Putování Indonésií (3.část)

V Debyině domě byli na návštěvě její rodiče a synovec, všichni bydlí na ostrově Sumba. Rodiče přijeli do Yogyy kvůli lékařským prohlídkám a matčině operaci katarakty. Synovec začíná v Yogyakartě nějaký kurz. Všechny Debyiny volné pokoje byly obsazené, proto jsem spala v pokoji, do nějž se šlo z Debyina domu přes dvorek. Na dvorku se vařilo a pralo. Cestou do svého pokoje jsem viděla obřího švába, prvního a jediného, kterého jsem v Indonésii zahlídla. Pokoj byl moc pěkný, byl vybavený pro studenty. Nebyl klimatizovaný, ale byl tam větrák, což mi bohatě stačilo.

Další den ráno jsem dostala k snídani čaj, vaječnou omeletu a toastový chléb s máslem a marmeládou. Deby má u sebe pořád couchsurfery, mívá proto doma chleba. Deby mě odvezla autem na autobusovou zastávku na hlavní třídě Malioboro. Měla jsem totiž namířeno navštívit nejznámější hinduistický chrám na Jávě, Prambanan, kam lze zajet autobusem TransJogja. Jízdenka stála 3000 rupií. Prodavač jízdenky mi poradil číslo autobusu. TransJogja je podobná jako TransJakarta, bezpochyby je to nejpříjemnější autobus (možná jediný příjemný, a tedy jediná alternativa pro turisty), akorát TransJogja má mnohem menší autobusy než TransJakarta. Rovněž je v každém autobuse někdo zodpovědný za hlášení stanic, tito pracovníci nosí stylově batikovanou uniformu. Autobus byl docela plný, nejdřív jsem stála, potom mi jedna slečna z nepochopitelného důvodu uvolnila místo k sezení. No odmítat to nebudu:-).

Divila jsem se, že v autobuse byli všichni Indonésané kromě mě a jedné Francouzsky. Myslela jsem, že tahle linka mířící na druhou nejnavštěvovanější atrakci v okolí Yogyakarty bude plná turistů. Zmýlila jsem se, většina turistů asi dává přednost nechat se vozit po památkách cestovními kancelářemi, nebo nejsou seznámeni se všemi možnostmi. Autobus projel kolem mezinárodního letiště Adisucipto (no vida, letiště takhle blízko centra, to je parádní pro turisty) a po chvíli jsme dorazili na stanici Prambanan. Na mě a na Francouzsku se vrhli řidiči becaků a koňských spřežení přesvědčující nás, že chrám je odsud vzdálený kilometr, a to nemůžeme ujít pěšky. Jenže my nejsme Indonésanky a ujít pěšky to můžeme:-). Na Francouzsce jsem poznala, že je v Indonésii jenom krátce, podle toho, jak se bála přejít silnici. Ještě nepochopila, že přechody jí nepomůžou, a jediné, co může udělat, je prostě jít a auta se jí vyhnou.

Zanedlouho jsme došly ke vstupu do Prambananu. Byly jsme nahnány do místnosti pro turisty, protože v Prambananu mají místní a cizinci odlišné vstupné. Cena pro studenty obnášela 6 dolarů, bylo možné platit v dolarech nebo rupiích. Ještěže jsem měla ISIC, protože vstupné pro dospělé bylo dvakrát tak dražší. V ceně byl welcome drink, každý turista si mohl vzít čaj, vodu nebo kávu. Prambanan je docela profesionálně řízen, blízko vstupu je informační centrum, kde jsem obdržela mapu celého komplexu. Když jsem mířila blíž k chrámům, vrhlo se na mě několik prodavačů nabízejících cetky nebo slunečníky. Miluju ty jejich argumenty, například že je to moc daleko a bez jejich kýčovitého růžového slunečníku to nemůžu zvládnout.

Komplex zahrnoval několik objektů: nejdůležitější z nich byly hinduistické chrámy Prambanan a buddhistický Sewu a dále se v blízkosti nachází trosky chrámů Bubrah a Lumbung. Celý archeologický park vybízí ke vzpomínce na poslední ničivé zemětřesení, které nechalo v Yogyakartě a okolí velké následky. O této události mi mnoho povídala Deby, protože její bývalý dům jí tenkrát doslova spadl na hlavu a zpřelámal jí nohy i páteř. Dobře se z toho ale dostala, na rozdíl od mnoha jejích sousedů, kteří přišli o život. Archeologický park se z přírodního neštěstí vzpamatovává doposud. Cenné památky jsou ještě teď opravovány, což je důvodem pro to, že se turista nedostane dovnitř těch tří nejzajímavějších chrámů.

