Díky malým půjčkám v řádů tisíců korun se život řady lidí v rozvojových zemích změnil k lepšímu. Rychlý nástup mikrofinancí však v sobě skrývá hrozbu – příliv zájemců o půjčku znamená vyšší konkurenci. Nakonec se všichni nemusí uživit.
V kanceláři mikrofinanční skupiny Apros v Milpa Alta na okraji mexické metropole Alejandra Medinová Romerová vyplňuje dotazník s novou zájemkyní o půjčku. Vyptává se jí na její úspory, zda vlastní nemovitosti, auto, televizi, ledničku či mobil. Není to kvůli ručení. „Je to takový první test. Když při první kontrolní návštěvě zjistíme, že lhala, mezi klienty ji nezařadíme,“ vysvětluje proceduru vedoucí zdejší pobočky.
Nějaký majetek, obzvláště nemovitý, je důkazem jisté solidnosti -imikrofinanční záložny si dlužníky vybírají, a i když svým sítem nenechají propadnout zdaleka tolik lidí jako místní banky, odmítají třeba půjčit někomu, kdo má dobrý nápad a elán, ale žádné zkušenosti.
I tato prevence zajišťuje, žemezi klienty je relativně málo neplatičů. „Máme 500 dlužníků a jen u osmi osob jsou problémy se splácením,“ říká hrdě Medinová Romerová.
Osud č. 1: laborantka Griselda
Příběh této čtyřicátnice je jak z reklamní brožury nějaké mikrofinanční záložny. Když Griselda Floresová Alvaradová počtvrté otěhotněla, manžel ji opustil a potomky jí nechal na krku. Žena v domácnosti se pustila do podnikání – na ulici prodávala smaženou kukuřici.
Při práci dokončovala studia laboratorní asistentky, která kdysi kvůli mateřským povinnostem opustila. To jí umožnilo otevřít si vlastní laboratoř, kde už dnes zaměstnává dva podřízené. „Za 50 peso dělám vyšetření krve, moči a stolice. V nemocnici testy udělají zadarmo, ale musíš týdny čekat podle pořadníku nebo dát úplatek. My to děláme na počkání,“ představuje svůj projekt. V plánu má pořízení rentgenu a ultrazvuku, na což se opět musí zadlužit.
Tvrdí, že bez „microcréditos“ by si větší investice nemohla dovolit. Přestože už je na tom hospodářsky docela dobře, že by si o peníze za výhodnějších podmínek mohla požádat v bance, neudělá to: „V Apros mi vždy pomohli. Vědí, čím jsem prošla. Banku to nezajímá.“
„Pro banku je výhodnější jedné osobě poskytnout 100 tisíc dolarů, než půjčit stovce lidí po tisíci dolarů. A právě na takové lidi, kterým mexické banky nedůvěřují, se soustředíme,“ doplňuje šéfka místní pobočky Apros Medinová Romerová.
Samozřejmě u těchto lidí je i větší riziko nesplácení, proto byl vymyšlen systém skupin, jejichž členové za sebe vzájemně ručí. Když někdo neplatí, musí to ostatní zatáhnout za něj a donutit ho, aby jim své dluhy splatil.
A jak je to smožnými defraudacemi ze strany personálu? „Mikrofinance jsou jako hospoda. Musíš hlídat hosty, aby ti neutekli bez placení, ale taky personál, aby ti ji nerozkradl,“ říká Tomáš Hes, který v Mexiku působí jako spojka mezi místními mikrofinančními institucemi a českými investory z myELEN.com.
Osud č. 2: kadeřnice María
„Začínala jsem jen se dvěma zrcadly,“ ukazuje od rohu svého podniku María Zocorrová. Má je tam jako připomínku chudších časů – nyní je její salon krásy obložen zrcadly kolem dokola. „Mým cílem je to dovybavit a mít nějaké zaměstnance,“ drží se s plány při zemi. Zatím si v kadeřnictví nechá udělat hlavu třicet zákaznic týdně a výdělky jí stačí na splácení úroků, vylepšování salonu a placení vzdělávacích kurzů.
O hlavní příjmy se v její rodině stará manžel, přesto i její příklad ukazuje, že mikrofinančnictví je dobrou zbraní v boji proti stále silnému machismu. Podnikání totiž vede ženy k samostatnosti a dodává jim sebevědomí. Mezi pěti stovkami dlužníků Apros je žen 350, jinde bývá genderový poměr ještě výrazněji převážen v neprospěch mužů. Ti jsou na základě zkušeností považováni za nespolehlivé, protože půjčené peníze často investovali do alkoholu a jiných povyražení. S čistě pánskou skupinou se většina záložen odmítne o půjčce bavit.
Osud č. 3: Lucilla z občerstvení
Lucilla Floresová Gonzálesová je mikrofinančnická veteránka. Půjčky si už bere čtrnáct let a k podnikání na dluh dotáhla i manžela. Na tržišti provozuje kuchyňku, kde nabízí občerstvení. Právě příprava a prodej jídla je pro microcréditos vedle zemědělství nejtypičtější. „Výdělky mi pomohly podporovat děti při studiu. Ze syna je doktor a z dcery zdravotní sestra,“ říká pyšně. Stejně jako všichni ostatní ze dvou desítek dotázaných mexických mikrodlužníků nevidí 50procentní úrok jako problém. „Marže v maloobchodě tady není jako u nás v desetihaléřích. V Mexiku si na prodeji jednoho hamburgru klidně přirazí sedmdesát procent. Tady je to jiná planeta,“ říká Hes.
Nicméně byznys paní Lucilly se za celou dobu příliš neposunul kupředu. „Nyní je to horší, konkurence je mnohem větší než dříve,“ upozorňuje Floresová Gonzálesová na největší problém mikrofinancí. A sice na jejich úspěch. Jenom v Milpa Altě působí sedm různých mikrofinančních institucí, na které se s žádostmi o půjčku obracejí další a další zájemci.
Problémem je, že mikrofinance produkují jenom mikropodnikatele, kteří nevytvářejí žádná pracovní místa. Při malých půjčovaných částkách a vysokých úrocích se jen tak někdo nezvedne k tomu, aby vytvořil závod s desítkami zaměstnanců. A právě takové nejlépe dokážou zajistit blahobyt celé společnosti, jako je tomu na Západě.
Hes projekt brání: „Samozřejmě nejsou tou spásou, která vyvede planetu z chudoby. Aleminimálně dávají konkrétním lidem šanci na lepší život. A to není málo.“
Cesta byla podpořena Expedičním fondem.
Článek vyšel v MF DNES.
