Tak a je to tady. Škrábeme se do kopce pralesem a v duchu přemýšlíme, jak budou vypadat příští tři dny. Asi zpoceně. Jdeme pralesem teprve půl hodiny a už z nás leje. A až nás zavěsí na lano, tak se nám asi pořádně zpotí chodidla a rozklepe žaludek. Podle informací z kanceláře projektu máme spát na stromě a přepravovat se na lanech zavěšených až ve stopadesátimetrové výšce nad zemí.
Po lehké svačince v chýši z bambusu dostáváme podrobnou instruktáž. Místní „pralesní žena“ nám ukazuje použití horolezeckých sedáků a vysvětluje, co musíme a co nesmíme. Pak už nám průvodci rozdávají sedáky a členové naší dvanáctičlenné skupinky se trochu nejistě rozhlíží po ostatních. Instruktáž vypadala jednoduše, ale kdo se má sakra vyznat v těch popruhách a karabinách. Naštěstí tu je dost usměvavých průvodců, kteří nám pomůžou do sedáků ušněrovat a všem pro jistotu zkontrolují kompletnost výstroje, funkčnost pojezdů a utažení popruhů.
Po lanech na Forest Tree House
Celá skupina se pak přesouvá k prvnímu lanu. Při pohledu na lano se někteří tváří statečně a někteří trochu zezelenají. A to je to odhadem jen asi 100 m a vidíme na konec. Údajně jsou tu trasy mnohem delší, až do jednoho kilometru. Dělíme se na dvě menší skupinky po šesti a první odjíždějí členové skupiny Waterfall.
Při nástupu na odjezdovou plošinu zblednou i ti, co se doteď tvářili statečně. Jeden z průvodců jede napřed a druhý pomáhá na plošině s upevněním pojezdu na lano. Poslední ohlédnutí a první odvážlivec už mizí v prostoru. Zní to, jako když se rozjíždí metro. Je to docela hukot. Pohonem je jen vlastní váha a zemská přitažlivost, ale maže to na druhou stranu určitě třicítkou. Za pár okamžiků už šťastně přistává na druhé straně.
Pak už to jde ráz na ráz. Postupně se všichni řadí k odjezdu. Mladá Američanka při odjezdu radši zavírá oči. Je trošku pobledlá, ale drží se statečně. Ani nekřičí. Naše skupinka míří na ForestTree House. Tady už to vzdát nemůžeme, takže s chutí do vzduchu…….
Pomalé rozjezdy
Tomáš jede celkem bez zaváhání první. Katka sice se zaváháním, ale taky jede, a Emil uzavírá peleton. Vystoupit na odjezdovou plošinku to ještě jde. Průvodce pomůže i se zajištěním. Ale důvěřovat celému tomuhle výmyslu a rozjet se do hlubin už je horší. Alespoň napoprvé. Připomíná to sbírání odvahy před skokem na bungee jumpingu. Jde o ten první krok do prázdna. Pak už je to rychlé a snadné. Než si stihneme uvědomit nějaké strachy, už se přistává. „Nezdržovat provoz, přesedáme a drandíme, panstvo.“
Druhá jízda je mnohem delší a naprosto uchvacující. Stále je to směs vzrušení, adrenalinu, ale také okouzlení, úžasu a radosti. Obavy mizí někde v dálce a my si užíváme tu nepopsatelnou nádheru. Na druhé přistání už přijíždíme rozradostnění jako malé děti, co dostaly novou hračku.
Ke třetí lanové dráze jdeme kus pralesem. Postroje ani nesundáváme, v chůzi nevadí. Na třetí lano už nastupujeme s přehledem profesionálů. Je dlouhé asi 400 metrů. Frčíme vzduchem a všude okolo se rozkládá zelené moře. Vrcholky pralesních velikánů máme pod sebou jako na dlani. Vnímáme zelenou plochu ozářenou odpoledním sluncem, křik ptáků a jinak jen nekončící klid. Vznášíme se zavěšení v prostoru fyzicky, ale povznesení jsme i v myšlenkách. Prales se nám pomalu dostává pod kůži.
Noc vysoko nad džunglí
Samozřejmě se nedá po celé ploše primárního pralesa v Bokeu přepravovat pouze vzduchem. Musíme také pořádně zapojit nohy. Pěší přesuny jsou díky kopcovitému terénu, teplu a vlhkosti celkem náročné, ale i ty stojí za to. Pořád je na co se dívat a co objevovat. Po vyšlapaných pěšinkách procházíme pralesním podrostem a velké stromy nad námi tvoří zelenou klenbu. Nádherné jsou bambusy o velikosti menšího domu i rozsáhlé základny stromů, které sahají snad až do nebe. Kulisu dotváří poletující tropičtí motýli a řvoucí ptáci.
Ubytování je také stylové. Chýše v koruně třicet metrů vysokého stromu je s okolím spojená pouze třemi lanovými dráhami. Je to docela luxusní ubytování. Forest Tree House má průměr asi 8 – 10 metrů a je třípatrový. Vespod je malá přistávací plocha jednoho z lan, uprostřed je hlavní prostor a nahoře ještě malá ložnice pro dva. Dokonce je tu i koupelna. Tomáš nadšeně hlásí: „Mrkněte se do koupelny. Takovej výhled z hajzlu jste ještě neměli!“ A má recht. Výhled do údolí je uchvacující.
Třešničkou na dortu už je jen časná vyjížďka a vycházka s průvodcem. Vstáváme sice nehorázně brzy, ale probouzející se prales se nám odmění zpěvem černých gibonů.