Nejdřív jsem došla k tomu nejzajímavějšímu, co je zde k vidění: chrámům Prambanan. Někde jsou zvlášť nazývané jako Candi Loro Janggrang. Největší z nich je zasvěcen Šivovi. Po jeho obou stranách se nachází chrámy jeho kolegů, tedy zasvěcené Brahmovi a Višnuovi. Uvnitř mají své sochy, Šiva sedí na lotosovém květu (což je vlastně buddhistický motiv a naznačuje to hindo-buddhistické přátelství), Buddha se svými čtyřmi tvářemi a Višnu se čtyřma rukama. Na Šivově a Brahmově chrámech je vyrytá Rámájana, zatímco na chrámě zasvěceném Višnuovi je příběh Krishnajána vyprávějící o Krishnovi, Višnuově osmé inkarnaci. Kromě těchto tří nejvýznamnějších památek jsou kolem i malé chrámy: chrám Garuda, v němž byla dřív socha bájného ptáka garudy, Višnuova dopravního prostředku, chrám Nandi ukrývající krávu, na které jezdí Šiva (je to jediná socha, která se dá uvnitř najít) a chrám Hamsa, v němž byl asi dřív dopravní prostředek pro Brahmu, husa. Pak je tam ještě pár menších chrámečků s nejasným významem. Četla jsem v Bářině průvodci, že se v zemi pod těmito chrámy našly nějaké kostry, což vede k domněnkám o lidských obětech.

V areálu Candi Loro Janggrang se dá strávit deset minut tím, že si všechno prolítnete a uděláte pět fotek, nebo celé dny tím, že sledujete každičký detail. A krásných detailů je tam nekonečně… Jako by se roztrhl pytel s turisty, kteří se chtějí se mnou vyfotit. Když udělám dostatek fotek a vynadívám se, vydávám se na cestu k dalším chrámkům. Nejdříve dojdu k Candi Lumbung a Bubrah. Oba jsou trosky buddhistických chrámů. Nedaleko od nich je obrovský chrám Sewu. Je to druhý největší buddhistický chrám na Jávě, zaujímá své místo hned po Borobuduru, který má i světové prvenství. Sice je taky polorozpadlý a plný brigádníků, kteří v tropickém horku „vášnivě“ pracují na opravách, ale zato se před vchody do chrámu nachází zajímavé sochy strážců neboli dvarapalas. Uprostřed komplexu se rozléhá největší chrám a kolem něj je ve čtyř řadách 240 malých svatyní, bohužel jsou to momentálně jenom ruiny.

Všechno podrobně prozkoumám a vracím se zpět. Někteří líní turisté využijí vláčku, který je zaveze na začátek archeologického parku. Já se vracím pěšky po stezkách, taková dálka to zase není. V trávě se něco zaklikatí a zašustí, a tak okamžitě utíkám zpět na pěšinku. Vycházím z parku zpět na silnici, dojdu k autobusové zastávce a jedu z Prambananu na Malioboro, hlavní bulvár Yogyy. V autobuse se mě milá průvodkyně v batikované uniformě zeptala, kam jedu, aby mě potom upozornila, že jsme dorazili do mého cíle. Moc milá péče o cizince:-).

Na Malioboru mě vyzvedne Deby a její synovec, který neumí ani slovo anglicky, a všichni jedeme na Ratu Boko. Zaplatím vstupné 75 tusíc rupií za takzvaný sunset balíček. Jedná se o vstup do komplexu a večeři v restauraci. Deby ani její synovec neplatili nic. Ratu Boko bývalo dřív starověké město, z nějž je restaurována jenom vstupní brána do královského paláce. Zbytek rozsáhlého sídliště už připomíná zříceniny. Je to hezké místo na pozorování západu slunce a fotografování. Po západu slunce se přesuneme do restaurace, ze které je krásný výhled dolů na sopku Merapi, Prambanan, rýžová pole a pár vesniček. V restauraci dostáváme kávu, sušenky a jednoduchou večeři. Zvláštní je, že jídlo dostali i Deby a její synovec, i když nezaplatili ani kačku za vstup. Zajímavé:-). Večer odjíždíme zpět do Yogyakarty, kde se zastavíme v moc pěkné studentské kavárně Momento.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Borobudur

