Putování Indonésií (2.část)

Na Jakartu jsem byla připravená, takže mě první den skoro nic nepřekvapilo. Upřímně, do Jakarty jsem vůbec nechtěla a byla jsem hodně nešťastná, když jsem byla na stáž přiřazena do Jakarty a ne do Yogyakarty. Město mi ale nepřipadalo ani tak ošklivé, jak jsem si myslela, že bude. Minuly jsme pár slumů, kde žijí hromady chudých lidí kolem řeky ve svých domech třeba z lepenky, centrum s mrakodrapy a nejluxusnějšími hotely a při cestě jsem viděla několik obrovských nákupních domů. Zarazilo mě, že na Jakartu téměř nesvítí slunce. Nad městem se totiž valí mraky smogu, přes které není ani slunce vidět. Z letiště jsme jely asi hodinu, cesta se vlekla, protože Jakarta je jedna velká dopravní zácpa a auta jsou většinou nucena jezdit krokem. Auta jezdí rychle většinou jenom na dálnicích, kterých v Jakartě hodně. Za všechny se platí malé mýtné.

Sindi se asi po dvaceti minutách motání se na přecpaném parkovišti podařilo zaparkovat auto u nákupního centra Carefour, kam jsme šly na oběd na údajně nejlepší nudle v Jakartě. Restaurace typu fast foodu byla přecpaná, zapsaly jsme se na waiting list a po chvíli nás číšnice dovedla k našemu stolku. Jídelní lístek byl jenom v indonéštině a nerozuměla jsem ještě ani slovu, byla jsem rozmazlená z Bali, kde je skoro vše i anglicky. Tasya objednala jídlo tím způsobem, že na jídelním lístku zaškrtla položky, které jsme si vybraly, a papír dala číšníkovi. Takhle se v Indonésii většinou objednává. Po chvilce jsme už jedly předkrm v podobě šátečků z těsta namáčených do omáčky, která výjimečně nebyla pálivá. Moje kuřecí nudle s houbami byly moc dobré, jsou podávané se slanou vodou, ve které plave zelenina, v této vodě byly nudle vařeny. Dá se to brát jako polévka nebo pokud se vám zdají nudle suché, můžete si je tím polít. Oběd byl moc dobrý, jenom s čínskými hůlkami jsem si neporozuměla.

Po obědě jsem si koupila nové boty vhodné pro nošení na univerzitu. Na kampusu se musí nosit sukně pod kolena nebo kalhoty, ale ne džíny, halenka s límečkem a uzavřené boty – lodičky nebo baleríny. To mi ovšem Tasya prozradila, až když jsem byla na Bali, tedy jsem na to nebyla vůbec připravená. Po chvíli jsem si koupila bílé botky za 200 000 rupií, je to vůbec to nejdražší, co jsem si v Indonésii koupila:-). Když jsme tak procházely obrovským obchodním domem, něco mi tu nehrálo: obchoďák je příliš velký a je v něm příliš mnoho lidí… nemají být Indonésané spíš chudí na to, aby si mohli dovolit nakupovat v obchoďácích? A potom jsem pochopila, že obchodní domy jsou způsob, jak bohatí Indonésané tráví veškerý svůj volný čas, a moc jsem si přála, abych v Jakartě měla o víkendech na práci i něco jiného, než je návštěva obchoďáků. Při pohledu na moje nové kamarádky, které se evidentně v obchodních domech cítí jako doma, mě přepadly chmurné myšlenky o tom, že v Jakartě nepotkám nikoho, s kým si budu rozumět, a budu tu sama, zavřená ve nekonečném městě, kde se nedá volně pohybovat. Kéž bych byla bývala dostala místo na univerzitě v Yogyakartě, městě batiky a turistů.

Tasyin dům se nachází v luxusní vilové čtvrti v jižní části Jakarty nedaleko obchodního domu Pondok Indah, což v překladu znamená „Krásný dům“. Tak nádherné domy jako v této čtvrti jsem ještě v životě neviděla. Když jsem nesměle vstoupila do Tasyina domova, nestačila jsem zírat. Znáte to, jak v každém obýváku nesmí chybět gauč… tak v tomto obrovském obývacím pokoji se nacházelo pět gaučů připravených pojmout celou velkou rodinu, která přijde na návštěvu. V domě bylo asi dvacet lidí, všichni byli Tasyini příbuzní, někteří ale jenom na návštěvě. Byla jsem ubytovaná v pokoji pro hosty, měla jsem k dispozici vlastní koupelnu se sprchou a splachovacím záchodem a dokonce i vlastní notebook s internetem. Wifi byla po celém domě.
Tasyini rodiče a sestra byli neuvěřitelně pohostinní a milí a uměli dobře anglicky. Všichni byli vzdělaní, otec anesteziolog, matka zubařka momentálně pracující na ministerstvu zdravotnictví a sestra architektka. Jejich dům pořád plný lidí, ať už to byli příbuzní, služky, přátelé nebo učitelé koránu :-).

V pondělí jsme odjížděli v šest hodin ráno. Sice škola začínala až v osm hodin a z domu Tasyi je to za normálních okolností jenom 35 minut, ale… tohle je Jakarta. Kampus lékařské fakulty se nachází v centrální Jakartě v oblasti Salemba. Na hlavní budově fakulty jde vidět, že byla založena Holanďany, vypadá, jakoby byla postavena v neoklasicistním stylu v Evropě. Když se Sindi podaří zaparkovat auto, čekáme na Narishu, v jejímž domě budu bydlet přes týden. Narisha přijela v obrovském autě, které ale neřídila. Dovezl ji na univerzitu její řidič, který ihned poslušně odnesl do auta moje dvě tašky. Narisha mě dovedla na oddělení molekulární biologie, kde jsem začala svoji stáž. Moje vedoucí byla doktorka Anita a v její laboratoři byl tým opravdu milých a ochotných lidí. O mé stáži si můžete přečíst více ve zvláštním článku. Každý všední den nás vyzvednul Narishin řidič a dovezl domů. Cesta trvala většinou něco přes hodinu, jednou jsme ale trhli rekord téměř dvě a půl hodiny. Narishin dům se nenacházel v tak luxusní čtvrti jako Tasyin, projížděli jsme i ulicemi, ve kterých žijí normální obyvatelé Jakarty, tedy chudinskými a špinavými. Narishin dům byl stejně tak krásný a velký jako Tasyin. Zase jsem měla svůj pokoj, v obýváku bylo alespoň pět gaučů. Personál tvořila jedna služka, sluha, řidič a teta. Ačkoli to byla sestra hlavy rodiny, v domě vařila a dokonce jedla společně s personálem a ne s námi u stolu. Před mým pokojem byl gauč se stolkem, na kterém pro mě byly neustále doplňovány zásoby vody v plastových lahvích a sušenek.

Třikrát denně rýže

V obou indonéských rodinách bylo na stole vždycky spousta jídla, které služky připravovaly téměř celý den a dávaly je na stůl pod proutěný koš. Co se týká jídla, Indonésané jsou schopní jíst třikrát denně různě upravenou rýži, samozřejmě pěkně ostrou. Já jsem snídala ale poevropsku jogurty nebo chleba s burákovým máslem nebo nutelou. Jogurty nejsou zrovna často k vidění v indonéské ledničce a spousta lidí ani neví, co to je. Sýry tam taky nejsou a chleba jenom toustový. Přišlo mi, že Indonésané nerozlišují mezi snídaní, obědem a večeří jako my, jsou například schopní si dát k snídani v šest hodin ráno smažené kuře s rýží nebo smažené kuřecí nugety s hranolky (ne že by zrovna tohle jídlo bylo nějak typické, ale stalo se mi, že jsem tohle snídala). V Indonésii jedí často vejce a různé vaječné omelety se zeleninou. Mezi typické pokrmy patřilo soto – polévka ze zeleniny a kuřecího masa, dále bakso – někdo to připodobňuje k polévce s knedlíčky, já bych ale spíš řekla, že je to polévka s knedlíky, tedy s velkými koulemi z mletého masa, hovězího, kuřecího, někdy i rybího. Někdo si do téhle polévky přidává různé nudle a sladkou sójovou omáčku. Taky jsme často měli kuřecí maso na špejli ve sladké arašídové omáčce. Oblíbené je tofu.

