Putování Indonésií (1.část)

Přihlásila jsem se na konkurz na vědeckou stáž organizovanou IFMSA (Mezinárodní federací asociací studentů medicíny). Díky této organizaci mají studenti medicíny možnost podnikat cesty za praxí do všech koutů světa včetně vzdálených exotických zemí a neplatit až tak moc peněz. Jestli vám tohle ještě nestačí a ptáte se, proč jsem si vybrala zrovna Indonésii a ne žádnou „normální zemi“, tak asi potřebujete slyšet, že pro moje toulavé boty už je Evropa málo, Afrika mě neláká a Austrálie nebyla na výběr. Tedy zbývá Asie a nabízí se exotická Indonésie.

Přípravy na cestu

Na začátku jsem organizaci IFMSA zaplatila 8000 Kč, za které jsem měla v Indonésii zajištěnou vědeckou stáž na lékařské fakultě, ubytování a stravu, to vše po dobu jednoho měsíce. Dále jsem navštívila Kliniku cestovní medicíny ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a nechala jsem se očkovat proti břišnímu tyfu a hepatitidě A (proti hepatitidě B jsem už očkovaná byla) a na ambasádě jsem si vyřídila kulturní vízum na 60 dní (trvalo to jenom 3 dny). Mimochodem indonéské velvyslanectví je nádherné.

Před cestou jsem objevila CouchSurfing, což je obrovská výhoda při cestování. Jedná se o webový portál, na kterém jsou registrováni cestovatelé z celého světa, kteří zdarma nabízí ubytování u sebe doma. Nejde ale jenom o ubytování zdarma, jde o mnohem víc. Díky CouchSurfingu jsem poznala mnoho lidí a získala tím kamarády na druhém konci světa, kteří mi dobře poradili a ukázali mi spoustu zajímavostí ve své zemi. Když jsem měla trochu času, pročítala jsem internetové cestopisy z Indonésie, wikitravel a průvodce, který mi půjčila kamarádka Bára.
Tři měsíce před odletem jsem si přes portál pelikan.cz zakoupila letenku z Mnichova do Jakarty s přestupem v Dubaji. Letěla jsem se společností Emirates a celkem mě let tam i zpět i s poplatky stál asi 15 000 korun. Dále jsem si přes internet pořídila letenku z Jakarty do Denpasaru (hlavní město Bali), protože jsem měla v plánu strávit minimálně týden na Bali ještě před svou stáží na Jávě. Letenka mě stála asi 1000 korun, využila jsem nízkonákladové letecké společnosti Air Asia. Letenku jsem si koupila přímo na jejich webu a zaplatila kartou. Na email mi přišel od nich dokument, který jsem považovala za letenku, a proto jsem si ho vytiskla. Ve skutečnosti však není ani potřeba ukazovat letenku, stačí totiž číslo rezervace nebo číslo pasu. Asi týden před odletem jsem se po dlouhých zmatcích dozvěděla, co v Indonésii na stáži opravdu budu dělat. O mé stáži v laboratoři molekulární biologie na Universitas Indonesia a o životních stereotypech lidí v Jakartě si můžete přečíst někdy později v jiných článcích. Tento text je věnován spíše praktickým informacím o cestování.

Cesta do Indonésie

Moje cesta do Indonésie začala 23. června vstáváním v půl třetí ráno. Program tohoto dne byl jednoduchý: cesta do Brna, nástup do žlutého autobusu, přestup v Praze a cesta do Mnichova. Student Agency nás v Mnichově vykopla hned na začátku města, tedy pěkně daleko od hostelu, ve kterém jsem měla v plánu se ubytovat (automaticky jsem chápala, že když autobus zastavuje na letišti a ve „městě“, myslí se tím, že dojedeme až do centra města a ne že zakotvíme několik kilometrů před civilizací). U nádraží bylo naštěstí metro. Koupila jsem si tiket v prodejně s občerstvením a nasedla na linku U6 a jela na Marienplatz, kde jsem přesedla na S-Bahn. Popojela jsem jenom tři zastávky a vystoupila na své cílové stanici Hackerbrücke. Internet nelhal, hostel AO jsem našla velmi jednoduše, škoda jenom, že lilo jako z konve, což mi znesnadňovalo hledání cesty. V hostelu jsem platila 15 euro za postel v šestilůžkovém pokoji. Mnichov je teda pěkně drahý. I když je v Mnichově spousta pěkných památek, opravdu nemám Mnichov ráda, protože je drahý a jeho obyvatelé jsou na mě moc nóbl.

Druhý den ráno jsem odešla z hostelu a vydala se na cestu na letiště. Ve stanici Hackerbruecke jsem nasedla na linku S1, která jela přímo na letiště. Tahle linka je ale velmi zvláštní. V jedné stanici těsně před letištěm se vlak rozpůlil a obě části odjely jiným směrem. Jako naschvál jsem seděla v tom vagónu, který nejel na letiště, naštěstí bylo ale během „půlení“ dost času na přestup. Na letišti proběhlo všechno v pořádku, svou krosnu jsem nechala odbavit na speciálním oddělení pro křehká zavazadla (a zvířata), protože jsem se bála, že se mi ty všechny možné šňůry zapletou a krosna se ztratí. O osudu mé krosny se dozvíte později:-).

Cesta letadlem se společností Emirates byla naprosto luxusní. Každý cestující dostal polšář, deku a sluchátka, na výběr bylo z obrovského množství hudby i filmů, které jsme mohli sledovat na svém monitoru. Přišlo mi, že se v letadle dá celou dobu pít a jíst. Jen pro zajímavost oběd se skládal z předkrmu v podobě krevet s bramborovým salátem, zeleninového salátu s italským dresinkem, pečeného kuřete s rýží na zelenině (na výběr byla ještě dvě jiná hlavní jídla), jako dezert byl kokosovo-mangový krém a dále jsme dostali čokoládku, sušenky, housku, máslo, sýr, minerálku a čaj nebo kávu. A to byl opravdu jenom oběd:-).

