Tak a je to tady. Neklidný a dostatečně rozrušený sedím u počítače v monstrózním Mexico City. Teď již opravdu nelze couvnout, vyvlíknout se z příslibu nadcházející půlroční dobrovolnické mise.
První dojmy z Mexiko City
Tak a je to tady. Neklidný a dostatečně rozrušený sedím u počítače v monstrózním Mexico City. Teď již opravdu nelze couvnout, vyvlíknout se z příslibu nadcházející půlroční dobrovolnické mise. Jsem mimo Evropu. Prvně v životě za Atlantikem. Pro cestovatelského panice mého kalibru celkem „vodvaz“ …
Z portugalské vesničky Quiaios jsem vyrážel včera ve 2h ráno. Následoval přesun přecpaným nočním vlakem do Lisabonu, přelet do Londýna a konečně cesta z Anglie do Mexico City. Do mexické metropole jsem přiletěl cca ve 2h ráno západoevropského času, takže než-li jsem se dostal až k Tomovi domů, procestoval jsem více než 26h. Cesta byla poměrně klidná, přelet přes Grónsko poněkud zdlouhavý, nicméně pohodlný.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Nad Mexikem jsem se dal do řeči se spolucestujícím Juanem Medinou. Sympatický, nejméně padesátiletý a maximálně sto padesát centimetrů vysoký muž mi byl ve všem nápomocný. Poskytl mi své telefonní číslo, pro případ že bych se ocitl v nesnázích. Můj první mexický přítel. Neopomněl mi několikrát zdůraznit, abych byl velmi opatrný. Jeho spoluobčané prý nejsou příliš přátelští a dovedou být nebezpeční …
Pomoci zatím naštěstí nebylo potřeba. Zapeklité a mně ne zcela srozumitelné migrační formuláře jsem i s jeho pomocí vyplnil uspokojivě (prošel jsem kontrolou) a ačkoliv jsme měli nakonec asi 2h zpoždění, čekala na mne na letišti dle dohody Rebeca. Tomova kámoška pracující pro stejnou mikrofinanční instituci.
Vzali jsme to taxíkem k Tomovi, který je nyní na konferenci v Paraguayi. Taxikář byl sympaťák. Pokecali jsme o fotbale. Dokonce znal Spartu Praha! Raději jsem mu objasnil, kdo že to po posledním derby kraluje Praze … Jen ať je v obraze. Nic nenamítal. Možná mi nerozuměl.
Rebeca mi posléze sdělila, že ráno v pět vstává a na dva dny odjíždí do terénu. Do nějaký vesničky. A že teda druhý den pojedu vyzvednout na letiště Helen sám. Že se vrátí ve čtvrtek a domluvíme se co a jak dál. V pátek pojedeme všichni tři do místa mého prvního působiště – HUASCA DE OCAMPO. Mělo by to být cca 3h cesty.
Rebeca opravdu ráno v 5 zmizela. Nastala chvíle, kdy jsem měl sám vyrazit do nebezpečných ulic největšího města na světě. Jen malinkej trénink. Průzkum pár sousedních ulic. Omrknutí situace před obávanou odpolední cestou metrem na letiště pro Helen. Nic víc, nic míň.
Zvolil jsem strategii vybavovat se s co největším počtem lidí, působit vesele, komunikativně a sympaticky. Tím určitě předejdu problémům. Jen jsem otevřel dveře od bytu, prošel tam kluk, kterej na mne místo odpovědi na moje usměvavý „hola“ vrhnul akorát dosti drsnej pohled. Na jistotě mi to nepřidalo.
Na ulici jsem se chtěl doptat nejbližšího obchodu či supermarketu. Týpek v krámku s bůhvíčím, kterého jsem oslovil, nebyl o moc příjemnější. Moc jsem mu nerozuměl a že by se tvářil zrovna přátelsky, tak to fakt ne. Když jsem se pak zeptal na cestu ještě jednoho uniformovanýho chlapíka a v podstatě mu nerozuměl nic krom toho, že musím někam metrem, začlo mi bejt úzko.
