kudy jsme v uplynulých dnech šli a co nás ještě čeká a užíváme si krásné ráno na vrcholu. Horší je cesta dolů. Nejen proto, že mě se obecně dolů chodí špatně (ale to asi každému) ale taky kvůli nepříjemnosti s jedním členem z cizí skupiny. Když se totiž blížíme zpět k ledovcovém jezeru, potkáme tam dva jejich členy, kteří se v něm bezostyšně koupou. Podivuju se nad tím, protože zákaz koupání v horských jezerech jsme si v naší partě vysvětlili hned první den. Spousta lidí z nich po cestě pije, navíc tamější vodu odebírají a bez úpravy používají taky horské chaty a tábořiště. Ze slušného upozornění od našeho průvodce se bohužel vyhrotí nepříjemný konflikt, který má dozvuky ještě dole v kempu. Je mi to líto, na místech jako je tohle jsem problémy tohoto typu tak úplně nečekala.
Odpoledne se naše parta rozděluje. My, horské kozy (samé ženské) vedené Robim, pojímáme cestu na další tábořiště jako hřebenovku, vodní živly (a těch je většina) to berou přes údolí a do programu zahrnují taky koupačku v tůních na potoce.
Naše parta je na tábořišti dřív. Nestačím se divit, kam jsme to přišli. Tenhle kemp má totiž jedno specifikum – zatímco za normálních okolností, když se někde chová dobytek, ho pastevec zavírá do ohrady a lidé chodí okolo, tady to funguje obráceně. Táborníci jsou zavření v ohrádce a ovce chodí volně.
Den 7. Kudy kam?
Tenhle den začíná výstupem na další Korsický vrchol, tentokrát Monte D`Oro. Za odměnu nás pak čeká koupání v takzvaných Anglických kaskádách. To je soustava malých tůní a vodopádů na potoce Agnone. Skvělé místo, kde odpočívat. Soustava jezírek je dostatečně rozsáhlá na to, aby člověku poskytla soukromí bez nutnosti sdílet tůňku s kýmkoliv dalším, voda je průzračná a prohřátá od sluníčka a nad tím vším se majestátně tyčí Monte D`Oro. Škoda jen že pohodu odpoledne přerušuje cesta na vlak.
Zmeškat ho ovšem nemůžeme, je to ten poslední, co dneska jede. Na nádraží se ještě naposledy potkáváme s konkurenční výpravou, se kterou nemáme právě nejvřelejší vztahy. Na rozloučenou se ještě stihneme zasmát pod fousy, když se ukáže, že milovníci koupání v ledovcových jezerech netuší, kterým směrem vlastně mají jet. Ovšem smích nás taky brzo přejde. Když po krátké jízdě vystoupíme na místě určení a zjistíme se, že náš kemp zrušili. Naštěstí ne úplně, je přesunutý na jiné místo, do okolí vedlejší železniční stanice. Takže se zase kilometr vracíme nazpět. Tentokrát nás čeká bydlení v celkem luxusním zařízení. A kromě toho, že tu tekla teplá voda a prodávali pizzu (jaký luxus pro nás), měl tenhle kemp ještě jedno specifikum. Che Guevaru ve znaku! Jo, majitel je jeho velkým obdivovatelem.
A světe div se koho jsme v kempu nepotkali – další Čechy! Zase jinou, další českou cestovku.
Mimochodem, víte, že příval luxusu způsobuje úbytek adrenalinu v krvi? Protože náš vlak jede zítra dost pozdě a vypadá to, že nebudeme mít čas prohlédnout si Ajaccio, organizuju guerillovou akci. Plán je takový: vyrazit brzo ráno do Ajaccia stopem (je to prý celkem běžný a bezpečný způsob dopravy na Korsice) a prohlédnout si město dřív, než nastane čas srazu s naším autobusem.
Hned zkraje získám pro tu myšlenku celkem dost stoupenců, ovšem s pokračujícím večerem a množstvím vypitého vína a snědené pizzy, většinu mých souputníků odhodlání ráno brzy vstávat opouští. Naštěstí se nakonec ukáže, že vlak jede ráno dřív, než se zdálo a že z Ajaccia něco málo přece jen uvidíme.
Den 8. Jak chutná Korsika?
Noc byla konečně teplá a příjemná, hlavně proto, že už nejsme tak vysoko, ale mě začíná bolet v krku. Ostatně, už dobrá polovina naší výpravy chrchlá a jak jsem si včera všimla, dost kamarádů taky pajdá. Asi je dobře, že dnešní program není nijak zvlášť náročný.
Vlak jede ráno v 9:40, takže se v klidu vyspinkáme, najíme, umyjeme… (asi 10 minut se vařím ve sprše a moc si to užívám)
Přeprava vlakem je dlouhá, přestože většina stanic je tu na znamení. Jízdu nám ale zpestří Korsičan, který si cestu krátí stíráním výherního losu. K našemu překvapení najde výherní symboly a dokonce se s námi přijde podělit o svou radost! Přemýšlím, jestli by se mi výhrou v loterii pochlubil někdo v české lokálce.
