Jezdíme do stále exotičtějších zemí, sbíráme zážitky a krásné fotky. Stále častěji pociťujeme nezbytnost cestování, možná i závislost na něm. Kdo z nás si však najde čas se zamyslet nad zdánlivě jednoduchou otázkou, PROČ to dělá?
Někdo odpoví, že chce poznat cizí země, další slézt hory, a ještě další třeba ochutnat cizokrajná jídla. Zdánlivě tedy jde o věci vně nás. Jakmile se však vrátíme z cesty zjistíme, že se změnil náš náhled na svět.
Nová zkušenost nás obohatila, otevřela nové, do té doby netušené obzory. Netušené obzory nás samých. Prostřednictvím cestování jsme začali zjišťovat jak v nezvyklých situacích reagujeme, jak prožíváme, jak chápeme. Začali jsme poznávat sami sebe.
Pobroukovat si jídlo
Stává se nám to každou chvíli a nemusíme být ani na trhu v Káhiře, ani v přecpaném autobuse do Dillí, stačí vézt se tramvají nebo diskutovat s kamarádem: jsou okamžiky, kdy si pomyslně zaťukáme na čelo, obrátíme oči v sloup a pomyslíme si „Proč (to či ono) ten člověk dělá tak nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě? Já bych to zvládl líp.“… Nachytali jsme sami sebe při posedlostí srovnáváním, jedné z největších překážek pochopení mezi lidmi. Důvodem naší srovnávací reakci často vůbec není, že by ten druhý dělal věci nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě. On je jen dělá jinak. Což nás provokuje. Jsme zvyklí, že jedině náš způsob je správný, vše se pokoušíme porovnat se svými názory a zkušenostmi a zařadit do známých kategorií.
K neznámé nebo neobvyklé věci většinou nepřicházíme se znalostí pozadí, jež by rozdíly osvětlila. U každodenních záležitostí nás ani nenapadne, že důležitý je úhel pohledu. „Vždyť to tak dělají všichni!“ (například chodí v létě v kraťasech) nebo „To přece není normální!“ (třeba posypat si jídlo sušenými brouky) říkáme si ve snaze obhájit svůj postup či zvyk.
Dělají to tak ale opravdu všichni? A kdo je vlastně všichni? Všichni Evropané? Všichni Češi? Všichni muži? Všichni buddhisté? Pokud se opravdu zamyslíme, může se nám všichni scvrknout na celkem malou část lidského pokolení. Někde jinde však může být jiná část lidstva, jež naopak svá měřítka, třeba zcela obrácená, považuje za normální. Miliarda muslimů například nikdy nechodí v kraťasech a milióny Asiatů si „broukují“ jídlo. Kdo má tedy pravdu? Odpověď není jednoznačná. Avšak již pouhé připuštění „normality“ jiného názoru nás v pochopení spletitostí světa výrazně posune.
Srovnávání
Trendem naší – euroamerické – civilizace je posedlost srovnáváním. Honba za tím být lepší a lepší, až budu nejlepší a… a co pak? Kdo zná hospodářsky rozvojové země ví, že v ekonomických kriteriích, jež naše civilizace považuje za nadřazené všem ostatním, nepatří mezi úspěšné. Přesto jsou daleko šťastnější, usměvavější a přívětivější než my. Není tedy něco špatně? Ne, nutně nemusí být. My máme jiná měřítka a myslíme si, že ekonomický úspěch je „to“ ono. Nechť je nám to dopřáno. Stejně hodnotný je však úsměv, přívětivost a pohoda, které jsou tím nejdůležitějším pro „exotické“ civilizace.
Proto chceme-li opravdu poznat cizí země (a nemusí jít jen o země exotické)
- naučme se nesrovnávat
- otevřeme se novým věcem
- nehodnoťme podle svých měřítek
- přijímejme a respektujme
- vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých
Pokud by toto bylo jediné, co se na cestách naučíme, svět se díky našemu pochopení stane opět o něco příjemnějším místem k životu.
Proč cestovat do exotických zemí?
Cestovat je možné kdekoliv, avšak čím větší kulturní rozdíly poznáme, tím lépe zjistíme jak si s nimi dokážeme poradit. Pro nás, Evropany, jsou proto největším lákadlem a zároveň i výzvou země kulturně nejvzdálenější – země exotické. V nich vše nabývá jiných měřítek: rozdíly jsou názornější, extrémy extrémnější, život opravdovější. A poznávání sebe sama daleko syrovější.
Je to způsob jak se nejen zbavit předsudků, ale v první fázi si je vůbec uvědomit! Neměli bychom zdaleka takové možnosti, kdybychom se na cestách nedostali do situací, kdy předsudky znenadání vyplavou na hladinu a my zděšeně zjišťujeme co všechno se v nás – „pod hladinou“ – skrývalo a co všechno se tam, léta neviděno, ještě může skrývat! Čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost takových neobvyklých zkušeností. A čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost neobvyklých zkušeností v těch nejběžnějších situacích.
