Na světě už není mnoho míst, která si dodnes dokázala uchovat původní tvář. Souostroví Špicberky však mezi ně bezesporu patří a svoje krásy nabízí každému, kdo má dostatek všímavosti a trpělivosti.
Špicberky jsou jedním z mála míst, kde přírodní procesy dosud nebyly nenávratně narušeny člověkem. O tom svědčí třeba jedno ze základních pravidel pobytu na ostrovech: „Neopouštějte své obydlí beze zbraně a bez znalosti jejího použití!“ Pokud se pohybujete terénem, musíte počítat s tím, že jste tu jen hostem. Tohle je země ledních medvědů a rychle se měnícího počasí. Přes zdánlivou pustotu je tato „brána“ Arktidy domovem pro několik druhů savců a množství ptáků.
Trpělivý pozorovatel se může těšit na setkání s divokými soby, polárními liškami nebo obrovskými mroži. Pro každého, kdo se do oblasti Špicberků vypraví, si severská divočina určitě připraví některé ze svých krás. Až budete kráčet s batohem a puškou na zádech krajinou nebo obdivovat její půvab během okružní plavby, nezapomeňte ještě na jedno důležité pravidlo. „Nezanechejte zde víc, než otisk vašich bot!“
Špicberky jsou nejsevernější výspou Norska, na ploše více než 60 000 km2 zde žije asi dva a půl tisíce lidí Plných sto dní trvá v nejjižnější části Špicberků polární den, polární noc má 85 dní Jen na 10 % povrchu souostroví se vyskytuje vegetace. Celých 60 % je pokryto ledovcem, 30 % je holá skála |
Samice ledního medvěda na snímku je ve vynikající kondici a pravděpodobně březí. Na kamenech, kam si vytáhla uloveného tuleně, zůstaly jen zbytky masa a krev. Lední medvědi z kořisti nejčastěji zkonzumují pouze kůži, tuk a vnitřnosti. V pouti za potravou dokážou denně urazit desítky kilometrů po souši i ve vodě. Protože v oblasti, kde žijí, nemají na souši přirozené nepřátele, může je od kořisti odehnat pouze silnější medvěd. Ačkoli patří mezi největší suchozemské šelmy světa, v moři na ně občas zaútočí mroži. Jejich největším nepřítelem jsou však kosatky.
Medvědice s mládětem se několikrát pokusila přiblížit k druhé samici s uloveným tuleněm. Pokaždé však nakonec dala přednost ústupu před silnějším zvířetem, aby se vyhnula zranění nebo napadení medvíděte. Podle chování obou samic došlo patrně ke krádeži kořisti, kterou původně ulovila matka s mládětem. Několik hodin jsem pozoroval marné pokusy vrátit se ke zbytkům tuleně. Vítězná medvědice si lehla jen pár metrů od místa, kde dokončila uloupenou hostinu a o zbytky masa se nakonec postarali rackové.
Přiblížit se k hnízdišti alkounů tlustozobých na neklidném moři není jednoduché. Tisíce ptáků hnízdí na strmých skalních útesech, odkud vyráží za lovem ryb pro svá mláďata. Ve chvíli, kdy malý alkoun dosáhne určitého věku a velikosti, je pro rodiče téměř nemožné ho uživit. Mládě, které dosud neumí létat, čeká skok z útesů do ledových vln oceánu. Je to taková ptačí zkouška z dospělosti. Po úspěšném seskoku se o mládě stará samec. Musí se ještě naučit létat a potápět až do hloubky osmdesáti metrů.
Souostroví Špicberky patří mezi jedno z posledních míst, kde můžete narazit na divoké soby. Na dalších územích severní Evropy se většinou jedná o již domestikované jedince. Jsou dokonale přizpůsobeni životu v polárních a subpolárních oblastech. Dokáží přežít spásáním bylin a lišejníků, které díky širokým paznehtům vyhrabávají zpod sněhové pokrývky. V Severní Americe jsou známi pod názvem karibu.
Pokud se plavíte v chladných vodách Severního ledového oceánu, bude pravděpodobně vašim společníkem na cestě buřňák lední. Blízký příbuzný albatrosa je typický nízkým letem, kterým kopíruje hladinu oceánu. Celé dny dokáže plachtit nad oceánem nebo kroužit kolem lodi při hledání potravy.
Arktická tundra je velice drsné prostředí, kde dokáže přežít jen velmi málo druhů. Název pochází z laponštiny. Její půda nikdy zcela nerozmrzá.
Mrož lední je typickým představitelem fauny souostroví Špicberky. Obrovský savec může ve výjimečných případech dosáhnout hmotnosti až dvou tun. Kly, které mají i samice, mohou u samců dosáhnout délky jednoho metru. Ve své domovině má pouze dva přirozené nepřátele a těmi jsou kosatky a lední medvěd. Medvědi občas využívají paniky, kterou jejich přítomnost způsobí v kolonii mrožů. Zvířata, která se snaží uniknout do vody, velmi často umačkají menší a slabší kusy. Dospělé zvíře je i pro tak velkého predátora, jakým je lední medvěd, příliš silný soupeř.
Severské národy lovily mrože pro svou obživu od nepaměti, ale teprve komerční lov v devatenáctém a dvacátém století výrazně ovlivnil početnost populace. Zvířata byla masově vybíjena pro silnou vrstvu tuku a „slonovinu“ z jejich klů. Přestože těmto tvorům v současné době nehrozí přímé vyhynutí, stejně jako lední medvědi přicházejí v důsledku oteplování o své přirozené prostředí. Nedávno byla objevena zcela nová několikatisícová kolonie mrožů na Aljašce, tedy v místech, kde se do té doby vyskytovali jen ojediněle. Úřady se snaží zvířatům pomoci odkláněním letových tras a výzvami k místním obyvatelům, aby mrože nevybíjeli.
O mrožích zamilovaných do zodiacu (gumový člun), se v Arktidě vypráví celá řada historek. Člověk se nad nimi usmívá, než je má možnost zažít na vlastní kůži. Fotografoval jsem samici s mládětem, které nejevilo sebemenší známky strachu a namířilo si to přímo k našemu člunu. V jedné chvíli bylo tak blízko, že bych na něj dosáhl rukou. Rychle se blížící matka, ale působila poměrně hrozivě. K překvapení všech přítomných však nechala mládě, aby několik minut zvědavě zkoumalo člun i jeho posádku.
Počasí se v Arktidě mění velice rychle. Sluncem jiskřící ledové kry v tmavě modrém oceánu pod bezmračným nebem mohou každou chvíli zmizet pod závojem mlhy.
Petr Slavík je cestovatel divokou přírodou, jejíž zbytky se snaží svým fotoaparátem zachycovat. „Tuláctví“, jak nazývá své cestovatelské začátky, se změnilo v přesně plánované a náročné expedice za vymírajícími druhy živočišné říše. Návraty k horským gorilám do Ugandy, neúspěšné putování s himalájskými pastevci za sněžným levhartem nebo marné hledání „šedého ducha pralesa“ v zelené džungli Bornea. Fotografie, které Petr Slavík ze svých expedic přiváží, byly veřejnosti představeny v několika autorských výstavách. Další krásné fotky můžete navštívit na www.petrslavik.eu. Seriál o focení zvířat v divočině můžete shlédnout zde.
Článek byl převzat z časopisu Příroda – časopisu, který vás zavede přímo do divočiny.
