Kolumbie je zemí s nepředstavitelnou biologickou rozmanitostí. Díky její poloze je zde možné najít jak dusné pobřežní mangrovové lesy a tropický prales tak i větrné vysoké Andské štíty. Pohoří And navíc vytváří zajímavý systém mnoha izolovaných lokalit. Ale není to jen úžasná příroda, co zde stojí za povšimnutí…
Začínáme poněkud adrenalinově: přilétáme v 00:30 na letiště El Dorado v Bogotě a obyčejnému smrtelníkovi (což jsme) tak trochu naskakuje husí kůže zejména při pomyšlení na načtené historky o loupeživých taxikářích. Poté co vyměníme dolary za pesos, můžeme se vydat do víru půlnočního velkoměsta. Poslušně následujeme šipky navádějící ke stanovišti autorizovaných taxíků. Přes okénko směnárny vidíme i chumel těch neoficiálních, kteří se překřikují a zuřivě gestikulují, ať jdeme s nimi. Půlnoc, nepůlnoc. Tak jsme tedy zase v Jižní Americe!
K oficiálním taxíkům nás dovede místní policista, další dva hlídají opodál. Naložíme se tedy do žlutého taxíku, který řídí postarší… …taxikářka!. Podivuhodné. Nahlásíme jméno hotelu a svištíme liduprázdnou Bogotou. Za 20 minut jsme na místě. Nechybělo moc a zaplatili jsme 1000 krát větším obnosem, protože padesátitisícová bankovka (cca 500 Kč) na rozdíl od ostatních tisícovek nemá tři nuly. Naštěstí nám taxikářka peníze vrátila s přátelským varováním, ať si dáváme pozor. I tady, zdá se, žije dobrý člověk:-).
Ráno jsme unešeni polohou Bogoty: kousek od našeho hotelu nad samým centrem se zvedají vysoké kopce a dodávají městu příjemnou atmosféru. Začátek cesty musíme věnovat setkání s Paulem a Ursulou z místní Universidad Nacional, kteří nám mají pomoci se zařízením povolení k lovu a vývozu vzorků (ryb). Manželský pár, ona Kolumbijka, on Brit, evropská zkušenost (seznámili se v Madridu při studiu), zaměstnáni v čerstvě otevřené laboratoři na univerzitě, tříměsíční dítě (do jeslí se tu chodí od 4 měsíců) a přátelské vystupování. To vše by mohlo svědčit pro brzké vyřízení všech potřebných formalit pro výzkum. Samozřejmě všemu předcházela půlroční e-mailová komunikace. Jsme zvědavi, jestli se naplní katastrofické vize našich kolegů o neproniknutelnosti úřednického systému všemožných formulářů, žádostí a prohlášení.
Na univerzitu jedeme hromadnou dopravou, jejíž organizace předčí lecjaké evropské město. Kromě tradičních malých pestrobarevných busíků je tu také Transmilenio – nově vybudovaný systém velkých autobusů, které zastavují pouze ve speciálních stanicích uprostřed hlavních ulic. Do zastávek je přístup pouze po zaplacení lístku a průchodu turniketem. Tyto autobusy mají své vyhrazené pruhy na širokých avenidách a nečekají tak nikdy v celodenní zácpě. Vše je čisté a nové a četné nápisy hlásají „Prosíme, neběhejte!“ nebo upozorňují, že je vhodné nechat před nástupem do vozu nejprve vystoupit ostatní cestující. Ne že by to tu všichni dodržovali:-)
Univerzitní kampus je rozlehlý a plný zeleně. Roztroušeně stojí budovy fakult, institutů, technického zázemí a taky zaměstnanecká školka. Trvá 40 minut, než člověk přejde z jednoho konce kampusu na druhý. A všude je nezvyklý klid. Poprvé v životě mám pocit, že bych dokázala v tomhle jihoamerickém městě klidně rok studovat. K tomu přispívá i klima, které je díky nadmořské výšce (2 546 m) stále příjemně svěží.
Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Po pár dnech konečně vyrazíme z města a chystáme se na okružní cestu po severu země nalovit ryby, které nás zajímají. Na silnicích převažují trucky amerického typu, cisterny a autobusy. Osobní auta jsou výrazně v menšině. Navíc kolumbijští řidiči milují adrenalinové řízení – z kopce na plný plyn, předjíždění v ostrých zatáčkách, anebo s protijedoucím autem na dohled. Zároveň jsou ovšem všichni vždy připraveni dupnout na brzdu, kdyby se totéž dělo z protisměru. A tak dupeme často:-) Hudba v autobusech nehraje tak nahlas, jak bychom čekali, zato z rádia slyšíme několikrát denně kolumbijskou hymnu mírně se podobající internacionále…
Při vymýšlení strategie, postupujeme následujícím způsobem: podle mapky si zvolíme řeku vhodné velikosti (ideální je malý přítok široký pár metrů), pak nastoupíme do autobusu zvoleným směrem a vyhlížíme z okna vybrané místo. Teprve když přejedeme, můžeme říct, jestli je říčka vhodná pro naše ryby nebo ne. Pokud zhodnotíme, že ano, poprosíme řidiče, ať zastaví, což často přináší údiv: „Ale tady nic není“, případně: „A nechcete hodit až do města?“. Mezitím ujedeme další půlkilometr a nezbývá, než se pak vrátit zpátky pěšky v plné polní s těžkými batohy plnými sítí a s brašnami s fotovýbavou a kamerou.
Kolumbie je země s největší biodiverzitou na kilometr čtvereční na světě. A v absolutním počtu druhů je před ní jen Brazílie. Díky své geografické poloze a přítomnosti tří hřebenů And má totiž Kolumbie velké množství habitatů, od přímořských mangrovů, přes tropický les až po vysokohorské páramo a zároveň velké množství geograficky izolovaných lokalit. Má také jako jediná jihoamerická země jak pacifické, tak karibské pobřeží. Co se týče ryb, najdeme v Kolumbii pestré druhové složení právě díky tomu, že její území zahrnuje mnoho různých povodí.
V Kolumbii najdeme řeky, které tečou do Orinoka, a je tu také Amazonka, obojí na východě země. Nejdelší kolumbijskou řekou je pak Rio Magdalena, která teče mezi východním a centrálním hřebenem And a ústí do Karibiku. O hřeben západněji pak teče Rio Cauca, další obrovská řeka, která je přítokem Magdaleny. A konečně na západním svahu západního andského hřebene pramení řeky San Juan, Baúdo nebo Patía ústící do Pacifiku a věčně rozbouřené Rio Atrato, které se vlévá do Karibiku (viz mapka). Během naší expedice jsme se tak snažili alespoň trochu pokrýt tuto biogeografickou rozmanitost a prozkoumat ryby z co možná největšího množství povodí.
