Ptačí ráj! To je indický národní park Keoladeo

Je něco před sedmou hodinou ranní a já se svým spolucestovatelem Daliborem na kolech vjíždíme do národního parku Keoladeo. Průvodcem nám bude pětatřicetiletý Ind, kterému v parku nikdo neřekne jinak než Kapitán a i po nás s úsměvem vyžaduje, abychom mu tak říkali. „Máte štěstí, že jste přijeli právě teď na začátku února. Během zimy je tady největší množství ptáků,“ raduje se Kapitán, že nás může provázet v tak příhodnou dobu. Na konci února už začnou ptáci odlétat a za pár týdnů horkého léta se z mokřadů stanou jen malé bazénky a usychající bahno. Ještě později tady zbudou jen louky porostlé trávou. Voda se sem vrátí až díky monzunům.

Kapitán si přes rameno přehazuje podstavec teleskopického dalekohledu a nasedá na kolo. Ještě nás upozorní, že se máme chovat tiše, pokud chceme něco vidět, a po jedné z mála zpevněných cest se rozjíždí. Rychle si vybíráme kola, která alespoň trochu brzdí, a následujeme Kapitána. Nejprve se kolem nás táhnou suché pláně, ve kterých pozorujeme stáda antilop schovaných v hustém porostu a osamělého jelena skvrnitého.

Najednou náš průvodce zbystří a potichu zastavuje kolo. Posunky nám ukáže, ať jej tiše následujeme. Opouští cestu a vydává se do hustého křoví. O pár desítek metrů dál ustavuje dalekohled a konečně nás nechává nahlédnout. Vidíme prvního ptáka, a to ledňáčka, kterého Indové tolik milují. Pojmenovali po něm pivo i leteckou společnost. Když se pak prodíráme zpět na cestu k našim kolům, vrtá mi v hlavě, jak mohl náš průvodce zahlédnout ptáka na takovou dálku.

Za chvíli mě to už ani neudivuje. Seskakujeme z kola pravidelně a máme pocit, že Kapitán je součástí parku. Ví snad o všem, co se tady pohne. I při jízdě na kole dokáže zahlédnout ty nejmenší ptáky vzdálené několik desítek metrů daleko. V hledáčku objektivu se tak postupně vynořují sýčci, dudci či orli. Ptám se Kapitána, jak rychle se naučil takhle pozorovat ptáky. „Pracuju tady už tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy jsem začal,“ vtipkuje a dodává, že důležité je, že ho to nesmírně baví a má svou práci opravdu rád. Ve volných chvílích dokonce své umění pozorovat předává dětem z bharapturské základní školy, jak se mi pochlubil.

Stovky druhů ptáků v mokřadech

Krajina kolem prašné cesty se pomalu začíná měnit a my se konečně dostáváme k mokřadům plným ostrůvků s akáciemi. Na nich postávají hejna ptáků a my nevíme, kam se dříve dívat. Kapitán nám nejprve ukazuje plameňáky, volavky a marabu, kteří sem přilétají hnízdit. „Podívejte se na stromy. Některé jsou plné hnízd volavek a bílé od ptačího trusu,“ vysvětluje nám. Tady už dalekohled téměř nepotřebujeme. Ptáci postávají jen pár metrů od nás a nechávají se fotografovat a prohlížet.

Do Keoladea přilétá celkem 370 druhů ptáků a Kapitán se nám smutně omlouvá, že všechny nám prostě ukázat nemůže. „Jenom kachen je tady dvacet druhů. Támhle jsou hvízdáci, kousek za nimi hejno čírek a ještě dále můžete vidět lžíčáky pestré,“ ukazuje nám hejna ptáků z pozorovací věže vybudované uprostřed parku. Pomalu ztrácíme přehled v tom mumraji barev a křídel.  Na chvíli se proto díváme i po jiných zvířatech než ptácích, kterých je v parku také spousta.

Nejprve pozorujeme v hledáčku dalekohledu želvy, kterých tady žije dokonce deset druhů, například indická bahenní želva. Potom nás Kapitán zavede k hromadě suchých větví a listí dosahující asi do pasu a potichoučku ji obchází dokola. Nejprve mi není jasné, co hledá, ale když slyším zašustění listí a vidím lesknoucí se protáhlé tělo, pochopím. „Krajta,“ zašeptá Kapitán a nadšeně se usmívá. My se ale tváříme dost vyděšeně, takže nás rychle utěšuje, že člověku neublíží, a zamíří dál od šustící hromady.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Příběh parku

Do oblasti přivádí vodu několik kanálků, které nechal vybudovat mahárádža Suraj Mal. V roce 1902 tady proběhl první lov kachen a z oblasti se tak stala střelná rezervace. Dodnes stojí uprostřed parku velká památná deska s rekordy místních lovců. „Nejvíce kachen tady postřílel místokrál Indie Lord Curzon se svými společníky. V roce 1938 se jim tady za jeden den podařilo zastřelit 4273 ptáků,“ popisuje Kapitán největší úlovky.