Deby neměla zrovna nic na práci, a proto mi nabídla, že mě zaveze na Borobudur, můj druhý výletní cíl. Dostat se na Borobudur veřejnou dopravou není tak jednoduché jako v případě Prambananu. Protože je při návštěvě Borobuduru nejlepší vyhnout se největší mase turistů, máme v plánu navštívit největší buddhistický chrám na světě až odpoledne. Dopoledne jsem navštívila Taman Sari, neboli vodní palác. Deby mě dovezla až ke vchodu do paláce, který se nachází blízko sultánova sídla Kratonu. Zaplatím 7000 rupií za vstup a 1000 za možnost fotit. Hned u vchodu se mě chce ujmout průvodce, ale odmítám ho, protože chci jít sama. Hlavní atrakcí paláce jsou tři bazény pro sultána, jeho harém a děti. Zrovna v nich ale nebyla voda. K Taman Sari patří také podzemní mešita, ke které jsem nemohla najít cestu. Nakonec jsem litovala, že jsem toho průvodce hned setřásla. Přidávám se tedy ke skupině turistů. Cesta k mešitě není vůbec označená a navíc se musí procházet asi 100 metrů kolem obydlených domů. Nakonec se po pár peripetiích dostávám do tunelu, který nás vede do podzemí. Podzemní mešita byla dříve spojená z vodním palácem, ale chodba se musela zasypat kvůli stabilitě domů.

Vyjdu z Taman Sari a nasednu do jednoho z mnoha becaků připravených pojmout davy unavených turistů. Nejdřív se s řidičem dohodnu na ceně 10 000 rupií a nechám se odvézt do muzea Sonobudoyo. Je to jenom kousek od Taman Sari, ale je to moje poslední možnost vyzkoušet becak, a tak jí chci využít. Vstup do muzea Sonobudoyo stojí 5000 rupií. Hned na začátku odmítnu průvodce, který ke mně mluví stylem, jako bych byla poprvé v Indonésii a nikdy neviděla gamelan nebo nevěděla, že se na Jávě vyrábí loutky. Takový výklad mě nebaví a radši si projdu muzeum sama. Je docela zajímavé, ale hlavně pro toho, kdo ještě v žádném indonéském muzeu nebyl. Jinak se mi zdá docela tradiční – loutky, hudební nástroje, sochy bohů, batika, typické zvyky Bali a Jávy a tak podobně. Celý dojem muzea mi zkazí dotěrný průvodce, který mě na konci mé prohlídky někam vede. To se ukázalo jako obchod s loutkami. No jistě, průvodce pravděpodobně dostává příspěvek od prodavačů, když jim tam zavede turisty. Takovýhle přístup mě pěkně naštve. Ale to je tady normální, Deby mi povídala o řidičích becaků, kteří mají domluveno s prodavači, že od nich dostanou peníze za to, když jim přivezou turisty.

Odpoledne mě Deby vyzvedne na bulváru Malioboro. Ulice je plná prodavačů indonéské batiky, jsou to vážně pěkné kousky, ale zrovna nemám náladu na nakupování a nekonečné smlouvání. Asi po hodině cesty dorazíme do Borobuduru. Deby zaplatí směšné vstupné v podobě pár tisíc rupií, zatímco já dám díky studentské slevě 7 dolarů. Nejdříve si dáme kávu jako welcome drink a potom urazíme asi půl kilometru směrem ke chrámu. Na kopci se tyčí obrovská stavba se čtvercovým půdorysem a velkým zvonem nahoře. Nahoru vedou čtyři schodiště. Na spodních šesti terasách jsou krásné reliéfy znázorňující příběhy z Buddhova života nebo další náboženské či světské motivy. Borobudur vypadá, jako by se už jednou rozpadl na kusy, které byly znovu slepeny k sobě. Asi to tak i bylo, protože Borobudur utrpěl nesčetnými zemětřeseními i výbuchy sopky. Dokonce tu byl i bombovým útok! Od toho dne, kdy v Jakartě vybuchly bomby v hotelích, je Borobudur hlídaný. Na horních třech terasách jsou sochy Buddhů uzavřené ve zvonech. Všechno je to moc zajímavé, z výšky je i pěkný výhled na okolní krajinu. S Deby uděláme tisíce fotek a pomalu se přesouváme zase dolů. Lehneme si na trávu a fotíme Borobudur z dálky. Zase se vyfotím s pár nadšenci, ale když se vytvoří fronta lidí čekající na fotku se mnou, nevím, jestli mám chuť se smát, nebo je seřvat, ať mi dají pokoj:-).Při cestě zpátky se zastavujeme v malém buddhistickém chrámu Mendut. V Yogyakartě zajdeme na večeři do studentské kavárny KPU a potom odjíždíme domů.

