Putování po Jemenu

San’a

Letadlo Turkish Airlines přistálo v San´a dvě hodiny po půlnoci místního času. Příletová hala připomíná na první pohled spíše nádraží okresního formátu a to ještě před dvaceti lety. Nicméně imigračnímu úředníkovi se nedá vytknout, že by svojí práci nedělal s láskyplnou poctivostí. S dlouhým rozmyslem prohlíží každé podezřelé razítko v cestovním pasu a věnuje i náležitou pečlivost nalepení turistického víza. Mezitím již spatřuji za odbavovací přepážkou znuděně přešlapující postavu s viditelně středoevropskými rysy. Patrik Marschal (kterého jsme kontaktovali již před odletem) je krajan, který sice již několik let žije a provozuje cestovní agenturu v Jemenu, ale vizáž rodáka ze Žižkova evidentně neztratil. Na první pohled rozverný čtyřicátník zajišťuje odvoz do centra hlavního města a ve stručnosti nám předává základní informace o zemi, ve které chceme strávit následujícího tři a půl týdne. Nazítří jsme pozváni do jeho – na jemenské poměry – velkého a poměrně luxusního bytu. Mezitím však hodláme věnovat prohlídce města, které bylo v roce 1984 zařazeno na seznam mezinárodního kulturního dědictví UNESCO.

San´a, téměř dvoumilionové město na úpatí nejvyšší hory arabského poloostrova, žije i v tuto velmi pozdní hodinu čilým ruchem. Je ramadán a veškerý život v muslimských zemích, od Maroka až po Indonésii, se koncentruje do nočních hodin. Neuvěřitelné množství lidí, zvířat či nejroztodivnějších motorových i nemotorových vozidel se proplétá úzkými uličkami, aby splynuli v pohyblivou masu a proměnili město v jeden tepající živý organismus. I my se stáváme součástí tohoto davu a necháváme se strhnout pestrobarevností a orientální exotičností jemenské metropole, která agresivně útočí na naše smyslové vjemy. Štiplavé aroma nejroztodivnějších koření, se prolíná s charakteristickou vůní pečeného masa, aby se tu a tam ztratila v pachu všudypřítomných výfukových plynů. Každou chvilku se zastavujeme u některého z lákavě vyhlížejících obchůdků, abychom se kochali nejpodivuhodnějším sortimentem, který je zde nabízen k prodeji. V rozporu s původními očekáváními zůstáváme však místními obchodníky spíše přehlíženi, než aby se nás snažili vehementně a hlasitě nalákat do svého obchůdku, restaurace či hotelu. Tu a tam se sice ozve přátelsky míněný pozdrav, ale ve srovnání s obyvateli jiných arabských zemí se Jemenci zdají být snad uměřenější nebo bázlivější. Netroufnu si odhadnout, čím je to způsobeno. Napadá mě snad jen, že to může být důsledek nevelkých zkušeností se zahraničními turisty. Každopádně čilému obchodování na trzích a v malých krámcích to nikterak nebrání. Prodává se snad vše od širokého sortimentu potravin, přes tradiční i západní oblečení, až po nosiče s nejrůznějšími hudebními nahrávkami. Nejrozšířenější a zároveň nejkontroverznějším zbožím je ovšem khat, který patří ke každodenní realitě Jemenu. Jedná se o rostlinu s obsahem psychotropního efedrinu, která se do země rozšířila před staletími z Etiopie. Její odpůrci jí označují za „národní katastrofu“, přispívající ke zhoršení fyzického i mentálního zdraví Jemenců, devastující již tak skromnou zemědělskou produkci (plodina je extrémně náročná na vodu) a velmi negativně ovlivňující národní hospodářství. Podle všech dostupných indicií však tato rizika Jemence příliš neznepokojují. Khat je hlavní plodinou pěstovanou v zemi a žvýká ho tu pravidelně snad každý od školáků až po vetché starce. Uživatelé vkládají pečlivě omyté lístky této rostliny mezi zuby a dáseň, kde je ponechávají až několik hodin. Během této doby většinou klábosí s přáteli nebo se věnují jiné, z hlediska Evropana zcela neproduktivní činnosti. Nacpané tváře mírně narkotickou plodinou a zelené plivance dožvýkaného khatu jsou jedním ze zážitků, které nejvíce uvíznou v paměti cestovatele. Asi nepřekvapí, že jsme ani my nezůstali u pouhého pozorování. Již následujícího dne nám Patrik nakoupil několik rostlin s tím, že bez žvýkání „národní drogy“ by naše návštěva Jemenu byla poloviční. Nepopírám, že to byla zajímavá zkušenost, ale moje preference v užívání návykových látek se nezměnily. Pivo to prostě nahradit nemůže, což jsem si v plné síle uvědomil především následujícího rána, kdy mi na dásni vyrašilo několik nepříjemně pálících aftů.

Ale nepředbíhejme. Po pár hodinách v San´a nám vyhládlo. Usedáme proto v nejbližší restauraci, kterou by česká zemědělská a potravinářská inspekce nepochybně ihned uzavřela. Patrik doporučoval několik místních specialit, ale arabské názvy se nám pochopitelně ihned z hlavy vypařily. Objednáváme tedy totéž, co pojídají strávníci u vedlejšího stolu. Jídlo je jen s obtížemi vizuálně i chuťově identifikovatelné, přesto poměrně chutné. Neznalost názvů jednotlivých pokrmů nás limituje i v následujících týdnech a je pravděpodobné, že jsme zůstali ochuzeni o mnohé z místních specialit. O co jsme však rozhodně ochuzeni nezůstali, je místní způsob stravování. Potraviny se servírují v několika chodech, většinou v plechových talířích a funkci ubrusu téměř vždy plní denní tisk. Jemenci nepoužívají příbor, i když solidnější restaurace mají připraveno několik lžící do zásoby pro zahraniční návštěvníky. Jí se obvykle rukama, nicméně je možné použít i speciálně upravený chléb. Jemenský chléb, chubs, je pružný a při jídle se trhá na kousky. Ty pak stočené do malého kornoutku slouží jako lžička k nabírání pokrmů. My se samozřejmě chceme maximálně přizpůsobit místním zvyklostem a proto vytrvale odmítáme příbor. Naše zoufalá snaha napodobit jemenský způsob stolování vzbuzuje v restauraci oprávněné pobavení. Snědl jsem už snad tři celé chubsi, ale miska s omáčkou zůstává stále téměř plná. Je to opravdový boj a ani po třech týdnech strávených v Jemenu jsem nebyl schopný tuto specifickou techniku plně zvládnout.