Každá oblast má svoje typické jídlo, jedla jsem mnoho věcí, u kterých mi bylo řečeno, že tohle jídlo je typické pro tu a tu oblast, ze které dotyčný pocházel (obyvatel Jakarty, to je většinou přistěhovalec z různých koutů Indonésie). Například pro Yogyakartu je typické, že je jídlo sladké, i když se jedná o maso. Jídlo se nepodávalo v chodech, ale na stolech bylo většinou několik druhů jídla a každý si vzal, co chtěl. Já byla nucená si občas i brát to, co nechci, protože v Indonésii to patří tak nějak k „povinnostem“ hosta. Matka, i když v bohatých rodinách nevaří, má pozici domácí paničky, je vždycky krásně upravená a připravená starat se co nejlépe o hosty. Jestli bych měla říct jednu vlastnost typickou pro Indonésany, které jsem potkala, byla by to pohostinnost.
Na stole většinou nechyběly různé placičky, třeba kukuřičné, rýžové nebo sójové. Co bylo zvláštní, v Indonésii se hodně jedly různé suché krekry z mouky a ryb. V indonéské kuchyni se ale vyskytuje několik pěkně nechutných jídel, jako například krekry z hovězí kůže nebo sušená kuřecí střeva, popřípadě kuřecí střeva na špejli. Docela mě udivilo, že i bohatí a dost nóbl Indonésané nemají problém kupovat jídlo v pouličních stáncích. Oblíbené pochoutky ze stánků je smažené všelicos, například banány a další ovoce nebo smažené nudle v těstíčku. Ani bohatým lidem nedělá problémy jíst na ulici v (na naše poměry) celkem špinavých zařízeních.
Většina obyvatel na Jávě jsou muslimové, tedy nejedí vepřové, proto je na jejich stole hodně kuřecího a hovězího masa a ryb. Zato na Bali patří mezi typická jídla grilované sele. V Jakartě se lidé dožívají zhruba 60 let, protože mají hrozný životní styl. Nevyhýbají se fast foodu, nechodí pěšky a do toho všeho to obrovské znečištění vzduchu. Navíc jízda autem v Jakartě vážně nepřispívá k duševní pohodě.

Volný čas v Jakartě

Nejdříve to sice vypadalo, že se v Jakartě nedá nic kloudného dělat, nakonec jsem ale zjistila, že to není pravda. První výlet jsem podnikla s Narishou a jejím bratrem Agamem v den voleb indonéského prezidenta. Celá Indonésie měla ten den volno od školy a od práce. Nedaleko od jejich domu (nedaleko je asi půl hodiny cesty) se nachází park Taman Mini Indonesia Indah. V překladu to znamená Krásný miniaturní park Indonésie. Jedná se o moc zajímavou věc, kterou nechala vybudoval manželka prezidenta Suharta. Park je taková prezentace všech ostrovů Indonésie, Bali, Sumatry, Bornena, Sulawesi, ale i těch menších a méně známých(Indonésie má prý více než 17 000 ostrovů). Nejdříve jsme navštívili Muzeum Indonésie. Jako všechna muzea na Jávě bylo i tohle neuvěřitelně levné. Uvnitř bylo pár zajímavých věcí, například byly vidět tradiční kostýmy pro jednotlivé oblasti Jávy i jiných ostrovů v Indonésii. Narisha mi v této velké sbírce ukazovala kostým, který má doma. Je z oblasti, ze které pochází její otec (mimochodem, v Indonésii vládne ještě tvrdě patriarchát). Je zapotřebí dodat, že Indonésané svoje tradiční oblečení při slavnostních rodinných příležitostech opravdu nosí. Svatební šaty byly zajímavé. Neexistuje žádné univerzální pravidlo jako u nás, že nevěsta má být v bílém. Každá nevěsta má svůj vlastní kroj podle toho, do jaké oblasti patří její rodina. V muzeu bylo více zajímavých věcí, například ukázky batiky, která je typická pro Yogyakartu.

V parku jsou dále k vidění domy typické pro jednotlivé kultury, navštívila jsem například kalimantanský dům, který byl na vysokých dřevěných pilířích a šlo se do něj po žebříku. To je obrana proti nevítaných návštěvníkům, tygrům. Domy na různých ostrovech se velmi liší ve výzdobě, která je většinou bohatá a pestrá. Uprostřed parku je trochu špinavé jezírko, ve kterém jsou malé ostrůvky znázorňující ostrovy Indonésie. Nejlépe je tato zajímavost vidět z kabinkové lanovky. Fronta na lanovku byla sice dlouhá, ale opravdu se to vyplatilo. Nevzpomínám si už přesně na cenu, lanovka byla nejdražší atrakcí, kterou jsme navštívili. Myslím, že stála tak 20-30 000. Díky lanovce jsme pozorovali všechny atrakce parku z ptačí perspektivy, Taman Mini je opravdu veliký komplex. Udělali jsme kolečko a vystoupili zase tam, kde jsme nasedali.
V parku se nachází mnoho muzeí. Do všech se platí vstup zvlášť, ale většinou se vstupy pohybují do 10 000 rupií. Navštívili jsme Technologické muzeum, které bylo úžasně interaktivní a zábavné, ale mělo jen jednu chybu – popisky vysvětlující, proč se děje ten který jev, bylo jenom v indonéštině. V muzeu například byla harfa bez strun. Když se člověk dotýká vnitřku, kde je magnetické??? pole, jsou vydávány zvuky, jako bychom hráli na skutečnou harfu.
Také jsme navštívili pavilon Komodo, protože jsem chtěla vidět skutečného živého komodského draka. Vypadá opravdu zajímavě.
V Taman Mini se také nachází různé zmenšeniny zajímavých objektů z Indonésie, například zmenšenina Borobuduru a Prambananu nebo Kratonu – sultánova paláce z Yogyakarty. V parku je toho opravdu dost, strávili jsme tam mnoho času a neviděli jsme ani desetinu z toho, co tenhle zábavný i naučný komplex nabízí.

Monas a cesta autobusem

Dalším turistickým lákadlem Jakarty je Monas, neboli Národní monument. Na tenhle výlet jsem se vypravila s Tulusem, kterého jsem potkala, protože je člen CIMSA (indonéská obdoba IFMSA). Z laboratoře jsem odešla o hodinu dříve a s Tulusem se setkala na basketbalovém hřišti na kampusu. Do centra města jsme jeli autobusem, před fakultou byla stanice Salemba autobusové linky TransJakarta. Ještěže jsem se na tenhle výlet vypravila s klukem, protože medičky, které jsem poznala, by ani nevěděly, jak autobusem jet. TransJakarta je jediná slušná autobusové linka v Jakartě. Má speciálně vyhrazenou část silnice, kam nesmí auta, aby se autobus mohl vyhnout dopravním zácpám. Auta ale občas neposlouchají a lezou autobusům do cesty, takže se ani TransJakarta zácpám nevyhne. TransJakarta je klimatizovaný autobus, jízdenka stojí 3500 rupií. Koupí se uvnitř autobusové zastávky buď v podobě papírové jízdenky, která se odevzdá hlídači, nebo v podobě karty, která se vhodí do mašiny, a ta vás pustí. TransJakarta byla neuvěřitelně přecpaná, dostali jsme se až do druhého autobusu. Na Salembě zastavuje více linek, autobusy se od sebe dají rozlišit pomocí čísel, která NĚKDY mají, barev (každá linka má svoji barvu) nebo je možné se zeptat přímo v autobuse. V každém autobuse je minimálně jeden asistent, který hlásí, do jaké jsme dorazili stanice (v případě, že tam nefunguje automatické oznamování univerzálním hlasem, jako je to v Praze, ani se názvy stanic nezobrazují na monitoru v přední části autobusu). Po chvíli čekání jsme nastoupili do autobusu a po pár stanicích přestoupili ve stanici Central Senen.