V Dubaji vládla temná noc a tropické vedro, přestože jsem na svých hodinkách měla ještě podvečer a na sobě mikinu a bundu (v Mnichově byla pěkná kosa). Letiště v Dubaji se leskne luxusem a výlohy lákají drahými parfémy, šperky, alkoholem a tabákem. Svou krosnu jsem si nemusela vyzvedávat, protože ta byla automaticky převezena do dalšího letadla. Do odletu mi zbývalo asi 5 hodin, během kterých jsem se procházela po letišti, bavila se se dvěma Slovinci (jeden měl tatínka Čecha), kteří jeli na měsíční putování po Indonésii, a také s partou čerstvých maturantů z Prahy, kteří měli namířeno do Indonésie dokonce na celé dva měsíce (a lezli si na nervy už na letišti…)

Na letišti v Jakartě jsem se trochu zapotila. Myslím to jak doslova, tak i obrazně. Nejdřív jsem musela vyplnit papír svými osobními údaji a svěřit se jim se svými plány o tom, co budu dělat v Indonésii a kde budu bydlet. Ještě jsem nevěděla adresu místa, kde budu bydlet, což mi naštěstí prošlo. Stačilo jim totiž jenom město. Potom jsem čekala víc než hodinu na svoje zavazadlo. Letadlo, ve kterém jsem přijela, bylo obrovské, a tak si cestující musí pěkně počkat. Krosna nakonec přijela, ale byla v příšerném stavu. Roztržená tak, že se nedala nosit na zádech, a dokonce z ní vypadl spacák, který mi naštěstí někdo ke krosně přivázal. Našla jsem si vozík pro svoje zuboželé zavazadlo, prošla několika kontrolami a vydala se hledat způsob, jak se dostat z mezinárodního terminálu 1 na domácí terminál 3. Potom, co jsem prošla poslední kontrolou, se na mě vrhlo asi 20 lidí, hlavně taxikáři a měniči peněz. Nezájem. Bohužel jsem na letišti nenarazila na nikoho, kdo by mi mohl poradit, jak se nejlépe dostat na 3. terminál. S dvacetikilovým batohem, který nemůžu nosit na zádech, mi to připadalo jako celkem složitý úkol. Už jsem se bála, že nestihnu letadlo na Bali. Strach smíšený s únavou z horka a znechucením z letiště v Jakartě mě donutil uzavřít můj nejhloupější obchod za celou dobu mé cesty po Indonésii. Nechala jsem se odvézt na terminál taxíkem, který si schválně nezapnul taxametr, aby mě mohl okrást o 10 euro a vrátit mi zpět jenom 20 000 rupií (1000 rupií je asi 1,8 Kč, takže to dělá méně než 40 korun). Myslím, že jsem zaplatila 40krát větší částku, než bylo potřeba…

Terminál číslo 3 se jenom lesknul novotou. Během čekání jsem tam potkala Belgičana, který už několik měsíců cestuje po Asii, a od něj jsem se dozvěděla, že mezi terminály jezdí shuttle bus, který je zdarma. Potom mě čekala poslední nepříjemná věc tohoto dne. Při každém odletu v Indonésii se musí platit letištní taxa, která v tomto případě obnášela 40 000 rupií. Kéž bych si bývala vyměnila na mezinárodním terminálu peníze… Navrhla jsem, že zaplatím v eurech a oni mi vrátí v rupiích. Když jsem ale slyšela, kolik mi chtějí vrátit, radši jsem požádala Belgičana, aby mi půjčil (respektive dal) 20 tisíc rupií. Lepší než uzavřít svůj druhý nejhloupější obchod. To mě poučilo o jedné důležité věci, která se mi potvrdila asi milionkrát, a to, že Indonésané se snaží obrat bělochy o peníze, jak jenom to jde.

Letadlo společnosti Air Asia odletělo s malým zpožděním, ale to je v Indonésii normální. Let byl komfortní, ale v ceně letenky nebylo žádné občerstvení. Po hodině a půl jsem přistála na Bali a přeskočila další hodinu (tedy časový rozdíl mezi Českou republikou a Bali je 7 hodin). Krosna se mi dostavila v ještě horším stavu, než byla v Jakartě. Přišla totiž na dva kusy… Posbírala jsem svoje věci a na letišti se setkala s Barbarou, se kterou jsem se seznámila přes CouchSurfing. Barbara byla tak ochotná, že mě vyzvedla na letišti a ve svém obrovském autě mě dovezla k sobě domů, do krásného domu v Kutě.

Kuta – můj první den

Svůj první den na Bali jsem zahájila francouzskou snídaní, kterou připravila Maeva: crepes s nutelou. Doma u Barbary to bylo ještě hezčí než v průměrném evropském domě, čímž ze mě spadly obavy, které jsem měla. Především jsem se bála, že si budu muset zvykat na jiné hygienické návyky, to ale u Barbary nehrozilo. V koupelně bylo všechno stejné jako u nás – vana, sprcha, splachovací záchod. V domě byly dva barely s kupovanou pitnou vodou (voda z kohoutku není pitná), kterou jsem mohla kdykoli pít, dokonce jsem si mohla i vybrat, jestli chci vodu ledovou, horkou nebo vlažnou. Všechny pokoje byly klimatizované. Barbara měla kromě mě ještě tři hosty, kteří si ji taky našly přes CouchSurfing. Tři sympatické Francouzsky, jež na zpáteční cestě z Austrálie udělaly zastávku na Bali: Maeva, Julia a Julie. Dopoledne jsem se přidala k holkám, které jely nakupovat do obchodu Geneve. Vyšly jsme z domu na hlavní silnici Jalan Raya Kuta, po které se hrnuly miliony aut a motorek, směle troubící a vzájemně se předjíždějící. Každé čtvrté auto byl taxík. Jednoho jsme si stoply. Při cestě mi zastavil ve směnárně, kterých je v Kutě nespočetně. Za 100 dolarů jsem dostala jeden milion rupií. Nechaly jsme se dovézt do několikapatrového obchodu, kde se dá koupit vše od nábytku až po suvenýry. To se mi docela hodilo, koupila jsem si dvě cestovní tašky (které nahradily moji zničenou krosnu), kobereček domů a dva páry žabek, protože jsem do Indonésie přicestovala jenom v teniskách. A všechno za víc než přijatelnou cenu, např. jeden pár žabek stál 35 000 rupií, tedy méně než 70 korun.

Dále jsem se vydala do internetové kavárny, která byla vzdálená jenom asi 50 metrů od Barbařina domu. Cestu mi ale zatarasilo několik stovek motorek, které zaparkovaly na chodníku před mešitou. Vypadalo to, jako by se do této mešity sjeli všichni muslimové v Kutě (což mohlo být pravda, protože většina obyvatel na Bali jsou hinduisté, a proto tam moc mešit není). Jak se dostat kolem takové hromady motorek a nenechat se zabít na silnici, je pro Evropana oříšek, ovšem místní lidé ledabyle obcházeli motorky širokým obloukem a aut na silnici se vůbec nebáli. Je pravda, že jedoucí auta i motorky chodce zkrátka objíždějí. To samé platí při přecházení silnic. Sice v Indonésii sem tam narazíte na přechod, ale Indonésané asi neví, co to je. Když chcete přejít, tak prostě jdete a auta se vám vyhnou. V Indonésii se jezdí stejně pomalu, protože na silnicích vládne něco jako nepřetržitá dopravní zácpa, takový chumel dopravních prostředků, které rychle jet stejně nemůžou.

