Přes národní parky do Las Vegas

7. den Středa 11.5.2005

Po probuzení, hygieně a snídani jsme se vydali z Hakensvile dále po 24 do NP Capitol Reef. Krajina přímo vybízela k zastavení a hledání zkamenělin. Chtělo to víc času, nic jsme nenašli, ale podle plných obchodů se zkamenělinami tam toho muselo být hodně. Cestou jsme natrefili na pěkný trail k jednomu velkému oblouku. Počasí nám přálo, okolí bylo nádherně barevné, fotili jsme o sto šest. Potom jsme cestou minuli petroglyfy na skále a starou mormonskou školu.

Ve VC jsme shlédli film o Capitol Reefu. Nejznámější skalní útvar parku je členitá, 300 m vysoká skalní stěna připomínající podmořský útes a která nějakému dávnému cestovateli připomínala kopuli amerického Kapitolu. Proto ten zvláštní název parku.

Vydali jsme se autem po jednoduché, napřed zpevněné, pak nezpevněné cestě podél útesu Waterpocket point. Jeli jsme zajímavou krajinou asi 20 mil, na konci zaparkovali a udělali si několikamílový nenáročný trail vyschlým korytem řeky ke skalám, které míjeli američtí pionýři koncem 19. století a nechali nám tam několik vzkazů. Pak cestička pokračovala několik set metrů do skal a byla zakončena přírodními cisternami, čili desítkou prohlubní ve skále, které se po dešti nebo jarním táním naplní vodou, pijí z ní zvířata a množí se v nich pulci a jiná havěť.

Na zpáteční cestě k WC jsme se zastavili na bývalé mormonské farmě, kde bylo pěkné muzeum a malý stylový obchůdek.

Počasí nám nepřeje

Dál na západ jsme narazili na vyhlídku Gooseneck Overlook (Husí krky), odkud byl pěkný výhled do 150 metrové hloubky na klikatici říčky Sulphur Creek. Pokračovali jsme po silnici 24 a potom 12, přes park Escalante Petrified Forest. Oblast by si jistě zasloužila větší pozornost,ale počasí nám přestalo přát a při přejezdu vysokých hor jsme se dostávali do sněhových vánic, takže jsme zůstávali v teple auta.

Jako cíl dnešního dne jsme si dali nějaké místo blízko NP Bryce. Před vesnicí Escalante jsme si maličko zajeli do kopců, abychom viděli okolní přírodu a zvířata. Bohužel byla po několika mílích zavřená, tak nezbylo než se vrátit na hlavní silnici.

Poslední zajížďkou byl vjezd do SP Petrified Forest, kde se mají nacházet zkamenělé stromy. Ale bylo už dost pozdě, viděli jsme toho dnes dost, poklábosili jsme chvíli s prodavačem kamenů v malém obchůdku a jeli do vesničky Cannonville, 11 mil vzdálenéod NP Bryce. Ubytování v motelu bylo moc pěkné, koupelna měřila tolik, co v Bangkoku celý pokoj.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Úsvit nad Bryce Canyon

8. den Čtvrtek 12.5.2005

Protože jsme se vzbudili brzo ráno, rozhodli jsme se stihnout východ slunce nad Bryce kaňonem. Vyjeli jsme kolem páté hodiny z hotelu. Myslela jsem si, že budeme jediní šílenci, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla na vyhlídce asi 50 zimou se klepajících lidí, čekajících na nejlepší záběry při východu slunka. Byla pěkná zima, tak kolem nuly, v některých místech byl vidět sníh a nikdo netušil, jaké bude počasí a jestli vůbec slunko vysvitne. Ani bych na to v tu chvíli moc nevsadila. Měli jsme štěstí. Kolem šesté udeřilo veškeru silou a pohled na osvětlené špičky růžových, žlutých a oranžových pískovců byl famózní.

Prokletá díra, kde se ztrácejí krávy

Národní park Bryce Canyon patří k opravdovým skvostům Coloradské náhorní plošiny.Ve skutečnosti se nejedná o kaňon v pravém slova smyslu, ale o hloubkovou erozi. Mráz a sníh jsou faktory, které způsobují agresivní erozi. Mrznoucí voda v puklinách naruší skálu a vznikají útvary, které geologové nazývají hoodoos. Jsou to kamenné věžičky, vytvarované z růžových vápenců a jílu. Eroze prý snižuje reliéf o 60 – 120 cm za 100 let. Více než 200 dní v roce noční teploty klesají pod bod mrazu.

NP vznikl v roce 1924, ale osídlen byl již v polovině 70. let 19. století. Prvním z obyvatel byl Ebenezer Bryce s rodinou. Bojoval pět let s drsnou divočinou a pak se přestěhoval do Arizony. Pro krásy parku neměl pochopení. Legendárním se stal jeho výrok: „ Je to prokletá díra, kde se ztrácejí krávy“.

Nachází se tu několik View pointů, odkud se dá sledovat východ či západ slunce. Právě tyto chvíle, kdy světlo předvádí v labyrintu skal svá kouzla, patří k nezapomenutelným zážitkům.

Cesta vede v horní části, takže je celý park celou dobujako na dlani. Má rozlohu pouhých 145 km2. Leží v oblasti nejmladšího a nejvýše položeného stupně Velkého schodiště. Nadmořská výška parku je přes 2700 m nad mořem.

K nejkrásnějším vyhlídkám patří Sunrise Point, tam jsme stáli při východu slunce a byla kousek od parkoviště. Pár stovek metrů dál je Sunset Point, ta je prý zase nejlepší při západu, ale i brzo ráno byla překrásná. Nejhezčí místo v Bryce je určitě vyhlídka Bryce Point, kde je možné spatřit celý park v jeho kráse i okolní krajinu a vzdálené hory Henry Mountains.

