První africký den expedice Sidecar Ride 2008

Vyplňujeme papíry, se kterými nás potom čtyřikrát posílají pokaždé k jinému okénku. Dlouhý chlápek s černým knírem, který nás ulovil, má na galábiji pod krkem jakousi visačku. Ta na první pohled dělá jakoby úřední dojem, nicméně pocit mi říká, že v tom nic úředního není. Že je to jen soukromý „radil“, který bude předstírat, jak moc nám pomáhá při vyřizování formalit, a nakonec si za to řekne o řádný bakšiš. Zatímco Zdeněk sedí v sajdě a čeká, až vyřídíme formality, Radek jen kroutí hlavou a diví se, co všechno je na hranici nutné. Směji se a říkám, že to je úplné nic proti tomu, jaký úřední šiml panuje na hranicích ruských…

Nakonec jsme odbaveni s upozorněním, že papír, který nám zůstává v ruce, nesmíme ztratit. Je potvrzením o tom, s jakým vozidlem jsme do Maroka vjeli a s jakým ho zase musíme opustit. Běda, kdyby ne!

Když máme razítko v pasech a úředník ukazuje, že můžeme projet, chlápek v noční košili říká, že tady jeho pomoc nám končí a že bychom mu měli dát nějakou odměnu. Vždyť jsem to měl v zádech! Sahám do kapsy a dávám mu pár drobných, Radek mu dává čtyři eura…

Ještě než se s ním rozcházíme, říká, že Casablanka je normální čtyřtisícové moderní velkoměsto. Pěkné, to sice ano, ale zas tak nic zvláštního na něm že není. V první řadě se máme podívat do Fesu. To je staré královské město, které musíme vidět a kdo neviděl Fes, jako by v Maroku nikdy nebyl. A samozřejmě Marákeš, to je něco podobného, to jsou dva nejzajímavější cíle…

První africký den začínáme posezením v kavárničce v Tangeru. Ještě pořád občas poprchává. Pak vyjíždíme na trasu směr Casablanca. Jedeme po místních komunikacích, dálnicí se nám samozřejmě nechce, tam bychom toho moc neviděli. Už první dojem ze zdejšího provozu je, že všechny starší Mercedesy se přestěhovaly sem. Stará čtyřdvéřová osobní „piána“ jsou tu oblíbená u taxikářů. Úplně stejně, jako byla oblíbená ještě před deseti lety mezi taxikáři u nás. No a legendární dodávkové dvěstěsedmičky tvoří v Maroku víc než polovinu celého vozového parku. Na mnohých z nich zůstala i po nejrůznějších úpravách vzadu oválná značka s písmenem D, dokazující, že se sem dostaly jako ojetiny přímo z Německa. Žluté s bílým pruhem tu jezdí jako školní autobusy, ale nejkouzelnější provedení je s masivní zahrádkou na střeše, kde, jako v prvním patře londýnského autobusu, cestují ovce a kozy…

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kousek za městem Kenitra, kde jsme na chvilku zastavili na kamenité pláži u moře, se začíná stmívat. Je nejvyšší čas začít hledat ubytování, protože na stavění stanu už je pozdě. U benzínky k nám přichází chlapík s knírem, který tu má postaveného omšelého mopeda. Všiml si totiž Zdeňka a říká, že jeho kamarád tu má speciální bezbariérové ubytování pro postižené. Jeho hotel je na to vybaven a jezdí k němu z ciziny, hlavně z Francie, celé výpravy. Dlouze s ním telefonuje, ale pak se dovídáme cenu, která je neúměrně vysoká. Už už chceme odjet, když chlapík říká, že pokud bychom chtěli, tak na jeho zahradě si můžeme postavit stany zadarmo. Nebo že by nám nabídl ubytování v pokoji ve svém domě za pouhých patnáct dirhamů pro všechny tři. To je ovšem jiná nabídka! Dokonce neuvěřitelně levná! Bereme.

Achmet, tak se nám představil, chytá mopeda za rohy, říká „folow me!“ a za mocného rozšlapání mizí před námi ve tmě. Jedeme asi tři kilometry, pak odbočujeme na písčitou kamenitou cestu kamsi vlevo a po dalším půl kilometru stojíme před splétanými vraty ze dřeva a nějakých větví. Achmet zevnitř vrata rozvazuje, otevírá aby Radek se sajdou mohl zajet dovnitř a jsme na místě. Je z toho nečekaně nádherný večer. Sedíme dlouho v obýváku, kde na zdi visí malá školní tabule s křídou, protože Achmet působí jako soukromý učitel. Teď má zrovna dvanáct žáků prvního stupně, včetně svých tří synů, kteří sedí v obýváku s námi a Achmetovou ženou. Dostáváme pohoštění, čaj, zdejší výborný chleba a tažin. To je pokrm připravovaný ve zvláštní misce s vysokou keramickou poklicí, tak trochu připomínající tvarem věž na Ještědu. Spát jdeme do obrovského pokoje vedle, který máme sami pro sebe. Sem by se vešlo dobře třicet nocležníků.

Zatím, co Radek se Zdeňkem už spí, zve mě Achmet nadýchat se ještě před spaním čerstvého vzduchu na střeše. Musím se tomu smát, protože „nadýchat se čerstvého vzduchu“ znamená pro něj dát si společně poslední cigaretu. Neodmítám, ačkoliv jsem kouřit přestal už před řadou let. Ta jedna, kterou mi Achmet nabízí ze svého balíčku, je v téhle chvíli něco jako symbolická dýmka míru. Tady jsme u přátel. Zato dopoledne, kousek za Tangerem, to jsme potkali zahaleného muslima, který se nám vstříc vůbec netvářil vlídně a jak jsme kolem něj prohlíželi, posuňky naznačoval, jak po nás střílí z pušky…

Následující ráno je ve znamení jednoduché snídaně, která se skládá z kousků právě upečeného placatého zdejšího chleba, který se trhá rukama a namáčí do mističky s olivovým olejem. Pijeme sladký berberský čaj. Pak balíme, loučíme se a vyrážíme co nejrychleji do Casablanky, kde má být v poledne Zdeněk přivítán starostou města. Máme před sebou dost kilometrů, tak jedeme výjimečně po dálnici. Když už se jedná o oficiální přivítání, nechtěli bychom být nezdvořilí a přijet pozdě.

Provoz v Casablance je hustý. Proplétají se kolem nás stovky taxikářů a mopedů a my se jen snažíme neudělat chybu a nepřijít k úrazu. Před radnici dorážíme úplně přesně. Obě ručičky na mých přesných hodinkách Junkers, které jsem na marocké hranici, kvůli časovému posunu, musel nařídit o dvě hodiny dopředu, jsou právě na dvanáctce. Dva policisté před námi odstraňují zábrany, chránící vjezd před radnici a už nás vítá starostův sekretář. Během okamžiku přichází i starosta, motá se kolem nás profesionální fotograf a Zdeněk dostává zlatý, modře zdobený, pohár a slavnostní vlaječku Casablanky. Cíl je dosažen. Český vozíčkář Zdeněk Krupička skutečně dokázal dojet v sajdě motocyklu z Prahy až sem.

Máme za sebou celkem 4.240 kilometrů, konečně přestalo pršet a motocykly jsou v pořádku. Teď nás bude čekat objevování krás několika starých marockých měst a pak hurá, navštívit písky pouště..