V internetové kavárně zaplatím 6000 rupií, tedy asi 10 korun, za celou hodinu na internetu (takhle levný internet jsem už nikde jinde na Bali neměla). Dvě paní, které sedí za stolem a jedí rukama rýži s něčím, mi vracejí zmačkané a špinavé bankovky. Chce se mi protestoval, ale naštěstí svůj pud potlačím. Pozdějí zjistím, že zmačkané a špinavé bankovky jsou v Indonésii normální. I když mi nejdříve připadá internetová kavárna špinavá (přece jenom je to můj první den a nejsem zvyklá na místní standardy), jsem spokojená, protože internet pracuje rychle. Na cestě z kavárny mě otravuje několik muslimských dětí, které se vyrojily z mešity, aby žebraly o peníze. Jejich rodiče je k tomu evidentně nabádají, protože vidí bulé (to je výraz pro bělocha, což je pro Indonésany synonymem pro bohaté lidi) a tím pádem příležitost, jak přijít k pár tisícům rupií navíc.

Stavím se u Barbary v turistické kanceláři, kterou provozuje, a nechám si vysvětlit cestu na pláž, což je největší turistická atrakce v Kutě. Dojít na pláž mi mělo trval asi čtvrt hodiny. Během cesty mi dalo práci přeskakovat obrovské díry v chodnících, v jedné zahlédnu obrovskou krysu, tudíž do žádné díry opravdu nechci spadnout. Auta hlasitě troubí, vedro je obrovské, ulice páchnou (na to si po pár dnech zvyknu) a taxikáři i motorkáři mi zastavují, protože si myslí, že zákonitě potřebuji transport. Jediní chodci, které jsem potkala, byly dvě turistky z Austrálie mířící na nákupy. Indonésané zkrátka pěšky nechodí.
Po pár peripetiích a unavujícím odmítání místních prodavačů a masérek jsem došla na slavnou pláž v Kutě. Jedná se o několik kilometrů široké písčité pláže, spoustu mladých turistů, kteří vyrazili za surfařskými zážitky, velké vlny v moři a místní lidi, kteří se se mnou chtějí fotit nebo se mi snaží vnutit masáže, manikúru či pedikúru. Tahle pláž není nic pro mě a protože už mám málo času, vracím se po chvíli zpátky. Cestou obdivuji hinduistické chrámy, kterých je v každém městě na Bali několik. Na chodníku se vyhýbám obětem, které hinduisté dávají bohům dvakrát denně. Jedná se mističku se vším možným, například rýží, květinami, sušenkami či masem. Může to být cokoli. Po několika hodinách to zase zametou, spálí nebo si na něčem pochutná kočka nebo pes. Tyto oběti na malých miskách jsou moc hezké, ale rychle se rozšlapou a všude se válí… nakonec je z toho nepořádek.

Odpoledne nás Barbara vzala svým obřím autem na výlet ke chrámu Uluwatu. Uluwatu je malý chrám na velké skále přímo u moře. Okolí chrámu je osídleno opičkami, které se nejdřív zdají moc roztomilé, ale ve skutečnosti to jsou pěkní zloději, o čemž jsem se sama přesvědčila, když se mi opice snažila sebrat „pepřák“, který mi trčel z kabelky. Před chrámem je potřeba ovázat si kolem pasu barevný široký pás. Pokud má někdo kraťasy nebo sukni nad kolena, dostane ještě sárung – delší hábit, také na ovázání kolem pasu. Navštívily jsme představení tance kecaku, které se konalo v komplexu tohoto chrámu. V 6 hodin, kdy tanec začínal, už byla skoro tma. Přece jenom jsou to tropy, kde den trvá stejně dlouho jako noc. Kecak je tradiční balinéský tanec nedoprovázený orchestrem, ale sborem mužů, kteří vydávají různé rytmické zvuky. Kecak je odvozen od tance, při kterém se lidé dostávali do tranzu. Viděla jsem představení Rámájany, bylo to tedy něco mezi tancem a divadlem. I když jsem Rámájanu četla, někdy bylo těžké pochopit, o co jde. Shrnutí děje, které jsme dostali ke vstupence, mi až tak moc nepomohlo. Nejdříve na pódium, kolem kterého seděli diváci, přišlo 70 mužů v kostkovaných šortkách vydávajících „hudbu“ a vytvořili kruh kolem ohně. Byli posvěceni brahmánem a až poté přišli tanečníci, silně nalíčeni a v krásných kostýmech.

Po skončení tance jsme s Barbarou jely na pláž Jimbaran na večeři do výborné rybí restaurace. Tam jsme se setkaly s Amelií, která je napůl Indonésanka z Bornea, napůl Číňanka (s ní se Barbara zná také přes CouchSurfing), jejím bratrem a jejich další příbuznou. Večeře probíhala tak, že Barbara vybrala nějaké ryby pro nás všechny dohromady (doslova ukázala na rybu, kterou chtěla ugrilovat) a účet jsme vydělili počtem lidí. V Indonésii jsou lidé více zvyklí sdílet jídlo a účet, nejsou to takoví individualisté jako my.
Na stůl přinesli jako předkrm olihně na špejli a krevety a dále dvě grilované ryby, kotel rýže (v Indonésii se jí rýže zásadně ke všemu) a k tomu několik omáček – česnekovou, balinéské chilli a normální chilli a také zeleninu. Protože se v Indonésii jí většinou rukama, dostal každý ještě mističku s vodou a limetkou na umytí rukou (jestli jsem to dobře pochopila, tak limetka má fungovat jako mýdlo). Večeře byla naprosto výborná, po vydělení každý platil 70 000, tedy asi 130 korun. To je na večeři v Indonésii hodně, ale pláž v Jimbaranu je plná turistů, tedy i ceny jsou turistické.

Druhý den v Kutě

Dopoledne jsem strávila u bazénu. Barbara a její rodina totiž spravují několik krásných apartmánů, které jsou vedle jejich domů (mimochodem jenom 35 000 za noc za celý apartmán i se snídaní). Apartmány mají krásnou zahradu se spoustou pěkných altánků s hinduistickými soškami. Uprostřed této krásné zahrady je úžasný bazén, který jsem mohla užívat, kdykoli se mi zachtělo.
Odpoledne jsme s Barbarou, Francouzskami a Amelií a její rodinou vyrazili do Denpasaru, hlavního města Bali. Předtím jsme se stavili na pláži v Sanuru. Trochu se liší od té v Kutě, je klidnější a v moři nejsou takové vlny. V Denpasaru jsme navštívili Festival balinéského umění. Vstup byl zdarma. Probíhalo tam několik výstav, divadla, hudební představení, viděla jsem ukázky řezbářství a tkalcovské práce. Poslechli jsme si koncert balinéské hudby, hrálo několik mužů na gamelan, tradiční indonéský hudební nástroj. Jedná se o takový orchestr bicích nástrojů, na které se hraje paličkami, palicemi a kladivy. Do toho ještě předvedli celkem vtipný tanec.
Na festivalu jsem ochutnala balinéskou kávu, která byla strašně přeslazená. Později jsem zjistila, že v Indonésii opravdu přemrštěně sladí kávu i čaj. Do malého šálku dají klidně tři vrchovaté lžičky cukru. Celý festival byl moc hezký a udělaný ne pro turisty, ale pro Indonésany.