Na dno kaňonu lze dobře sestoupit, výškový rozdíl je kolem 200 metrů. Ze Sunset Pointu vede serpentinová klikatá cesta asi 5 km dlouhá, ale některé jsou dlouho uzavřené kvůli počasí. My jsme si proto udělali jen několik menších vycházek, abychom ještě tento den stihli NP Zion a dojet do Las Vegas. Kolem desáté hodiny jsme vyjeli z parku a pokračovali po 89 nejkratší možnou cestou k NP Zion.

Národní park Zion

NP Zion leží 120 mil, několik hodin jízdy od Las Vegas, proto bývá nejnavštěvovanějším parkem celé oblasti. Přijíždí sem více než dva a půl miliónů turistů ročně. Správa parku musela přikročit k rázným opatřením a vjezd do parku je v době turistické sezóny uzavřen. Park byl velmi půvabný, stejně tak jako příjezd do něho po východní cestě č. 9. Projíždělo se dvěma tunely, kde měly obytné karavany co dělat, aby se zde vlezly. Větší vozy vůbec nebyly do tunelů vpuštěny a musely to vzít velkou oklikou.

Zaparkovali jsmena záchytném parkovišti u VC a dál jsme se pohybovali zdarma speciálním ekobusem. Cesta od VC na poslední zastávku Sinawův chrám trvala 45 minut. Silnice se klikatila podél řeky Virgin a až 800 metrů vysokých skalních stěn.

Za poslední zastávkou jsme pokračovali pěšky po betonovém chodníku podél řeky. Po cestě jsme míjeli několik ochočených veverek a cheapmanů, ale taky několik cedulí, které zakazovaly pod vysokou pokutou krmení zvířat. Stezka se jmenuje Narrows – Üžiny a patří k nejoblíbenějším místům parku.

Asi po dvou kilometrech je další cesta možná jen vodou. Prý se tam na konci strmé stěny přibližují na pouhých osm metrů. Bohužel byl v řece velký stav vody, díky jarnímu tání a dešťům, které naši návštěvu předcházely, a tak jsem do studené řeky pouze smočila nohu.

Parkem vede spousta více či méně náročných turistických tras. Protože jsme chtěli nějak rozumně přijet do Las Vegas, zvolili jsme jako druhou pěší túru nejméně náročný trail k Weeping Rock (Plačící skále). Byl to skalní převis, ze kterého prýštila voda, která se do skal dostala během jarního tání a za deště. Vsála se do půdy a pak narazila na nepropustnou vrstvu kamene a vyrazila ven. Díky jarní době jsme měli vody opravdu dost a bylo to příjemné osvěžení v parném dni.

Nasedli jsme do ekobusu, sjeli k VC pro auto a vyrazili do Las Vegas. Projížděli jsme jednotvárnou, ale zelenou krajinou a později jsme vjeli do Mohavsképouštní krajiny plné stromů Joshua tree. Parné Las Vegas nás přivítalo kolem páté hodiny odpolední.

Přímo na Las Vegas Boulevard

Našli jsmeubytování přímo na ulici Las Vegas Bulvár, v jejíž dolní části se nachází 6 km dlouhý úsek s názvem STRIP. Tam je největší koncentrace kasín. Po sprše a malém odpočinku jsme vyrazili do města. Míjeli jsme velký počet svatebních kaplí, některé Drive Thru, tzn. obdoba McDonaldu – vjeď dovnitř a řekni si své ano! Ani nemusí člověk vystoupit z auta. Totální degradace svatebního aktu.

Strip začíná za obrovskou věží Stratosféra. Zaplatila jsem 10 dolarů a vyjela do výšky cca 300 metrů – 108. patra. Obhlídla jsem si LV z vrchu. Na špici věže jsou všelijaké horské dráhy, na nichž adrenalínoví šílenci jezdí nahoru a dolů ve výšce 350 metrů. Samozřejmě nesmí mít boty a nic, čím by mohli zabít chodce dole pod nimi.

Vlezli jsme do pár kasín, nasát atmosféru. Úžasné bylo například v hotelu Cirkus Cirkus, kde bylo několik desítek her pro děti a dospělé děti. Jinak byla všude klasika – rulety, pokery, jednorucí bandité, menší či větší hazard. Strip končí na jihu u obří pyramidy Luxor. Je dutá a ve svých stěnách ukrývá 4000 hotelových pokojů. Její atrium je tak velké, že by zde zaparkovalo 9 obřích letounů Boeing 747.

Noční krása Las Vegas

Zpáteční cestu do hotýlku jsme zvládli kolem jedenácté večerníautobusem za 2 dolary, protože nás po těch asi 8 kilometrech bolely nohy. Město začínalo teprve žít. Znovu jsme míjeli všechnu tu blikající nádheru. Lagunu před hotelem Treasure Island s obří pirátskou plachetnicí, kasíno Mirage s živými lvy a pralesem, impozantní Caesar Palace, v jehož vnitřnostech bojují olympští bohové – roboti, Eifelovku, Sochu Svobody, Manhattan s Brooklynským mostem, Excalibur s pohádkovým zámkem, Benátky s gondolami a kanálem, kasino Paříž s „ nefalšovanými“ pařížskými kavárničkami a spoustu dalších staveb.

Strašné kýče, ale o tom celý Las Vegas je a ani to nezastírá. Velká továrna na peníze, která láká lidi z celého světa. Čtyřicet milionů turistů, z nichž jsou vyždímány závratné zisky. Město sice zakázané, ale okatě přítomné prostituce, vysoké kriminality, drog, alkoholu a sebevražd. Snad proto Las Vegasjedni zbožňují a druzí jej zatracují.