Tato stanice byla příšerně přecpaná. Brzy jsme dorazili na zastávku Gambir, kde je hlavní vlakové nádraží. Chtěla jsem tam totiž zjistit, kolik stojí vlaková jízdenka z Malangu do Yogykarty (o této cestě později). Před přepážkou, kde se kupovaly jízdenky a kde by snad bylo možné se někoho dotázat, byla velká fronta především turistů. Nechtělo se nám ale čekat, proto jsme odešli s tím, že Tulus mi to zjistí po telefonu (cenu i název vlaku opravdu zjistil, ale cena byla nakonec úplně jiná). Blízko Gambiru byl hojně navštěvovaný Monas, cíl naší cesty. Z nádraží jsme k němu šli pěšky, byl to opravdu jen kousek, ale Tulus hned po chvilce umíral teplem. Indonésané totiž nejsou zvyklí chodit pěšky, protože se vyhýbají teplu, jak jenom můžou. Ode mě se nedočkal podobné zbabělé reakce na tropické horko, a proto jsme pokračovali pěšky dál. Monas se nachází na náměstí Merdeka a je to 137 vysoký „obelisk“ se zlatým plamenem na vrcholu. Je to symbol nezávislosti Indonésanů, začal se stavět za prvního prezidenta Sukarna. Tomuto monumentu se říká Sukarnova poslední erekce:-).

Vstup do Monasu je levný, dokonce nám dali studentskou slevu. Lístky se kupují v podzemí, kam se musí sestoupit po schodech, potom se pokračuje tunelem zpět do parku. Nahoru se jezdí výtahem, do kterého se vejde jenom 11 lidí, proto je fronta opravdu velká. Nicméně se vyplatí počkat, protože shora je výhled na celou Jakartu. Pokud není návštěvník Jakarty seznámen s tím, co je Jakarta za město, musí být určitě zklamán. Většina turistů, kteří navštívili Jakartu, ji nesmírně kritizují. Myslím si ale, že je to pro to, že tito lidé měli jenom představy, zatímco jim chyběli informace. A za druhé, Jakarta je pro většinu turistů první destinací v Indonésii, takže lidé prožívají kulturní šok právě v tomhle městě a do ostatním míst už přijedou aklimatizovaní, a proto jim přijdou lepší než Jakarta. Já jsem si svůj kulturní šok zažila v Kutě. Od Jakarty jsem nic nečekala, a proto mě příjemně překvapila. Z vrcholu Monasu jde vidět i moře, ale hlavní pozornost si zaslouží jakartské mrakodrapy. Okolí Monasu je celkem pěkné. Parčík je docela udržovaný a v bezprostřední blízkosti od monumentu lze najít Národní knihovnu, Národní muzeum, sídlo prezidenta přezdívané Bílý dům a podobné objekty. Z vrcholu jsme se nechali svést výtahem, který ale nejezdí úplně dolů. Prohlédli jsme si město z další vyhlídky na Monasu a potom sešli poslední schody.

Dále jsme měli namířeno do největší mešity v jihovýchodní Asii, Masjig Istiqlal. Tato mešita rovněž připomíná vyhlášení nezávislosti, tentokrát na Holanďanech. Indonésie je svobodnou zemí od konce druhé světové války, když skončila japonská nadvláda. Po roce 1945 ale do Indonésie zase přišli Holanďané, kteří byli poraženi o 4 roky později. Tato mešita je postavena ve stylu, kterým jsou Indonésané vskutku ohromeni, mně teda ale připomínal socialistickou architekturu. Architektem této mešity byl křesťan, což dokazuje, jak v Indonésii působí všechna světová náboženství vedle sebe v míru. Já jsem se do mešity chtěla podívat v turistického zájmu, Tulus hlavně proto, že se musel modlit a ubýval mu čas, který mají muslimové vymezený na svou modlitbu. Celkem dlouho jsme bloudili, než jsme našli vchod dovnitř. Vypadalo to, že hlavní vchod byl uzavřený. Protože už byl Tulus nervózní, že změšká svůj čas na modlitbu, utíkali jsme najít zadní vchod. Podařilo se. Vešli jsme dovnitř a naše cesty se rozešly. Tulus doslova upaloval doleva za ostatními muži, aby stihnul rituální očistu před modlitbou (která je docela vtipná v tom, že si musí čistit nos i uši) a já byla odkázaná na průvodce, který mě nejdřív zavedl do kanceláře, kde jsem musela nechat boty a vyplnit údaje o sobě. Potom mě doprovodil přes ženskou část až do hlavního sálu mešity, kde se muslimové modlí. Na něm není téměř nic vidět. Je to obrovská místnost se sloupy s velikým kobercem, na kterém se modlí lidé. Klečí a občas se hlavou dotýkají země. Průvodce mi řekl několik informací a až jsem se dostatečně vynadívala, dovedl mě ještě na nádvoří, ze kterého byl vidět minaret. Věž, která slouží na svolávání věřících do mešity, je to zároveň informování o tom, že je čas se modlit. Nejlepší je, když každý den o půl páté ráno začne tohle hulákání, to se potom člověk pěkně vyspí:-). Průvodce mě potom odvedl zpět do kanceláře, kde jsem si mohla vzít zase boty a dát dobrovolný příspěvek. Dala jsem mu 15 000 rupií, tvářil se sice trochu uraženě, protože se mu to zdalo málo, ale to je jeho problém.

Naproti mešitě je krásná katedrála. Také jeden z důkazů toho, jak jsou Indonésané nábožensky tolerantní. Když jsme vyšli z mešity, začalo se smrákat. Já jsem měla v plánu sednout na autobus a jet do domu Tasyi, Tulusovi se ale nechtělo zase (!) jít pěšky až na autobusovou zastávku, a proto jsme si stopli taxíka. Nechala jsem se dovézt na autobusovou zastávku Harmoni, která byla nedaleko.
Na internetu jsem nastudovala plán TransJakarty a zjistila, že tak jako tak musím vždy přestoupit na Harmoni, odkud jede přímý spoj číslo 8 na stanici Pondok Indah Mall. Ale ouha. Ukázalo se, že na internetu nebyl aktuální plán TransJakarty. Evidentně z Harmoni nic na Pondok Indah přímo nejelo. Pracovník na autobusové zastávce mi lámanou angličtinou sdělil, kam mám z Harmoni jet a kde mám přestoupit. Třikrát jsem po něm názvy stanic zopakovala, ale potom jsem je stejně zapomněla. Ve stanici nebyla žádná mapa, žádný plán, nic… Potom jsem zahlédla spásnou ceduli Kali Deres a uvědomila si, že je to jedno z těch míst, které pán zmínil. Došlo mi tedy, že mám jet ve směru Kali Deres a potom někde přestoupit na přímý spoj jedoucí na Pondok Indah. Kde mám přestoupit, už jsem nevěděla, ale doufala jsem, že až uslyším tenhle pojem v autobuse, vzpomenu si. Přišlo mi, že na autobus čekám celou věčnost. Zastávka byla zaplněná k prasknutí, že jsem si nemohla nevzpomenout na sardinky v konzervě. Hlavou mi proběhla myšlenka, že jestli dnes ve zdraví dorazím domů, už nikdy nepojedu v Jakartě autobusem a jestli se mi podaří dorazit někdy zase do České republiky, zůstanu už sedět doma na zadku a už mě nikdy nenapadne jet do takhle debilní země:-).

