Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
| Ondřej Havelka se na svých dobrodružných výpravách zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Stejně tak poznával Etiopii. Přečtěte si jeho článek Kostely schované v zemi a svatí muži v růžových dekách . |
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
14 let stara zkusenost, uz opravdu neni aktualni. Pan Havelka trochu zaspal