Motivů k cestám do vzdálených zemí je bezpočet. Chceme zažít Exotiku, Romantiku, Vzrušení. Chceme je zažít, protože nám v běžném životě chybí, jelikož byly nahrazeny Efektivitou, Rozumem a Výnosy. Dnes se však i z cestování stalo zboží a nastoupila posedlost srovnávání. Zvykli jsme si na pojmy jako nejlevnější zájezdy, nejoblíbenějších země, nejchutnějších etnická kuchyně. Jsme zákazníky a zážitek v cizí zemi je pro nás součástí „dodaného zboží“. Proto se tolik lidí rozčiluje, že je na bazaru chtěl každý ošidit a oni museli smlouvat o cenu. Doma na to nejsou doma zvyklí, a tudíž se cítí podvedeni. Za cestu si přeci „zaplatili a teď takovéhle novoty! Ti domorodci to dělají opravdu nepochopitelně / neobratně / složitě / hloupě…“. Náš vztah k lidem v cizích zemích se více podobá vztahu divák-herec, než vztahu člověk-člověk.
V exotických zemích jsme lépe schopni si toto vše uvědomit. Rozdíly od našich životních podmínek a zvyklostí – často více než propastné – nám můžou otevřít jiný náhled na svět. Náhled, ve kterém se začneme zamýšlet nad svým vlivem na hostitelskou zemi, její obyvatele i prostředí.
David Kučera je cestovatel a autor mnoha článků o významu a dopadech cestování na svět. Více se dozvíte na jeho stránkách pro nezávislé cestovatele nazvaných Ecesty.cz.
Už jste přemýšleli nad tím, proč zkoumáte svět? Cestování stojí hodně peněz a času, zatěžujeme tím životní prostředí i původní kultury … a přece to snad může být přínosné nejen pro nás.
Je však potřeba si důvody našich cest uvědomit, abychom pak také věděli, jak se správně chovat. Co vám tedy cestování přináší? Podělte se s námi o vaše názory v diskusi.
Cestování dává NADHLED…to je to nedůležitější, dává poznání, přátelství a dává i zpětnou vazbu k tomu, jak žijeme doma. Říkám svým dětem, že musí na východ i na západ, aby došli poznání. Navštívila jsem 28 zemí a mohu říci, že kdo vnímá a umí se dívat, pro toho je svět ten nejlepší biograf.
Proč cestovat? Protože cestování dává nadhled a přehled. Jeden příklad – u nás třeba hodně lidí nadává na islám. Většinou v podstatě ani neví, v čem islám spočívá a muslim se pro ně rovná terorista. Za sebe můžu třeba říct, že jsem pár muslimských zemí navštívil (Egypt, Írán, Turecko, Pákistán, Indonésie…) a musím říct, že všude jsem se setkal s moc příjemnými a pohostinnými lidmi. Cestování je prostě nejvyšší formou poznání, neboť jak kdysi řekl někdo moudrý, jednou vidět je víc než stokrát slyšet.
Proč cestovat? Přece abychom utratili často úmornou prací vydělané peníze, naplnili volný čas,utekli od každodenního stereotypu a nakonec znovu a znovu zjistili, jak je nám doma dobře:-).
Jakubovi: ať si každý cestuje, jak chce a jak umí. Definuj, prosím, pojmy cestovatel, opravdový cestovatel,turista,účastník cestovního ruchu.
Jenom doplním: trendem naší západní civilizace je nejenom posedlost srovnáváním, ale hlavně soutěžením. Soutěžíme o to, kdo vydělává víc peněz, kdo má větší dům, kdo má lepší auto, atd. Předháníme se v tom soutěžení. I cestovatelé (=turisté) se předhání (=soutěží) v tom, kdo procestoval nejvíc zemí, kdo navštívil nejexotičtější zemi, kdo se nejlevněji dostal na Anatarktidu, atd.
Zero, tvoje slova mi něco připomínají…
Zero, s tím soutěžením máš pravdu. Hovořím z vlastní zkušenosti. Byl jsem skoro posedlej navštívit co nejvíc zemi a kde už jsem byl, tak už jsem nejezdil. Díky bohu (nebo komu) mě to brzo přešlo a snad jsem zmoudřel. Dnes se strašně rád vracím na místa, kde už jsem jednou byl a pořád mě to neskutečně baví. Např. do Ruska bych jezdil každej rok. Snažím se navštěvovat i nový země, ale už to není prioritou. Jsem strašně rád, že mě to přešlo, byl jsem jak totální idiot.
Proč cestuju já a co mi to dává? Nové zážitky, nové přátele, neskutečně mě to obohacuje, získávám velkej nadhled a doma se už dávno nerozčiluju na malichernostma. Nelovím památky, snažím se v té zemi jen tak být, žít, dívat se, přátelit, zkoumat a radovat se ze svobody.