Na večeři jsme jeli do restaurace Natrabu, kde dělají jídlo typické pro Padang, hlavní město Sumatry. Probíhalo to tak, že nám přinesli dvacet misek s různým jídlem a my jsme si vzali, co jsme chtěli. Naúčtovali nám jen to, co jsme snědli. Byl tam velký výběr všeho možného, ryby, kuře, vejce, zelenina… Ale také jedna pěkně nechutná věc, něco jako kůže z krávy. To jsem samozřejmě neochutnala. Jako příloha byla samozřejmě rýže. Jídlo moc dobré, ale dost ostré. Musela jsem hodně zapíjet čajem, který číšníci pořád dolévali. Také nechyběla miska s vodou a limetkou na umytí rukou a dokonce mokrý horký ručníček, jaký se dává v letadle na očištění rukou. Restaurace byla moc hezky vyzdobená typicky jako na Sumatře. Toalety byly luxusní, zařízené pro místní i turisty, tedy u záchodu byla instalovaná menší „sprcha“, kterou Indonésané používají místo toaletního papíru (nutno podotknout, že na zemi je vždycky kvůli tomu plno vody), ale nezapomněli ani na toaletní papír. Večeře v této pěkné padangské restauraci vyšla každého jenom na 30 000 rupií.

Večer jsme s Barbarou a jejími přáteli jeli do tří klubů v Seminyaku, turistické oblasti nedaleko od Kuty. Vstup do dvou klubů byl zdarma, do třetího se platilo 50 000 rupií, ale za lístek bylo možné dostat pivo nebo nealko nápoj. Pití bylo na všech třech místech dost drahé, koktejly srovnatelné s Českou republikou, tedy kolem 100 korun a pivo (značky Bintang) mnohem dražší než u nás, skoro 80 korun. Kluby byly plné bělochů, zdá se, že Balinésané do takových klubů moc nechodí a pokud ano, tak prý většinou nepijí alkohol. Pár Indonésanů jsem ale potkala, lišili se od bělochů nejenom barvou pleti, ale hlavně tím, že považovali za samozřejmé bavit se s každým, kdo stál kolem nich.

Cesta do Ubudu

Uplynuly tři dny mého pobytu na Bali a všechny jsme musely opustit Barbaru, protože čekala další hosty. Barbara, která vede velmi profesionální turistickou kancelář na Jl. Raya Kuta, nám objednala auto s řidičem na celý den. V autě nás jelo sedm – já, tři Francouzsky, Amelia, její bratr Patrick a jejich příbuzná. Pronájem na celý den nás stál jenom 250 000 rupií, což je pěkná suma, když se rozdělí mezi sedm lidí. Naším cílem byl Ubud, kulturní centrum Bali, ale ještě předtím jsme chtěli vidět něco z okolí, kolem Ubudu je totiž velké množství hinduistických chrámů.

Naší první zastávkou byl chrám Tampaksiring. Jedná se o veliký komplex svatyní, jezírek, zastřešených „pódií“, které například slouží k přípravě jídla, a jednoho nejdůležitějšího chrámu. Vše vyzdobeno zlatem a pestrými maskami bohů a démonů. Vstup do chrámu byl jenom 6000 rupií, opět jsem dostala sárung a barevný široký pásek. Hinduisté tam zrovna měli nějakou ceremonii, viděla jsem tedy, jak se modlili. Při modlení sedí hinduisté na zemi a mají sepnuté ruce podobně jako křesťané. Brahmáni je světí svatou vodou. Bylo vidět, že ceremonie bude nejspíš na celý den, protože lidé se v komplexu chrámu volně pohybovali, ženy vařily, děti blbnuly. K turistům jsou hinduisté velmi tolerantní a nevadí jim, když si je někdo fotí při modlení. Viděla jsem takové malé chrámové „divadlo“. Během modliteb předváděli dva muži v pestrých maskách nějaký náboženský příběh, asi něco jako naše pašije o Velikonocích. Bylo to něco o bozích a démonech, bylo to v balijštině nejvyšší kasty (každá kasta má svůj jazyk), takže tomu nerozuměla ani Amelia, která mluví indonésky. V chrámu byl také bazén, ve kterém hinduisté dělají svoji rituální očistu. Do bazénu přitéká z výšky několika rourami voda. Můžou tam ale i turisté, kteří mají chuť dát si sprchu. Nepředstavujte si to prosím jako špinavou řeku Gangu, naopak, bazén byl čistý a pár turistů se šlo opravdu osvěžit. V jiném bazénku bylo možné nabrat si svatou vodu. Jen by mě zajímalo, co s tím hinduisté dělají, když není pitná…

Po zhlédnutí chrámu jsme pokračovali v naší cestě. Krajina kolem Ubudu je moc hezká a typicky balinéská. Rýžová políčka, palmy a spousta dalších tropických rostlin. Konečně jsem si trochu připadala jako v Indonésii. Byl to velký rozdíl od jedné velké dopravní zácpy v Kutě. V Kutě je všechno hr hr, divoké a hlasité. Je potřeba vyjet dál, aby člověk viděl to pravé Bali. Lidi pracující na rýžových polích, málem se topící v blátě, špinavé děti a „benzínové stanice“ podél opuštěných silnic, které mají podobu držáku na plastové nebo skleněné lahve s benzínem a nápisu BENSIN. Evidentně na Bali jezdí jen na jeden druh „bensinu“. Řidič nám zastavil na krásné vyhlídce, ze které jde hezky vidět sopka Batur a vedle ní sopečné jezero stejného jména. Místní prodavači využívají takovýchto míst, kde zastavují turisté, aby udělali pěkné fotky, a neodbytně nám nutí různé kýče. Nejlepší je je ignorovat, protože odmítání ještě více provokuje jejich snahu.

Další zastávkou byl chrám Gunung Kawi Sebatu. Jedná se o menší chrám s krásným jezerem s obrovskými zlatými rybami, bazénem pro rituální očistu a pěknými pagodami vyzdobenými podobně jako v předchozím chrámu.
Řidič nám zastavil na místě, kde byl krásný výhled na terasovitá rýžová pole, typickou indonéskou scenérii. Jako obvykle se vyrojili prodavači kýčů a pohlednic a za desetiminutové stání uprostřed ničeho jsme museli zaplatit parkovné.
Během cesty jsme píchli pneumatiku, řidič ji ale promptně vyměnil. Chvíli jsme tedy seděli na silnici, během toho u nás dvakrát zastavili řidiči na motorkách. Poprvé jsem si naivně myslela, že muž zastavil proto, aby pomohl našemu řidiči vyměnil pneumatiku. Skutečný důvod ale byl, že vytáhli z tašky nějaký vyřezávaný kýč a chtěli nám ho prodat.

