První setkání s orangutany

Vyrážíme do džungle (sobota 3.4.2004)

Budík mi zvoní v 6:40 ráno. Spím ale dál, i když jen na půl oka. Vstávám po sedmé a jdu se projít kolem. Z balkónu na chodbě vidím vedlejší rameno řeky tekoucí kolem domu. Na břehu je hromada naplaveného dříví a ohromný betonový kvádr, zřejmě kus pilíře z odplaveného mostu.

Venku pak potkávám spoustu domácího zvířectva (husy, krocany…) a také malého dlouhoocasého makaka přivázaného na řetízku ke kůlu. Vracím se zpět, dělám očistu (polévám se vodou z velkého škopku, který mi dala Indonésanka spravující hotel s omluvou, že nefungují sprchy), a pak si dávám čaj s Garym, kanadským učitelem v důchodu, kterého jsem potkal včera po cestě sem. Zdravím se i s mladým Švýcarem Saschou, který tu též přespal, a který vyrazí dnes do útrob tropického pralesa společně se mnou a dalšími dvěma Němkami. Všichni tři si zaplatili 3denní trek v džungli. Já prozatím jen dva, ale už teď vím, že zůstanu déle.

Důvod, proč sem do Bukit Lawang všichni přijeli, je úplně stejný jako ten můj. Orangutani! Už se jich nemůžu dočkat! Obloha je ale zatažená a začíná pršet. Po osmé přichází jakýsi místní chlapík, kterého se ptám na to, co si se sebou do džungle vzít. Náš průvodce by měl přijít až v devět, a tak chci být připraven, abychom mohli hnedle po jeho příchodu vyrazit.Jdu si zabalit a pár minut po deváté jsem nastartován! Beru jen to nejnutnější, nepromokavý věci, něco na převlečení, sarong jako multifunkční věc na všechno, trochu jídla (kdyby náhodou) a hlavně FOŤÁK!!!Zbylé věci společně s většinou peněz jsem zamkl v hotelovém pokoji.

Když do deseti hodin nikdo nepřichází, začínám být nervózní. Pak už „guide“ konečně přichází s informací, že pokud prší, není v džungli na co koukat, a tak čekáme dál. V jedenáct konečně vyrážíme! Cestou vesnicí podél řeky Sungai Bohorok vidím zbytky pohromy způsobené před půl rokem velkou povodní. Naplaveniny jsou už sice z většiny uklizeny, ale stále tu stojí trosky domů na místě, kde ještě před pár měsíci stála téměř půlka vesnice s malými hotely a restauracemi pro turisty.

Tiše, ať je nevyplašíme!

Chlapíci u řeky staví nový bambusový most. My se přes ni dostáváme na provizorní lanovce. Na druhém břehu děláme ochranná opatření proti „opičím loupežníkům“. Vše musí být schováno v batohu, který si je třeba pořádně připoutat k tělu. Orangutani jsou nejen zvědaví, ale mají i ohromnou sílu v rukách a čeho se zmocní, už nedostanete zpět.

Je už slunečno a teplota stoupá. Není tu tak horko jako před dvěma týdny v malajském Taman Negara, jednom ze světově nejstarších deštných pralesů nacházejícím se ve stejnojmenném národním parku, ale propotit tričko skrz je tu otázkou jen několika pár minut navíc. To, že v příštích dnech narazíme na orangutana, je pravděpodobné, ale nikdo vám to tu nezaručí. Být potichu je zásadou číslo jedna.

Sotva vlezeme do džungle, máme pořádnou kliku! Ihned narážíme na orangutaní mámu sedící v korunách stromů se svým malinkým asi jeden a půl ročním potomkem. Může být tak asi 6 metrů vysoko a pozoruje nás, zatímco „baby“ klidně otrhává listí ve své blízkosti. V poklidu se navzájem pozorujeme a v naprostém tichu jen občas zazní spoušť fotoaparátu.

