Putování po hradech Džebelu Ansaríja

Krak des Chevaliers

Na nejjižnějším bodě pohoří  stojí také nejslavnější hrad Křižáckého tažení – Krak des Chevaliers. K poměrně zachovalé zřícenině hradu, které místní lidé neřeknou jinak než Hosn (celým jménem Kalát al-Hosn) máme namířeno z Jabrudu. V pusté krajině podél hranic s Libanonem vyrůstají ze země skalnaté kopce, kolem nichž se vine zcela nová asfaltová silnice. Čím více se přibližujeme ke hradu, tím více se okolní krajina začíná zelenat a v zorném poli se objevují i stromy.

Při prvním pohledu na majestatní kamennou stavbu se jistě leckterému návštěvníkovi musí tajit dech. Hrad byl původně vybudován z malé pevnosti a na začátku 11.století dán do užívání kurdské posádce, Emirem z Homsu. Ikdyž většina pověstí praví, že hrad nikdy nebyl dobyt, není to tak zcela pravda. Byl dobyt hned při první křižácké výpravě (1095-1099). Postupem času se dostal do rukou Johanitů, kteří stavbu podstatně více opevnili i výrazně zvětšili a to do té míry, že se dovnitř údajně vešlo až 4000 lidí. Johanité, spolu s dalšími řády, odsud dohlíželi na nové křižácké statky v širokém okolí, usměrňovali politickou moc a kontrolovali pohyb zboží z přístavů do vnitrozemí.

Působení křižáků na území Levantu (Orientu) bylo trnem v oku muslimům, jenž sem přišli z Arabského poloostrova v sedmém století. A když Raynald ze Chatillonu začal přepadávat a drancovat karavany poutníků na cestě do Mekky či dokonce zahrozil útokem na tato posvátná místa, číše přetekla. Do konfliktu se tímto zapojil zkušený vojevůdce, tou dobou již syrský i egyptský sultán Saladin. Když při několikátém válečném tažení Saladin spatřil Krak des Chevaliers, obléhání tohoto hradu zapudil, přestože před tím dobyl několik „nedobytných“ hradů. Správně vyhodnotil situaci a odtáhl se svým vojskem dál.

Ovšem po něm se o dobytí hradu několikrát pokusily jiné muslimské oddíly, ale nikdy neuspěly. A tak mocný Krak byl nakonec pokořen lstí mamluckého sultána Beybara v roce 1271. Beybar obléhal hrad již nějakou dobu, avšak bez výrazného úspěchu. Vymyslel tedy lest. Nechal napsat falešný dopis, jenž byl jakoby adresován Johanitům od vrchního velení Křižáků. V dopise doručeném poslem stálo, aby se posádka vzdala obléhajícím útočníkům. Podmínky stanovené v dopise taktéž zaručovaly, že obyvatelé budou mít volnou cestu do města Tripoli (v dnešním Libanonu). Dopis se zdál Johanitům věrohodný a jelikož hlavní město Jeruzalém bylo opět v rukou muslimů, přistoupili na požadavek velení a tím byl hrad předán do péče Beybarů.

Vstupujeme do hradu. Za temnými chodbami hradu se nachází  vodní příkop. Překonání téhle překážky a dalších silných zdí vnitřní konstrukce s tloušťkou až 12 metrů by pro kohokoliv v plné zbroji bylo těžké, ne-li nemožné. Beybaři si posléze hrad upravili ke svému, o čemž se přesvědčujeme hlavně ve východním cípu komplexu, v bývalé kapli, ze které se stala provizorní mešita. V místnosti původně zasvěcené Hospodinovi a později Alláhovi se dochovalo ještě několik elementů, jako například minbar (vyvýšená stolice pro muslimského duchovního) nebo malý mihrab (výklenek ukazující, kterým směrem je Mekka). A jelikož se zrovna přiblížil čas pro Asr – odpolední modlitbu, najde se mezi návštěvníky i jeden zpěvák. Mladík přistoupí k minbaru a svým zpěvem, otočený k Mekce, přednese Adhan – svolávání k modlitbě.  Zpěv se libě nese po stěnách prázdné místnosti a jeho čistý přednes přivábí další návštěvníky. Po skončení klíčivé melodie však nikdo nepoklekne do prachu, který sem po opuštění hradu za staletí navál.