Cestování mě strašně moc naučilo o životě, a tak sláva mu!!!
jasne cestovani je krasna vec plna poznani novych mist ale i sam sebe najednou pak clovek zjisti ze kdyz se mu neco nelibi a snazi se to za kazdou cenu zmenit nemusi uspet. viz treba zazitek ze si davaji v cizine dvoji ceny, jednou sem v turecku rekl ze banany maji drazsi nez v evrope a to jste meli videt reakci majitele kramku ktery by ty banany nejradsi po me hodil. i kdyz si to clovek neuvedomuje srovnava podvedome kazdym okamzikem. K MEMU DOTAZU…zda ma nekdo zkusenost si treba v egypte ci jinde pronajmout byt na mesic i dele a vnimat okoli vcitit se do dennich shonu, protoze jako obvykly turisti i kdyz batuzkari maji lidi tendenci vsude vsechno rychle probehnout a treba si ani neuvedomi ze tam kde se tedka nachazi je to krasne a proc se honit nekam jinam. to si troufam tvrdit ze je jedna z dulezitych myslenek aby si cestovatel dokazal zastavit a rici si pro me neni dulezite videt vsechno ale vzit se do aktualni situace a podle toho ji vyuzit.
Proč cestuji? Protože jsem strašně zvědavej. Na lidi, hory, města, řeky, moře, oceány, zvířátka, autobusy ….
🙂
jak jsi na to prisel, ze rozvojove zeme jsou daleko stastnejsi nez my? podle ceho toto stesti meris?
Pozorováním lidí u nás a „tam“. Mluvením s lidmi u nás a „tam“. „Tam“ může být Indonésie, Írán, Ghana, Thajsko… Štěstí měřím pocitem z lidí, přívětivostí, pohostinností – co člověk dává, to i má.
Indonesie? zeme frustovana z korupce natolk, ze milion lidi se podepisje na facebooku, aby jejich cerstve zvoleny prezident nenechal policajty pozavirat cleny protikorupcn komise, ktery se s tim verejnym gigantickym rozkradanim snazi alespon nec udelat. videl jsi tam imigracni uredniky, celniy, policajty, jak ty svy stastny spoluobcany skubou jako bezbranny ovecky. Thajsko? frustrovany nekonecnou politickou krizi, rozdeleny na dva nesmiritelny tabory, s polobcanskou valkou na jihu .. no , nevim, takhle si stesti neprdstavuji. myslim davide,z e jsi to byl ty, kdo v nejakem clanku psal o tom, ze stesti musi clovek nalez sam v sobe, zadny vysneny raj stastnych neexistuje, staci jen mezi temi udajne stastnymi stravit trosku vice casu a to stesti zahy vyprcha
Írán? Lidé frustrovaní z nemožnosti nijak pohnout se zatuhlou teokracií. Ghana? Její vlády vlastně postupně institucionalizovaly korupci, zašťíťujíce se tím, že sní bojují…
U každé země, kterou bych přidal do toho seznamu (a je jich více) najdu spoustu podobných výtek. A nejen u těchto zemí, ale u každé na světě.
Jasně, že jsou lidi naštvaní na vše co jsme tady vyjmenovali, to ale nemá nic společného s tím, jak berou život. Přijde mi, že v civilizacích vně Západní jsou lidé daleko více smíření s tím, co život přináší. Drtí je to, ale na základě toho co jsem zažil, viděl a slyšel mi připadá, že umí lépe brát věci tak jak jsou. Jinými slovy že i přes ten marasmus jsou vstřícnější, a nápomocnější, se životem srovnanější než my. Nejsou dokonalí, samozřejmě. Stěžují si, samozřejmě. Dělají ptákoviny až zvěrstva, samozřejmě. Zkrátka nejsou šťastní absolutně. To ale nikdo nikdy nebude.
Štěstí uvnitř sebe – ano, přijde mi, že takto to funguje :). A to vyprchání štěstí? – viz minlulý odstavec.
to už se dá soutěžit i měřit ve štěstí? kdo získává první místo?
Už jsem to někde zmínil. Cestuji proto, abych si zažil návrat. Návraty domů jsou pro mne velmi cenné. A samozřejmě souhlasím s Davidem. Druhou příčinou mého cestování je poznávání sebe sama.
A nejsou náhodou lidé v „rozvojových zemích“ šťastnější třeba právě proto, že tolik necestují? Mají svůj svět, který je díky tomu možná jednodušší, ale jejich mysl není tudíž tak roztěkaná jako ta naše, může se lépe soustředit na normální život, vztahy s okolím, atd, narozdíl od naší mysli, která je naučena se pořád za něčím hnát – někdo za poznáním, třeba formou cestování, jiný za novým autem, televizí, požitkem, atd…
prosím opravte si formulaci „…šťastnější třeba právě proto…“ na „…šťastnější třeba právě i proto…“
opravdu jsou lide v rozvojovych zemich stastnejsi? muzete mi ty rozvojove zeme, kde jsou ti lide stastnejsi jmenovat?
