Procházka bukurešťským hřbitovem je plná překvapení

Na řece Dâmbovițe se nachází hlavní město Rumunska Bukurešť, které i se svým přilehlým okolím čítá téměř 2 miliony obyvatel. 89,5 % z nich jsou Rumuni, 6,6 % Maďaři a pouhé 2,5 % tvoří Romové (údaje platné k roku 2002). Jde o šesté největší město Evropy, které má svým turistům co nabídnout – architekturu ovlivněnou komunistickou érou, ale i silným vlivem francouzského a německého slohu, řadu parků včetně oblasti Văcărești, známou budovu parlamentu, noční život ve Starém městě. Dnes se nevydáme na procházku za známými turistickými místy a atrakcemi. Společně se projdeme na méně tradiční místo, kde si představíme některé z rumunských zvyků a osobností.

Podobně jako v řadě dalších evropských měst i Bukurešť má svůj “zvláštní” hřbitov, kde jsou pohřbívány významné osobnosti z řad obyvatelstva i hlavounů státu. Navíc se zde od místních můžete dozvědět nejeden národní zvyk či legendu. Bukurešť je rozdělena do několika sektorů, z nichž každý má alespoň jeden hřbitov. Mezi nejznámější ale patří ten na jihu města. Vydejme se na exkurzi po hřbitově Bellu.

Seznamte se s Cimitirul Bellu

Celým názvem se tento bukurešťský hřbitov nazývá Șerban Vodă Cimitirul, ale obecně je známý jako hřbitov Bellu. Z bukurešťských hřbitovů je největším a nejvýznamnějším, který se spolu s dalšími třemi kostely nachází na jihu města, kousek od parku Carol. Hned naproti němu se rozkládá výrazně menší židovský hřbitov. Od místní průvodkyně se dozvídáme, že v Bukurešti před válkou žila silná židovská komunita. Podle statistik zde bylo až 17 % obyvatelstva židovské národnosti. Vlivem války a poválečného odchodu do Izraele v dnešní Bukurešti zůstalo asi jen 4% židovská menšina (3 500 Židů).

Hřbitov Bellu se skládá ze staré a nové části, které dohromady čítají na 54 akrů. Tento pozemek městu (místní správě) daroval v 18. století baron Barbu Bellu, odtud se nese i jeho pojmenování. Zůstal posledním odpočinkem pro významné rumunské občany – vědce, umělce i sportovce. Jeho součástí je také hřbitov věnovaný padlým v národní revoluci v prosinci roku 1990.

Hroby revolucionářů jsou z rumunského mramoru s vytesaným věncem na kříži. Mnohé hroby na věncích mají i rumunskou vlajku, o kterou se nadále pozůstalí věrně starají. Ostatně smrt a posmrtné tradice jsou v Rumunsku něčím jedinečným, což je částečně dáno vírou. Podle sčítání lidu v roce 2011 se většina obyvatel hlásila ke křesťanství. 81 % patřilo k Rumunské pravoslavné církvi.

Nejširší nabídku průvodců a map Rumunska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Exkurze po legendách začíná

Nejprve se vydejme za dvěma příběhy do staré části hřbitova – napravo od hlavního vstupu. Vlevo se pak nachází novější část a středem vede stezka ke kostelu. Následně se projdeme ke dvěma hrobkám v nové části a procházku zakončíme povídáním o úmrtních tradicích v Rumunsku.

Na hlavní stezce těsně před kostelem spatříte zvláštní náhrobek, kde ve spodní části jsou umístěné knihy. Před hrobem stojí cedulka informující, že na tomto místě odpočívá Iulia Hasdeu (1869 – 1888). Dívka vynikala pozoruhodnou chytrostí. Už ve třech letech plynule hovořila třemi cizími jazyky (francouzsky, rumunsky a německy). Později k nim přidala angličtinu. V šesti letech napsala svou první knihu, kde se patrně projevil gen po otci spisovateli Bogdanu Petriceicu Hasdeu. V osmi letech ukončila základní školu a už ve věku 11 let úspěšně absolvovala gymnázium a hudební konzervatoř (klavír a zpěv).