Šest měst v jeden den

Byla to velká náhoda, Deby měla v plánu letět do Jakarty v ten samý den jako já, dokonce tím stejným letadlem se společností Air Asia. Dopoledne jsme si zavolaly domů taxík, který nás dovezl na nedaleké yogyakartské letiště. Obě dvě jsme měly velmi výhodnou letenku. Let proběhl dobře, dokonce jsme neměli ani zpoždění. Před domácím terminálem jsme vyhledaly autobus Damri. Damri jezdí z různých míst Jakarty na letiště a zpět. Je tedy několik druhů autobusů podle směru, kterým jedou. Já jsem měla v plánu jet ve směru Lebak Bulus a vystoupit u obchodního domu Pondok Indah. Na zastávce tohoto autobusu byla slečna, která mi včas sdělila, že můj autobus přijel. Autobusy většinou mají na předním okně cedule informující o jejich trase, ale tenhle zrovna neměl. Rozloučila jsem se se svojí úžasnou hostitelkou Deby, která nastoupila na autobus ve směru Gambir, a nasedla do klimatizovaného, pěkného autobusu.

Nejdříve jsme objeli oba další terminály a naskládali další lidi, vůz se hned naplnil. V autobuse jsem zaplatila 20 000 rupií. Cesta do mého cíle byla neskutečně dlouhá a únavná. Pořád jsme byly v nějaké zoufalé a nikdy nekončící zácpě. V Pondok Indah Mall mě vyzvedla autem Sindi a dovezla do Tasyina domu. Tasya den předtím napsala, že mě nemohou v noci dovézt autem na letiště a budu si muset vzít taxi. To se mi moc nelíbilo. Můj odlet byl půl hodiny po půlnoci, nechtělo se mi tedy jet takhle v noci taxíkem, ale co se dalo dělat. Když mi Tasya sdělila důvod, proč mě nemůžou odvést, nevěděla jsem, jestli se jim mám smát nebo být naštvaná. Ten důvod byl, že holky šly do kina. Abyste rozuměli, bohaté jakartské holky mají zakázáno někam chodit, protože rodiče si myslí, že jim všude hrozí nebezpečí. Tohle kino pro ně byla asi výjimečná příležitost jít ven, proto bez ostychu odešly, a já zůstala sama jenom se služkami v jejich obrovském domě. Svůj poslední den v Jakartě jsem si vážně představovala trochu jinak.

Naštěstí brzy přijeli Tasyiny rodiče a odvezli mě na letiště. V noci už nebyly ve městě zácpy, a proto jsme na letiště potřebovali jenom tři čtvrtě hodiny. Během check-in jsem zaplatila taxu v hodnotě 150 000 rupií. Zbytek rupií jsem si vyměnila zpátky na eura. Jinak na letišti proběhlo vše v pořádku. V letadle společnosti Emirates byl skvělý servis v podobě jídla, pití, hudby a filmů. Po sedmi a půl hodinách jsme přistály v Dubaji. Tam proběhla přísná kontrola příručních zavazadel, přičemž mi jedna „milá“ paní vyházela z tašky všechny mé věci a dokonce otevřela i kosmetickou taštičku. Věci jsem si musela zpátky ale naskládat sama. Nojo, proti terorismu se musí tvrdě.

V Mnichově jsem měla pouze hodinu a čtvrt na přesun z terminálu 3 na terminál 2, před kterým zastavuje autobus Student Agency. Jelikož jsem na své zavazadlo musela čekat celou hodinu, měla jsem strach, že mi ujede. Mnichov je ale přece jenom Mnichov a ne Jakarta, vše bylo perfektně označené a přesun na jiný terminál mi trval jenom 10 minut. Cesta autobusem mi vůbec neutíkala, obzvlášť proto, že z okna se nebylo na co dívat. Na silnicích vás neobtěžovali prodavači novin, ve městě bylo čisto a útulno. Všechno bylo moc perfektní… a nudné. Díky tomu, že jsem cestovala na západ a získávala čas, se mi 30. července podařilo být v Jakartě, Dubaji, Mnichově, Praze, Brně a Čáslavicích. Byl to opravdu náročný den… A to je konec mého výletu do tropů.