Naše konečná stanice byl Ubud. Řidič nám nejdříve zastavil v krásné restauraci Warung Minna. Seděli jsme na polštářích v altánku v krásné zahradě, v restauraci byl velký výběr ryb (například i zlaté ryby) i kuřecího masa. Protože je v Ubudu víc turistů než Indonésanů, v nabídce byla i italská kuchyně. Za kuřecí steak a mangový džus jsem zaplatila 38 tisíc rupií (bez dýška). Po obědě bylo na programu už jenom hledání ubytování. S Francouzskami jsme si prohlédly dva bungalovy a zakotvily v Kabera House, který mi doporučila Bára. Bungalov se nalézá na Jalan Arjuna, ulici kolmé na Jalan Monkey Forest. Bylo to pěkné ubytování, v každém bungalovu jsou dvě postele a koupelna se sprchou i splachovacím záchodem, na verandě křesílka a stolek, všude kolem tropické rostliny. Sdílela jsem pokoj s Maevou a za noc se snídaní jsme každá daly jenom 25 000 rupií. Původní cena byla 70 000 rupií, ale Amelia nám to usmlouvala na nynějších 50 000. Majitelé nás žádali, abychom s ostatními hosty nemluvili o ceně, prý je každý bungalov jiný a má tedy jinou cenu. Hahaha. Pravda je taková, že všechny bungalovy jsou stejné, ale každý člověk má jinou cenu podle toho, jak si ji usmlouvá. Večer vyrážím na internet, kde platím 8 tisíc rupií na hodinu. Ubud je celkem klidné turistické město s obchody, otravnými taxikáři (na každých 5 metrech slyším znamé „transport? čip prajz!“) a dírami v chodníku.

Opičí prales

Ke snídani jsem dostala ananasovou palačinku, misku tropického ovoce a šíleně sladkou kávu. Jinak ale paráda. Dopoledne jsem relaxovala na verandě. Přišli za námi dva umělci, kteří nabízeli své obrázky za velké peníze. Obrázky pěkné, to ano, ale kdo mi zaručí, že to jsou opravdu originály, nad kterými strávili celý den? Občas prošel někdo kolem a zvědavě si nás okukoval nebo se s námi dal do řeči. Všude v Indonésii to bylo stejné, small talk, který probíhal podle stejného schématu – odkud jsme, jsme poprvé na Bali, jak dlouho tady jsme a jak dlouho tady budeme atd. Na Bali umí lidé celkem obstojně anglicky.

Odpoledne jsem navštívila největší turistickou atrakci Ubudu, Opičí prales, který se nachází na konci jedné ze dvou hlavních ulic v Ubudu, která je podle tohoto místa pojmenovaná, a to dokonce v angličtině: Jalan Monkey Forest. (Ta druhá hlavní ulice je Jalan Hanoman, také pojmenovaná podle opice:-).) O Opičím pralese jsem už slyšela hodně věcí a ne vždy byly dobré, říká se, že opice jsou agresivní a kradou. Když jsem platila vstupné (15 000 rupií), bylo mi doporučeno sundat si korále, které by mohly příliš provokovat opičí fantazii. Prales se mi moc líbil a žádná opice na mě nezaútočila. Nejspíš proto, že jsem je neprovokovala, jako to někteří turisté dělají. V pralese se nachází několik chrámů, mezi nimi i pohřební chrám a také hřbitov. V pohřebním chrámě jsem potkala český pár. Byli to jediní Češi, na které jsem za celou dobu (5 týdnů) narazila. V pralese je nespočetně makaků, kteří se občas perou, baští banány od turistů, skáčou, šplhají, klouzají se po stromech, někdy se hádají, vybírají si ze srsti blechy nebo nosí na bříšku opičí miminka. A nebo jsou unavení, leží a nechají se fotit. Kromě opic je pozoruhodná i příroda, dá se tam najít několik pěkných míst u řeky lemované palmami. Nechybí tu indonéský „drak“ varan komodský (známý jenom jako komodo), jedná se o ještěra, který je endemickým druhem v Indonésii. V Opičím pralese se ale samozřejmě nachází jenom jeho napodobenina z kamene, protože komodo se na Bali ani na Jávě neobjevuje.

Orientace v Ubudu je neskutečně jednoduchá. Vše důležité, co návštěvník potřebuje, se nachází buď na Jalan Monkey Forest nebo Jalan Hanoman. Na obou ulicích je několik supermarketů, některé mají dokonce otevřeno i 24 hodin denně. Městečko je dražší než Kuta, hlavně internet a potraviny. Koupila jsem několik pohlednic, jedna stála 3000 rupií (stejnou cenu měli v každém obchodě, asi se na ní dohodli), napsala pár pozdravů do České republiky a vhodila je do schránky, kterou prý vybírají každý den. Už to bude skoro 2 měsíce a pohlednice ještě nedorazily :-). V Ubudu je několik hinduistických chrámů a na začátku Jalan Monkey Forest se nachází velký trh s oblečením. Prodavačky tam jsou na můj vkus až příliš aktivní a vlezlé. Stačí, abyste se zahleděli na něco, co vás trochu zaujalo a už vám to sundávají dolů připraveny smlouvat o ceně.

Sloní jeskyně

Dnes jsem se rozhodla vyzkoušet veřejnou dopravu na Bali. Na informačním centru, které se nachází hned vedle trhu, jsem si zjistila, že bemo (to je neklimatizovaný minibus sloužící jako veřejná doprava) by z Ubudu do Goa Gajah (neboli Elephant Cave či Sloní jeskyně) mělo stát kolem 5000 rupií. Naivně jsem si myslela, že bema budou mít například čísla, podle kterých najdu ten správný minibus, a že existuje něco jako časový plán. Všechno bylo jinak. Před ubudským trhem stálo dopoledne kromě milionů motorek a dalších aut i několik bem. Probíhá to tak, že zkrátka přijdete k nějakému řidiči, zeptáte se, jestli vás doveze tam, kam chcete, a domluvíte se na ceně. U prvního bema začala cena na 30 000 rupiích. Já jsem si trvala na svých maximálně 5 000. Řidič se začal smát. To Indonésané často dělají, aby vás zmátli, je to součást smlouvání. Chtějí, abyste si mysleli, že to, co říkáte, je absurdní. Ale věřte mi, v Indonésii není žádný nápad absurdní. Našla jsem si tedy jiné bemo, tento řidič ale jen jiným směrem. U třetího bema jsem měla už štěstí. Jeho první návrh byl sice 30 000, ale za 5 000 mě bral také. Chvíli jsem čekala, až řidič sehnal lidi, aby zaplnil celé bemo. Vážně se mu to podařilo. Do bema nastoupila jedna mladá slečna, pro kterou byla moje přítomnost evidentně zpestřením dne, několik špinavých vesničanek s hraběmi a koši a ještě jeden starší pán v dlouhých kalhotách a košili. Nechápu, jak to může v těch čtyřiceti stupních vydržet. Po pár kilometrech mi řidič zastavil na silnici uprostřed ničeho. Nejdřív jsem pochybovala, že mě dovezl tam, kam jsem chtěla, ale ukázalo se, že mě pochopil. Vstup do Sloní jeskyně stál 6000 rupií. Před skutečnou jeskyní se nachází dva bazény. Skutečný význam jeskyně není známý, ale předpokládá se, že sloužila buddhistickým poustevníkům jako svatyně. To je výjimka na hinduistickém Bali. Neví se, proč se jí říka sloní. V průvodci, co mi půjčila Bára, se píše, že je to kvůli reliéfu, který je u vchodu do jeskyně. Je tam vyrytý obličej čarodějnice a prý si to lidé spletli se slonem. Mně to ale slona vůbec nepřipomínalo. V jeskyni je socha boha Ganéši, který má podobu slona. Zdá se mi spíše, že je jeskyně pojmenovaná podle něj. Na druhou stranu je Ganéša syn Šivy, tedy patří mezi hinduistické bohy, což by znamenalo, že se nejednalo o buddhistickou poustevnickou chýši. Kousek dál od jeskyně je hromada kamení, které dříve tvořily obrovskou sochu Buddhy. Ta socha spadla během zemětřesení, už to bylo asi hodně dávno, protože není skoro poznat, že to je Buddha. Nedaleko je ještě malý buddhistický chrámek, kde mě posvětili svatou vodou :-).