Večeře nám zabrala téměř hodinu. Snažíme se ze zvyku smlouvat o cenu, ačkoli jídlo bylo na české poměry mimořádně levné. Toto naše úsilí však naráží nejen na jazykové bariéry (jak později zjišťujeme, úroveň znalosti jakéhokoli cizího jazyku je v Jemenu mimořádně nízká), ale především na neochotu prodávajícího jakkoli ustoupit z původního návrhu. Patrik nám posléze vysvětluje, že tato obvyklá arabská obchodní metoda není v Jemenu příliš rozšířená. Vzhledem k faktu, jak je Jemen pro Čecha levnou zemí, nečiní nám to v podstatě nejmenší problém. Začíná svítat a město se pomalu ukládá ke spánku, spolu s ním i my.

Druhý den jsme se probudili až po poledni. Ve srovnání s předchozí nocí bylo město vylidněné, jako by ho zasáhla nějaká epidemie. Krámky se skrývaly za zataženými žaluziemi, ulice zely prázdnotou a typický zvuk automobilových klaksonů téměř utichl. Ideální příležitost splnit cestovatelskou povinnost a nerušeně se projít historickým centrem města – perlou arabské architektury. Za hradbami mediny (historické centrum) se skrývá opravdu úchvatná podívaná. Na šest tisícovek mnohopatrových domů z pálené hlíny, které jsou zdobeny ornamentálními motivy, vytváří dokonalou iluzi návratu o několik staletí zpět do minulosti. Mezi těmito „pradávnými mrakodrapy“ zůstala nedotčena údajně i stovka mešit a dvanáct arabských lázní. Při každém kroku úzkými a prašnými uličkami nasáváme autentickou atmosféru středověké křižovatky obchodních cest. Jediné, co tento unikátní dojem poněkud narušuje, jsou všudypřítomné podobizny prezidenta Saleha. Dlouholetý vládce, který v mládí nápadně připomínal Sagvana Tofiho, shlíží na své poddané doslova z každého domu, nároží či dopravní značky. Letáčky, plakáty či nadživotní vyobrazení billboardových rozměrů zachycují vůdce v nejrůznějších rozpoložení mysli – tu usměvavého, jindy státnicky vážného či pohlceného prací pro národ. Mnozí Jemenci si jím zdobí i karoserie svých vozidel, pravděpodobně nikoli pro svůj nekritický obdiv k němu, ale spíše z čirého pragmatismu. Informace o korupcí prolezlé Salehově administrativě jsou dostupné i širokým vrstvám obyvatelstva, které však na druhou stranu připouští (alespoň, co jsme se za dobu našeho pobytu dozvěděli), že za jiného vládce by mohlo být i hůř. Trochu lituji, že doby zbožného uctívání našeho prezidenta jsou už dávno za námi, a vážně si pohráváme s myšlenkou, že by veřejné glorifikování Václava Klause rozhodně oživilo vizuální dojem z naší „stověžaté“ metropole. Každopádně si chci jeden ze Salehových plakátů strhnout na památku, ale nakonec nenacházím pro tento protistátní čin dostatek odvahy a spokojím se pouze s pořízením fotografie. Čím více se blížíme k Bab al-Yaman, starobylé „bráně do Jemenu“, tím více proud lidí houstne a my se stáváme středem pozornosti především dětí. Jestliže jsem o dospělých Jemencích mluvil jako o stydlivých či bázlivých, tyto přívlastky se jen stěží dají použít pro jejich potomky. Skupinka jakýchkoli „bílých“ cizinců je důvodem pro výskot, radostné pokřikování, podávání rukou a svolávání kamarádů a kamarádek. Největší nerozvážnost, jaké se může turista dopustit, je vyslyšení žádosti o pořízení fotografie. Fotoaparát přitahuje pozornost všech malých obyvatel v okruhu několika stovek metrů. Ti se před ním různě pitvoří, vesele na sebe pokřikují, lepí svůj obličej téměř až na objektiv a prosí o další a další snímky. Nejprve s jedním kamarádem, pak s druhým, následně s oběma a tak téměř donekonečna. Úspěšné snímky jsou pak oceněny potleskem, smíchem a uznalým poplácáním. Běda však, jakmile na některé dítě zapomeneme. Hned dává najevo svoji nespokojenost křikem, pláčem a svoláváním dospělých. Člověk si může být jistý, že touto bohulibou činností stráví dlouhé desítky minut a paměťová karta jeho fotoaparátu bude zaplněna přinejmenším z poloviny. Nějakou dobu jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych po návratu domů uspořádal samostatnou výstavu s názvem „Jemenčata“. Na druhou stranu je pozitivní, že mládež v Jemenu jen sporadicky žebrají a pořízení snímku je pro ně dostatečnou známkou náklonnosti Evropanů. Později jsme vymysleli i další způsob, jak si získat místní omladinu na svou stranu. Tomáš ji obdarovává samolepkami parodujícími Daniela Landu, které si sám vyrobil. Děti radostně vykřikují „Landáááá“ a nalepují si podobizny s největším žijícím českým vlastencem na prsa nebo na obličej, aby se jimi mohly hrdě chlubit svým vrstevníkům. Zakladatel skupiny Orlík by byl určitě nadšen, jak jeho odkaz šíříme i v tak odlehlých částech světa.

Mezitím však už stojíme před „Jemenskou bránou“. Prostranství u sedm staletí starého opevnění je přeplněno davem lidí, který se pohybuje naprosto chaoticky ve všech směrech. Všichni vykřikují, prudce gestikulují nebo alespoň někam chvátají. Slunce pomalu zapadá za obzor a náhle se z městských minaretů ozvou nezaměnitelné hlasy muezzinů. Doposud chaotický pohyb davu se během několika okamžiků promění a směřuje k nejbližší mešitě. V tu chvíli mě kdosi chytá za rameno a posunkem mi dává najevo, že máme následovat dav. S Tomášem ho poněkud rozpačitě doprovázíme do mešity, kde se shromažďují věřící k modlitbě. Ihned, jak nás spatří, desítky věřících spěchají k nám a neváhají před nás pokládat misky s jídlem. Hroznové víno, polévka, rýže, fazole, chubsi. To všechno je nám nabízeno a my od každého ochutnáváme až do té doby, než se všichni přítomní seřadí do spartakiádní formace. Začíná modlitba. Pozoruji stovky mužů, jak padají na kolena a vyzývají Alláha a přemýšlím, jak by se asi zachovali katoličtí věřící vůči muslimům. Pohostinnost k poutníkům, ač to v našem případě nemá logického opodstatnění, je integrální součástí arabské kultury. Bohužel v atmosféře mediálně zveličovaného strachu z islámského terorismu, jsou pozitivní aspekty tohoto světa poněkud přehlíženy.