Vždycky když přijel nějaký autobus, nahrnulo se do něj víc lidí, než bych byla schopná uvěřit, že se tam vejde. Fronta se rychle posunovala a já se dostala až k terminálu a přijel autobus. Dvakrát jsem si ověřila, že je to ta správná linka. Autobusový asistent už ale dovnitř lidi nepouštěl, z nějakého důvodu mě ale naznačil, že můžu dovnitř. (Pozitivní diskriminace.) Překročila jsem asi půlmetrovou propast a nastoupila do autobusu. Abyste rozuměli – zastávky TransJakarty jsou uzavřené a jsou několik metrů nad zemí. V každé boudě je několik dveří, které se otevřou, když přijede autobus. Lidé nastupují ze zastávky přímo do autobusu, ale protože autobusy nikdy nezastaví přesně u zastávky, je mezi boudou a busem klidně půlmetrová vzdálenost. Naštěstí u dveří je vždy někdo, kdo je připraven přidržovat děti, popřípadě turisty, kteří na tohle nejsou zvyklí. Uvnitř autobusu jsem se zeptala asistenta, kde mám přestoupit, když chci jet na Pondok Indah. Takhle složitou otázku jsem mu samozřejmě nepoužila, moje věta vypadala asi takhle: „Me – Pondok Indah – where – change?“ Ani tohle nezabralo, protože mladík neuměl anglicky. Naštěstí jsou Indonésané hodně ochotní a vedle mě stojící pán překládal naši konverzaci. Zase pozitivní příklad toho, že je dobré být běloch a být takhle nápadný. Každý si mě všimne a každý mi chce pomoci. Když mi autobusový asistent řekl název zastávky, kde mám přestoupit, myslela jsem, že asi omdlím, protože tohle rozhodně nebyla ta stanice, o které mluvil pán na zastávce v Harmoni.

Už byla tma jako v pytli, což mi na náladě nepřispělo. Autobus jel pomalu, protože ho brzdila blbá auta. Na silnici byly miliardy vozidel a já netušila, kde jsem, a jenom dumala, jestli mám vůbec dostatek peněz na to, abych zaplatila taxík z tohohle místa na Pondok Indah Dua. Vážně jsem uvažovala o tom, že je možné, že se dneska nedostanu domů.

Asistent autobusu si najednou uvědomil, že se spletl a řekl mi špatnou informaci. Když jsme byli na zastávce, ve které mám skutečně přestupovat (pán na Harmoni mi to řekl správně), včas mě upozornil a já jsem vystoupila. Na zastávce jsem potkala starou paní obarvenou na blond, která uměla dobře anglicky, protože pracovala v USA. Shodou okolností jela stejnou linkou jako já. Po celou cestu jsme si spolu povídaly, ukazovala mi fotky svého domu na Sulawesi a podobně. Cesta na Pondok Indah Dua trvala asi ještě hodinu, během které mi dvakrát volala ustaraná Tasya, aby zjistila, kde jsem. Tasya ale autobusem nejezdí, protože to bohaté holky nedělají, proto si ani nemohla udělat obrázek, jak daleko jsem od jejich domu. Díky paní ze Sulawesi proběhla moje další cesta v klidu. Vystoupila jsem u obchodního domu Pondok Indah, odkud mě vyzvedla Tasyina rodina, protože byli zrovna na nákupech. Ještě jsme se stavili v KFC pro večeři a za chvíli byli doma. Nedovede si představit, jak mi smažené kuřecí stehýnko s rýží chutnalo.

Bombové útoky

V pátek 17. července vybuchly dvě bomby v luxusních hotelem v Jakartě. Bylo to asi 3 kilometry od lékařské fakulty na Salembě, kde jsem se zrovna nacházela. Nespustila se taková vlna paniky, kterou bych očekávala. Nutno podotknou, že v Indonésii jsou na teroristické útoky bohužel tak nějak zvyklí. Právě ten den, kdy se to stalo, jsem měla jet výjimečně do Tasyina domů autobusem. Normálně jsem jezdila autem s Tasyinými kamarádkami, ale Tasya výjimečně zůstala doma a nešla na univerzitu. Cesta autobusem tentokrát proběhla docela dobře, čekalo mě jenom jedno překvapení. Na Salembu jezdí dvě autobusové linky. Raději jsem se zeptala na zastávce, kudy mám jet, a protože tam byl nalepený dokonce plánek, přesvědčila jsem se o tom, že mám jet ve směru Ancol a přestoupit na Central Senen.

Nastoupila jsem tedy do autobusu ve směru Ancol (to je zábavní park u moře) a měla nastražené uši, abych slyšela názvy zastávek. Jízda byla v pohodě, autobus nebyl nacpaný a byl samozřejmě klimatizovaný. Vtipné bylo, že jsem dojela až na poslední stanici Ancol, aniž bychom projeli stanicí Central Senen. Zeptala jsem se tedy asistentů v autobuse a dozvěděla jsem se, že jsem měla jet dlouhým autobusem. Krátké autobusy totiž nejedou celou trasu. Pěkně debilní pravidlo, obzvlášť, když mi to nikdo na nádraží neřekl. No nic. Musela jsem si koupit ještě jednu jízdenku a byla jsem ochotně odvedena k dlouhému autobusu. Jela jsem celou trasu zpátky a vystoupila na Central Senen. Průvodce v autobusu dostal asi instrukce od toho, který mě k autobusu dovedl, protože aniž bych mu řekla, kam jedu, laskavě mě upozorňoval, že za chvíli dorazíme do Central Senen a že mám přestoupit. Pak mě ještě sledoval, jestli se mi podařilo zařadit se do správné fronty během přestupu. Jela jsem dále ve směru Harmoni. Tato stanice byla zase příšerně nacpaná, ale s tím jsem naštěstí počítala. Už mi vůbec nepřišlo složité cestovat autobusem, nakonec mi připadalo, že na zastávkách jsou dobře vyznačené směry, kam jedou autobusy. Při přestupu už není potřeba kupovat další jízdenku.

Na zastávce Harmoni jsem se zorientovala podle cedulí a nastoupila do vozidla ve směru Block M. Doma mi totiž poradili, abych nejezdila na Pondok Indah Mall, ale na Block M a odtud si vzala taxíka domů, protože tím ušetřím spoustu času. Vystoupila jsem na předposlední stanici u velké mešity, u níž jsem čekala na taxíka. Doma mě nabádali, abych jezdila pouze taxíkem patřící do skupiny Blue Bird, protože ostatní mohou být nebezpečné (ovšem co si myslí bohatá indonéská rodina o nebezpečí, se neukázalo jako směrodatné). Bohužel všechny Blue Birdy jako naschvál jely v opačném pruhu, než jsem stála já. Zastavil mi zelený taxík.

Cesta domů byla hrozná, protože jsme se celou dobu prodírali zacpanými ulicemi, připadalo mi to jako věčnost, navíc jsem byla pěkně nervózní z toho, že taxametru je jedno, jestli jedeme, nebo stojíme, a statečně tam přibývala čísla. Taxikáři se podařilo dojet k Pondok Indah Mall, ale netušil, kam mě má zavést. Nějak jsem nebyla schopná ho navigovat z toho směru, kterým jsme přijeli. Taxikář zastavil a zeptal se kolemstojících zevlounů na cestu. Byl z toho taky pěkně nervózní, že nezná cestu. Nakonec dorazil do ulice, která zněla podobně jako ulice, na které bydlím. Myslel si, že jsme v cíli, ale nebyli jsme.

Znovu vystoupil z auta a ptal se na cestu, hodnota na taxametru přitom zase statečně stoupala. Nakonec jsme se nějakým zázrakem přece jenom dostali tam, kam jsem potřebovala. Platila jsem 30 000 rupií. Nechala jsem si zastavit asi dvacet metrů před naším domem, aby Tasyina máma nemohla vidět z okna, čím jsem přijela. Totiž skutečnost, že dnes byly bombové útoky a já byla blízko, jí celkem otřásla. Navíc jsem musela jet autobusem, což ona považuje za neskutečně nebezpečnou věc. Celý den jsem dostávala ustrašené smsky. A kdyby zjistila, že jsem nejela taxíkem Blue Bird, ale něčím jiným, asi by dostala infarkt.