Jeden místní „průvodce“ mě doprovodil na cestě pralesem k dalšímu chrámu, který není označený a je dál od turistů. Cestou mi ukázal růst různé rostliny, viděla jsem kakaovník, kávovník, chilli, papáju, ananas, vanilku a mnoho dalšího. Jeden ananas mi utrhl, nakrájel a naservíroval na banánovníkovém lupeni. Když mi šel najít zázvor, tajně jsem si nakrájené ovoce umyla ve své pitné vodě :-). V zemi našel spoustu koření a léčivých rostlin, které místní používají proti všemu možnému. Jejich názvy jsem už samozřejmě zapomněla. Došli jsme k malému buddhistickému chrámku, kterému se říká Andělský a šli zpět. Na konci exkurze jsem dostala ještě celé mango ze zahrádky a průvodci jsem dala 40 000 rupií. Dýško je v Indonésii nutnost. Chtěla jsem mu dát 30 000 a on se tvářil vděčně, když mi ale vracel na 100 000, lhal mi, že má na vrácení jenom 50 000, což nebyla pravda. Desetitisícových bankovek měl několik. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu a nechali to na 40 000 rupiích.

Cesta zpátky stála za to. Před Sloní jeskyní postávaly taxíky i bema, které se snažily odchytávat hloupé turisty a dovézt je do Ubudu za 50 000. Nikdo nebyl schopný odvézt mě zpět za 5 000 rupií a můj návrh brali za velkou urážku. Hlídající policista mi poradil čekat na bemo na hlavní silnici před jeskyní. Dlouho ale žádné nejelo, místo toho mi zastavilo deset jiných aut nebo motorek. Indonésan ale nikdy neudělá nic zadarmo, trvalo mi ještě chvíli, než jsem narazila na řidiče, který mě dopravil do Ubudu za 7 000 rupií.
Večer jsem si koupila v jedné z asi tisíce turistických kanceláří lístek na shuttle bus do vesnice Candi Dasa ve východním Bali. Hledala jsem společnost Perama, její shuttle busy jsou na Bali nejznámější, ale nemohla jsem ji najít. Zvolila jsem jinou společnost, která měla kancelář hned před mým bungalovem.

Candi Dasa

Ráno jsem vstala brzy a protože tak časně nebyl k mání nikdo, kdo by mi udělal moji oblíbenou ananasovou nebo banánovou palačinku, odešla jsem bez snídaně. V sedm hodin jsem nasedla na shuttle bus, který zastavil přesně tam, kde jsem si koupila jízdenku, tedy pár metrů před Kabera House na Jalan Arjuna. Autobus objížděl Ubud a nabral další čtyři cestující, všichni to byli backpackeři (do češtiny by se to dalo přeložit jako batůžkáři), jeden pár a potom kluk a holka, kteří se neznali a cestovali sami tak jako já. Zanedlouho jsme se dostali na východní část ostrova. Všichni cestující kromě mě vystoupili v Padang Bai, odkud odjíždí trajekty na Lombok a asi i na jiné ostrovy. Já jsem pokračovala ještě kousek cesty do Candi Dasy. Když mě řidič vyložil v této vesnici u moře, ihned se ke mně přiřítil motocyklista, který mě chtěl za každou cenu někam odvézt. Vůbec mu nepřišlo na obtíž, že mám dvě velké cestovní tašky, které těžko odveze na motorce. Dokonce navrhl, že je necháme na chodníku a on se pro ně potom otočí. Hahaha :-)!

Nakonec se řidič shuttle busu nabídl, že mě zaveze do pěkného a levného bungalovu. Proč ne. Nechala jsem si ukázat bungalov, který byl moc krásný, ale strašně drahý. Cena se pohybovala okolo 200 000 rupií, zaplatila bych skoro desetkrát tolik než v Ubudu. Pokračovala jsem tedy pěšky po hlavní silnici s cílem najít penzion Sindhu Brata, který doporučuje Bářin průvodce a také jsem o něm četla na internetu. Prý je to krásné místo přímo u moře za 70 000 rupií na noc. Zeptala jsem se místního motorkáře, jakým směrem je Sindhu Brata. Samozřejmě se okamžitě nabídl, že mě tam odveze za 20 000. Vzhledem k tomu, že jeho první cena byla „jenom“ 20 000 rupií, bylo mi jasné, že místo nemůže být daleko. Opravdu, asi po 100 metrech jsem došla k bungalovům Sindhu Brata. Nechala jsem si ukázat pokoje. Hezké, přímo na pláži, ale za 100 000 rupií (vtipné je, že mají i pokoje za 200 000, které se liší pouze tím, že mají teplou vodu… kdo se potřebuje v tropech sprchovat teplou vodou?).

Cena už nešla usmlouvat, a proto jsem si na recepci nechala tašky a vydala se zhlédnout jiné bungalovy. Cestou jsem potkala dalšího naháněče turistů na motorce, který trval na tom, že mě doveze do levnějšího a stejně pěkného místa. Jelikož mám nohy a nepotřebuji se pořád jenom nechat vozit jako Indonésané, chtěla jsem si pouze nechat vysvětlit cestu. Motorkář ale trval na tom, že mě tam zdarma zaveze. Dovezl mě tedy do hotelu Gengkong, kde mi asi desetiletý chlapec, který pracoval na recepci, ukázal pokoje. Místo vypadalo podobně jako Sindhu Brata. Pokoje za 75 000 rupií byly zrovna obsazené, byly volné už jenom za 100 000. Úplně stejné pokoje, pouze s tím rozdílem, že ty dražší byly v prvním patře a měly lepší výhled. Zalhala jsem jim, že v Sindhu Brata můžu mít pokoj i se snídaní za 90 000 a motorkář přesvědčil kluka, aby mi dal pokoj za 80 000. Dohodnuto.