Ihned jak skončí salla (arabský název pro modlitbu), jsme nejprve vyzváni, abychom si prohlédli v doprovodu duchovního veřejnosti nepřístupné prostory mešity a poté nás jeden z přítomných zve domů na návštěvu. Je podáváno jídlo a my se snažíme zahnat hlad, který nás celý den trápil. Jenom Dan se trochu obává pozřít některé z exoticky vypadajících potravin. Po chvíli jsou všechny misky prázdné. Později se dozvídáme, že není obvyklé sníst veškeré jídlo, ale naopak je považováno za slušnost nechat na talíři alespoň jedno sousto. Zdá se, že to však našim hostitelům nevadí. Děkujeme, jak nejlépe dovedeme a spěcháme na domluvenou schůzku s Patrikem. O chvíli později již sedíme v jeho bytě, vkládáme lístečky čerstvě natrhaného khatu do úst a nadšeně sdělujeme zážitky z uplynulých dvou dnů. Jsem lehce omámen psychotropní látkou a já začínám chápat Patrikova slova: „Je to neuvěřitelné, oni sedí na udusané hlíně ve slaměné chýši bez jakékoliv řekněme infrastruktury, a přesto žijí, jsou to také lidé a dokonce jsou občas i spokojení. Jsou bohatství a blahobyt zdrojem štěstí? Jemen mi neustále dokazuje, že tomu tak není.“

Ze San´a do Adenu

Nabuzen khatem, usínám až kolem šesté ráno a není proto divu, že se druhý den necítím úplně svěží. Nepochybně ideální fyzické rozpoložení pro cestu k Rudému moři, kterou máme dnes v plánu. S vypětím sil dojdu na prostranství před Bab-al Yaman, které zároveň slouží jako centrální stanoviště dopravců, zajišťující spojení se západním pobřežím. V Jemenu funguje hromadná doprava (městská i meziměstská) pouze ve formě soukromých taxiků a mikrobusů (dominují značky Peugeot a především Toyota), které však jezdí téměř neustále, takže se obejdeme bez jízdních řádů. Tento způsob dopravy je na naše poměry velice levný a promítá se v něm nejen zhruba desetinásobně nižší cena pohonných hmot než je v České republice, ale i o poznání menší komfort. Většina řidičů vyjíždí až ve chvíli, kdy je jejich vozidlo zcela naplněno, přičemž platí, že tělesná konstituce místních obyvatel je poněkud odlišná od naší. Abych to vysvětlil: na místo, které je tak akorát pro jednoho Evropana, se vejdou obvykle dva Jemenci. Pokud si chcete dopřát většího pohodlí, je nezbytné si připlatit. Osloví nás sympatický chlapík a ptá se, kam nás může odvézt. Odpovídáme, že do al-Mahwítu. Cena je přijatelná a nic tedy nebrání, abychom opustili San´a.

Přestože jsem dost nevyspalý, v autě nemohu strachy usnout. Řidič, kterého jsme si familierně pojmenovali Alibaba, si rozhodně nedělá starosti s dodržováním jakýchkoli dopravních předpisů a předvádí na úzké horské silnici doslova kaskadérské kousky. Tento způsob řízení motorového vozidla však není v Jemenu žádnou výjimkou. Již první den v San´a jsem pochopil, že hlavní nebezpečí nepředstavuje čistě hypotetické riziko únosu nebo teroristického útoku, ale právě jízda jakýmkoli dopravním prostředkem. Jemenci jsou bez přehánění příšerní řidiči, což je zapříčiněno nejen bídným stavem asfaltových cest a neuvěřitelně špatným technickým stavem automobilů, ale především naprostým nerespektováním elementárních pravidel. K řízení motorového vozidla není zapotřebí autoškoly ani řidičského průkazu. Mnohdy se tak stává, že za volantem sedí i sotva třináctiletí chlapci. Není proto divu, že dopravní značky a semafory mají pouze informativní úlohu, eventuelně slouží jako vhodná plocha pro nalepení letáčku s podobiznou prezidenta Saleha, a nikdo si neláme hlavu s takovými hloupostmi, jako je jízda v pravém jízdním pruhu, ohleduplnost vůči chodcům nebo dodržování bezpečné vzdálenosti. Toyoty a Renaulty na jemenských silnicích nelze nazvat jinak než vraky. Nesou nejen zjevné známky četných dopravních nehod, ale ve většině případů postrádají i bezpečnostní pásy, zpětná zrcátka, světla, nárazníky a další – dle mého názoru – nezbytné náležitosti. Zatímco tyto součásti jsou považovány na jemenských silnicích za zcela zbytečné, zásadní roli hraje klakson. Absence dopravních předpisů je totiž nahrazována troubením. Řidiči troubí, jakmile přijíždí na křižovatku, troubí, když nevidí za roh, troubí při předjíždění, při parkování, při odbočování. Troubí prostě neustále. Výsledkem je naprostý dopravní chaos, který je podporován i absencí jakýchkoli sankcí za nebezpečnou jízdu či způsobenou dopravní nehodou. Ačkoli v Jemenu je snad každý druhý dospělý muž policistou nebo vojákem, jsou tyto složky k dopravním přestupkům více než benevolentní. V této souvislosti si vybavuji scénu z předměstí San´a. Na rušné křižovatce se odehraje jedna z mnoha dopravních nehod, při níž naštěstí nikdo nebyl zraněn, ale auta zakleslá do sebe zcela znemožní průjezd ostatním řidičům. Pár desítek metrů od místa srážky stojí trojice policistů a hlasitě se směje vzniklé situaci.

Dohled nad plynulostí a bezpečností silniční dopravy opravdu není starostí policie či armády (mimo jiné mám pocit, že někteří členové ozbrojených složek jsou zároveň taxikáři). Ta má o mnoho důležitější roli, jak poznávám o několik chvil později. Pomalu se blížíme k checkpointu, kontrolnímu stanovišti. Jeho osádku tvoří tři vojáci a nedaleko zaparkovaný nákladní automobil s minometem (alespoň tak si minomet představuji) na korbě. Jsme vyzváni předložit cestovní pasy a zatímco jeden z vojáků je dlouze prohlíží, další dva nás pozorně sledují, samopaly v rukou. Jsem v podezření, že ani jeden z nich neumí číst a pokud ano, tak zcela jistě není schopen porozumět latince. Následuje smršť dotazů v arabštině, z nichž jsme schopni zareagovat pouze na otázku: „doctor?“ Odpovídáme slovy: „no doctor, turist“, což hlídku vyvede z rovnováhy a utvrzuje nás v přesvědčení, že setkání s cizinci tu není zrovna běžné. Tím však výslech nekončí. Uvolnění atmosféry dosáhneme teprve tehdy, kdy vojáky informujeme, že pocházíme z „Československa“. Jeden z nich vesele reaguje slovy: „America not OK, Israel not OK, Czechoslovakia OK.“ Po deseti minutách pokračujeme v cestě, nicméně s checkpointy se setkáme na své cestě ještě mnohokrát. Obecně platí, že kontrolní vojenská a policejní stanoviště jsou umístěna při vjezdu do a výjezdu z jakéhokoli většího města, dále pak na všech důležitějších komunikacích a v politicky nestabilních oblastech země. Speciální pozornost pak zcela nepochopitelně věnují především nám – Evropanům, zatímco, nejrůznějšími střelnými zbraněmi napěchované, automobily místních obyvatel ponechávají v podstatě bez povšimnutí.