Pro mě osobně byl autobus TransJakarta stokrát lepší než taxíky nebo bajaje. Bajaj je maličké motorové vozdilo sloužící jako taxík, se dvěma předními a jedním zadním kolem pro dva, maximálně tři lidi. Řidiči bývají většinou staří, kouří a neumějí anglicky. Na první pohled jde vidět, že bajaje nejsou kamarádi životního prostředí a hezky zasmraďují a znečišťují ulice. Bajajem jsem jela jenom jednou, když jsme s doktorkou Anitou a několika dalšími kolegyněmi jely na oběd. Doktorka Anita má evidentně ráda tradiční indonéské věci, protože i lokál, který vybrala, nenesl stopy po globalizaci.

Nejvíce mě naštvala cesta taxíkem z kina Senayan City domů. Do kina mě hodili autem Tasyiny rodiče, trvalo to z domu asi čtvrt hodiny. Šla jsem totiž na nového Harryho Pottera s kamarádkou, kterou jsem poznala přes CouchSurfing a dlouho jsem si s ní dopisovala. Jmenuje se Elsa a na rozdíl od většiny Indonésanek zná celkem dobře Evropu. Studovala v Itálii a navštívila spoustu evropských metropolí včetně Prahy, ze které byla naprosto unešená. Po dobrém filmu, obědě ve Wendy´s (to je něco jako McDonald) a zmrzlině mě čekala cesta zpět. Ta zrovna příjemná nebyla. Jela jsem sice taxíkem Blue Bird, ale bylo to mnohem horší než minule s jinou společností. Opakoval se celkem stejný příběh. Taxikář našel Pondok Indah Mall, ale nevěděl jak dál. Dvakrát nebo třikrát zastavil, aby se zeptal na cestu. Jenomže oproti minulému taxikáři, který byl celý nervózní z toho, že nezná cestu, byl tenhle celkem v klídku a LOUDAL SE ke kolem stojícím lidem, aby se jich zeptal na cestu, a slimáčí rychlostí šel zase zpět k autu, zatímco uvnitř na taxametru nabíhaly rupie. Story zminula se opakovala a řidič mě opět dovezl na špatnou ulici, která jenom podobně zněla jako naše ulice. To už jsem ale byla naštvaná, vrazila jsem mu (velmi nerada!) 50 000 rupií, které tam naskákaly kvůli jeho blbosti, a došla domů pěšky. Beztak to bylo rychlejší než s tímhle taxikářem. Místo toho, aby přiznal, jak je neschopný, se tvářil uraženě.

Kota – staré město

Když jsem se dozvěděla, že Jakarta má staré město, byla jsem z toho v šoku. Nemyslela jsem si, že je zde k obdivování něco jiného než mrakodrapy. Ale skutečně, ve starém městě nazývaném jednoduše Kota je hodně věcí k obdivování. Na tenhle výlet jsem jela s dvěma kamarády z CIMSA, s Abim a Dinou. Abi a jeho řidič (Abi patří také k neřidičům) mě vyzvednuli ráno doma. Protože Abi nesnídal, koupil si ve stánku tradiční snídani v podobě smaženého kuřete s rýží a krekry:-). Gentlemansky mi koupil to samé, já už jsem naštěstí doma posnídala svoji typickou snídani – jogurt s kornflejksy a chleba. Jídlo od Abiho se mi nepodařilo sníst, a tak kuřátko ode mě druhý den dostalo koťátko, které se ochomýtalo v naší ulici. Zanedlouho jsme přejeli z jižní Jakarty do centra a dále do severní Jakarty, kde se Kota nachází. Není to daleko od centra, navíc jsme se nemuseli potýkat s mnoha dopravními zácpami. Nevím, jestli je to tím, že se den předtím staly teroristické útoky a lidé raději zůstávají v bezpečí doma, nebo tím, že tento víkend byl prodloužený (v pondělí byl muslimský svátek, a proto se zase nešlo do práce ani do školy) a lidé odjeli z Jakarty ke svým rodinám v jiných částech Jávy.

Dostat se do Koty veřejnou dopravou je velmi snadné. Nachází se tam vlakové nádraží, před kterým je zastávka TransJakarty. Kota je tradiční část Jakarty postavená Holanďany. Když si odmyslíte horko a špínu, můžete si tu připadat jako v Holandsku. Jakarta vzkvétající pod nadvládou Holanďanů se kdysi jmenovala Batavia. Jméno Jakarty pochází až z doby nadvlády Japonců ve 20. století, ale předtím, než přišli Holanďané, se město jmenovalo Jayakarta. Název Batavia provází Kotu na několika místech. Tak například předražená kavárna Batavia se nachází na náměstí Batavia. Na tomto náměstí jsou dokonce zaparkovaná jízdní kola, přesně jako v pravém Holandsku. Nejdřív jsme navštívili krásnou budovu v evropském stylu, která dříve sloužila jako radnice a sídlo velitele Holandské východoindické společnosti. Teď funguje jako Museum Fatahillah, muzeum historie Jakarty. Uvnitř to nebylo špatné, navíc vstupné po studentské slevě dělalo jenom 1000 nebo 2000 rupií.

Potom jsme navštívili nedaleké muzeum loutek – Wayang Museum. Bylo stejně tak levné a docela zajímavé. Jávanské loutky mají typický styl a charakter a podle mě vypadají trochu strašidelně. Potom jsme se šli projít kolem řeky, respektive kolem takového grachtu. Celkem pěkné, akorát řeka je plná bordelu, což je pro Jakartu normální. Někde jsem četla, že Holanďané se snažili z Jakarty udělat druhý Amsterdam a vybudovali zde mnoho grachtů. Následek toho byl, že se tam přemnožili komáři a lidé pomřeli na malárii. Pro jistotu grachty zase zahrabali.:-) Přes řeku je postavený zajímavý padací most. Potom se vzdálíme od řeky a chceme si prohlédnout Muzeum banky Indonésie. Toto muzeum je ale zrovna zavřené, jdeme tedy do vedlejšího Muzea banky Mandiri. Tato banka funguje dodnes a je to asi největší indonéská banka, byla samozřejmě založena Holanďany. Uvnitř je to docela zajímavé. Vstup je zdarma a dá se tam vidět pár věcí, například se dá procházet sklepními prostorami, kde byly dřív sejfy. Docela mě to v bance bavilo, protože tam byla evropská atmosféra. Obě banky se nachází přesně naproti železniční stanici Kota.

Potom jsme vyhledali Abiho řidiče a nechali se zavést do starého přístavu Sunda Kelapa. Prošli jsme se přístavem, který býval kdysi jedním z nejdůležitějších dopravních uzlů v jihovýchodní Asii. Dnes už jenom podívaná pro turisty, možná zavzpomínání si na hodně staré časy, protože moc materiálu se už po lodní dopravě nepřeváží. Kdysi tímto přístavem prošlo veškeré koření transportované do Evropy. V Kotě se toho dá vidět ještě mnohem víc, ale například na tradiční rybí trh bych si netroufla. Jednou jsem byla na typickém vídeňském bleším trhu a přišel mi docela špinavý. Od té doby nejsem fanoušek žádných tradičních trhů a nedovedu si představit tu špínu na trhu v Kotě.

My tři jsme už byli hladoví a nechali jsme se odvézt do restaurace na mie goreng a potom na zmrzlinu do italské cukrárny Ragusa. Údajně to měla být nejlepší zmrzlina v Jakartě, ale moc mi teda nechutnala. Do italské zmrzliny měla hodně daleko jak svojí konzistencí, tak i tím, že nám ji naservírovali jako kopečky a ne z lopatky, jak se to normálně s dobrou zmrzkou dělá. Byla docela drahá, za misku zmrzliny jsme dali 18 000 rupií. Cukrárna je totiž položena v centru města nedaleko Monasu a má docela dobrého zpěváka.