Ulice jsou přeplněné auty, nikde jsem nenašel semafory pro chodce. Přecházení křižovatek mi přijde jako taková malá lokální loterie, ruská ruleta. Mexiko City má mezi 30 a 40 mil. obyvatel, leží ve výšce 2.240 m. n. m. a potýká se s obrovskými problémy se znečištěným ovzduším. Lze to rozpoznat každým nadechnutím. Prošel jsem pár ulic a docela se zadejchal. Těším se na venkov.
Po počátečních ne zrovna příjemných dojmech jsem se rozhodl zajít na snídani do prvního slušně vypadajícího objektu. Restaurace se přeci jen jevila kultivovaněji, než-li naturalistický „život ulice“, slibovala chvilku bezpečí a jistoty. Potřeboval jsem se trošku rozdejchat, uklidnit.
Pracovala tam matka s dcerou a bylo to místo, kde se mi konečně sázka na „otevřenost a sympatii“ vyplatila. Co jsem nerozuměl španělsky, to jsme s dcerou doladili anglicky. Dal jsem si čaj a americký koláče. Bohužel ještě nevím, co se tu snídá, co to ostatní v jídelním lístku znamenalo. Trošku jsme „poklábosili“ o tom, odkud jsem a proč jsem vlastně tady a nakonec mi bylo polopaticky vysvětleno, jak se dostanu metrem do supermarketu. Slíbil jsem, že zítra znova zajdu. Moje malá oáza uprostřed lidské džungle. Mám se kam vracet, což není pocit k zahození …
Cesta za nákupy byla nakonec v pohodě, co jsem potřeboval, to jsem pořídil. Cestování metrem v Mexico City přináší bizarní pohledy. Boháči cestují s chudáky, bankéři v sakách s žebráky. Co chvíli se vagónem prodírá tu naivní kytarista, tu slepec s kazeťákem hrajícím na plné pecky na zádech, tu prodejce cédéček či jiného artiklu. Všichni žádají o almužnu, málokterý uspěje. Toť realita Mexika.
Z orientace v podzemce jsem měl značný respekt, metro zde má zhruba 10 linek a 135 stanic, ale asi to nakonec nebude tak hrozný. Zatím jsem jel jen 3 zastávky a nemusel přestupovat. Až pojedu odpoledne na letiště pro Helen, bude to patrně složitější.
Ale až to zmáknu, o to to bude lepší pocit. S každou novou zkušeností člověk roste. A když si dodá odvahu a zkusí něco, do čeho se mu nechce, a vyjde to, dodá mu to sebedůvěru. Tak jako moje první dopolední vycházka do ulic monstrózního Mexiko City …
Dopravní superchaos v Mexiku
Prvně jsme vyrazili mimo Mexico City. Do přibližně 120 km vzdálené dvoutisícové vesničky Huasca de Ocampo ve státě Hidalgo, kde bych měl první půlku svého dobrovolničení působit. Za předpokladu, že vše dobře poklape a o angličtinu a participaci na našem projektu budou mít tamní obyvatelé zájem. To jsme se také vydali zjistit …
Vzhledem ke kalamitní dopravní situaci v mexické metropoli se Rebe rozhodla, že nás s Helen naloží již v 7 hodin ráno. S nadějí, že se ranní špičce ještě časnějším odjezdem vyhneme. Bohužel. Nepodařilo se. Rebe nabrala zpoždění ještě dříve, než-li nás vůbec stačila vyzvednout. To nebylo dobré znamení. Vrhli jsme se do proudu těžko popsatelného dopravního chaosu. Co by také člověk mohl čekat od 30ti milionové „vesnice“ …
Zdejší vozovky málokdy zdobí pruhy oddělující jednotlivé proudy. V praxi se tedy silnice řekněme „normovaně“ pětiproudá flexibilně mění v silnici šesti či sedmiproudou, v závislosti na šířce vozidel na ní se v daný moment nacházejících … Pakliže se vedle sebe srovná aut deset, silnice se prostě stane desetiproudou …
Jedinou obranou je útok. Kdo řídí pomalu a obezřetně, je sám sobě nebezpečný. Tady se na to prostě musí šlápnout, ať se děje, co se děje. To je základní pravidlo, jak mi vysvětlila Rebeca. Je fakt, že vyskytnout se podobná dopravní situace u nás, polovička aut skončí na vrakovišti. V Mexico City jsem neviděl jediný karambol.
