Projekt One dream aneb sen o návratu domů

„Při návštěvě THF jsme byli všichni velmi překvapeni, kolik dětí se před námi objevuje. Je zrovna čas oběda a děti přicházejí a přicházejí. Ředitel komplexu nás velmi přátelsky vítá. Do pozdního odpoledne s ním procházíme všechna důležitá místa. Stojíme ve třídách, kde děti díky svým učitelům nalézají  tibetskou tradici i přesto, že jsou tu sami bez rodiny. Systém výuky a výchovy je velmi propracovaný. Je tu Montessori školka pro nejmenší, základní vzdělání v tibetštině do 12té třídy s důrazem na anglický jazyk. Podle nadání se žáci mohou učit tradiční či moderní malbě, šití tibetských oděvů, výrobě rituálních masek nebo se věnovat sportu..

Ptáme se Namgyala, odkud berou uniformy pro všechny děti, kdo vyzdobil všechny budovy, kdo vaří, kdo uklízí třídy, kdo pere dětem oblečení a máme spoustu dalších otázek. Vysvětluje nám, že je důležité dětem dát nejen vzdělání, ale připravit je také na normální běžný život.  Dozvídáme se, že uniformy si děti šijí v šicích dílnách samy, stejně tak výzdoba všech budov je jejich prací. Děti se podílejí na úklidu i vaření a mají mnoho dalších povinností. Zhruba 40 dětí bydlí společně s jedním párem pěstounů v jednom domku. Všichni si pomáhají a učí se od sebe navzájem. Mnohokrát slyšíme větu: „Bez vzájemné pomoci a pochopení by náš projekt vůbec nebyl možný.

Tibet je již více než padesát let pod čínskou nadvládou, která ničí celou jeho kulturu, zvyklosti a náboženství. Tradice se svobodně rozvíjí v sousední Indii –  v himalájském Ladaku  nazývaném též Malý Tibet. Oblast je svou kulturou, jazykem i náboženstvím daleko blíže Tibetu než hinduistické Indii. Kláštery nyní hrají velmi důležitou roli – staly se hybnou silou udržující tibetskou kulturní tradici živou.

Malé Občanské Sdružení Tolerance (M.O.S.T.) z Ostravy se již delší čas zabývá tématikou Tibetu. Vedle přednášek, pravidelných ročníků festivalu ProTibet a další činnosti zahájilo na přelomu roku 2006/2007 projekt „Kmotrovství na dálku“. Jde o konkrétní  pomoc při studiu mnichů a mnišek v buddhistických klášterních školách v Ladaku.

V létě 2008 se uskutečnily první kroky pro podporu tibetských dětí v exilu. Členové sdružení navštívili Tibetan Homes Foundation (THF) v Mussoorie v Indii poblíž Dehrádúnu. Tuto SOS tibetskou vesničku založil J.S. Dalajlama v roce 1962 po svém příchodu do Indie za podpory indické vlády. Nyní se tato nadace stará téměř o 2500 dětí. Tyto děti se dostávají bez rodičů pouze s průvodcem za hrozných podmínek přes nejvyšší hory na světě – Himálaje – do Indie. Do projektu bylo zatím zařazeno prvních třicet dětí.

Rodiče těchto dětí bydlí v Tibetu. Děti pochází z velmi chudých rodin, které mohou jen ztěžka zajistit základní životní potřeby. Neměly možnost chodit do školy, protože tibetským dětem je odpíráno právo na vzdělání. V Tibetu existuje jen velmi málo tibetských škol, v nichž je navíc příliš vysoké školné. Nemohou se zde vzdělávat v mateřském jazyce, nemohou pokračovat v tradičním tibetském vzdělání, protože ve všech školách  se učí pouze to, co je nařízeno čínskou komunistickou vládou. Láska, víra v lidskost, právo na vzdělání a vědomí nutnosti udržení tibetských tradic a kultury vede rodiče těchto dětí k rozhodnutí poslat je pryč ze země. Všechny děti se dostaly do THF v Mussoorie díky průvodcům. Ti převzali zodpovědnost za to, že se děti dostanou do Nepálu (jediná možná úniková cesta do Indie). Rodiče průvodcům za tuto službu zaplatili. Útěk z domova do Nepálu byl pro děti hroznou a děsivou zkušeností. Většinu cesty přes Himálaje šly pěšky, musely se ukrývat před policií a pohraničníky, čelit krutému počasí. Tyto děti však patří mezi šťastné, protože došly až do cíle.

A co se děje nyní v zemi, která okupuje  vlast těchto malých utečenců?  Když před sedmi lety vyhrála Čína právo pořádat olympijské hry v roce 2008, slíbili pořadatelé, že zlepší stav lidských práv a životního prostředí, a že se zasadí o otevřenější společnost. Ale mezinárodní organizace na obranu lidských práv téměř jednohlasně tvrdí, že podmínky lidských práv v Číně se jako přímý důsledek olympiády nezlepšily. Také se obávají se, že nově zavedené bezpečnostní systémy budou v následujících letech vládou použity proti obyčejným lidem, ať už Číňanům či národnostním menšinám.

V současnosti pod heslem „pokojný Peking,“ je hlavní město vyčištěné od přistěhovalých dělníků, pouličních prodavačů, prostitutek a žebráků. Měsíce policie zatýkala, zadržovala a vyhrožovala předním disidentům. Zvýšila telefonní odposlechy a sledování e-mailové pošty, vyčistila internet od útočných webových stránek a blogů a nařídila místním autoritám zabránit veřejným nepokojům. Pravidla pro udělování víz byla v Pekingu zpřísněna. Oficiální webová stránka Pekingského olympijského výboru uveřejnila zprávu na uvítanou návštěvníkům her, která obsahuje 57 doporučení jak se chovat. Vyhláška zahrnuje všechno od opilosti na veřejném prostranství až po nebezpečné politické výroky. Trestní stíhání hrozí komukoliv, kdo by chtěl „zapálit, počmárat, urazit či pošlapat národní vlajku nebo insignie.“ Nic není ponecháno náhodě.

Věřme tomu, že jednou se tibetským dětem v exilu splní „one dream„. Že Tibet bude mít – když už ne samostatnost – tak alespoň takovou míru autonomie, aby byla možnost (a radost) se vrátit. Tibet už nebude nikdy stejný, jako kdysi, ale o to vlastně nejde. Jde o to, aby kontinuita tibetské duchovní kultury, způsobu života, přístupu k přírodě a bytostem kolem sebe nebyla ztracena. Mezitím se musíme snažit maximálně udržet tyto tradice při životě.

O různých způsobech pomoci se více dozvíte na www.ProTibet.org.