Slunce již zapadlo a šance dostat se po setmění z vesnice se podstatně zmenšila. Rozhodujeme se tedy přespat zde. Ikdyž je v okolí hotelů dostatek, nemáme na pohodlné nocování chuť. Nakonec David s Pavlem domlouvají nocleh v restauraci. Před tím, než se uložíme na zem mezi stoly za poplatek 500 syrských liber (zhruba 170 Kč), dostáváme talíř plný granátových jablek od místní rodiny, která v restauraci večeří. Pohostinnost k cizincům je (nejen v Sýrii) přirozenou lidskou vlastností, jejíž plody sklízíme při našem putování poměrně často.

Kalát Marqab

Ráno nás dodávka doveze dolů na dálnici, kde stopujeme, abychom se dostali dále. Stopování na dálnici není v Sýrii nic neobvyklého. Pravidla silničního provozu zde sice existují, ale moc se nedodržují. Evidovaným příkladem je i jízda v protisměru, jíž si řidiči zkracují cestu. Po chvíli nám zastavuje mladý kluk jménem Gino se stařičkým mercedesem. Vlastnictví auta je dobrý kapitál a řidiči, kteří brázdí silnice, berou stopaře za poplatek, povětšinou nižší než je oficiální taxa.

Přes Safitu a Tartus jsme se postupně dostali až do pobřežního města Banyas, odkud je zajištěna doprava na hrad Marqab (Margat). V minibusu šplháme nahoru. Zelené kopce upravené na terasovitá políčka dodávají krajině pitoreskní ráz. Na nejvyšším vrcholu se tyčí šedo-černý Marqab postavený převážně z čedičových kamenů. Odtud se nabízí dalekosáhlý výhled na okolní krajinu i moře. Pás půdy u pobřeží je posetý spoustou obrovských foliovníků, v nichž se pěstují především rajčata. A také tepelná elektrárna i rafinerie blízko Banyas nevytváří zrovna příznivý dojem.

Počátky Marqabu sahají do 11.století, kdy Arabové postavili původní pevnost na vyhaslé sopce. Hrad často měnil majitele až nakonec padl do rukou mocné rodině Mazoirů. Kolem roku 1186 si stavbu od rodiny pronajali Johanité za 2200 besantů ročně (křesťanská měna, která imitovala fatimidskou měnu proto, aby ji uznávali i potlačení Arabové). Když Křižáci po porážce u Hattinu začali ztrácet půdu pod nohama, byl to právě Marqab, jenž nejdéle z okolních hradů odolával muslimským nájezdům. Ve své době popsal Vilém z Oldenburku hrad takto: „Obrovský a mocný hrad chráněný dvojitými zdmi a několika věžemi stojí na vysoké hoře. Každou noc čtyři Rytíři a dvacetosm vojáků hlídá na stráži. Zásoby zde dostačují na pět let“. Nicméně i Marqab nakonec padl a dostal se pod vládu mamluka Sultána Qalauna.

Na místě zjišťujeme, že v hradu probíhá archeologický výzkum a rozsáhlé opravy – veřejnosti však zústává otevřen. Ve věžích, na nádvoří i ve sklepích vládne pořádný mumraj vzdáleně připomínající mraveniště. V oblacích prachu se proplétáme mezi pracovníky a mimo jiné se stáváme svědky právě dokončené opravy gotické kaple, na niž byl použit vápenec. Práce probíhají jako součást společného projektu mezi Vrchním ředitelstvím antického umění a muzejí (DGAM) a Evropskou komisí. Projekt se zabývá sociálním i ekonomickým rozvojem oblasti přilehlé ke hradu Marqab. Spolu s tímto projektem simultáně započala syrsko-maďarská archeologická mise (SHAM), která má za úkol provést nutné vykopávky, průzkum a dokumentaci artefaktů nalezených v památce. Celkovým cílem této mise je nejen zabezpečení a rehabilitace místa, ale také jej dostat na seznam Světového kulturního dědictví. Při východu mě pokladník u brány ještě prozrazuje, že jeden z vedoucích archeologů studoval v Česku.

Kalát Saladin

Nacházíme se v Latakii, městě, které započalo svou existenci přibližně 1000 let před Kristem jako fénická rybářská vesnice. Dnes je Latakia největším syrským přístavem, kde jsou zakotveny vojenské lodě a přístav je proto nepřístupný. Kousek dále od města se objevují hotelová střediska s kilometry písčitých pláží, jež vábí především „dovolenkáře“. Po prohlídce města se již opět nacházíme na cestě vzhůru do hor. Míříme do městečka Alhaffeh a následně do nejromantičtějšího hradu, přímo uprostřed nekonečných hvozdů. Příjezd ke hradu Kalát Saladin je úžásný díky jeho téměř nedostupné poloze. Vytesaná cesta se vine nejprve do hluboké skalnaté strže, odkud ústí před další strmou skálu, na které trůní monumentální stavba. Náznaky hradu spatřily světlo světa již za byzantských časů a pevnost sloužila především ke kontrole cesty mezi Latákií a Aleppem. Později hrad převzali a opevnili Křižáci a nazvali jej Saone, podle Roberta ze Saone, jednoho ze stavitelů hradu. Především kvůli jeho pozici a výšce, ve které se nachází, byl hrad, jak si Křižáci ostatně mysleli, nedobytný.