Dotaz, seriozni: co je špatného na tom, pořád se za něčím hnát?
Odpoved, seriozni: Protože jednou to, co tak honíš dohoní Tebe.
Má sestra miluje svou rodinu ve svém panelákovém bytě; vychovává dva syny, někdy i manžela…. nejdál byla v sousedním městě a do Prahy jezdí na svátky. To, co zažíváme my všichni na tomto webu, když „vytáhneme paty“; nebo ještě lépe, když si vybereme lokalitu, kam se podíváme příště a začínáme plánovat, hledat info – to už prakticky cestujeme, nikdy nezažila – nepotřebovala. Její štěstí je doma (moje smrt). Na fotky se podívá a vzápětí mi ukazuje svoje z víkendové oslavy prvního bobku v nočníku. A má u toho stejný pocit jako když koukáš na západ slunce nad West Railey v Krabi. Pocit štěstí je nepřenositelný……. Ale šťastní jsme oba!
Jasně, zcela souhlasím s Pavlem3.
Já třeba mám dobrý pocit, když se za něčím honím – ať už jsou to různá místa na cestách, kterých se snažím navštívit vždy co nejvíc, nebo se honím v podnikání. Odpovědi Kaana nějak nerozumím, připadá mi to jako nějaká fráze, jejímuž obsahu nerozumím.
to pavel3: zvedam palec! 🙂
Nesouhlasím s Davidem v tom, že nemáme srovnávat. Naopak – čím více cestuji, tím více srovnávám. A to dává člověku nadhled. Také si nemyslím, že lidé v chudých zemích jsou šťastnější, to je omílané klišé. Tak třeba v Malawi se mi zdáli všichni lidé šťastní, usměvaví, v pohodě, ale myslím, že zdání klame – 15% lidí je tam HIV pozitivní, spousty lidí má hlad, země je naprosto nesoběstačná a žije jen z cizí pomoci – opravdu si myslíte, že jsou ti lidé šťastnější? Nebo v jihovýchodní Asii – lidé se pořád usmívají, ale nemyslím si, že úsměv je v jejich případě vždy důsledkem štěstí, oni jsou tak prostě vychovaní, aby se pořád usmívali. A hlavně, člověk nemůže být šťastný, když má hlad on i jeho rodina…
Právě srovnávání mi přijde jako kamen úrazu. Vždy srovnáváme z nějaké pozice, v našem případě z pozice lidí ze Západu. To, co důvěrně známe bereme za „správný základ“, ostatní v lepším případě se shovívavým úsměvem tolerujeme, v horším odsuzujeme.
15 % HIV pozitivních, hlad atd. nejsou věci, ze kterých by člověk byl šťastný. Tady však není řeč o tom co člověka může udělat šťastným, nýbrž jak kdo bere život. Sám často nevěřícně zírám jak rozdílně od nás lidi mimo Evropu přijímají to, co jim život přináší. Jak dokáží vyjít s málem, radovat se z drobných věcí. Odporuje to mojí představě, která říká, že by ve své situaci měli být neustále nevrlí, nepřejícní, napjatí. Oni však nejsou. Skutečnost je víc, než představy jak by to mělo být, takže zahazuju představy a věřím skutečnosti.
Jinak mně přijde, že nadhled člověku nedává srovnávání, ale spíš otevřenost.
ale ted davide srovnavas ze sv epozice, to malo je malem mozna z tveho pohledu,a le v mistnich meritcich to muze byt docela dost, to ze pokorn eprijimaji , to se da treba i nazvat jako rezignace ..stastnejsi? ne , nerekl bych a bydlim meziu nima
Že málo může být hodně mi přijde jako jeden ze základních bodů k pochopení různých náhledů na život, ale konkrétně pro tuhle diskusi to není úplně podstatně.
Máme každý jinou zkušenosti – nechceš o těch svých napsat článek? Čtenáři by určitě ocenili více informací.
v mnohem souhlasim s turistou. navic si nedokazu predstavit, ze je mozne pozorovat svet jinak nez pres bryle vlastnich zkusenosti. jinymi slovy, jak jinak nez srovnanim? zdravim ze „zeme spokojenych lidi“ (thajska), kde v domacnosti, kde ziji, zemrela hlava rodiny na tuberkulozu a jeho zena a deti jsou v soucasne chvili vystaveni samote, protoze se jich ostatni vesnicane boji, ze je nakazi. tomu stesti opravdu nerikam…
Tomuhle štěstí taky neříkám – viz „…Dělají ptákoviny až zvěrstva, samozřejmě…“ v jednom mém příspěvku výše.
Vim, ze David K ma pomerne dost zkusenosti ze sveta a mnohdy mi jeho nazory „mluvily z duse“, ale v tomto pripade se klonim k nazoru turisty, Pavla3, kitty, tomase r. a dalsich.
