Káča Sitařová
____________________________
Když se člověk jako student na vysoké škole stává průvodcem, má většinou jedinou motivaci: chce se podívat někam po světě, ale protože na to nemá peníze, jede jako průvodce, aby spojil příjemné s užitečným, totiž letní brigádu s cestováním. Přiznávám, u mě to nebylo jinak. Jezdila jsem roky na divokou vodu a studovala jazyky, takže co jiného – hurá do zahraničí na vodu průvodcovat. Vlídné řeky sice nebyly tak úplně terno – málo divoké, ale alespoň voda. Zato s Francií to byla trefa. V létě je tam teplo, příroda rozmanitá a bez výjimky krásná, Francouzi jsou pohodáři a pijí pořád víno. A tak jsem se jednoho léta vypravila s jednou vysloužilou kajakářkou (mistryní světa, ale někdy v pravěku, jak se mi tehdy zdálo) a docentkou chemie navrch do Provence na Vlídné řeky letní Francie I. Můj úžas byl nesmírný. Nad tím, že jsou pohodáři nejen Francouzi, ale také klienti, kteří se na tenhle zájezd vypravili. Byli strašně fajn – měli totiž jasnou představu, co chtějí zažít: pohodu, hezkou vodu v hezké přírodě a k tomu něco vidět a poznat. Moje původní skeptická představa, že se tam za doprovodu vodácké babičky Jany a rodinek s dětmi budu nudit, se ukázala jako zcela lichá. Z Jany se vyklubal naprostý nadšenec, který dokázal nadchnout pro krásu přírody, kultury a dějiny Francie úplně všechny, dokonce i mě. A z většiny tehdejších klientů – a nebyly to jen rodinky – se stali mí přátelé, se kterými jsme se potkávali na dalších zájezdech do Francie a dokonce i na českých řekách (nejen vlídných).
A tak se to stalo. Během léta na „Vlídných řekách“ se z raftařky opovrhující vodou méně obtížnou než WW IV stala nadšená pálavistka – ve Francii totiž jezdíme na dvoumístných nafukovacích kanoích zn. „Pálava“. Nakoupila jsem knihy o Francii, celý rok četla legendy a pohádky z kraje, kde v létě pádlujeme, a začala se čím dál víc podobat Janě: vyprávěla jsem v autobuse pohádky, legendy, líčila dějiny a geomorfologii navštívených oblastí a radila značky nejchutnějších sýrů a vín. Největší odměnou se pro mě stalo, když jsem ze zájezdu přivezla autobus čerstvých nadšenců pro jižní Francii…
O co tedy vlastně na Vlídných řekách jde? Ráno vstanete, posnídáte bagetu, sýr a zapijete to červeným vínem (fakultativně), pak chvíli jedete autobusem a povídáte popř. posloucháte o tom, co vidíte za okny. Pak se jde na vodu. Vezmete si plavky, sluneční brýle, sváču a červené (fakultativně) dáte chladit na provázek za loď. Slunko pálí, takže každou chvíli z lodi skočíte do přijatelně teplé či studené průzračné vody. Pak zase vlezete do lodi – jde to i uprostřed řeky, protože nebývá hluboko a pálava je naprosto stabilní (vulgárněji, ale výstižněji řečeno: blbuvzdorná), a začnete fotit scenérie. Jezdíme totiž většinou v úchvatných vápencových kaňonech nebo kolem hradů a starobylých kamenných městeček. Nepádluje se nijak moc, a navíc je každou chvíli piknik. Večer nás čeká procházka po středověkém městečku. Spí se v kempech, kde už nás znají, takže většinou dostaneme hezký plac na stany, kde se dá večer posedět a zazpívat při kytaře. Jindy jdeme na výlet krajinou, jakou v Čechách nenajdete – krasové pláně, skalní města, kaňony, sopky. Je sice poněkud horko, ale to se dá přežít většinou díky červenému (fakultativně) a poměrně rozumné délce trasy – kromě babiček to ujdou i šestileté děti. Když už je nahoře příliš horko, jde se pod zem. Francie je totiž jeskyňářská velmoc a člověk se v podzemí nestačí divit – tohle z Moravského krasu neznáme…
Myslím, že bych už měla přestat básnit, protože jak to tak píšu, začínám se hrozně těšit na léto, a ono je ještě tak zatraceně daleko. Možná vám ale je teď už jasné, proč jsme si s Janou vymyslely další tři zájezdy do letní Francie. A taky proč, i když už mám školu dávno za sebou, trávím každé léto (teď už dovolenou) na Vlídných řekách ve Francii.
Článek poskytla CK Adventura. Nabídku zájezdů do Francie najdete zde.