Znechucen dopravní situací v Jemenu se alespoň snažím kochat úchvatnou přírodní scenérií, které vytváří místní pohoří a zároveň ignorovat množství vraků v údolích pod námi. Vzhledem k tomu, že v těchto horských oblastech panují mírné teploty a monzuny sem přináší životodárné srážky, umožňují terasovitá políčka, která tu vznikala po staletí, velmi intenzivní zemědělství. Kromě khatu se pěstuje i káva, proso, pšenice, ječmen i luštěniny všeho druhu. Horské oblasti Jemenu, díky svému příznivému klimatu, patří k nejhustěji obydleným oblastem na celém Arabském poloostrově. Vrcholky hor, které přesahují tří tisíc metrů nad mořem, jsou oblepeny vesničkami připomínající vlaštovčí hnízda. Oproti hlavnímu městu jsou tato prastará sídla architektonicky odlišná a v mnohém připomínají opevněná sídla středověké Evropy. Podobně vypadá i al-Mahwit, středisko stejnojmenné provincie, kam přijíždíme odpoledne a kde se rozhodneme přenocovat.

Druhého dne opouštíme za vytrvalého deště horské oblasti a pomalu se přibližujeme úrodné nížině Tihamah, lemující pobřeží Rudého moře v padesáti kilometrech širokém pásu. Zatímco říjnové počasí v San’a a Mahwitu bylo pro Středoevropana příjemnou náhradou za poměrně deštivé léto, klima přímořských oblastí slibovalo skutečné peklo na zemi. S klesající nadmořskou výškou teplota vzduchu rychle stoupá, abychom v al-Hudaidě plně ucítili blízkost afrického kontinentu. Nejsou to však pouze nesnesitelná horka, která naznačují, že jsme vzdáleni jen necelou stovku kilometrů od politicky nestabilní Eritreje. Nespočet žebrajících Afričanek, které drží v náručí podvyživené a snad i umírající děti, je jeden z nejděsivějších zážitků v mém životě. Lidská bída v plné nahotě. Přemýšlím, co to musí být za místo, které nutí tyto lidi riskovat holý život, aby mohli na přeplněných palubách pirátských lodí opouštět vlastní domovy a hledat lepší budoucnost v Jemenu. Vždyť i samotný Jemen patří mezi jednu z nejchudších zemí na světě. Obvyklý plat tu údajně dosahuje výše dvou set dolarů měsíčně, zdravotní ani sociální pojištění neexistují. Přesto se zdá, že tu kromě imigrantů z „černého kontinentu“ nikdo výrazně nestrádá ani neumírá hlady. Korán naštěstí ukládá péči o chudé a povědomí, že majetný se má s chudáky podělit, v té společnosti pořád existuje.

Přístav samotný je proslulý především rybími trhy, které každodenně nabízejí nepřeberné množství podivuhodných mořských živočichů. Žraloci, rejnoci, platýsi, mečouni a spousta dalších ryb nejrůznějších tvarů a velikostí, z nichž většinu nedokážu ani pojmenovat. Rozhodně by to mohla být zajímavá podívaná, kdyby jen nebylo takové horko. Spalující žár slunce, nesnesitelná vlhkost a stále probíhající ramadán byly dostatečnou motivací, abychom se zde příliš dlouho nezdržovali a vydali se směrem na jih. Naším dalším cílem je Zabíd, jedna z kolébek arabské vzdělanosti. Kdysi rozlehlé město s největší islámskou univerzitou své doby, je už pouze připomínkou zašlé slávy regionu. Plně zachované opevnění ukrývá stovky domů z bílých pálených cihel, původní tržiště i al-Nasserův palác ze 14. století. Zajímavou podívanou nám opět znepříjemňuje počasí. Nacházíme se v jednom z nejteplejších míst na planetě a já mám dojem, že každou chvíli musím zkolabovat. Potím se, i když sedím ve stínu a vůbec se nepohybuji. Nechápu, jak v takovém počasí někdo může žít. Nakonec se překonám, rychle proběhnu několik ulic, nafotím pár snímků a jsem pevně rozhodnut opustit toto místo tak rychle, jak jen to je možné. Jsme na tom všichni podobně. Už abychom byli pryč.

Zpocení, špinaví a unaveni přijíždíme do nejluxusnějšího přímořského letoviska v zemi, Mokka Marine Village. Ne nadarmo jsou pláže nedaleko al-Kawka považovány za nejkrásnější v celém Jemenu. Rozpálené paprsky poledního slunce, odrážející se na vlnách azurově modré hladiny moře (proč se tedy jmenuje Rudé?) připomínají obrázek z katalogu jakékoli cestovní agentury. K tomu je třeba přičíst i velmi solidní zázemí pro turisty a člověk by mělo skoro pocit, že se nachází přinejmenším na pobřeží Jadranu. K dokonalosti chybí jediný detail – zahraniční návštěvníci. Tu a tam sice proběhne po pláži některý ze zaměstnanců místního areálu, ale po cizinci ani vidu ani slechu. Další důkaz o tom, že vláda země s tolika turistickými lákadly někde dělá chybu. Na druhou stranu, nám to příliš nevadí. Nestává se denně, že by nám patřilo několik kilometrů mořského pobřeží. Nějakou dobu podřimujeme v příšeří palmového háje, ale to člověka za chvíli omrzí.
Pronajímáme si za několik málo rijálů rybářský člun i s jeho majitelem. Nízké ceny jsou rozhodně pozitivním aspektem nedostatku zahraniční klientely. Moře je horké a plné korálů. Pár si jich odlomím, abych jimi mohl obdarovat svoje kamarády. Vážně se zaobíráme nápadem, že rybáře hodíme přes palubu a s člunem se pokusíme dosáhnout břehů Afriky. Přestože Eritrea je vzdálena od místních břehů pouze několik desítek kilometrů, neexistuje pravidelné lodní spojení mezi oběma zeměmi. Nakonec tuto myšlenku zavrhujeme jako příliš riskantní. Ostatně na základě dalších informací zjišťujeme, že eritrejský režim není příliš nakloněn cizincům, o to méně těm, kteří se pokusí na jejich území proniknout nelegálně. Zrelaxovaní jednodenním odpočinkem u Rudého moře, vydáváme se za novými zážitky do Adenu.

První historická zmínky o proslulém přístavu sahají až do 6. století. Již ve středověku byl nejlidnatějším jemenským městem a sloužil jako metropole mnoha místních vládnoucích dynastií, nicméně svého největšího rozkvětu se dočkal až pod britskou koloniální nadvládou. Po otevření Suezského průplavu dramaticky vzrostla strategická úloha Adenu, ležícího nyní na klíčové evropsko-asijské lodní trase, a během krátké doby se mohl řadit mezi nejvytíženější přístavy na světě. Od 60. let zasáhly oblast jižního Jemenu politické turbulence, které vyústily ve vznik marxisticky orientované Jemenské lidově demokratické republiky. Nestabilita regionu vyvrcholila vypuknutím občanské války, v jejímž průběhu bylo město silně poškozeno. V současnosti má vláda v Sana´a zjevnou snahu navrátit Adenu jeho předešlý význam a investuje nemalé finanční částky do jeho rozvoje a modernizace zdejšího přístavu.