Byla první rumunskou ženou, která studovala na univerzitě La Sorbonne, Fakulta dopisů a filozofie. Otázkou je, kam by se vyvíjel talent a život této mladé ženy, kdyby v pouhých 19 letech nepodlehla na tuberkulózu. Byl to právě její otec Bogdan, který nechal vybudovat náhrobek na hřbitově Bellu. Toto jsou obecně známá fakta, co už ale většině zůstane skryto, je tajemství, které se nachází v pomníčku na hrobě. Ani místní o něm příliš nevědí, neboť je potřeba se naklonit před zábradlí a pohlédnout zespodu na strop pomníku. Já vám to prozradím, ať tam nemusíte hned běžet. Pomník ukrývá lebku, ale nebojte se, prý jde jen o umělou repliku.

Kousek dále v útrobách hřbitova narazíte na sochu bílé ženy s deštníkem v životní velikosti. Její pohled směřuje do částí hřbitova, kde odpočívá doktor Mina Minovici. Údajně tento známý forenzní lékař, který se věnoval i onemocnění mysli a kriminální antropologií, měl napomoci úmrtí neznámé ženy. Mimochodem, jako první Mina načrtl koncept dnešních márnic. A jak zněl příběh? Žena přišla na nevěru svého manžela, což u ní rozvinulo těžkou nemoc. Mina měl být jejím ošetřujícím lékařem, ale příliš o ni nepečoval. Zda ho k tomu navedl nevěrník, se můžeme dnes jen dohadovat.

Procházka za diskobojařkou i lékařem

S průvodkyní se vracíme na hlavní stezku a odbočujeme do nové části hřbitova. Rychlými kroky míříme k hrobu doktora Minovici. Skutečně se zdá, že se bílá paní dívá tímto směrem. Dvě uličky vedle od lékařovi hrobky se nachází další, která má vskutku netradiční výzdobu – symbol olympijských her.

Leží zde ostatky rumunské sportovkyně v hodu diskem Lii Manoliu. Drží světové prvenství v počtu účastí na olympijských hrách. Zúčastnila se jich rekordně šestkrát a získala na nich dvě bronzové a jednu zlatou medaili. Od roku 1973 byla prezidentkou a viceprezidentkou pro rumunský olympijský výbor, což ji vyneslo možnost mít netradiční výzdobu na náhrobku.

Posmrtné ceremonie by vydaly na knihu

Při procházce hřbitovem vám jistě padne do očí několik rozdílů oproti českým hřbitovům. Míjíme náhrobky všemožných tvarů (pyramidy, skála, apod.). Dozvídáme se, že pokud něco milujete za svého života, pak není problém to zhmotnit na náhrobek ani po smrti. Mnohem více zarážející jsou ale náhrobky, kde je vytesané pouze jméno a datum narození. V Rumunsku je zvykem mít označený svůj hrob ještě za života. Obíhá nás husí kůže při pohledu na krov, kde visí fotka novomanželů ve svatebním, pod ní jsou vytesána dvě data narození s pomlčkou a prázdným místem. Oba ještě žijí a v hrobě nikdo neleží.

Pokud hledáte na hřbitově posypovou louku nebo urnový háj, tak odejdete s prázdnou. Ptám se průvodkyně a ona mi vysvětlí, že víra v Rumunsku to neumožňuje. Musíte být pohřbeni do hrobu. Zároveň mi začne vysvětlovat další tradice spojené s pohřbíváním (rumunsky deces).

Kult mrtvých je v zemi silný a posvátný, obsahuje celou řadu tradic a rituálů. Pokud je navíc jako pozůstalí nedodržíte, bude považováni za ztracence a bezvěrce (od starší generace). Sami mladí Rumuni hned dodávají, že není neobvyklé po smrti volat na příslušné úřady a ptát se, co vše je potřeba splnit. Nedá se to totiž skoro zapamatovat.

Uveďme si alespoň pár z nich:

• tři dny leží tělo doma, což symbolizuje tři fáze odtržení duše od těla
• smuteční obřad je zásadně bez hudby, ale s dlouhým průvodem
• symbolických 40 dnů se zde muži neholí a nosí se černá klopa (ta může být nošena spolu s černým oděvem až 1 rok)
• veškerá zábava (tance, svatby) jsou na rok vyloučeny z aktivit
• tři dny po pohřbu je hostina (připomínkové jídlo)
• další hostina musí následovat po šestinedělí a 6 měsících
• poslední hostina je po roce, není ale výjimkou mezitím na hrob nosit vodu a jídlo nebožtíkovi (dokonce je předepsáno, co se dává vpravo a co vlevo)
• pravoslavní neslaví naše dušičky, naopak římskokatolická větev má hned dva dny v roce, kdy drží jakýsi svátek za mrtvé duše.