Publikum na Borneu je divoké. Rozhovor s českou kapelou Čankišou.

Jakou měl exotický Rainforest world music festival atmosféru?

Bylo to hodně příjemný, muzikanti se družili mezi sebou, vznikala nová přátelství. Lidi byli hezky barevní.

Celý fesťák je perfektně zorganizovaný. Každá kapela dostala svého delegáta, který se o ni po celou dobu festivalu staral. O nás i dlouho potom. Přes den byly workshopy nebo spíše jamsessiony a večer pak koncerty.  Celé se to odehrávalo ve skanzenu, takže návštěvníci měli dost vyžití i v klasickém turistickém ohledu. Trošku podobně dělají festivaly třeba na Ukrajině, kde jsme několikrát byli. Tady byl hodně cítit vliv peněz od malajské vlády, která se tímto festivalem snaží přitáhnout na Borneo kulturní turisty. Zatím tam totiž jezdili spíše „jungletrekeři“.

A publikum? Liší se od toho českého?

Myslím, že čeští návštěvníci jsou už dnes trochu rozmazlení. V Asii je publikum mnohem vděčnější a bezprostřednější. Těch 10 000 lidí pod pódiem bylo dost lačných po divokosti.

Co jste zahráli?

Teď aktuálně jezdíme s novou deskou Faÿt. Ale byli jsme požádáni, abychom  volili spíše folkovější písničky. Moc se nám to nelíbilo, tak jsme v podstatě vyřadili jen dvě.

Odvezli jste si nějakou hudební inspiraci?

Vzhledem k tomu, že malajská hudba zní jako rozbitej orloj a sólo na činely, tak nic moc …  Ale ne, ty nástroje se nám líbí, možná je jen jinak použít. Mám historický sapeé – strunný nástroj ze Sarawaku (což je jedna ze dvou malajských částí Bornea). Ten se může ukázat v nové tvorbě.

Úroveň byla hodně dobrá. Vlastně tam nebylo nic, co by nebylo fakt  dost dobrý. Celkově jsme se v kapele shodli: vystoupení Daniela Waro z Réunionu aMamadou Diabate Percussion Mania z Burkiny Faso. Obě kapely totální profíci a pokaždé jiná energie.

Myslím, že je super slyšet, jak tvoří hudbu v jiné části světa, slyšet, jak si hudebně rozumí třeba saxofonista z Konga a flétnista z Mongolska doprovázený basistou z Kolumbie. To festival umožňuje právě na jamsassionech a worshopech.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak se baví místní na takovém festivalu?

Upřímně jsem teda neviděl moc rozdíl, jen publikum bylo takové živější, výborně reagovalo. Ale jinak lidi normálně pili pivo. Necítil jsem – u nás všudypřítomnou – vůni marihuany. I tam sice jistě hulí a pěstujou, ale myslím, že mají nějaký netolerantní zákony, tak to skrývají.

Zkusili jste nějakou takovou místní radovánku?

Alkohol ano, pili jsme místní pivo. Pak nám někdo nabídl něco, před čím nás festival varoval. Myslím, že se to jmenovalo tuak. Docela dobrá, ale slabá rýžová kořalka. Z kapely kouří marihuanu jen dva, ale myslím, že je potřeba vytvoření větší důvěry, než jen tak někoho potkat na fesťáku. Mám za to, že to neproběhlo. Docela škoda…

Sedmičlenná kapela Čankišou pronikla do povědomí posluchačů doma i v zahraničí díky svým koncertům nabitým energií a divokými rytmy. Ty se pod vedením hlasem i postavou impozantního zpěváka Karla Heřmana po pár minutách mění v divoký taneční rej. Čankišou se svou fůzí různých etnických vlivů na rockovém základě a bohatou sbírkou exotických nástrojů projeli svět od ostrova Réunion v Indickém oceánu až po Pákistán.

Měli jste čas nakouknout do krásné přírody Bornea?

Měli. Dělali jsme nějaký výlety do džungle, národního parku, trochu k moři… Já sem tam pak po odjezdu kapely zůstal sám, a tak jsem si ještě dal trošku delší výpravu do džungle s místním průvodcem. Jen na jeden den. Na víc jsem neměl vybavení. Ale musím se tam ještě vrátit.

Překvapilo vás na Borneu něco?

Překvapila mě vyrovnanost lidí. Čekal jsem takové „maňana“, trochu jako Pákistán, ale ne.

Co malajská kuchyně, chutnala vám?

Upřímně zrovna malajský jídlo mě teda moc nenadchlo. Taková „čína“ s bylinkami. Místo chilli pepř – ten tam roste všude. Ale na to, že jsou to muslimové, tak mají dobré pivo.

Díky za rozhovor!