Aden, pravděpodobně díky silnému britskému vlivu a otevřenosti vůči zahraničním obchodníkům, platí na jemenské poměry za město s liberálnějším postojem k tradicím, mezi než patří i vztah k ženám. Přesto ani v Adenu nespatřujeme na první pohled jakoukoli odchylku od zbytku země. Ačkoli se Jemen snaží vystupovat v této otázce jako jeden z nejprogresivnějších států na Arabském poloostrově a jeho ústava zaručuje stejná práva oběma pohlavím, z pohledu Evropana je svět žen v této zemi obestřen neproniknutelným tajemstvím. Nejenže všechny dospělé ženy i mnohé dívky jsou oblečeny černých v abájích, vlasy mají ovázány v hidžábu a tvář si zakrývají rouškou, ale především se úzkostlivě vyhýbají jakémukoli rozhovoru, podání ruky, fotografování či pouhému očnímu kontaktu. Jeden z Jemenců nám vysvětlil, že tato situace je zcela demokratická a plně v zájmu něžného pohlaví, neboť: „když je dívka hezká, tak po ní všichni koukají a když ne, tak si jí nikdo nevšimne. Takhle je to spravedlivější.“ Jaký mají názor na svojí roli ve společnosti samotné ženy jsem samozřejmě neměl příležitost zjistit. Škoda.

Dalším projevem uvolněnější morálky má být i limitovaný prodej alkoholických nápojů v tzv. sailor’s clubech. Hned po příjezdu se snažíme tuto informaci ověřit v praxi, ale zprvu bez úspěchu. Úsilí nalézt „sailor´s club“ s exotickými kráskami a točeným chmelovým nápojem nás však neopouští ani následujícího rána. Plni odhodlání se vydáváme směrem k přístavu, kde by nás měla čekat zasloužená odměna. Bez zájmu míjíme nejrůznější turistické atrakce – mešity, trhy, zahrady i pravděpodobně jediný katolický kostel v zemi – a soustředíme se na náš jediný cíl. Je úmorné vedro a jediné, co nás ještě udržuje při vědomí, je vidina oroseného půllitru v přístavní putice. O to větší je zklamání, když dorazíme k domnělému cíli. Na místě, označeném v Lonely Planet jako klub Al-Shadrawan, stojí ve skutečnosti Pizza Hut. Sláva západní civilizaci! Proč jsem jenom letěl tisíce kilometrů daleko do země, kde neprodávají ani pivo (a když už, tak pouze nealkoholické)? V Čechách by mi bylo určitě lépe. Proklínám Jemen a jen pomalu se smiřuji se skutečností, že se moje tělo bude muset obejít bez alkoholu ještě několik týdnů. Krutá realita! Naštěstí nabízí Aden dostatek příležitostí k smysluplnému využití volného času, které nám postupně zlepšují náladu. Minaret z 8. století, pozoruhodné antické cisterny a přístavní pevnost z dob největší slávy britského impéria, která umožňuje svým návštěvníků neopakovatelný pohled na centrum města – Crater. Pohled, který ukazuje architektonicky, kulturně a historicky zcela jinou tvář Jemenu, než jakou jsme poznali na severu země. Jestliže je Sana´a administrativním střediskem země, Aman je centrem obchodním. Celá řada moderních budov, hotelů a zábavních center se tu mísí se stavbami viditelně ovlivněnými viktoriánskou Anglií i s architekturou vycházející z místních tradic. Rušné bulváry jsou obklopeny sítí špinavých uliček, ve kterých se desítky místních dětí baví jízdou na dřevěném vozíku taženém velbloudem a dospělí prodávají zboží nejrůznějších barev a tvarů.

Po několika hodinách je pivo zapomenuto. Nad Adenem se setmělo a protože hotely v Crateru nepatří na jemenské poměry k nejlevnějším (to znamená zhruba 200 Kč za noc), vážně si pohráváme s myšlenkou přenocovat na některé z příměstských pláží. Snaha vysvětlit tento náš plán řidiči taxíku však zcela selhává. Slova jako beach, sea či coast zůstávají z jeho strany zcela nepochopena a pozitivní reakce se dočkáme až s vyslovením názvu „Sheraton“. Nepochybně s pocitem, že patříme mezi bohaté a prominentní návštěvníky ;), snaží se projet městem co nejrychleji. Když o nějakých dvacet minut později zaparkuje svůj vůz, který pravděpodobně pamatuje ještě éru britské koloniální nadvlády, mezi landcruisery majetných obchodníků, pobaví tato nechtěná záškodnická akce především přítomný personál luxusního hotelu. Pouze nám to trochu komplikuje plán, neboť zjišťujeme, že většina pláže v okolí je oplocena a vyhrazena pouze pro přítomné hosty. Teprve po usilovném pátrání nalezáme volně přístupný pás pobřeží, které je ovšem plný lidí. Skončil ramadán a celý Jemen je ponořen do bujarých oslav. Pohled na Evropany, kteří se snaží ulehnout na pláži, tak zákonitě vzbuzuje u místních pobavení i údiv zároveň. S povděkem kvituji, že se v Jemenu nekrade a nehledíc na přeplněnou pláž, během několika okamžiků usínám. Vzbudí mě nejen prudké slunce, ale i silný křik. Je šest ráno a lidí v okolí vůbec neubylo. Právě naopak. Prodavači nápojů, chlapci s fotbalovým míčem či plážoví povaleči nás obklopují ze všech stran a zdá se, že všichni po nás zvědavě pokukují. Nejvyšší čas vyměnit horké přímořské klima, za příjemnější horské podnebí. Plán naší další cesty vede na sever, zpět do hlavního města…

