Průzkum Odaiby

Až před konečnou zase začnou baráky, ale fakt je patrné, jak po osmdesátých létech přišla v Japonsku v letech devadesátých finanční krize a peněz se začalo nedostávat. Nelze se taky zbavit dojmu, že celej projekt ostrova je trochu megalomanskej, potažmo velmi drahej (a zatím nedostavěnej – třeba nákupní centrum na konečné Toyosu dokončili teprve v říjnu 2006). A protože jsem vyjížděl v Toyosu z konečné, urval jsem místo vepředu na pozici zde nepřítomného strojvedoucího a skrz sklo udělal díky zapadajícímu slunci pár kýčovitých záběrů.

Večer jsme měli posezení v hospodě kulatého půdorysu v prvním patře (model „dole pizzoška, nahoře hospa“). Nakonec se nás tam sešlo asi šest, samozřejmě zásluhou, jak říká Veronika trochu hanlivě, „Artěku“ (tedy spolužáků). Volně byly k zakusování na stole v několika malých nádobkách zřejmě syrové chobotnice, nic moc, ale zajímavý byl způsob objednávání; první objednávka proběhla za přímé asistence personálu, ale další se pak děly pomocí dotekového LCD-displeje, samozřejmě v japonštině. Bylo proto zajímavé objednávat a ještě zajímavější odhadovat, koho přinesené věci jsou.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Trochu ve „verbální přesile“ byla bejvalá Ruská federace; urostlý Uzbek Hasan, vášnivý a silný kuřák, se nabídnul, že Číňance Yi Sheng zazpívá jejich lidovou píseň, kterou se ženě vzdává čest, ovšem tady to tak úplně nevyznělo, protože jí s každým z paměti vyloveným veršem vyfouknul do obličeje pořádnou dávku kouře.

Kazaška Gulnara se zase Yi Sheng ptala, jestli něco zná nebo tak nějak a když se ukázalo, že nikoliv, nazdvihla trochu bojovně bradu a se silným a pro ni typickým přízvukem jí říkala „Ji-Šn, you chef to visit Kazachstan!“a divoce přitom zagestikulovala rukama. Nakonec ještě Gulnara donutila později příchozího Australana Jeremyho napít se s ní současně s rukama zaháknutýma do sebe.