Víkendové aktivity jakartské paničky

Kromě toho, že jsem v Jakartě podnikla několik zajímavých výletů, jsem rovněž zkusila aktivity těch nóbl obyvatel metropole. Takže zaprvé: nakupování. V Jakartě je na každém rohu nákupní centrum, takže o možnosti nakupování není nouze. Každé obchodní centrum je střežené jako prevence proti teroristům. Než vás do nákupního centra pustí, prohledají vaše tašky. Jakarta je samozřejmě nejdražší město Jávy, takže někdy jsou ceny jen o málo nižší, než jaké by byly v České republice. S Tasyou jsme také navštívili dvě zařízení, která byla něčím mezi obchodním centrem a trhem. Některé oblečení mělo stálou cenu, o některé se muselo smlouvat. Na takovýchhle místech dostanou běloši vždycky vyšší cenu, ale záleží, jak jsou dobří ve smlouvání.

S Tasyou a Tasyinou maminkou jsme vyrazily na reflexní masáž. Ta nejdřív obnášela masáž nohou, rukou a zad a potom hlavy a dokonce i obličeje. Pěkně mě to bolelo, zatímco Tasya a její maminka ani nemukly. Určitě mají vyšší práh bolesti:-). Musím uznat, že výsledek byl znát, protože po kompletní masáži nohou se mi opravdu úplně jinak chodilo.
Další oblíbenou aktivitou bohatých žen je návštěva salonů. Salonem se myslí kadeřnictví spojené s manikúrou či pedikúrou. Zvláštní je, že do salonů chodí i ženy, které nosí šátek. Jejich nový účes tedy ani neukazují na veřejnosti a nechávají si ho jenom pro sebe a pro svou rodinu. Také musím poznamenat, že po návštěvě salonů vypadají dámy stejně jako před ní, protože si vlasy většinou nebarví, ale nechají si je třeba jenom natónovat, což ve výsledku dává stejně černou barvu, jakou ji měly předtím:-). Salony se většinou nachází v obchodních centrech. V obchodním centru blízko našeho domu někde v Bloku M jsem viděla asi 10 salonů! A všechny byly skoro plné. V takovýchto zařízeních pracuje stejně tolik mužů co žen. Rozdíl mezi službami v Čechách a v Indonésii je, že zákazník je opravdu pán. A obzvlášť běloch, ten je považován za pána s velkým P. V Indonésii těžko narazíte na drzou prodavačku. Já jsem se v salonu nechala ostříhat a udělat si červený melír, abych byla ještě větší exot, než jsem byla doposud. 🙂 Melír mi dělal mladý kadeřník, který tam byl evidentně nový. Co chvíli se na něco ptal své starší a zkušenější kolegyně, což mě pěkně znervózňovalo. Nechtěla jsem mu svěřit stříhání svých vlasů, proto jsem poprosila Tasyinu sestru Eldu, aby mi zařídila, aby mě ostříhal někdo zkušenější. Když mám být nóbl, tak tedy úplně:-). Mladému kadeřníkovi jsem křivdila, melír se mu nakonec povedl a moje nová kadeřnice mě ostříhala taky pěkně. Celkově jsem za všechno zaplatila asi 350 korun. Na to, že se ještě určitě nikdy nestarali o světlé vlasy, měli docela úspěch.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Výlet do Malangu

Svoji výzkumnou stáž jsem si zkrátila z měsíce na tři týdny. I doktorce Anitě, vedoucí oddělení molekulární biologie, se tři týdny zdály dost, a byla ráda, že chci cestovat po Jávě a poznávat Indonésii. Ona a další kolegové z oddělení se chystali na konferenci do Malangu. Víc než na konferenci se podle mě těšila na to, že podnikne výlet na sopku Bromo, což je velké lákadlo pro turisty. Doktorka Anita mě pozvala, abych jela s ní, prý můžu spát u ní v hotelu. Vidět sopky mě opravdu lákalo a všechno vypadalo jako velké dobrodružství, proto jsem neodmítla. Nakonec jeli čtyři další lidé, mezi nimi i androložka Silvia, která si dělá na oddělení biologie Ph.D, a ta nám zařídila bezplatné ubytování v prázdné vile její tety. Indonésané většinou mají příbuzné skoro všude a moc často tedy nespí v hotelech. Silvia nám dvěma dokoupila letenky do Malangu od společnosti Batavia. Nepodařilo se nám je rezervovat přes internet, proto je Silvia koupila telefonicky. Zaplatila jsem něco kolem 300 000 rupií, což je na letenku krásná cena, ani ne 600 korun. V den odletu mě Narishin řidič odvezl do Silviina domu, který se nachází jenom asi 20 minut cesty ze Salemby, je tedy celkem blízko centra. Důvod byl ten, že její tchán a tchýně mě chtěli vidět, aby si byli jistí, že jim snacha neodletí s nějakým milencem. To myslím vážně. Z jejich domu jsme na letiště jely taxíkem. Silnice nebyly ani moc ucpané, protože jsme většinou pelášili po dálnicích. Taxík nás stál 120 000 rupií. Já osobně bych raději dala přednost autobusu za 20 000 rupií, ale Silvia patří k těm, kteří z principu nejezdí autobusem.

Na letišti jsme se setkali s ostatními členy naší výpravy. Proběhlo pár letištních kontrol (byly celkem přísné po těch bombových útocích). Náš let neproběhl úplně perfektně. Letadlo se zpozdilo o hodinu a protože bylo malé, zažili jsme celkem mohutné turbulence. Navíc moc dobře nefungovala klimatizace. Letiště v Malangu je úplně malinké, neslouží totiž veřejnosti, ale armádě. Pro veřejnost létá pouze linka z Jakarty do Malangu a zpět. V Malangu mě osvěžilo chladnější počasí. Tady v této hornaté oblasti to už není jako v typických tropech. Na letišti na nás čeká řidič, kterého objednala doktorka Anita. Řidič nás zaveze do města a najde dům Silviiny tety. Ten se nachází v krásné vilové čtvrti a je obrovský a stejně tak hezký jako domy, ve kterých jsem bydlela v Jakartě. Se Silvií obsadíme nejkrásnější pokoj s obrovskou postelí pro dva, ale klidně by se tam vydali čtyři lidi. Všechny pokoje mají svoji koupelnu s vanou a toaletou. Majitelka domu musí být docela extravagantní, v domě bylo například několik vycpaných tygrů.

Za chvíli nás opět vyzvedl řidič a dovezl nás do nedaleké vesnice Batu. Tam jsme navštívili park, který fungoval jako ovocný sad a malá zoo proložená restauracemi a obchůdky. Vstup do parku činil 25 000, v ceně bylo několik nápojů a výklad průvodce, který stejně dostal spropitné. Průvodce ale všechno vykládal v indonéštině, doktorka Anita mi občas něco přeložila, ale jinak nikomu nevadilo, že nerozumím. No nic. V Malangu rostou typická jablka, taková malá s nízkým obsahem cukru. Vypili jsme z nich džus, byl docela dobrý. V sadu také pěstují jahody, pro mě na tom tedy není nic zajímavého, ale myslím, že je to poprvé, co někteří Jakartané viděli jahodník. Mě v parku nejvíc zaujal půl metru velký netopýr, který spíš připomínal lišku s křídly. Je to největší netopýr na světě. Taky se mi líbil obrovský papuánský pták, který trochu připomínal pštrosa, ale měl nádherný tyrkysově zbarvený krk. Poprvé v Indonésii jsem litovala, že jsem si nevzdala mikinu, protože mi bylo docela chladno. Okolí Malangu, to už nejsou žádné tropy…

Blížilo se 6 hodin a slunce začalo zapadat. V Batu jsme zašli do zábavního parku Batu Night Spectacular. Nejdříve se mi to tedy moc nezdálo a nevěděla jsem, jak se tady v sestavě vědců a doktorů budu schopná bavit, ale nakonec to bylo úplně perfektní. Vyzkoušeli jsme několik atrakcí, například strašidelný hrad, přičemž jsme jeli autíčkem po dráze, kde na nás vyskakovaly příšery, po nichž jsme měli střílet. Super bylo 4D kino. Bylo to 3D kino, ve kterém člověk sedí připoután v křesle, které s vámi „mlátí“ sem a tam podle kontextu filmu, což dělá tu čtvrtou dimenzi. Hezká byla také lampionová zahrada, trochu kýčovitá, ale pěkná.