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta na sever a okolí Sana´a

Postupně zastavujeme v Taizzu, Ibbu a Jible a krátce se zdržíme i v Yarimu a v odlehlé vesničce Hamam Ali. První dvě jmenovaná města mají k turisticky atraktivním destinacím daleko, přestože Lonely Planet zmiňuje unikátní Ibbskou architekturu a zachovalé staré město v Taizzu. Unuděně se potulujeme rušnými ulicemi a chvíli si krátíme posezením u vodní dýmky nebo pořizováním co možná nejexotičtěji působícími snímky. Koza v kontejneru, obchod s elektronikou připomínající dobu hlubokého socialismu, nejroztodivnější dopravní prostředky místních obyvatel a samozřejmě „Jemenčata“. Připadám si trochu jako japonský turista v Čechách, který bez rozmyslu cvaká spouští svého Nikonu, aby mohl zachytit desetiletími prověřenou krásu regionálních spojů Českých drah. Jestliže Taizz a Ibb příliš nezaujali, Jibla nás svojí neopakovatelnou atmosférou, bezprostředností místních obyvatel a zachovalou středověkou architekturou zcela pohltila. Při pohledu na skalnatý pahorek osázený pozoruhodnými domy z pálené hlíny, kterým dominuje mešita královny Arwy s mimořádně zajímavým minaretem, musí srdce každého cestovatele zaplesat. Proplétáme se úzkými uličkami, doprovázeni početným zástupem místních dětí, a plnými doušky nasáváme atmosféru doby, kdy zde vládla proslulá panovnice. Neopakovatelný zážitek umocňuje i návštěva mešity, jejíž součástí je stále proslulá medresa, a místního muzea, které svérázným způsobem reflektuje historii zdejšího regionu.
Spokojeni opouštíme bývalé hlavní město Sulayhidské dynastie, abychom ještě tentýž den – po krátkém zdržení v Yarimu – zamířili do Hamam Ali. Důvodem návštěvy tohoto podivuhodného místa je Tomášovo přesvědčení, že se zde nachází lázně. Síla jeho argumentů (tato oblast je v naší stručné a zastaralé mapě Jemenu označena jako „bath resort“ a hamam má v arabštině údajně tentýž význam) nás nakonec zlomí. Představa termálních pramenů, lázeňskými šviháky přeplněných ulic a kolonád lemovaných novoromantickými stavbami však záhy po příjezdu vezme za své. Hamam Ali je vesnička se zhruba tisícovkou obyvatel a spa to zde nepřipomíná ani trochu. To však Tomáše zprvu nikterak nevyvádí z nadšení a naprosto přesvědčen o své pravdě se vydává – doprovázen skupinkou dětí – hledat svůj vytoužený cíl. Teprve několik stovek metrů za vesnicí pochopí, že se ve svém úsudku zmýlil. Naše zklamání viditelně kontrastuje s nadšením místních „Jemenčat“, kteří pravděpodobně ještě nikdy ve svém životě neviděli evropského turistu. Vesele kolem nás pobíhají, výskají, tančí a různě se podivně pitvoří. Je to pro ně nepochybně velký zážitek. Alespoň do chvíle, kdy se ozve muezzinův dunivý hlas a my jsme vyzváni, abychom se náboženského rituálu také zúčastnili. Když neobratně odmítneme, veselá nálada je ta tam a děti se chopí kamenů. Chvíli uvažujeme nad řešením vzniklé situace a nakonec se rozhodneme pro taktický a zároveň rychlý ústup. Ozbrojená skupinka nás následuje a někteří její členové výhružně pokřikují či odříkávají pasáže z Koránu. Role náboženství je v jemenské společnosti velmi silně zakořeněná a především pro děti je pravděpodobně jen obtížné pochopitelný náš postoj, odrážející odlišnou civilizační zkušenost. Naštěstí dospělí obyvatelé mají pro nás o poznání více pochopení a rozdmýchané vášně s nadhledem uklidňují. Přesto raději, vědomi si našeho faux pas, chvatně opouštíme místní „lázně“ a vydáváme se do noční Sana’a. (pozn. editora: odmítnutí modlitby je hřích, stačí ale říci, že jste křesťané a vše je vyřešeno)

Zatímco před týdnem pulsovalo město hektickým nočním životem, nyní spí a nabírá síly na následující den. Síly před plánovaným výletem na východ země nabíráme i my. Následující tři dny trávíme v metropoli (mj. návštěva Národního muzea, největšího na Arabském poloostrově) a blízkém okolí. Zavítáme do Dar Al-Hajar, bývalého letního sídla imámů v úrodném wádí Dahr, a několik hodin strávíme i v Thule, bývalém náboženském centru s dokonale zachovalou středověkou atmosférou. Turistům cestujícím do Jemenu je třeba rovněž doporučit starobylý a nedaleký Kawkaban, ležící vysoko nad vesničkou Shibam, na okraji stejnojmenné stolové hory.

Východ

Dostatečně odpočatí, chystáme se objevit kouzlo wádí Hadramout, nejdelšího wádí na Arabském poloostrově. Ačkoli víme o omezeních, kterým jsou – z důvodu častých únosů v provincii Márib – vystaveni turisté cestující na východ země, nepřipouštíme si sebemenší komplikace. Tedy alespoň do chvíle, než se vydáme koupit jízdenky na autobus do Sayunu. „Ne“, zní obvyklá odpověď zaměstnanců autobusových společností, které zajišťují spojení hlavního města s naší cílovou destinací. Nic nepomáhají prosby, vyhrožování, pokusy o uplácení či odvolávání se na tradiční přátelství mezi Jemenci a Čechoslováky. U všech je patrná neochota zbytečně kvůli nám riskovat bezpečnost ostatních pasažérů. Co ale teď bude dělat? Na letenku nebo zaplacení zájezdu cestovní agentuře nemáme dostatek peněz. Nezáviděníhodná situace. Už se pomalu smiřujeme se skutečností, že následujících devět dní, které nám ještě zbývají do odletu, budeme muset strávit v jemenské metropoli. Naštěstí, ve chvíli největšího zoufalství, nám svitne naděje – turistická policie. Zmíněná instituce, sídlící v honosné budově Ministerstva turismu na předměstí hlavního města, odráží dokonale mojí představu o efektivnosti místní státní správy. Množství pracovníků, zanedbatelná jazyková vybavenost, nejasné kompetence a nízká pracovní morálka. Není divu, že získání povolení pro průjezd nebezpečnou provincií zaměstná několik lidí. Zatímco jeden úředník pečlivě vyplňuje úřední formuláře, s posvátnou úctou otiskuje na dokument razítko s logem svého zaměstnavatele a s didaktickou naléhavostí nám klade na srdce, abychom si příslušné povolení alespoň dvacetkrát ofotili, dalších pět jeho kolegů ho napjatě sleduje při práci. Absolvovat tuto zdlouhavou proceduru však přináší svoje ovoce. Úřední dokument má svojí váhu kdekoli na světě a v Jemenu tomu není jinak. Ještě před dvěma hodinami neoblomnému pracovníkovi Mahdama Transport stačí jediný pohled na „lejstro“, aby nám prodal okamžitě požadované jízdenky. (pozn. editora: to byl jediný důvod odmítnutí, bez povolení není možné vydat jízdenku.) Následujícího dne ráno můžeme vyrazit na více než 500 km dlouhou a dobrodružnou cestu, která vede oblastí s častými únosy zahraničních turistů. Zdejší kmeny se tím snaží získat nejrůznější výhody od vlády a s cizinci údajně zacházejí jako s hosty. Uvidíme, zda-li někdo unese i nás.
Každopádně se musíme rozloučit s návštěvou Máribu, sídla slavné královny ze Sáby, kam je individuálně cestujícím turistům vstup přísně zakázán.