Času v Ajacciu není mnoho, něco málo ale oběhnout stihneme. Aspoň to nejdůležitější – rodný dům Napoleona a kostel, kde ho křtili. Vidíme taky jeho sochu. Moc jich na Korsice nemá, se svou rodnou zemí se, jak známo, nerozžehnal zrovna v dobrém.
Mimochodem, Korsika nedala světu jen slavného vojevůdce. Korsika světu dala taky laskominu jménem kaštanová zmrzlina. Ano, zmrzlina s příchutí jedlých kaštanů, které jsou jednou z plodin, co s na Korsice pěstují. A jak chutná? S výhledem na přístav jsem si na ní v Napoleonově rodném městě skvěle pochutnala!
Den 9 Tam, kde lišky dávají dobrou noc
Probouzíme se v kempu uprostřed lesů. Jsme tu skoro sami, společnost nám ovšem dělají lišky. Ano, lišky. Tohle nocoviště je totiž proslulé jejich výskytem. Na minulých výpravách se stávaly i případy, že se drzá liška prokousala do stanu, aby ochutnala lákavě vonící svačinu v batohu. A dokonce, za jedné zvlášť studené noci, se pokusila partyzánsky obsadit spacák jednoho výletníka, který si zrovna potřeboval odskočit na záchod. Takže všechny dobroty, co jsme si včera nakoupili, pečlivě schovat do autobusu. A potom hurá na výlet! Dneska na Bavelské jehly.
Jak název napovídá, Bavelské jehly jsou skalní věže v pohoří Bavella. Vede kolem nich stezka, která se dá zdolat asi za půl dne. I my se na ní vydáváme. Dokonce se nám podaří i na jednu z „jehel“ vystoupit.
Cestou nazpět mi Robi ukazuje zvláštní zelené cisterny v lesích. Jsou to požární nádrže. I na Korsice, stejně jako jinde ve Sředomoří, se v létě vyskytují lesní požáry. Korsičtí hasiči jsou na ně mimo jiné připravení i tímhle způsobem.
Cestou z výletu se stavujeme ještě v městečku Zonza. Naši organizátoři nám na večer chystají ochutnávku korsických specialit, takže je čeká nákup. Já si zatím prohlížím pár artefaktů z druhé světové války, které mají v Zonze vystavené na jedné z hlavních ulic. Korsičané jsou právem hrdí na své partyzány z druhé světové války. Říkají jim „makisté.“ Je to kvůli tomu, že korsičtí partyzáni se skrývali v porostech makchií – tedy nízkých keřů a stromků, co rostou po celém Středomoří. Makistům se odboj dařil na výbornou. Korsika byla osvobozená už v roce 1943 jako první část francouzského území.
Program dnešního dne uzavírá ochutnávka. Naši průvodci nakoupili všechny dobroty typické pro Korsiku a dělají nám takový menší raut. Ti, co ještě neměli odvahu nakoupit něco na vlastní pěst, mají příležitost ledacos vyzkoušet. A že nám chutná! Ovčí sýry, salámy a paštiky z vepřů krmených jedlými kaštany, kaštanové a mandarinkové marmelády, k tomu korsické víno… Pokud přijde do našeho kempu loupežit nějaká liška, je jasné, že na ní nezbude ani drobeček!
Den 10 – Zpátky do civilizace!
Náš pobyt na Korsice končí! Ještě jeden den a vydáme se na cestu domů. A abychom se nevrátili úplně divocí, jedeme si dneska zvykat na civilizaci do Bonifacia. To je krásné historické město postavené na křídových útesech nad mořem na nejjižnějším cípu ostrova.
Ostatně ta skaliska si můžeme prohlédnout, prohlídku města začínáme projížďkou na lodi po okolí. Z moře tak můžeme vidět i dominanty města – pevnost vybudovanou Janovany a taky schody vytesané v křídovém útesu na pobřeží, které podle legendy vytesali aragonští vojáci za jednu noc.
Když jsme zpátky na pevnině, mám chuť si je projít i pěšky, ta mě ale brzy přejde. Vstup na schody je nejen zpoplatněný, ale na prohlídku si návštěvníci musí také nasadit přilbu!
Raději se tedy procházíme centrem města. Úzké uličky, kamenné domy, dřevěné okenice…historické centrum Bonifacia vypadá jako když se tu zastavil čas. Na to, že jsme v 21. století upozorňují jen nezbytné stánky se suvenýry.
Nakonec neodolám a taky jdu nakupovat. Domů si přivezu typický Korsický šperk – oko svaté Lucie. A cože to je? Jedná se o součást schránky mořských mlžů, jakýsi „špunt“, kterým uzavírají svou schránku. Obvykle mívá bílou barvu s červenou kresbou. Snad mi bude připomínat putování po GR 20 i všechny ostatní zážitky z Korsiky!