Zaprve si nemyslim, ze „porovnavani“ je nejake zcela jasne negativum, ktere vyjadruje povysenost Zapadana. Zadruhe nesdilim nazor, ze „kapacita trpet“ ci smirovat se se vsim, co zivot prinasi, je ve jmenovanych zemich buhvijaka ctnost.
Na ostrove Halmahera na Molukach jsem pred 3 lety potkal 16-leteho mladika, ktery spadl z kokosove palmy, nemohl hybat spodni casti tela a lezel 3 tydny na rohozi a odevzdane cekal, co se stane dal. S nim i matka a bratr, take pekne „smireni s osudem“. Cela vesnice byla rovnez smirena, protoze to byl podle nich trest za to, ze jeho (v te dobe jiz mrtvy – zlyncovany) starsi bratr zabil svoji zenu. Podle meho nazoru cekala pouze infekce a odumreni tkani, tak jsem se po urcitem premysleni rozhodl, ze pokud je zachrana zivota v mych moznostech, zasahnu z vnejsku do techto zvlastnich vztahu a navrhl jsem, ze prispeju na transport na rentgen, který byl vzdaleny 2 dny cesty na ostrove Tidore, a pripadnou další lecbu. Tak se i stalo, zde se zjistilo priskripnuti michy (a astronomicke naklady na operativni lecbu) a s pomoci mistniho lecitele, mistra na tradicni akupresuru, podarilo mladika postavit po par tydnech znovu na nohy. Samozrejme mi maminka dekovala se slzami v ocich za iniciativu i (skromne) finance.
Chci tim rict, ze iniciativa, aktivita a vule „brat svůj osud do vlastnich rukou“ a vzeprit se fatalismu je druha strana te mince, která se tu trochu hanlive oznacuje za to, ze se „stále clovek za necim zene“ – ve vyse uvedenem pripadu jsem to zakusil v dosti „krystalicke“ podobe. Ma to filosoficke rozmery a nerad bych zabihal do podrobnosti, ale cim vic jsem toho nacestoval, tim vice se mi dari zbavovat naivne-romantickeho nahledu na odlisnost „cizich zemi“, protoze tento prameni primarne z nevedomosti a nedostatku zkusenosti.
A mimochodem, pri nedavnem vyletu pod Kanchendzongu jsem stejne skoro porad myslel na meho ctyrmesicniho spuntika –takze se nedivim ani z vyse popisovane „radosti z bobku v nocniku“.
V tomto máme, Martine, opravdu rozdílné názory :).
Můj náhled na svět se dramaticky změnil když jsem před lety podal výpověď u svého tehdejšího zaměstnavatele. Do té doby jsem vyznával pravidlo, že v zásadních záležitostech jako je zaměstnání provedu změny teprve budu-li mít vymyšlenu alternativu. Tehdy jsem však neměl ponětí co budu dělat dál, byl to krok do prázdna.
Odpověď jsem dostal zhruba po měsíci, kdy přišla do té doby nepředstavitelná nabídka. Něco, co bych prostě nevymyslel. Další následovaly a je to tak dodnes. Část odpovědi proč? je, že jsem měl štěstí. Druhá část je změna postoje k životu, kterou jsem v té době prodělal – omezil jsem silně převládající kočírování života směrem, kterým si JÁ myslím, že by měl jít a víc se odevzdal tomu, co život přináší.
Toto je smíření, o kterém mluvím. Rovnováha mezi braním života do svých rukou a odevzdávání se něčemu vyššímu, čemu plně nerozumím, ale tuším, že to existuje. My v Evropě víc kočírujeme, na východě se víc odevzdávají. Pokud je oboje praktikováno v extrému, stojí to za stejný prd. Osobně mi však příjde, že větší vychýlení k odevzdání se má menší zhoubné následky než stejně velké vychýlení k braní života do svých rukou. Důvodem je absence jakéhokoliv vodítka když vezmu život příliš do svých rukou. Pokud se odevzdám, stále fungují ona vyšší vodítka. To už je ale spíš na jinou diskusi.
Příklad, který uvádíš má optimistický konec. Jiné mají konec míň optimistický. Tak to v životě je.
Díky za názor… nutí mne se rozepisovat zase trochu dále, ale linie myšlenek se příliš vinou a košatí a na „kompaktní“ esej, která by měla hlavu a patu nějak nemám sílu. Snad jen jedna reakce:
„Důvodem je absence jakéhokoliv vodítka když vezmu život příliš do svých rukou.“ … nevím, co v tomto smyslu znamená PŘÍLIŠ, protože různí lidé, různé životní postoje a různá vyznání v tomto mívají různá měřítka. Myslím, že bychom narazili postupně na určité filosofické a případně i teologické spory – což v tomhle případě není příliš na místě 🙂 Jednak na to nejsem odborník a jednak je myšlenková cesta od cestování k teologii trochu komplikovaná 🙂 Nicméně – já své vlastní vodítko nijak hledat nemusím, vodítkem je cíl „být slušnej člověk“ a vnitřní kompas od jisté doby cítím v sobě, ač mi ho neurčuje nějaké konkrétní vyznání, ale spíše přejaté principy. A na závěr musím přiznat, že určitou roli v tomhle procesu sehrálo i to cestování, radost z něj (a z výzev které přináší) a následné zbavování se závislosti na této radosti.