Autobus do Sayunu působí na první pohled podezřele nejemensky. Klimatizovaná „Setra“, ve výborném technickém stavu, v jejíž výbavě je i televize a lednice, je na místních silnicích k vidění jen zřídkakdy. Jeden z řidičů rozdává anglicky psaný Jemen Observer a v ceně je i horká káva a čaj. Idylka o nadstandardním luxusu však trvá pouze do doby, kdy zastavíme na prvním checkpointu a místním vojákům musíme povinně odevzdat jednu z fotokopií formuláře vystaveného resortem pro záležitosti turismu. A tak se to opakuje po celou cestu zhruba v půlhodinových intervalech. Na hranicích provincie Márib dokonce přistoupí jeden z vojáků a po zbytek cesty dohlíží na naši bezpečnost se samopalem v ruce. Už chápu, proč nás v autobusových společnostech nevítali právě s otevřenou náručí. Představujeme jednoduše komplikaci a zdržení. Na druhou stranu tato vyrušení svým způsobem vítám. Sledovat déle než pět minut některou z arabských komedií je nad síly běžného smrtelníka a dívat se z okna na stovky kilometrů neměnnou pouštní krajinu také po nějaké době omrzí. Kromě pravidelných kontrol tak cestujícího vyruší z polospánku snad jen občasný výmol, který obvykle do silnice vyhloubil některý z vychytralých prodejců. Jedná se o efektivní obchodní trik, kterým donutí obchodník zastavit řidiče vedle jeho stánku s khatem, zeleninou či jiným zbožím.

Nakonec nás nikdo neunesl a o Sayunu přijíždíme po úmorné a vyčerpávající cestě dvě hodiny po půlnoci. Spěcháme se okamžitě ubytovat. Následující dva dny nás totiž čeká náročný program, zahrnující kromě prohlídky města (Sultánův palác s Muzeem zvyků a tradic, Al-Haddadova mešita a starý suq), pro které jsou typické několikapatrové slámou vystužené hliněné domy, i výlet do Tarimu a posléze do proslulého Shibamu. První jmenovaný, dávné sídlo Hadramoutských králů a centrum islámské vzdělanost, leží 35 kilometrů severovýchodně od Sayunu a za zmínku stojí nejen specifická architektura absorbující východoasijské a indické vlivy (bílá Al-Muhdarova mešita s nejvyšším jemenským minaretem nebo stylově rozmanitý Al-Kafův palác), ale i četné oázy, kde se pěstují banány, datle, papáje, kokosové ořechy, tabák, citóny a jiné exotické plodiny. Bohužel na následující dva dny ztrácíme Dana, přemoženého záhadnou nemocí. Je to paradoxní, protože to byl právě on, kdo se na cestu zásobil největším množstvím léků, zaplatil si celou řadu preventivních očkování, nastudoval informace o nejneuvěřitelnějších jemenských chorobách (např. o leishmanióze jsem nikdy neslyšel) a způsobech jejich přenosu a vytrvale odmítal konzumovat speciality místní kuchyně. Přesto jeho důkladná předvýjezdová příprava a úzkostlivé dodržování hygienických nemělo předpokládaný efekt.

Nejen Tarim, ale i Shibam jsme si museli tedy prohlédnout již bez indisponovaného kamaráda. „Manhattan pouště“, jak je také přezdíván, patří k největším turistickým atrakcím v zemi a v roce 1982 byl zařazen dokonce na seznam světového kulturního dědictví organizace UNESCO (podobně jako Sana’a). Pět stovek až devítipatrových budov z nepálených cihel působí opravdu impozantně a evokují dobu, kdy zde byla významná zastávka na tzv. kadidlové stezce. Bohaté obchodní středisko bylo tehdy častým cílem beduínských útokům a hliněné „mrakodrapy“ měly zefektivnit obranu před nepřátelskými ataky. Nutno ovšem podotknout, že doba rozkvětu města již dávno pominula. Současný Shibam je chudé a špinavé město a jeho největší pýcha – výškové budovy – se vlivům klimatu zvolna drolí. Na prohlídku nám stačí slabá hodinka a můžeme se vydat zpět do Sayunu.

Po našem návratu se Dan cítí již natolik zdráv, že zdárné pokračování „Expedice Jemen“ není ohroženo. Projíždíme wádí Daw´an, plného vizuálních rozporů. Na jedné straně rozkvetlá zeleň, palmové háje a malé vesničky podél aktuálně vyschlého koryta vodního toku, na druhé se tyčí pusté a vyprahlé útesy, skrývající nehostinnou poušť, která wádí obklopuje. Rozhodneme se přenocovat zhruba na polovině cesty do al-Mukally – v Sífu. Městečko s možná několika tisícovkami obyvatel je plné domů pastelových barev, zdobených ornamenty. Podobná architektura je ostatně pro zdejší oblast charakteristická. V Sifu také stojí pravděpodobně jediný hotel široko daleko a nedostatek konkurence se negativně promítá na ceně ubytování. 250 Kč na osobu je v Jemenu skutečně neslýchaná cena a když neuspějeme se smlouváním, začneme vymýšlet alternativní plán. Navečeříme se a – za pobaveného pohledu osamoceného belgického dobrodruha, který maluje zdejší krajinu – nenápadně mizíme s krosnami za hranicemi vesnice. Zatímco v Adenu byli k našemu nestandardnímu počínání shovívaví, místní obyvatelé jsou zcela opačného názoru. Nestačíme ani ulehnout pod nejbližší palmou a už nám jeden z domorodců svítí baterkou do očí. Se slovy „polís, polís“ jsme přinuceni vrátit se zpět před hotel, kde vyvoláme opravdové pozdvižení. Postupně se tu seběhne asi padesátka mužů a ve vyostřené atmosféře se radí o našem osudu. Po dlouhé diskuzi vítězí návrh, abychom přespali na střeše místní policejní stanice, pečlivě hlídáni dvěma dobrovolníky se samopaly. Nemusím snad zdůrazňovat, že se zbraní u hlavy se mi usíná nesnadno. Ve zdejších podmínkách se ovšem nejedná o nic neobvyklého. Bedlivý čtenář již nepochybně zaznamenal, že kalašnikov je nedílnou součástí společnosti a Jemen dokonce figuruje na druhém místě mezinárodního žebříčku v počtu střelných zbraní na osobu na světě.
A Jemenci jsou na svoje zbraně patřičně hrdi: nosí je na tržiště, vozí je v autech, půjčují je dětem. Jejich zbožštění je materializováno i velkým počtem vojenských muzeí v zemi. Je to nepochybně důsledek dlouhé a krvavé občanské války. Nesmíme však podléhat dojmu, že jsme vystaveni vysokému riziku. Stejně jako rituální dýka – džambíja, představuje kalašnikov zavěšený přes rameno daleko více odznak mužnosti a dospělosti než reálnou hrozbu.

