Přijďte na křest knihy Transsibiřská magistrála aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři

„Když se řekne Rusko, neznamená to pro našince obvykle bohatou kulturní historii, ale spíše nepříjemnou kapitolu dějin, kontroverzní mezinárodní politiku, KHL a vodku. Jsme přesvědčeni o tom, že podobné generalizace jsou celkem k ničemu, a tak jsme nahodili batohy na záda, dopili poslední české pivo a vyrazili se s Ruskem a Rusy seznámit osobně a hezky zblízka,“ vyprávějí Honza a Vláďa, kteří se nepovažují za profesionální cestovatele nebo novináře.

Jejich cesta ani nebyla podřízená knížce nebo nějakému itineráři „deseti top instagramových selfie spotů, ze kterých musíte mít fotku, než umřete“.

„Jsme obyčejní kluci v kšiltovkách, kteří primárně chtějí zažít dobrý časy a nasát místní atmosféru. Kniha, kterou jsme dali dohromady, je vážně nevážné povídání o tom, jak jsme vyrazili na pivo do Ruska a vlakem ujeli od Finského zálivu k Japonskému moři přes 10 000 kilometrů,“ doplňují.

Jedním z hlavních cílů knížky je ukázat, že cestovat může opravdu každý a žádná univerzální, nebo naopak špatná metoda pro poznávání světa neexistuje. Každý ať si prostě najde způsob, který mu vyhovuje a jde do toho.

„Že to stojí za to, snad dokreslí povídání z naší cesty, které se soustředí na dojmy z jednotlivých míst, na to, jak se Rusko mění od západu na východ, jací jsou obyčejní Rusové, jak v Rusku chutná jídlo a pivo, jak moc je, nebo není Rusko pro našince cenově dostupné a především také to, jaké to je přejet celý kontinent po legendární Transsibiřské magistrále. Jsme obrovští fanoušci kolejové dopravy a právě kvůli metru v Petrohradu a Moskvě a dálkovému vlaku přes Sibiř jsme se do Ruska prapůvodně chtěli vydat. Takže ano, o tom, jak vypadá zápas KHL v praxi, kde měli nejlepší boršč a že Rudé náměstí je celkem nuda, píšeme také. Nicméně hlavní je pro nás ta vůně dálek na palubě několikasetmetrového ocelového hada, který jede mnoho hodin bez zastávky, za okny se míhá divoká krajina a místní děda se s vámi dělí o svůj oběd a vykládá vám rukama nohama svůj životní příběh,“ uzavírají kluci.

Vyprávění je dělené na kapitoly podle jednotlivých zastávek od Petrohradu po Vladivostok, text doplňují osobní fotografie Honzy a Vládi.

Nejširší nabídku průvodců a map Ruska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nápad založit blog @beerwithtravel, který má na Instagramu už přes 10 tisíc sledujících, vznikl před několika lety. Cestování a především sami sebe neberou tihle dva kluci v kšiltovkách zrovna dvakrát vážně. Ostatně to také všechno začalo kdysi dávno u piva.

„Tehdy padlo rozhodnutí, že nemá smysl jen sedět v hospodě a snít o dálných krajích. Lepší je zvednout zadek a vyrazit na pivo do světa. Vyrazili jsme vlakem na pivo za polární kruh, projeli stopem Náhorní Karabach a Arménii, navštívili Černobyl, Aralské jezero i Velkou čínskou zeď a zdolali i nejdelší vlakovou trať světa – Transsibiřskou magistrálu,“ vyprávějí kluci, kteří také vyrábí vlastní stylový merch a pořádají cestovatelské stand-upy po celé ČR.

S Honzou jsme spolupracovali při tvorbě mého dokumentu Ewa Farna 10: Neznámá známá a už tehdy jsem měla pocit, ze mám tu čest s nesmírně svědomitým a fajn člověkem. S nadšencem, který je žíznivý zvědavostí po poznávání světa a nových lidí. S klukem, kterého fascinuje tolik věcí okolo, jakoby snad nikdy neměl dospět. S někým, kdo konečně miloval cesty vlakem stejně jako já. Věřím, že i tuhle knihu napsal svědomitě a s obrovským nadšením sobě vlastním.

Ewa Farna

Honza je fajn kluk, seznámili jsme se, při postprodukci dokumentu Ewy Farné. Každý, kdo nesedí doma a vydá se na takovou cestu, si zaslouží obdiv. Spousta lidí nevyužívá možností, který jím pobyt na této planetě nabízí. Neseďte doma a vydejte se vstříc nejistým zážitkům a dobrodružstvím. To je oč tu běží. Nebojte a skočte do toho vším, co máte. Protože tohle je věc, které nebudete nikdy litovat.

Kazma

Honza a Vláďa to mají jinak, než většina lidí, kteří u piva jen mluví do větru a chrlí nápady, které nikdy nezrealizují. Tihle dva na volání dálek odpovídají tím, že prostě jedou. Většinou směrem východ s lahváčem zlatavého moku v ruce a většinou vlakem. Tam, kde cítí pořádné dobrodružství. Kde jinde se vystavit nepředvídatelným situacím, absurdní realitě, příběhům lidí, kteří se perou se životem v jeho syrovosti i ukazují opravdovou vřelost a srdečnost, než ve velikém Rusku? Přidejte se na dlouhou cestu napříč touto zemí po slavné Transsibiřské magistrále, která se táhne přes čtvrt zeměkoule v klidném tempu romantiky na kolejích. Vyslechla jsem si je na přednášce, která kapacitně praskala ve švech. Není divu. Tato slavná trať je na seznamu přání mnoha našich cestovatelů. Uvidíte, jak to ve vlacích a současném Rusku funguje a hlavně se dozvíte, jak pestrou škálu příběhů veselých i dojemných tvoří tato železnice sama. Ne tak, když k tomu máte dobré parťáky a lahváč v ruce. Ve vlaku, kde trávíte celé dny, platí „cesta je cíl“ víc než jinde. A věřte, že za tímhle dobrodružstvím budete chtít okamžitě jet!

Hana Machalová, Snadno do světa

S Honzou a Vláďou se můžete potkat osobně 21. 10. 2019 v Rock Café (Národní 20, Praha) při příležitosti křtu knihy a cestovatelského stand-upu: Kazachstán & Uzbekistán.

Slavností křest první knihy o cestě Beer with Travel po Rusku s názvem „Transsibiřská magistrála aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři“ proběhne na začátek večera. Následovat bude vážně nevážné povídání o tom, jak dva kluci v kšiltovkách vyrazili na pivo do Kazachstánu a Uzbekistánu.

Nejdřív málem umrzli v Astaně, pak nevědomky v Kazachstánu oslavili nový rok „Nauryz“ tradiční polévkou „Nauryz Kozhe“ připravovanou z koňského mléka a krup (fakt mňamka). Dostali se ke kdysi obrovskému Aralskému jezeru, stali se členy rady starších v jedné z kazašských vesnic a po celou dobu poctivě ochutnávali všechno pivo i kulinářské dobroty a následně pak testovali úroveň místních toalet převážně tureckého typu.

Nedočkáte se přednášky plné historických dat a zeměpisných pojmů, ale uvolněného vyprávění o lidských příbězích a svobodě, kterou člověk při cestování zažívá. Lidé v Kazachstánu i Uzbekistánu mají totiž srdce na dlani a člověka, kterého znají pár vteřin, pohostí jako člena rodiny.