Zlomem byl rok 1956, kdy byla oblast uznána jako ptačí útočiště a lovit tady mohl už jen bharapturský mahárádža a jeho hosté. Ještě o pár let později byl park obehnán zdí. V roce 1981 se Keoladeo Ghana stal národním parkem a za tři roky byl zařazen do světového dědictví Unesco. Aby se ale v parku udržela voda a ptáci místo neopouštěli, musí být plocha uměle zavlažována pomocí kanálků z nedaleké přehrady. Díky nim tady vznikají několik kilometrů čtverečních velké mokřady zarostlé rákosem. Jezírka jsou často rozdělena jen umělými cestami, které používají turisté nebo místní správcové.

Nepříjemné setkání

Parkem dnes vede jedna hlavní prašná stezka, kterou brázdí cyklorikši, cyklisti, chodci a výjimečně i automobily. Z té vychází mnoho menších cestiček do stran, které jsou ale pro turisty přístupné jen z části. „Vypadá to, že nám tady zase obchází tygr, takže samotní se  nesmíte vydat za varovné cedule, na které po chvíli narazíte na každé boční cestičce,“ vysvětluje nám vážně Kapitán.

Přesto nás bere ještě dále po cestě, kam už většina turistů nejezdí. Nejprve se tváříme nedůvěřivě, ale pak máme radost, když můžeme pozorovat stáda dobytku bořícího se do měkké půdy. Přes cestu nám přebíhají antilopy a Kapitán nám ukazuje další černokrké čápy, kolpíky s rozpláclými zobáky nebo asijské špačky.

Desítky druhů ptáků, které jsme už dneska viděli, se nám začínají plést, a my se proto rozhodneme s naším průvodcem rozloučit. Kapitán nám ještě ukáže jakousi místní vydru, která plaší ptáky, monguse, a pak se s námi loučí. A nám přiroste ještě více k srdci, když si řekne o správnou sumu peněz a nevyžaduje spropitné jako každý jiný Ind. „Klidně se podívejte ještě kousek hlouběji do parku, ale opravdu nejezděte za varovné cedule,“ připomene nám Kapitán přítomnost tygra, na kterého už jsme dávno zapomněli. Slíbíme, že se budeme opatrovat, a dále vyjíždíme sami.

Za chvíli už jsme na cestě úplně sami, tedy kromě antilop a všudypřítomných krav. Čápy a marabu pozorujeme ze dvou metrů. Za dvacet minut ale dorazíme k ceduli s oním varováním před tygrem.  Nemáme dostatek odvahy, a tak obracíme a pomalu se vracíme zpět na hlavní stezku. Přesto se jednomu nepříjemnému setkání nevyhneme.

Nejsme tady sami

V jednu chvíli se hustý porost nízkých křovin, které většinou obklopují stezku, rozestupuje a necelých pět metrů od nás hodují na uhynulé krávě dva šakali. Okamžitě je poznáváme, protože nám už podobné ukazoval v dalekohledu Kapitán. Ti byli ale stovky metrů daleko. I když dobře vím, že se šakal živí mršinami, značně znejistíme a čekáme, co se bude dít. Dalibor ale nezapře svého fotografického ducha a začne šmátrat po foťáku. Zvířata naštěstí postřehla pohyb. A my hned pochopíme, že jim naše přítomnost není zrovna příjemná. Nechávají zdechlinu zdechlinou a běží se schovat do vyšší trávy.

Oddechneme si, ale raději šlápneme do zrezlých pedálů a vracíme se ke skupinkám turistů.  Po pár minutách už popíjíme čaj s mlékem v malé zahrádce, která slouží jako restaurace.  Slunce začíná pomalu zapadat. Ve večerním světle vypadají mokřady se stovkami ptáků ještě krásněji. Bohužel, ale s večerem vyráží na večerní lov i hejna komárů. Chopíme se proto opět svých kol a míříme k východu.

Posledních několik kilometrů urazíme za pár desítek minut. Když kola konečně vrátíme do stojanů a zaplatíme asi dvacet korun za jejich celodenní pronájem, jde nám vstříc Kapitán. Seděl s ostatními průvodci na malých rákosových židličkách, kde živě debatovali a žvýkali betel. „Tak co jste ještě viděli?“ vyzvídá a srdečně nám potřásá rukama, jako bychom se neviděli měsíce a ne několik hodin. Ještě chvíli si povídáme, ale pak už vyčerpaně zamíříme do hotelu. Ještě večer pozorujeme hejna volavek na fotkách z Keoladea, kterých jsou plné stěny našeho hotelu.