Nejširší nabídku průvodců a map Sýrie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tou dobou již křižoval Levant vojevůdce Saladin, který Křižákům vyhlásil „velký džihád“ (svatou válku). A tak jednoho dne v roce 1188 Saladin vztyčil svůj červený stan poblíž hradu Saone a chystal se zaútočit. Snad ani on sám nepočítal s tím, že tento hrad padne do jeho rukou už po dvou dnech boje. Jeho vojáci se dovnitř dostali z nejlépe přístupného místa na západní straně tak, že prolomili nejslabší část hradeb a vytvořili díru. Údajný svědek popsal děj stručně: „Moře vojáků povstalo ve vlnách“. Poslední obhájci hradu se uchýlili do věže, ale následující den se vzdali. Poté co Saladin dosáhl svého, zajistil, aby životy a majetek přeživších lidí zůstaly zachovány. Každý jedinec však musel zaplatit malé výkupné, aby mohl odejít (muži 10 zlatek, ženy 5 zlatek a děti po 2 zlatkách). Saladin se na hradu také dlouho nezdržoval a pokračoval dále v osvobozování své země. Saladin (1138-1193) se narodil v Tikrítu (tam se také narodil Saddám Hussein) a byl kurdské národnosti. Pověsti o jeho šlechetném zacházení s podrobenými nepřáteli se dostali až do Evropy a řada lidí ho pro tyto skutky obdivovala. Během svého života dobyl všechna okolní města a sdružil Sýrii v jeden celek. Po dobytí Saone hrad změnil jméno na Sahyun a v jeho komplexu přibyli další stavby jako např. mešita i s minaretem a také nezbytné hamámy. Během vlády Ottomanů byl pak hrad opuštěn a zchátral. Nové jméno hradu – Saladin, mu bylo přiřknuto až v roce 1957, syrskými úřady.

Prohlídku zříceniny nám obohacují blesky rozvětvující se na šedo-černé obloze. Následný déšť nám opět kazí vyhlídku na nocleh v lesích. V nouzi nám pomáhá správce hradu a obvolává místní ubytovny. Na závěr nám podává ruku a papírek, na kterém je arabsky napsáno místo, kde nás již očekávají. K dešti se přidaly kroupy a odjezd z hradu se zkomplikoval. Všechny taxíky jsou pryč. Naštěstí si nás pod plachtou všimli návštěvníci z Aleppa a nabídli nám odvoz do vesnice. Náš apartmán se nachází v rodinném domku, kde máme k dispozici i satelitní televizi se stovkami programů. Mezi nimi je také např. MTV Arabia nebo i Saudi TV vysílající přímý přenos  z Mekky. Od Amera, který se stará o naše pohodlí, dostáváme  čerstvé mandarinky ze sadu vedle novostavby.

Další den se vypravujeme na poslední cestu přes pohoří Ansaríja. Sedíme v dodávce do Slonfeh a díváme se na zalesněnou krajinu, jejíž dominantním stromem je turecká borovice vyrůstající z vápencového podloží smíchaného s dolomitem. Zdejší oblast je státem chráněná a ze zvířat tady lze potkat divočáka, lišku, hyenu nebo jelena. Do řeči s námi se dává Ahmed – sympatický třicátník s ubývajícími vlasy. První, o čem Ahmed hovoří, je o své rodině. Tady na těchto kopcích se Ahmed narodil, tak jako jeho otec. Jeho matka sem přišla z Egypta. Při cestě za rodiči se rozplývá nad krajinou a nakonec říká: „V zimě tady padá sníh, turisti z jihu se tu na něj jezdí dívat“, zdůrazňuje Ahmed, „je tu opravdová bílá zima“. Ve Slonfeh nám ještě Ahmed domlouvá taxi za cenu pro místní a pak zmizí v uličkách vesnice. My sjíždíme do městečka Jorin a na východní straně se otevírá výhled na úrodnou planinu střední Sýrie. Za chvíli již budeme za horama….