Po 15ti minutách pokračujeme dál a Ali G, náš 23 letý průvodce, nám říká různé věci o místním pralese, orangutanech v něm a ukazuje nám jejich hnízda a termitiště. Naši skupinu čtyř cizinců a průvodce doplňuje ještě jeho asistent Jal. Je to lehký trek, nikam nechvátáme a sledujeme dění kolem. Při první pauze si dáváme oběd a pojídáme praženou rýži s masem a ovocem. Během krátkého relaxu po jídle si fotím motýla, který nám tu dělá po celou dobu zastávky společnost a právě usedl na kus uříznutého ananasu.

Hladová orangutaní kamarádka

V příštích asi dvou hodinách nás čeká pochod k řece, kde dnes budeme nocovat. Při sestupu nedaleko od ní se ve větvích stromů nad námi náhle objevuje menší postava dalšího orangutana. Rychle slézá ze stromu a dohání naší skupinu. „Padáme“, zahlásí náš průvodce a znatelně zrychlí krok. Před vstupem do džungle nás upozornil na to, že některé opice mohou býti při setkání s turisty agresivní. V takovém případě je lepší nedráždit je svou přítomností a rychle pokračovat v pochodu.

Snažíme se opici utéci, ale cestička v prudkém svahu je úzká a kluzká a opice nás hravě dohání. Průvodce rychle hodnotí situaci, a když vidí, že je náš pronásledovatel v klidu, zastavujeme a bereme ho do party. Je to mladá asi tak 10tiletá samice a jmenuje se Sasa. Průvodce jí stejně jako většinu dalších orangutánů, kteří chodívali na „krmítka“, zná.

Je hladová! Rehabilitační centrum ještě není obnoveno a období dešťů bylo slabé, a tak není v džungli příliš potravy. Průvodci jsou tak teď jediní, kdo mohou v nouzi hladovým zvířatům pomoci. Pokračujeme v pochodu na bezpečnější místo a samice jde s námi. Během chůze náhle chytá za ruku Saschu jdoucího vedle ní! Po chvíli se zastavuje a otáčí se ke mně jdoucímu za nimi. Kouká mi do očí a aniž by cokoliv „řekla“, bere za ruku i mne! Prožívám zvláštní, ale úžasný a neskutečně intenzivní pocit.

Jdeme ve trojce a po chvilce se zastavujeme na planině, kde jí Ali G dává banány a rýži od oběda. Láduje se a je spokojená. Vychutnáváme si tuhle vzácnou chvíli její společnosti a využíváme výjimečné příležitosti vyfotit si tohoto krásného tvora z bezprostřední blízkosti. Po 20ti minutách je čas se rozloučit. Chceme se jí ztratit, ale pronásleduje nás, a tak jí Ali s Jalem musejí zahnat do džungle.

Průvodce vzpomíná

Pak už dorážíme do tábořiště u říčky Jambur Butu, kde bivakujeme. Poté se koupeme a povídáme. Jala zde nahrazují dva portýři, kteří nám po šesté připravují výbornou večeři v podobě kuřete s rýží, tofu, zeleninovým salátem s kari, čaj, a pak i horkou čokoládu s oříšky. Po setmění hrajeme různé hry se sirkami a kartami. Je úžasný klid a pohoda. V ústraní na břehu říčky dávám řeč s Alim G a on se rozpovídává o svých bolístkách.

Nedávné neštěstí v zanechalo hluboké stopy a vyrovnat se s tímto traumatem mu bude trvat ještě hodně dlouho! Aby ne, jako drtivá většina místních lidí, které jsem ve vesnici potkal, přišel ve smrtící povodni o několik členů rodiny. Trpělivě naslouchám jeho vyprávění o událostech tehdejší noci. Muselo to být děsné peklo!

Když mi dopovídá svůj příběh, navrhuji mu, že bych se v džungli oproti původnímu plánu zdržel o den déle s ostatními a finanční odměnou za to tak alespoň trochu pomohl jemu a portýrům k vyrovnání se s materiálními následky ničivé zkázy. Kolem půlnoci zaleháme pod přístřešek z bambusové konstrukce pokryté igelitovou plachtou. Přikrývám se svým sarongem z malajského Kota Bahru a usínám.