Ostatní měli hlad, a proto nás měl řidič zavést do nějaké restaurace. Doktorka Anita se vyžívá v těch opravdových „pajzlech“, a tak naší první stanicí byla příšerná jídelna, kde se jedlo bakso, tedy polévka s masovými „knedlíky“. Naštěstí pro mě (bakso bych nejedla) byly všechny stoly obsazené. Druhým lokálem bylo podobné, snad ještě horší zařízení. Roztomile jsem se nejdřív vymlouvala, že večer nikdy nemám hlad a že opravdu nechci nic jíst, nakonec jsem ale přiznala, že tohle je pod moje standardy a protože mě poslední dobou bylo skoro ze všeho špatně, netroufnu si tady jíst. Stačilo mi jen se dívat, jak krásná a elegantní Silvia v téhle příšerné „restauraci“ s chutí ke svému baksu přikusuje špíz z kuřecích střev, a veškerý hlad mě doopravdy přešel.

Východ slunce nad sopkami

Po jejich večeři jsme šli nakoupit do supermarketu, protože jsem vyžadovala k snídani pečivo. Silvia mě pobavila, když ukázala na buchtu plněnou čokoládou a řekla, že tady mám chleba:-). No nic, třeba by se oni taky smáli, kdyby viděli, jak připravujeme rýži. Vrátili jsme se do vily, já jsem si dala sprchu, natáhla budíka na půlnoc a zalezla pod deku. Chtěla jsem spát, co nejvíce to půjde, protože následující ráno nás čekalo naše největší dobrodružství.

Budík mě nemilosrdně vytáhl z postele o půlnoci. Spala jsem celkem dobře, i když Silvia mě několikrát probudila svým telefonováním. Někteří Indonésané pořád telefonují, je to totiž neuvěřitelně levná záležitost. Navlékla jsem na sebe svetřík, mikinu i bundu, protože v horách bude zima. Řidič už na nás čekal a vezl nás směrem do hor. V autě jsem pospávala. Po několika hodinách jsme zastavili uprostřed tmy a několika stánků nabízejících čepice, šály a rukavice. Všude kolem byla slyšet angličtina, němčina i francouzština. Hned mi to zvedlo náladu. Je těžké přimět skupinu čtyř Indonésanů, aby mezi sebou mluvili anglicky. Proto jsem ráda slyšela něco, čemu rozumím. Byli jsme tu. Mezi turisty, kteří čekali na východ slunce nad sopkami. Kolem auta jsme čekali ještě asi hodinu. Mezitím jsme posnídali, já svůj „chleba“ :-).

O půl páté jsme se vydali na cestu. Jeden mladý příživník se snažil turistům vnutit půjčení páchnoucích bund za 10 000 rupií. Nic takového jsem nechtěla, ale doktorka Anita nám ji všem doslova vnutila, protože nahoře prý bude hrozná zima. Myslela jsem si, že ještě asi hodinu někam půjdeme. Ale spletla jsem se. Po deseti minutách jsem vylezla schody a byla na vyhlídce. Ostatní z naší sestavy se lopotili daleko za mnou. Je zajímavé vidět, že tím, že v Jakarě vůbec nechodí, nejsou schopní ujít ani kousek, aniž by se zadýchali. Nahoře sice nebylo ještě nic vidět, ale že je to vyhlídka, jsem poznala podle laviček přistavených pro turisty a podle toho, že na konci bylo zábradlí a nedalo se jít dál. Evidentně jsme byli na nějaké hoře. Vyhlídla jsem si nejvhodnější místo u zábradlí, kolem kterého se začali kupit lidé. A pak už jsem jen čekala. A čekala. Ani jsem se nehnula, aby mi nikdo nezabral moje strategické místo. A čekala.

V dálce se začala rýsovat špičatá hora. Potom se černá noc proměnila v tmavě modrou a tmavě modrá bledla a bledla. Před špičatou horou se objevila mlha. Vlastně to byla mlha smíšená s kouřem ze sopky Bromo. Modrá bledla a bledla a pak najednou nastal den. A pak se tak náhle stalo, že se mlha rozestoupila a nám se otevřel výhled na krásné sopky. Nejznámější a nejmenší z nich, sopka Bromo, statečně chrlila síru. Krása. Špičatá hora za ní, sopka Semeru, právě spala, ale normálně je také činná.

Nafotila jsem pár snímků a hned po svítání jsem musela jít, protože jsme měli naplánováno jet přímo na vrchol sopky Bromo. Když jsem scházela ze schodů, pozorovala jsem krásnou krajinu kolem. Museli jsme být ve velké výšce. Odevzdali jsem půjčené příšerné bundy a nasedli jsme do auta. Sjížděli jsme serpentinami dolů a dolů směrem k sopkám, nad kterými jsme viděli krásný východ slunce. Vypadalo to, jakoby sopky byly utopené v mlze. Brzy se mlha rozplynula a bylo vidět, že se na sopky dá jít normálně ze země.

Zaparkovali jsme auto nedaleko sopky Bromo. Na vrchol se dá prý jet jedině na koni. Dva z nás tohle hned dopředu vzdali, Silvia proto, že už nahoře byla, ta druhá paní, jejíž jméno jsem si nezapamatovala, se asi bála. Jeli jsme tedy tři: já, Anita a Yurnadi. Za koně se platilo 70 000 rupií. Byli to spíše takoví poníci, přesto ale pro mě byl neuvěřitelně těžký úkol nasednout. Navíc můj kůň byl agresivní, koně asi nemají rádi, když na nich jezdí někdo, kdo se jich bojí. Párkrát zaržál a postavil se na zadní, samozřejmě se mnou na zádech. Bylo mi jasné, že tohle nebyl můj nejlepší nápad a opravdu jsem se bála. Když jsem viděla pár turistů, kteří šli nahoru pěšky, pěkně jsem si nadávala. Kdybych trochu přemýšlela, muselo by mi dojít, že nahoru se samozřejmě dá dojít pěšky, ale pro Indonésany není chození pěšky alternativou, proto potřebují vždycky a všude dopravní prostředek. Kluk, co vedl mého koně, se neznepokojoval nad tím, že je můj kůň naštvaný, čímž mě uklidnil. Asi je to ještě v normě a možná i dojedu do cíle.

Po chvíli strmého stoupání jsme zastavili. Dál už koně nejezdí, nahoru už vede jenom dlouhé a strmé schodiště. Anita to vzdala dopředu, bylo jí jasné, že to se svou fyzičkou nezvládne. Proto jsme pokračovali s Yurnadim sami. Schody nám dvěma opravdu daly pořádně zabrat! Každou chvíli jsme museli odpočívat. Ale zvládli jsme vyjít až nahoru. Otevřel se nám pohled do hlubokého kráteru, ze kterého valila bílá pára. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to perfektní. Chvíli jsem si nahoře užívala krásného výhledu a potom jsme se vydali na cestu dolů, která nám šla mnohem lépe než nahoru. Doktorka Anita na nás pořád čekala, stejně tak i kluci s koňmi. Já jsem odmítla jet dolů na koni a sešla dolů pěšky. Anitě se můj nápad zalíbil a udělala totéž. Také se jí na koni moc nelíbilo.

Jedeme zpátky do Malangu. Projíždíme vesničkami, všude kolem jsou terasovitá pole, na nichž se nepěstuje většinou rýže, nýbrž plodiny jako u nás. V Malangu se stavujeme zase v restauraci, dávám si smažené kuře s rýží a na pití drink s nakrájeným kokosem. Na kuře mě ale přejde chuť, potom co ho naservírují i s hlavou se zachovaným zobáčkem. Myslím, že by se tohle zhnusilo kdejakému Evropanovi. Tak mě napadá, jestli u nás nežijeme v pokrytectví, snažíme se předstírat, že maso vlastně ani nepatřilo nikomu živému.