(Výpověď ze slušného a poměrně i zajímavého zaměstnání v jedné velké firmě jsem dal v roce 2005, odjel jsem na Sumatru pomáhat po tsunami… a cesty osudu mne také vedly, ale neříkal bych tomu odevzdanost).
ahoj me by zajimalo jak se nechavas odevzdavat, jak prichazeji ty tvoje nabidky. myslim ze tohle je dost dulezite posledni dobou si to take uvedomuji cim vice se snazis neco naplanovat nevychazi to a ty snazis to dostat tam kde je tvuj idea, cil a ono se to otaci a ty bojujes a porad se v tom nekde placas. take jsem dal vypoved temer po peti letech ve stejne praci s tim ze me dojde co v zivote delat kam se smerovat ale zatim jsem na to uplne neprisel. jednu vec vim jiste ze cestovani je tak kouzelna vec pro kterou kdyz se jednou rozhodnes nemuzez jen tak zkoncit a nikdy nelituji penez co to stalo.
Ahoj. Přijde mi, že základem je umět se rozhodovat kterým směrem jít, pak do sebe věci začnou postupně zapadat. To rozhodování je ale obtížné, pokud k němu používáme výhradně mysl – tedy snažíme-li se vše „vymyslet“. A drtivá většina z nás používá téměř výhradně jen mysl. Některé věci však vymyslet nejdou a přicházejí k nám skrze intuici – ne na základě logické úvahy, nýbrž „skokově“ (najednou nás něco napadne). Ba dokonce bych řekl, že vymyslet jdou jen „detaily“ a vše opravdu podstatné přichází intuicí.
Takový intuitivní impuls je ale bohužel většinou smeten vírem myšlenek, jenž následuje, když se mysl snaží řešení vymyslet. Píšu bohužel, protože mi přijde, že intuice je nadřazena myšlení, a ztráta intuitivní myšlenky je ztrátou výrazného impulsu, který by nám ukázal kudy se vydat.
Jako klíč vidím naučit se pracovat s intuicí. Podle mně je ona hlavním zdrojem směrovek kudy jít, a myšlení samotné je zjednodušeně řečeno „jen“ dělník, který jde podle těchto ukazatelů a intuitivní myšlenky realizuje. Pokud vládne myšlení, je to stejné, jako kdyby v továrně dělníci vyhodili vedení a převzali rozhodování. Tuhle zkušenost (obzvlášť my, narozeni v hloubi minulého století) už máme, a víme kam nás dovedla. A přesto právě takto fungujeme a „plácáme se v tom“, jak píšeš (a já z vlastní zkušenosti potvrzuju :)).
Odevzdáním se míním právě odevzdání se do rukou intuice. Pro mě, technokrata s analytickou myslí, donedávna děsivá představa – proto ten ne zcela přesný termín odevzdání se, vystižnější by asi bylo svěření se.
Souhlasím s mnohým, co zde bylo napsáno, tedy že cestování umožňuje nadhled, napomáhá poznávání sebe sama, apod. Taky ale zároveň cítíte, jako bychom se pomalu dostávali neustálým omíláním toho samého na úroveň fráze? Snažím se cestovat co to jde, mám ale čím dál větší pocit, že existují také jiné způsoby, jak výše jmenovaného dosáhnout. A paradoxně se mi jeví cestování jako způsob, který je nejsnazší, tedy nejméně obdivuhodný. Získat nadhled tak, že se odjede do nějaké exotické země, kde je vše odlišně, je jednoduché. Nestojí to snad ani za zmínku. Po člověku to nevyžaduje citlivé vnímání, ze všech stran na něj útočí rozdíly (nebo i shody) jako na běžícím pásu. O kolik je vnímavější ten, kdo je schopen toho všeho, co přináší cestování, dosáhnout z perspektivy své starobylé zahrady někde v podhůří českých hor.
Taky cestuji, taky mne to bavi, urcite to dava hodne, ale take o tom hodne premyslim podobne jako Mirek. Ze to neni zdaleka jedina cesta… Mimochodem, kdysi jsem kdesi cetl – a bylo to mysleno posmesne: „Cestovani je nahrazka premysleni“
Ona to může být náhražka přemýšlení, ale v tomto případě v žádném případě s hanlivým podtextem. Na cestách často člověk najde pro své přemýšlení jiné úhly pohledu, které by mu doma za pecí byly utajeny ještě po mnoho let a někomu i na věky. Takže vyrazit na cestu může i znamenat jít v přemýšlení zkratkou.
Nepřijde mi podstatné, jestli něco je nebo není obdivuhodné. Spíš mě zajímá jestli to funguje. A pokud ano, tak to použiju (za určitých předpokladů, neporušujících moje vnitřní pravidla).
