Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.
Trochu svoje povidani preskakuji, pisi spise pod aktualnimi dojmy, tak abych v tom udelal trochu poradek: nejprve jsme jeli vlakem pres Ukrajinu do Ruska na Kavkaz. Odtamtud jsme se dostavali do Gruzie, kterou jsme pak projeli napric z jihozapadu (Batumi) na sever do Svanetie a pak na vychod do Tbilisi. Tyden nam uplne stacil a po rozhodovani, jestli treba nenavstivit i Armenii jsme se vydali do Turecka. Ovsem pres turisty skoro nevyuzivany prechod – uhnuli jsme tak hodne z turistickych tras a dostali se do „turisticke pustiny“.
Jeste abych uvedl na pravou miru kolik nas vlastne je. Prestoze nas cestu planovalo vic, zustal jenom Filip, vyrazili jsme tak jen dva. Ovsem z Cech jsme jeli s cestovkou (nebudu ji tu delat reklamu, byla tak trochu „skudliva“) a tak jsme se seznamili s nekolika partami horolezcu, s kterymi jsme pak travili cas v horach. Byli to nezavisle party, takze jsme ruzne casti hor prosli s jinymi lidmi. Vsichni jeli z hor domu (i kdyz par lidi malem taky jeli do Gruzie, ale pak si to rozmysleli), takze jsme se rozloucili a dal jedeme sami dva. Ale porad nekoho potkavame.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tak tedy Iran a jak jsme se sem dostali. Behem jednoho dne jsme prejeli Turecko, respektive Kurdistan, a ocitli jsme se skoro u hranic. Bazargan, hranicni mestecko je uz jen par kilometru, staci najit dolmusi (minibus) a dojet na hranici. „Jedete do Iranu? Nechcete vzit?“ vola na nas chlapik z auta s iranskou znackou. Chce sice vic nez dolmuse, ale jedeme – mluvi anglicky, tak se alespon neco dozvime a treba poradi na hranicich. Cekame totiz docela prutahy, podle pruvodce se ceka tri az treba i sestnact (!) hodin. Ale chlapik nad tim krouti hlavou, ze je to blbost. A je to opravdu blbost, hranice je jak opustena a da se rici za pochodu ukazujeme pasy. U posledniho stolu lide vybaluji zavazadla a celnici jim vse dukladne kontroluji, ale po turistech se nic takoveho nechce. Jen se smeji nasim pasum a tomu, ze jeden z nas ma stejne prijmeni jako druhy jmeno a pousti nas dal.
Tak jsme tady! Zeme osy zla a my v ni. Ani se nestihneme rozhlednout a uz jsou u nas, vekslaci jsou na kazde hranici a otravuji a otravuji. „Super“ kurzy na vymenu penez, „vyhodne“ odvozy taxiky kam chceme. Proste klasika. Menim dolary hned v bance na prechodu a dostavam za to statisice – ale o mistni mene a podivnem dvojitem systemu cen snad pozdeji. Zcela necekane nas hned prvni zena oslovuje. Zahalena v satku, ovsem v dzinach, pry je pres turismus a ma na nas par otazek, co chceme v Iranu videt, kam planujeme jet dal a podobne. Dava nam i par rad na cestu.
Filip uz me zase odtrhava od klavesnice a specha do cajovny, tak zase nekdy priste 🙂 To bude ale divocejsi, doctete se totiz o nasi ceste do Maku a jak jsme pri tom malem koupili od zhuleneho Bena kilo kokainu, kterak jsme vyzkouseli prvni cajovny a o dalsi ceste dal na vychod. A nebo taky zase uplne jine zazitky.
Tato zprava byla napsana 23.5.1385 … dle perskeho kaledare.