Vrátila jsem se do Sindhu Brata vyzvednout svoje věci a nastěhovala se do pěkného apartmánu. Hotel měl krásnou zahradu s posečeným trávníkem a palmami, pod kterými se dalo pěkně opalovat. Pláže v Candi Dase jsou z drobných tmavých kamínků, jsou krátké a úzké. Nejsou to tedy typické pláže, na kterých se opalují masy turistů. Moře je čisté a pod vodou je leccos vidět, východ Bali je vhodný pro potápění a šnorchlování. Plavat se v moři dá ale také.

Orientace v Candi Dase je velmi jednoduchá. Tato vesnice žijící z turismu má jednu hlavní silnici, kolem níž jsou bungalovy, drahé restaurace i levné warungy a turistické „kanceláře“ nabízející výlety do okolí za příšerné ceny, pronájem aut, motorek a kol. Podél ulice samozřejmě zevlují naháněči turistů nabízející transport kamkoli za „čip prajs“, nejčastěji lákají na pláž s bílým pískem a šnorchlování. Všechno je v téhle vesnici dražší než v Ubudu nebo v Kutě, protože osazenstvo netvoří hlavně backpackeři, ale starší turisté. Internet je několikrát dražší než v Kutě a všechny internetové kavárny jsou domluveny na stejné ceně. V Candi Dase jsem viděla pivo za 100 českých korun, na druhou stranu ale i skleničku ovocného džusu asi za 5 korun. Džusy v Indonésii jsou úplně nejlepší. Když si objednáte mangový nebo ananasový džus, vidíte obsluhu, jak vezme mango či ananas, potom uslyšíte zvuk mixéru a za chvíli se k vám nese sklenička s tím nejlepším nápojem. Výběr příchutí je obrovský tak jako nabídka ovoce v Indonésii. Celý den trávím odpočíváním, koupáním, opalováním a poflakováním se po Candi Dase.

Besakih – Mother Temple of Bali

Včera jsem se domluvila s jedním naháněčem turistů, že mě na motorce doveze na chrám Besakih, největší a nejvýznamnější hinduistický chrám na Bali. Cenu jsem usmlouvala na 90 000, podařilo se mi to díky pár lžím typu „vím o někom, kdo mě tam doveze za 100 000″ a díky tomu, že jsem bezostyšně dávala najevo, že mě nezajímá, že blbí američtí turisti za tenhle výlet platí 250 000 rupií. Nepodařilo se mi najít motorkáře, který mi předtím ukázal hotel Gengkong a usmlouval mi tam cenu, proto jsem se domluvila s někým jiným. Ráno jsem dostala k snídani banánový toast, ovoce a konvičku s čajem. Před jedenáctou hodinou pro mě přijel kluk na motorce, byl to ale někdo jiný, než s kým jsem počítala, protože původní řidič nakonec neměl čas, a proto poslal kamaráda. Byla jsem ráda, protože tenhle vypadal mnohem sympatičtěji. I když tvrdil, že mu je 25, tipla bych mu maximálně 17. Cesta na Besakih trvala asi hodinu. Řidič znal dobře cestu, pořád jsme stoupali do kopce a jeli po méně zaneprázdněných cestách, ze kterých byl překrásný výhled na oceán, hory a rýžová pole. Dokonce mě napadlo, že to je to nejhezčí, co jsem kdy viděla, ale jsem si jistá, že to samé jsem si myslela už několikrát v životě. Všude byla krásná příroda a cesta byla pro mě jedna velká podívaná. Projížděli jsme vesnicemi, kde už nebyly asfaltky, a místní vypadali, jako by nikdy neviděli žádnou bulé.

Když chcete navštívit Besakih, musíte parkovat asi kilometr před samotným vstupem do chrámu. Můj řidič mě vysadil na parkovišti, kde na mě čekal, až se vrátím z chrámu. Vstupné dělalo 10 000 rupií. Pěkná cena na nejvýznamnější chrám na Bali, myslela jsem si. Ovšem to nebylo ještě všechno, protože Besakih má ještě jedno nej – největší business na Bali ovládaný mafií (jak jsem se dozvěděla od Barbary). Dokonce vám ani neposkytnou sárung jako všude jinde, ale musíte si ho koupit. Já jsem to ale tušila, a proto jsem si vzala svůj plážový „hábit“ :-), který jako sárung dobře posloužil. Nenechali mě projít do chrámu, ale na začátku mě zavlekli ke stolu, kde seděl důležitý pán. Myslela jsem si, že je zde něco jako informační centrum, kde dostanu mapu a podobně. Chyba lávky.

Pán mi pověděl, že do chrámu nemůžu jít sama, protože tam mají nějakou hinduistickou ceremonii, tudíž musím jít s průvodcem. Tohle vysvětlení znělo logicky, ovšem byla to lež, v chrámu žádná ceremonie nebyla. Chtěli po mně, abych zaplatila dýško za průvodce dopředu, prý je na mně, kolik dám. Přišlo mi divné dávat spropitné ještě předtím, než průvodce promluví jediné slovo. Dovolili si mi ale poradit, že většina turistů platí 25 dolarů, někdo více. To už jsem byla naštvaná (kde mám jako vzít dolary?!). Prohlásila jsem, že dám tak 20 000 rupií. Pán se ale drze zeptal, jestli se mi nechce dát 100 000. To už bylo na mě moc, čas, který jsem mohla strávit obdivováním chrámu, jsem ztrácela s takovým drzounem. Dala jsem jim jasně najevo, že jdu do chrámu, ať si říkají co chtějí, s průvodcem i bez něj, a dýško jsem ochotná dát až podle toho, jak bude průvodce kvalitní. S drzouna se stal zase hodný beránek, který chce pro turisty jenom to nejlepší. Uraženě jsem si razila cestu do chrámu a jeden průvodce se ke mně připojil. Přece jenom si nenechají ujít někoho, kdo stejně na konci peníze dá.

Pokračovali jsme ještě asi kilometr do kopce, než jsme došli ke vstupní bráně. Besakih je obrovský komplex chrámů, který se rozkládá na několika kilometrech čtverečních. Naštěstí jsem měla pohodlné boty, protože na chození je tam toho opravdu dost. Nejdůležitější chrám je zasvěcený Šivovi, nachází se úplně v centru komplexu a má osm etáží. Po jeho stranách jsou ještě chrámy zasvěcené Brahmovi a Višnuovi. Tyto tři chrámy jsem si prohlédla. Sochy všech tří bohů byly právě schované, vytahují se jenom při hinduistických slavnostech. Kromě toho je tam několik menších chrámků, například chrám rodiny nebo chrám zpěvu. Nechala jsem si od průvodce vykládat zajímavosti z hinduismu a o životě Balinésanů. Nakonec ode mě dostal 40 000 rupií (opakovala se úplně stejná scéna jako tenkrát s průvodcem v pralese, začala jsem na 30 000, on se zdál spokojený, ale pak se mu to rozleželo v hlavě a chtěl 50 000, udělali jsme tedy kompromis). Musela jsem se smát tomu, jak si půlku strčil do kapsy a v kanceláři odevzdal jenom 20 000.

