„Cestování je hlavně o čekání,“ říkal Ralf, můj holandský spolucestovatel v Teheránu, když jsme první den čekali na pákistánská víza. Ukázalo se jak velkou má pravdu, když jsme je dostali až za týden. (K tomu malá zajímavost – pro Čechy je vízum do Pákistánu zdarma, většina zemí platí 30 dolarů.)
Byl to otravný týden, zpestřený hodně pohodovým výletem do Kashanu, nádherného klidného městečka jižně od Teheránu. Jen co jsem víza dostal, běžel jsem koupit lístek na autobus, ať rychle zmizím z velkoměsta (Teherán má „pouhých“ 14 mil. lidí). Ralf koupil jízdenku jiným směrem (jede ještě trochu po Íránu a pak přes Afghánistán taky do Pákistánu), takže od teď jsem zůstal sám.
Musel jsem udělat ještě jeden „administrativní krok“ – kdybych náhodou nedojel na hranice podle plánu, vypršela by mi íránská víza a měl bych velký problém, takže ještě prodloužit. V Teheránu bych na to čekal další týden, takže to beru přes Esfahan, kde by to mělo být v pohodě. Zase v takové, jak to popisují v průvodci, to nebylo, ale po třech hodinách je to vyřízeno. Ale stálo to šílenou noc ve starém autobuse do Esfahanu, na nepohodlné sedačce. Opět běžím na autobusák a prvním autobusem do Kermanu (pouštní město na východě).
„Hello, where are you from?“ Tentokrát to není žádný Íránec s touhou procvičit si angličtinu, ale potkávám se s tureckou hudební skupinou. Obtěžkáni hudebními nástroji a dobrou náladou míří přes Írán, Pákistán a Indii do Nepálu, s touhou hrát tam v horách a na ulicích. Právě dokončili svoje první CD a jedou si takhle odpočinout, než opět začnou koncertovat (v létě budou i v Čechách). Cesta nám dobře utíká, v rušném hovoru ignorujeme akční filmy z autobusového videa, a mě čeká rozhodnutí, jestli s nimi jet dál přímo na hranice nebo se držet svého plánu a navštívit ještě Kerman. Volím Kerman, i když to znamená jet opět dál sám.
Nikdo neví jak dlouho autobus pojede (včetně posádky), odhady jsou osm až dvanáct hodin. Sázím na to, že to bude spíše kratší, ale chyba, jedeme a jedeme a v Kermanu mě vysazují dlouho po půlnoci na zcela pusté ulici…
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kerman
Kerman si to u mě hned na začátku rozházel – v noci jsou taxikáři (vědomí si svojí naprosté převahy nad turistou, který naprosto netuší kde je) neskutečně drazí a vozí turisty do hotelu, do kterých vůbec nechtějí. V hotýlku je to ještě horší a cena se taktéž šplhá k cenám hotelu střední třídy…
Ani ráno na tom nejsem lépe – tady už není moc zvykem psát názvy ulic i v angličtině (což doposud bylo všude normální) a místňáci tvrdí každý něco jiného. Běhám po okolí, postupně sbírám orientační body a pokouším se to napasovat na plánek města. Když tuším alespoň na které straně města jsem a kudy do centra, beru z hotelu batoh a padám pryč. Koupit jízdenku na další noc a na prohlídku města.
Dlouhý čas trávím s taxikářem, který mě sice nikam nesvezl, ale řeší otázku „jak být nejlepším taxikářem a nejlepším člověkem pro svoji ženu, děti a pro všech šest miliard lidí“. Chrlí na mě otázky, co je lepší, co je horší, jestli president nebo taxikář, jestli být nejlepší nebo průměrný. Trochu mu asi hrabe (asi takhle sype otázky i na své zákazníky, protože prý si na něj lidi stěžují a nechtějí s ním jezdit), po půl hodině jsem mu utekl ale o ulici dál mě opět dohnal. Myslel jsem že jsem mu už definitivně řekl, že má moc otázek, ale o další dvě ulice opět vedle mě zastavuje taxík.