Po obědě nás řidič rychle zaveze domů, protože všichni kromě mě se chystají na konferenci. Pronajmutí řidiče s autem na celý den nás stálo 1 200 000 rupií. Když se to rozpočítalo mezi nás všechny, byla to docela dobrá cena. Konference je bohužel v indonéštině, takže se jí neúčastním. Já si dávám v klidu sprchu a jdu na chvíli spát. Odpoledne si zavolám taxíka. V Malangu jich nejezdí tolik na ulici, takže tu není jednoduché nějakého stopnout. Náš řidič mi dal na taxikáře číslo. Měla jsem problém se dorozumět s operátorkou na druhém konci, protože neuměla moc anglicky. Navíc chtěla moje číslo, které jsem ale zpaměti neznala, a trochu jí trvalo to pochopit. K mému údivu všechno vyšlo a před vilou mi zastavil taxík. Nechala jsem se odvést na stasiun kereta api, neboli na vlakové nádraží.

Taxikáři jsem zaplatila 30 000 rupií a vydala se koupit jízdenku do Yogyakarty. Protože v Malangu není moc turistů a lidé tedy moc neumí anglicky, napsala jsem na papírek v indonéštině větu, kterou jsem opsala z česko-indonéské konverzace, jež mi byla poskytnuta zdarma na indonéském velvyslanectví v Praze: Saya mau pargi ke Yogyakarta. Hari Minggu, pagi. Znamenalo to, že chci jet v neděli ráno do Yogyakarty. Lístek jsem předložila paní na přepážce, která mě poslala na místo vyhrazené kupování jízdenek. U stolu seděla slečna ovládající angličtinu. Za chvíli mi vytiskla jízdenku z Malangu do Yogyakarty, která stála 170 000 rupií. Na této trase jezdí pouze vlak jménem Gajayana patřící do eksekutif třídy, to je tedy nejluxusnější třída. Na Jávě jezdí tři vlakové třídy: ekonomická – špinavé a nacpané vlaky, v nichž nebo dokonce na nichž jezdí ti nejchudší lidé, dále businness – o něco lepší, a eksekutif – jenom pro bohaté. Zaplatila jsem jízdenku, tedy asi 300 korun, i když jsem si trpce pomyslela, že z Yogyakarty do Jakarty poletím s Air Asia jenom za čtyři stovky. Na jízdence jsem si všimla, že vlak odjíždí až v 16:25. Zapomněla jsem slečně říct, že chci jet ráno. Stejně bych ale měla smůlu, tento vlak jezdí jenom jednou denně. Byla ale škoda, že jsem to nevěděla, protože bych si bývala koupila jízdenku na sobotu, a ne na neděli. Právě byl pátek a nevěděla jsem, co v Malangu budu dělat.

Z vlakového nádraží jsem se vydala podívat se do centra Malangu. Po chvíli jsem zjistila, že tu není vlastně nic k vidění. Navíc začalo poprchávat. Šla jsem tedy zpátky směrem, kterým mě dovezl taxík. Doufala jsem, že narazím například na obchodní dům, ale žádný jsem nenašla. Když už mě bolely nohy, rozhodla jsem se, že vyzkouším becak, tedy vozidlo poháněné cyklistou:-). Becaky jsou v Jakartě zakázané, ale v jiných městech se objevují. Jen co jsem nasedla na becak a poručila si dovézt k hotelu Montana II (blízko něj byla naše vilová čtvrť), litovala jsem svého rozhodnutí. Řidič becaku sice tvrdil, že ví, kde to je (kdo ví ale, jestli rozuměl mojí otázce), a pak si to mašíroval opačným směrem, než mě vezl taxík. A navíc neměl žádné stresy a jel pomaleji, než bych šla pěšky. Po pěti minutách jsem to vzdala, dala mu 5000 rupií a stopla si taxi.

Sobotu trávím nakupováním. Z vily jsem po půl hodině došla pěšky do hotelu Montana Dua, protože jsem věděla, že tam bude určitě taxík. Taky že ano. Nechala jsem se odvézt do obchodního domu Matos a nakupovala za skvělé ceny. Malang je levnější než Jakarta. Navíc byly v obchodech i letní slevy, takže se nakupovalo krásně. V neděli ráno mě vzbudilo o půl páté příšerné hulákání z minaretu informující muslimy, že je čas se modlit. Usnout mi už nebylo přáno, protože v pět hodin vstávala Silvia, aby si splnila svou ranní modlitbu. Stejně tak to udělali všichni ostatní obyvatelé naší vily a místo toho, aby si po modlitbě šli ještě lehnout, zůstali v kuchyni a začali se spolu hlasitě bavit. Posnídali jsme, já jogurt a toast, ostatní nudle. Profesor genetiky, který poslední noc strávil ve vile místo v hotelu, se skepticky zadíval na můj jogurt, a zeptal se mě, co to je. Řidič na nás už čekal před domem. Do odletu letadla do Jakarty, kterým všichni kromě mě letěli, zbývaly více než dvě hodiny. Řidič nás nejdřív zavezl k hinduistickému chrámu Singosari. Je to malý chrámek v Malangu. Několik místních turistů si mě tam odchytilo a chtěli se se mnou vyfotit. No proč ne, mně to nic neudělá a oni budou mít radost, s jakým úlovkem v podobě fotky se můžou chlubit.

Dále jsme jeli do obchodu s různými jávanskými sladkostmi, krekry, sušenkami, sójovými placičkami a podobně. Pár věcí tam bylo typických východojávanských, ale myslím, že tyhle věci se taky dají koupit v Jakartě. To mým kolegům nebránilo v tom, aby nakoupili domů každý jednu velkou krabici pochoutek (přičemž ne všechno patří podle mě mezi pochoutky, protože někdo si tam přibalil i sušená kuřecí střeva). Já jsem si koupila jenom balíček sladkých sójových kuliček a můj oblíbený sladký burizonový chlebíček. Potom jsme jeli zase do restaurace, nechápu, jak můžou být pořád hladoví, když jsme před chvílí snídali. Já jsem si objednala jenom es campur, je to něco mezi nápojem a zákuskem, je to miska nebo pohár s kousky želé, ledu a ovoce. Řidič nás odvezl na letiště, kde jsem se rozloučila s ostatními, a mě zpět do Malangu do obchodního centra, kde jsem čekala. Potom jsem jela taxíkem na vlakové nádraží. Taxíky z obchodních domů v Malangu mají pravidlo, že minimální cena je 20 000 rupií.

Zorientovat se na nádraží bylo docela jednoduché. Jednak se mi každý snažil poradit, zadruhé jsem měla na jízdence napsáno, v jakém vagonu je moje sedadlo. Na nástupišti bylo vyznačeno, kde vagony zastavují. Protože Indonésie je Indonésie a ne nejsofistikovanější země světa, raději jsem se několikrát zeptala všech možných lidí, abych se ujistila, že jsem správně. Vlak přijel půl hodiny před odjezdem. K některým dveřím přistavěli schůdky, aby se dalo vlézt do vlaku, k mému vagonu bohužel ne, takže jsem se musela se svými třemi taškami dostat do metrové výšky bez schůdků. Jediné, co mě mátlo, bylo, že se o vlaku mluvilo, jako o vlaku do Jakarty. Domyslela jsem si, že jede i přes Yogyakartu, kde zastavuje, což bylo správně, ale přesto jsem se radši přesvědčila. Vlak byl luxusní. Dostali jsme čaj, vodu a nakonec dokonce večeři, ve vagonu bylo video, kde jsme mohli sledovat různé klipy a také názvy stanic, kterými projíždíme. Byla tam ale hrozná zima. Klimatizace byla až příliš dokonce i pro Indonésany, kterým většinou chladnější teplota vyhovuje. Ani deka, kterou nám dali na noc, mi nepomohla, proto jsem se zabalila do spacáku. Do Yogyakarty jsem měla dojet před půlnocí, vlak měl ale téměř hodinové zpoždění.

– pokračování příště –