Zažil jsem slušný provoz v Paříži, Barceloně či Madridu. Zde je to ale i tak jiné kafe. Jedete po čtyřproudovce (její proměnlivost v závislosti na velikosti aut nechme nyní stranou) a najednou se na vás připojí čtyřproudovka zleva a čtyřproudovka zprava. A všichni chtějí jet stejným směrem jako vy. Jste obklíčen v podstatě ze všech směrů. Osobáky, autobusy, kamióny … Chaos nezná hranic, limity neexistují, představivost kapituluje před realitou. Nikdo nikoho nehodlá pustit. Ani o píď. Ani náznakem. Do toho všeho všichni troubí jak zběsilí a s rychlostí svých nebezpečných manévrů si hlavu nelámou.
Cesta z centra města musí pochopitelně vést skrz slamy, které obepínají celé Mexico City jako dužina meruňkovou pecku. Ocitnout se v takové čtvrti sám by patrně opravdu mohlo být životu nebezpečné. Zavzpomínal jsem na Tomův bezpečnostní manuál. Ani z bezpečí automobilu to nebyl příjemný pohled.
Poté jsme již dorazili na dálnici směřující do naší cílové stanice. Placenou dálnici. Ta je prý v mnohem lepším stavu, než-li ta neplacená. Ve skutečnosti se jedná o dvouproudovou silnici kvality úseku Brniště – Jablonné. Místo svodidel je mezi oběma směry jakýsi výkop.
Nejšílenější mi ovšem přišla velmi častá, k nerozhodným řidičům velkorysá, příležitost změnit znenadání názor a s ním i směr jízdy. V praxi to vypadá tak, že zhruba každé dva kilometry je mezi oběma směry spojovačka, kterou můžete využít a „bezpečeně“ se napojit do protisměru (mluvíme o dálnici !!!) … Tuto spojovačku jsme použili asi dvakrát a husí kůži mám ještě teď. Prostě sjedete ze svého pruhu, odbočíte vlevo a čekáte, až bude příležitost se napojit na dvouproudovou dálnici, na které to všichni mrskají tak stotřicítkou. Je to fér obchod. Projíždějícím autům zbyde jeden pruh, druhý je váš … Vítejte v Mexiku.
Zhruba po devadesáti minutách cesty jsme vyjeli ze smogu, který dusí obyvatele hlavního města. Až když je z něj člověk venku a vidí jej ve zpětném zrcátku, uvědomí si, o jak šílené znečištění se ve skutečnosti jedná. Jeden obrovský, tmavě šedivý oblak dokonale „chránící“ město před dopadem slunečních paprsků …
Do půlmilionového hlavního města státu Hidalgo nám cesta trvala zhruba dvě hodiny. Pachuca, ležící v nadmořské výšce 2.426 m., je původně hornické město, jež vděčí za svůj rozkvět nedalekým nalezištím drahých kovů. Stříbro přilákalo mnoho dělníků z Velké Británie, kteří s sebou přivezli hru zvanou „soccer“. Tím se toto místo stalo kolébkou mexické kopané.
Nabrali jsme Roberta Carlose a vydali se do cca 20 km vzdálené Huasca de Ocampo, kde tento mladík působí jako terénní pracovník naší spřátelené mikrofinanční instituce. Pachuca na mne příliš dobrý první dojem neudělala. Jeden dům přilepen na druhém, všude prach, hustý provoz a okolní krajina připomíná polopoušť.
Jen jsme však přejeli kopec, vše se naráz změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Lesy, hory, zeleno. Paráda. Oddechl jsem si …
Začal jsem pociťovat nervozitu. Blížili jsme se k Huasce. Dost možná k místu, které napíše velmi důležitou kapitolu mého života. Jací budou tamní lidé? Nalezneme studenty toužící po vzdělání? To se mělo koneckonců ukázat již za pár desítek minut …