Na parkovišti jsem vyhledala svého řidiče a jeli jsme zpět do Candi Dasy. Cestou mi zase zastavil na pěkných vyhlídkách, abych mohla fotit. Jednou na obzvlášť pěkné vyhlídce za mnou vyběhl malý asi tak pětiletý chlapeček a chtěl mi něco prodat. Rodiče takhle zneužívají svoje roztomilé děti, protože si myslí, že na turisty zaberou víc. To je také důvod, proč někteří vesničané nechtějí posílat svoje děti do školy, i když je teď základní škola zdarma. Kdyby byly děti ve škole, rodina by tak dostala méně peněz od turistů…
Řidič ode mě nakonec dostal 100 000 rupií. Ještě se mi snažil vnutit, že mě doveze na motorce na letiště do Denpasaru a vůbec se nazalamoval s tím, že mám dvě velké tašky. Jakmile vidí v něčem peníze, není pro ně nic překážkou :-).

V Candi Dase jsem ještě zašla do internetové kavárny, ve warungu si dala mie goreng podávané s volským okem (uvařené a potom usmažené nudle promíchané se zeleninou, moc dobré). Den předtím jsem měla v tom samém warungu mie goreng s grilovanou rybou, ale přiřítila se ke mně vyhublá kočka s koťátky a tak zoufal mňoukaly, že ode mě tři čtvrtě ryby stejně dostaly. Indonéské kočky jsou zajímavé z genetického hlediska, mají totiž nějakou mutaci a spousta z nich má jenom kraťoučký ocásek. Dokonce jsem viděla i kočku bez ocasu! Odpoledne jsem si také koupila u společnosti Perama jízdenku na shuttle bus do Kuty na další den. Stála 60 000 rupií plus příplatek 10 000 za vyzvednutí v hotelu. Perama je totiž na druhém konci Candi Dasy, s taškami bych to asi nezvládla.

A zase Kuta

K snídani jsem dostala vajíčkový toast, ovoce a čaj. Ráno jsem zaplatila za ubytování a nasedla na autobus firmy Perama, který mě přijel vyzvednout. Přišlo mi ale, že shuttle bus, kterým jsem přijela do Candi Dasy, byl lepší než tenhle, i když je Perama nejznámější firmou. Do autobusu přistoupila ještě jedna Francouzska, která se právě vracela z Austrálie, kde strávila rok, a cestu domů vzala přes Bali. Stejně jako Francouzky, které jsem potkala u Barbary. V Padang Bai jsem přestoupila na jiný shuttle bus, který jel přes Ubud a letiště až do Kuty. Autobus zastavil někde na nákupní třídě Legian. Při vystupování z autobusu a vytahování tašek, které se mi zasekly ve dveřích, jsem si roztrhla žabky, ve kterých se už dál nedalo chodit. Byla jsem tedy nucená vzít si taxíka. První řidič, který se mi vnucoval a tvrdil, že má taxi, mi lhal, měl jenom obyčejné auto a žádnou taxi službu, která by objektivně změřila cestu a ukázala cenu. Stopla jsem si tedy normálního taxíka a nechala se odvézt k Barbařinu domu, která mě očekávala na dvě noci.

V Kutě jsem strávila zbývající dva dny před odletem z Jakarty převážně odpočíváním u Barbařina krásného bazénu a prozkoumáváním Kuty. Už jsem byla unavená tím, že kamkoli jdu, někdo po mě pokřikuje „čip transport“ nebo mě láká do obchodů. Užívala jsem si toho, že nám Barbařiny služky vařily indonéská jídla, např. nasi goreng (smažená rýže, je to podobné jako naše rizoto, ale samozřejmě hodně pálí) nebo mé oblíbené mie goreng (v té pálivé verzi mi ale až tolik nechutnají…) Poblíž pláže v Kutě se nachází populární ulice, jako jsou Legian Street a Poppies Lane 1 a 2, které jsou plné obchodů a klubů. Po ulicích se prochází zahraniční turisté v plavkách, ještě mokří od moře. Také je v těchto místech umístěn památník obětem teroristických útoků z roku 2002, na kterém jsou napsaná jména všech z 202 obětí, zemřelo například 88 Australanů a 38 Indonésanů.

Ráno 5. července mě Barbara odvezla na denpasarské letiště, které je paradoxně daleko od Denpasaru, ale blízko Kutě. Odtud jsem měla odletět do tolik obávané Jakarty. O Jakartě jsem toho slyšela hodně, a všechno bylo jen špatné. Jedním jsem si ale byla jistá, už tam neuslyším „transport? čip prajs“. Než mě pustili na letiště, chtěli po mně vidět letenku. Tu jsem samozřejmě neměla, protože jsem zase cestovala se společností Air Asia, která nepotřebuje vidět letenku, ale stačí jí číslo rezervace nebo pasu. Ukázala jsem tedy i kontrole pas a číslo rezervace, nakonec jim to stačilo.

S koupí letenky jsem měla trochu problém. Už v Čechách jsem si totiž zaplatila tuto letenku, ovšem platba se nějak nevydařila a nepřišel mi na email ani žádný dokument jako potvrzení. Na Bali jsem tedy platbu opakovala. Jelikož to bylo jenom pár dní před odletem a odlet měl být v neděli a dokonce ještě v době prázdnin, letenka byla opravdu drahá, stála mě přes dva tisíce. Platba se sice podařila, ale na email mi zase nic nepřišlo, což mě zmátlo. Naštěstí Amelia byla tak ochotná, že zavolala na centrálu Air Asia a zeptala se, jak je to s mojí letenkou. Tam jí potvrdili, že platba byla přijata a s letenkou je vše v pořádku.

Na letišti mě ale ještě čekalo pár překvapení. Zaprvé jsem si asi špatně opsala čas odletu, což mě velmi zmátlo. Myslela jsem, že mám odletět v 9:15, ale nejbližší let byl 9:45. Co mě ještě překvapilo, bylo, že nikde nebyla psaná Jakarta, nýbrž Cengarenk. Nevěděla jsem, že to je oblast Jakarty, kde se nachází letiště. Celou dobu jsem byla nervózní, abych nedorazila někam úplně jinam, daleko od Jakarty. Další zmatek měli v čísle gatu. Na palubce bylo napsané jiné číslo, než stálo na informační tabuli. A samozřejmě jsme odletěli trochu později.
Let nad Jávou trval dvě hodiny a byl moc zajímavý, seděla jsem u okýnka a mohla tedy pozorovat sopky a kráterová jezera. Vrátila jsem se o hodinu v čase a přistála v obávané Jakartě.

– pokračování příště-