„Mister, ještě jednu otázečku…“ Neeee….!!! Pak už se neukázal.
Nakonec mi Kerman i docela učaroval a asi by bylo pěkné udělat i výlety do okolní pouště. Nemít v kapse jízdenku, asi bych ještě i zůstal. Ale nedá se nic dělat, v půl desáté odjíždí můj autobus dál, a tak jsem si to alespoň vychutnal jako svůj poslední den v Íránu.
Cesta na hranice
Probouzím se v zastaveném autobuse, který opouští poslední cestující, rozespale vybíhám ven a hned čelím okolním taxikářům: „Taftan, mister? Pákistán?
Hranice?“ Odháním je jak otravné mouchy a rázuju si to do haly autobusového nádraží koupit lístek na autobus.
„Žádný autobus na hranice nejede, vemte si taxíka,“ zní celkem striktní odpověď personálu. Jenomže taxikáři si mezitím našli své úlovky a většinou zmizeli, pro zbývající jsem však tučné sousto. Nikdo ale nechce jet jako „sdílené taxi“, tak mě odvezli dál do města, kde na křižovatce pár takových sdílených taxíků čeká.
Nesnáším smlouvání s taxikáři a teď bylo zvlášť tvrdé, jen jeden chlapík je ochoten jet až na hranici, má starého pícku-upa a žádá nehorázné ceny. Nakonec jsme se z šestnácti dolarů dostali na šest, což je pořád ještě přemrštěné, ale za dané situace to beru. Chlapík je pěknej svéráz, hned mi na sedačku přihodil jednoho místňáka, takže se opírám o řadící páku a při řazení se musím vždy nadlehčit. Místňák asi nemá něco v pořádku, je dost nemluvný, v jeho rozhovoru s řidičem pochytávám něco o pase a problémů.
Za Zahedanem jen poušť. Kopce kamení, písku a prachu.
Vycházející slunce si jen stěží hledá cestu přes oblaka prachu, který zvedá raní vítr. Občasně opuštěné domy dodávají scenérii ještě větší pochmurnosti. Řidič to žene k hranicím a rychlou jízdou se vysmívá nastraženým retardérům, takže v autě poskakujeme a držíme se čeho se dá. Občasné policejní kontroly projíždíme mávnutím rukou.
Jedeme nejprve do vesnice před hranicemi na benzínku.
Benzínka se ukázala být zajímavou zastávkou. Řidič sáhl za sedadlo a vytáhl hadici, strčil do nádrže a mocným nádechem vysál benzín a pustil jej do kanystru.
Teprve potom nečerpal plnou nádrž, aby hned za zatáčkou zase vytáhl hadici a dolil z kanistru ještě do nádrže úplně po okraj. Načež kanistr o ulici vedle prodal…
Blížíme se k hranici, už z dálky je vidět dlouhá fronta aut a kolem postávajících chlapíků s šátky na hlavách. Všichni čekají až se otevře hranice. Řidič cítí jakousi povinost dostat mě na hranice jako prvního a tak se pouští do neskutečného automobilového předbíhání ve frontě stojících aut…
Musím končit – v internetové kavárně vyřvává na plné pecky hudba a mě to trhá ušní bubínky. Navíc mi teče z nosu jak z kouhoutku po včerejší noční jízdě v autobuse s děravou klimatizací – díra byla zrovna nad mojí hlavou a přestože jsem jí ucpal svojí ponožkou (načež kapitán vozu raději nastříkal do klimatizace osvěžující sprej) byl jsem stejně na nejchladnějším místě v celém autobuse.
A příště? O tom jak jsou opravdu přešel hranici jako první, o popíjení čaje s pákistánskými celníky, o procházkách po pohraničním městě Taftan označovaném jako peklo na zemi, o cestě přes poušť a tom, jak plný autobus muslimů zjistil, že nejsem muslim. A také o pákistánských nákladních autech.
Nakonec ještě moje aktuální lokace: jsem v Quette, hlavním městě Baluchistánu, což je jedna z provincií Pákistánu. A opět jsem se potkal s hudebníky z Turecka.