Noc strávená na betonové střeše pod ochranou „ostřelovačů“ je jistě hodnotný zážitek, kterým se můžeme po našem návratu do Čech chlubit, ale věnujme naší pozornostnost další destinaci – al-Mukalle. Hlavní město provincie Hadramout sice nepřekypuje historicky cennou architekturou, ale nabízí příjemné prostředí bohatého námořního přístavu. Široké bulváry, moderní budovy, nové chodníky a veřejné osvětlení a v neposlední řadě luxusní restaurace vyvolávají dojem, že se nacházíme v některém z evropských středomořských letovisek. Dojem „civilizačního skoku“ však trvá jen do chvíle, kdy navštívíme kancelář autobusové společnosti Yemitco. Konverzace zde nápadně připomíná některý ze slavných monthypythonovských skečů:
– chceme zítra do Sana´a
– autobus je plný
– tak pozítří
– pozítří nejede
– a kdy jede další
– už nejede žádný
Nakonec nás prodejce požádá, abychom se přišli zeptat zítra k večeru. Nejspíš během následujícího dne nějaký autobusový spoj objeví.

Máme tedy jeden den volna navíc. Unaveni neustálým obdivováním krás jemenských měst, rozhodli jsme se ho strávit odpočinkem u moře, v blízkosti luxusuního hotelu Holiday Inn. Ačkoli ten poskytuje pro turisty nadstandardní výbavu, zeje zdejší písečná pláž – stejně jako v jiných částech Jemenu – prázdnotou. Jedinými návštěvníky tu jsou pouze stovky malých žlutých krabů. Přítomnost neznámých vetřelců ovšem osminohé korýše natolik vystraší, že se před námi okamžitě rozprchnou do všech světových stran. Zůstáváme jedinými živými tvory v okolí a nikým nerušeni můžeme sledovat věčný souboj živlů. Hladové jazyky slaného oceánu olizují rozžhavenou písečnou pláž, nárazy větru si pohrávají s drobnými částečky písku a paprsky smrtícího poledního slunce nemilosrdně spalují hladinu rozbouřeného oceánu. Strávíme osamoceni na pláži celý den a teprve slunce pomalu klesající do hlubin slaného živlu nás donutí vrátit se zpět do města. Olepeni štiplavou mořskou solí a s potvrzením z turistické policie v ruce, jdeme absolvovat další kolo vyjednávání se zaměstnanci autobusových společností. Zprvu se nám nedaří a vše nasvědčuje tomu, že budeme muset strávit zbytek našich životů na pobřeží Indického oceánu. Nakonec však dosáhneme toužebně očekávaného úspěchu. Máme vyhráno, autobus do Sana’a odjíždí za chvíli.

Manakha a odlet

V hlavním městě se zdržíme sotva půlhodinku a pokračujeme do Manakhá, položeného vysoko v Harazských horách. Po téměř dvaceti hodinách strávených v nejrůznějších dopravních prostředcích jsme konečně dosáhli vytoužené destinace. Městečko je ideálním výchozím bodem pro horské túry. Tato informace zaujme především Tomáše, který ihned plánuje trasu pěšího výletu po okolí. Přestože vrcholky zde dosahují výšky téměř čtyř kilometrů, nejedná se o pustou a skalnatou krajinu pokrytou věčným sněhem. Naopak. Podobně jako v nedalekém al-Mahwítu, který jsme navštívili na začátku našeho putování po Jemenu, je okolí doslova poseto vesničkami, jejichž obyvatelé se zabývají téměř výhradně zemědělstvím. K mnohým obydlím nevede ani silnice a obeně projede po zdejších kamenitých cestách automobil jen zřídkakdy. Evokuje to ve mně obraz zcela soběstačných, opevněných a těžko dostupných středověkých sídel, která jsou schopná se v případě nenadálého útoku nepřítele bránit vetřelci i několik týdnů. Představuji si, jak asi přemýšlí místní obyvatelé, izolovaní od okolního světa. O nezměrné kráse a bohatství Sana´a museli slyšet pouze z vyprávění osamělého poutníka, který procházel zdejšími oblastmi před dlouhými lety, a prezident Saleh tu žije v legendách a bájích jako osvícený vládce spravedlivě spravující Alláhem mu svěřenou zemi. Návštěva zahraničních turistů z bájné Evropy pak představuje událost mimořádného významu, o které se bude ještě dlouhá léta vyprávět. Samozřejmě přeháním. I v těchto zapomenutých končinách prodávají Coca-colu a o nejvyšším představiteli země si tu myslí svoje, jak jsme se přesvědčili během živé diskuze nad šálkem čaje v mafradži (podkrovní místnost po obvodě vyložené matracemi a polštáři, která je obvykle určena ke žvýkání khátu) turistického hotelu Al-Tawfiq. Ostaně i sem zasahuje propaganda a siluety koně v nadživotní velikosti, které jsou logem vládní strany, zdobí všechy plochy pro tento účel příhodné (včetně několika vrcholků hor).

Pomalu se potulujeme a vůbec nesledujeme čas. Teprve ve chvíli, kdy se závoj tmy zlehka snese na krajinu si uvědomíme, že jsme ztratili jakýkoli pojem o čase i prostoru. Bloudíme. Zdoláváme vrcholky v domění, že získáme přehled o tom, kde ve skutečnosti jsme, ale dlouho se nám to nedaří. Stále bloudíme. Nadějí jsou nám pouze světla naznačující přítomnost obydlené osady, vzdálené několik kilometrů. Je to al-Hajjarah, který na mě působí- nevím proč – zcela nejemensky. Potěšující je především fakt, že odtud vede asfaltová silnice do jen několik kilometrů vzdálené Manakhá. Neztratili jsme se. Do hotelu přicházíme kolem desáté večer. Procházka původně plánovaná na dvě hodinky se protáhla na pětinásobek předpokládané doby.

Kombinace vyčerpávající cesty z Mukally do Manakhá a celodenního pěšího výletu po Harazských horách lehce podlomila moje zdraví. Zatímco se kamarádi vydávají na výlet na sever země, já musím poslední dva dny našeho pobytu v Jemenu strávit odpočinkem v hotelu Queen Arwa. Přicházím tak o kamenný most v Shaharah, khátový dýchánek v Amranu a ozbrojený doprovod do oblasti kontrolované protivládními kmeny. Co se dá dělat. Teprve několik hodin před odletem se cítím již natolik fit, abych se mohl vydat nakoupit suvenýry. V mém batohu tak neomylně končí různobarevné arabské šátky, balíčky s nejrůznějším kořením a keramická replika typického domu v Sana´a. S vidinou snadného výdělku investujeme poslední peníze do nákupu šafránu, který – jak zjišťujeme až v Čechách – vůbec šafránem není. Nechcete někdo koupit čtyři kilogramy laciné náhražky vysoce ceněného koření? Kolem půlnoci odlétáme ze Sana´a ve směru Vídeň, s přestupem v tureckém Istanbulu Několik týdnů strávených v Jemenu zůstane natrvalo nezapomenutelným zážitkem…