Sám se však ptám, jestli cestování opravdu funguje jako zaručená cesta k nadhledu. Po mnoha rozhovorech s lidmi co cestují je moje odpověď ne. Tím pádem to ani není jednoduché. Cestování je ve skutečnosti pro mnoho lidí jen dalším způsobem jak od něčeho utíkat a tím pádem i prohlubovat svoji nevědomost.
Chápu ale co chceš říct a mám stejné pocity. Je daleko obtížnější získat nadhled v prostředí, které znám, na které jsme se naučil automaticky reagovat a tím pádem se daleko méně dostanu do situace, která zpochybní moje zdánlivě neotřesitelné představy. Na druhou stranu nevidím důvod proč k získání nadhledu nepoužít co nejjednodušší způsob, když se nějaký nabízí – není to žádná ostuda.
Důvod, proč jsem použil výraz „obdivuhodný“ (připouštím, že nebyl úplně nejvýstižnější), byl dán tím, že z této diskuse nepřímo vyplývalo, že cestování je něčím výjimečné, a tudíž že i sami cestovatelé jsou něčím výjimeční. Jsem toho názoru, že na cestování nic tak adorace hodného není. Je to pouze moderní forma nomádského puzení, které považuji za antropologickou konstantu, která je tedy vlastní úplně všem. Všichni cestujeme každodenně, jenom povaha cesty se liší. Proto opakuji, a v tom s tebou souhlasím, že cestování ve smyslu „výletů za exotikou“ nemusí nutně být tím jediným či dokonce nejefektivnějším způsobem, jak získat nadhled. Paradoxně může být kontraproduktivní.
QUOTE „Cestování je ve skutečnosti pro mnoho lidí jen dalším způsobem jak od něčeho utíkat a tím pádem i prohlubovat svoji nevědomost.“
Nemožem súhlasiť. Čo ak je cestovanie zo svojej podstaty „útekom pred niečím“? Každý disponuje s obmedzenými zdrojmi: čas, telo, kapitál. Preto musí voliť alternatívu medzi jednotlivými možnosťami ako konať.
Každý neustále porovnáva. Porovnanie vyplýva z odlišnosti. Keď sa rozhdoneš cestovať, porovnáš dva alternatívne stavy tvojho „ja“ a vyberieš si ten od ktorého očakávaš, že bude „lepší“ alebo „šťastnejší“ ako ten druhý možný stav. „Lepší“ nemusí súvisieť s niečím materiálnym, ale v podstate hocičím, podľa individuálneho rozhodnutia každého cestovateľa. (Hlučný indický bazár alebo ticho hôr). Stále je to porovnanie dvoch alternatív, resp. dvoch očakávaní (porovnávaš očakávanie akéby to bolo zostať doma a očakávanie aké by to bolo pohnúť zadkom a ísť niekam). Samozrejme očakávania sa nemusia vždy naplniť.
Ja keď cestujem vždy utekám. Preč pred týmto svetom trojprúdových ciest a zápch, neonóv a hypermarketov, a od všetkých pre mna rušivých faktorov. Veď v takomto svete nepočujem ani svoje myšlienky. Akoby niekde v hĺbke môjho „ja“ existovala biologická spomienka na pravek, keď človek bol v oveľa väčšej miere splynutý s prírodou. Státisíce rokov. A teraz, náhle v priebehu pár storočí sa svet zmenil.Prírodu vystriedala civilizácia(e). Akoby ma niečo hnalo aspoň na chvílu spať do lona prírody, kde môžem zreteľne počuť to čo tu nemôžem. (Takže je to vlastne návrat, nie útek)
…. ja chcem žiť v nevedomosti. Chcem sa hnať ďalej, vyššie, utekať a porovnávať. A potom cítiť ako ma naplňa ten pocit keď niekde som a porovnám to s tou mizernou realitou môjho života na Slovensku.Ale na druhej strane sa vždy chcem vrátiť a zase porovnať, bez toho porovnania a zistenia odlišnosti by som necestoval.
Nechcem ani pochopiť tie čudesné kultúry. Veď potom by som už nemohol mať ten pocit prekvapenia z nejakej absurdity. A iba vďaka porovnaniu s mojou Západnou, „bielou“, kresťanskou, liberálnou optikou ma môže hocičo zaujať a aspoň na chvílu sa so mňa stane malé dieťa, ktoré objavuje.
Kto vlastne je sudca čo rozhodne čo je to to žiť v „nevedomosti“ čo je to „mať nadhlad“.
Ako možno vypočítať „šťastie“?, určite nie tým kto je usmievavejší. Keď tvrdím, že ľudia na Západe sú menej šťastní musím toto tvrdenie podoprieť argumentom. Podľa mňa každé jednotlívé rozhodnutie je voľbou medzi alternatívami a volíme podľa očakávaní a vždy sa posúvame k „šťastiu“, no nikdy sa plno neuspokojíme, to je základ. V súčastnosti sme svedkom mohutného nárastu počtu imigrantov z rozvojových krajín na Západ. Nemohlo by je práve toto byť argumentom, že tí ľudia nie sú šťastní a preto volia odchod zo svojej krajiny? Určite očakávajú, že na Západe sa budú „šťastnejší“.
