První den v Austrálii: Western Australia a její Welcome Adventure

Slavnostně vykračujeme z letištní budovy v Perthu, ještě jeden krok a – jsme v Austrálii. Teplý vzduch brzy měníme za klimatizovaný autobus a na wi-fi potvrzujeme své hostitelce, že dorazíme vlakem v půl osmé. To ještě netušíme, že je to poslední veřejná wi-fi na několik dalších (dlouhých) týdnů.

První den se stopování rády zřekneme ve prospěch pohodlného vlaku. Přeci jen musíme přijet včas. Prašným venkovem uháníme na jih do městečka Waroona. Sem tam vedle domků stojí kus zrezivělého stroje, na zápraží odpočívá prosezený gauč. Divocí klokani berou nohy na ramena a travnaté hlavy tzv. „black boys“ pokyvují v rytmu letního větříku. Těšíme se na postel a jsme zvědavé, co nás čeká.

Naše hostitelka je podle recenzí na Helpx.net velká puntičkářka. Má ráda pevný režim, vládne tvrdou rukou a většina lidí s ní nevydržela déle než týden. My si ji vybraly dobrovolně. Disciplína a řád nám neuškodí a jako učitelka se naší angličtině jistě podívá na zoubek. Musely jsme svůj příjezd několikrát potvrdit, spolupráce navázaná přes Helpx stojí na důvěře mezi lidmi a na dodržování slova.

Vlak zastavil na opuštěném nádraží, slunce pomalu klesalo a servírovalo nám typicky barevný západ nefalšované Austrálie. A my jsme našlapovaly červenou zemí, zvědavě se rozhlížely kolem a hledaly farmářku Sue. Jediné auto, ke kterému jsme automaticky zamířily, si naložilo mladou blondýnku a odjelo do tichého večera.

Nikdo na nás nečekal. Uběhlo pět minut. Po deseti minutách jsme sundaly krosny i boty a sedly si do trávy. Akademická čtvrthodinka, také všude chodím pozdě. Dvacet minut. Asi se něco nečekaného přihodilo. Klokani v cestě? Půl hodiny. Už je docela tma. A kdo dělá ty výsměšné zvuky v korunách stromů. Opice? Ptáci? Ptákopice? Projela dvě auta, ale žádné nezastavilo.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Čtyřicet minut. Zkušeným okem obhlížíme okolí – spát se dá na zastávce pod blikajícím světlem, ve stanu na udusaném vesnickém parkovišti nebo v hamace mezi stromy opodál. Je chladno a není už skoro vidět. Sedáme si na chodník, překvapivě hřeje. Přichází mazlivá kočka, která nám dělá společnost a jejíž vrnění uklidňuje a ani v nejmenším nenaznačuje, že by něco bylo v nepořádku.

Padesát minut. Pořád nevěřím, že by nás hostitelka vypekla. Je ale divné, že nenapsala ani SMS. Až nyní nám dochází, že jsme opět byly laxní a podcenily situaci; nemáme její telefon, neznáme její příjmení, ani adresu farmy. A hlavně – není tu absolutně žádný internet, který by vydal všechny odpovědi během pár vteřin. Přijelo auto, zajelo smykem k vlaku. Než jsme k němu došly, řidič šlápl na plyn a bylo pryč. Uplynula hodina a pět minut, bylo zřejmé, že pro nás nikdo nepřijede.

Jsme dva měsíce na cestách, první den v Austrálii a máme před sebou další (nečekané) dobrodružství. Jako prioritu stanovujeme najít wi-fi. Během poslední půl hodiny neprošel kolem jediný člověk, v širém světě jsme neviděly klidnější a prázdnější město. Míříme k typickému nápisu hotel. Je zavřeno. Světla zhasnutá, přítomnost člověka prozrazuje jen opřené koště u výčepu. Nesměle ťukám na dveře. Wi-fi tu je, bohužel zaheslovaná. Ťukám směleji na okno. Oblíbené heslo 1234 nevyužili, škoda.

Obcházíme město. Je osmnáctého prosince, pár dní před Vánoci. Žádná světla z obývacích pokojů, nikde ani noha. Procházíme kolem kostela, školky a komunitního centra. V dálce nás zaujme přezdobený dům, září na kilometry daleko. S vánoční výzdobou se tady nešetřilo. Ze siluety, kterou vidíme skrze dveře na terasu, se brzy stává Kelly. Wi-fi nemají, ta v Austrálii není téměř nikde.

Ale nasdílí nám svůj internet. Zdravíme se s rodinou, tváře nám osvětlují LEDrampouchy, jsme konečně on-line. Na čí farmu jedeme? Není to náhodou Sue T.? Na e-mailu mám samozřejmě zprávy od Sue, nedošlo jí, že bez internetu si je nepřečtu. Chtěla opětovně potvrdit čas příjezdu. Nu což, alespoň už známe její adresu.

Kelly sedá do auta a odváží nás vysoko nad město. Farma je pověstná široko daleko, jen si dobře neumíme vysvětlit ty rozpačité úsměvy, které si rodina vyměňovala, když jsme se ptaly na jejich osobní zkušenosti. Otevíráme a zavíráme brány, štěrková cesta skutečně vypadá, že je sjízdná jen jeepem nebo na koni. Konečně jsme na místě. Rozjařená společnost se vrhá na auto, tady se slaví. Proč jsme nenapsaly, dneska už nás ani nečekali, dáte si víno, to jsme tedy zažily skvělé „edvenč“, někoho pro nás posílali, ale neviděli nás, cože, e-mail nefunguje bez internetu? Pomalu se soukáme z auta, Kelly pokyvuje hlavou a doprovází nás omluvným pohledem. Vděčně jí máváme, naší vánoční zachránkyni. Odjíždí do tmy a my překračujeme práh svého australského domova. Večeříme půlnoční toasty s boloňskou omáčkou a bílým vínem zapíjíme svou první – vybojovanou – australskou noc.