Keď sa nad tým zamyslím, ja ani nie som cestovateľ.
Prepáčte za nesúrodé myšlienky a slovenčinu, a taktiež nie všetky argumenty zastávam skôr je to iba cvičná „kritická“ argumentácia. A s veľa tvrdeniami v článku musím súhlasiť a – pekný článok.
Pročetl jsem všechny zde uvedené přízpěvky a musím říct že souhlasím snad se všemi kromě Davida K. Tomu nerozumím, jelikož v každé své další reakci popírá sám sebe a když mluví o ne-srovnávání a používá příklady srovnáváním… tak mám pocit že cestování vede trochu ke schizofrenii mezi dvěma osobnostmi. Tou žijící tady a tou, která se na okamžik ocitla někde v „exotickém světě sebepoznání, nadhledu=srovnávání, štěstí,obdivu, úniku či proč to vlastně děláme, bla, bla“.
Ahoj Pavle. S tou schizofrenií je to možné :). Určitě spoustu věcí nevidím. V čem konkrétně se popírám? Jinak souhlas neočekávám, naopak děkuji za každý názor.
Super článek!
Nejvíc bych vyzdvihl pasáž „Náš vztah k lidem v cizích zemích se více podobá vztahu divák-herec, než vztahu člověk-člověk.“ U opravdových cestovatelů tomu tak není, ale v posledních letech narůstají počty lidí, kteří si na „cestování“ bohužel jenom hrají. Odsuzuju cestovky jako Alpina, Kudrna, Horal, Mundo a jim podobné. Vodí za ručičku „stáda“ lidí po „exotických“ končinách – a přesně tam vzniká ten vztah „divák-herec“. Tito rádobycestovatelé na to nemají – lidsky, osobnostně, zkušenostmi, mentalitou, přístupem. A kazí kulturu a charakret míst, kterými procházejí. A kazí to i nám, cestovatelům, kteří jsme si poctivě prošli tu dlouhou cestu ze Slovenska přes Rumunsko, Střední Asii až po exotičtější kraje. Jen ať si to projdou taky, nebo ať jedou radši do penzionu do Špindlu, daj si tam Pilsner za 4eura a o cestování si jen tak povídají za barem. Je to taky možnost. Ale když cestovat, tak opravdu. „Domorodci v exotických zemích“ přece nejsou žirafy v safari, které můžeme pozorovat z bezpečí džípu. Buď na to mám, a cestuju jako „člověk vs. člověk“, a nebo na to nemám…
Cestování dává NADHLED…to je to nedůležitější, dává poznání, přátelství a dává i zpětnou vazbu k tomu, jak žijeme doma. Říkám svým dětem, že musí na východ i na západ, aby došli poznání. Navštívila jsem 28 zemí a mohu říci, že kdo vnímá a umí se dívat, pro toho je svět ten nejlepší biograf.
Jenom doplním: trendem naší západní civizace je nejenom posedlost srovnáváním, ale hlavně soutěžením. Soutěžíme o to, kdo vydělává víc peněz, kdo má větší dům, kdo má lepší auto, atd. Předháníme se v tom soutěžení. I cestovatelé (=turisté) se předhání (=soutěží) v tom, kdo procestoval nejvíc zemí, kdo navštívil nejexotičtější zemi, kdo se nejlevněji dostal na Anatarktidu, atd.
hm…někomu to dává NADHLED, pro někoho je to závislost. A že je to nejlepší závislost, která léčí ty ostatní!! proto cestovat!!!
Proč cestovat?
Já cestuji pro rozšíření svých Obzorů… . Proč žít celý život v jednom městě, když naše planeta skýtá tolik rozličných míst? (nejenom na souši)… .
Plně se oddávám své intuici… .Žijeme tento život jen jednou .. .
Tip měsíce: Etiopie
Mezi vlky a vrcholy: výprava do jedinečné přírody Bale Mountains
Cesta časem: Kmeny a tradice Údolí řeky Omo
Prořezané rty, skarifikace i deformování lebek. Význam tělesných modifikací u etiopských Mursiů
Knižní tipy
SOUTĚŽ: Co je nového v JOTA, aneb cestování s knihou. UKONČENO
Časopis Travel Life píší cestovatelé pro cestovatele, tak CESTUJ!
Nové články
Neznámá Mauritánie
Vánoční trhy od Brém až po Berlín.. a mnohem dál
Playa del Carmen
Vybavení na cesty
NEJLEPŠÍ TREKOVÉ BOTY A POHORY
Výběr testerů Světa outdooru
Darn Tough BEAR TOWN MICRO CREW
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.