Přes Cusco a Limu do parku Huascarán

Neděle 17.9.2006
Probudili jsme se kolem desáté. Jirka skočil jako vždy pro pečivo. Hlásil, že ve městě je nějaká slavnost, prý všude běhalo spousty malých Inků. Koupil nám hodně dobrot, a taky trochu tvrdého koně posypaného barevnými drobečky. Po královské snídani jsme vyrazili na procházku po městě

Kostely a jiné krásy Cusca

Poprvé jsme si Cusko užívali, aniž bychom zrovna odněkud přijeli nebo někam odjížděli. Osídlení pochází z doby starší, ale podle incké legendy jej založil Manco Capac roku 1 200 n.l.. O dvě stě let později, za Inky Pachacutiho, se stalo metropolí Incké říše. Obřadní nádvoří huacapata se stalo v koloniální době hlavním náměstím. Množství inckých paláců i chrámů bylo použito ke stavbě španělské koloniální architektury. Klášter Santo Domingo tak převrstvil nejdůležitější chrám Koricanchu, který byl kdysi v interiéru obložen celý zlatem a v zahradě rostly zlaté repliky důležitých zemědělských plodin. Z nádvoří zbyl jen velký výklenek, v němž se nacházel sluneční disk Punchau.

V čele hlavního náměstí – nezvykle nazvaného Plaza des Armas – stojí katedrála. Vlevo je kostel Jesus Maria a zprava se ke katedrále přimyká věž nejstaršího cuského kostela El Triunfo z roku 1536. Co symbolizuje název tohoto chrámu, je celkem jasné.

Bohužel se však do kostelů platil vstup a ještě k tomu bylo vše zavřené. Otevřená však byla úžasná hospůdka v zapadlém dvorku před Koricanchou. Místní štamgasti nevycházeli z údivu, kdo to k nim zavítal. Dostali jsme celý kýbl číčy, kukuřičného piva. Chutnala jako špatný burčák, ale zmohli jsme ji.

Vyšli jsme z centra a ocitli se v tržnici uměleckých řemesel. Prohlédli jsme si všechny ty koberečky, svetříky, přívěsky, sošky a okaríny a dali si ovocný salátek. Kalda si koupil dvě trička a dostal chuť na kuře. Koupili jsme na zítřek lístky do Limy a odvezli se taxíkem zpět do centra – já koupit dárky a ještě se projít, a kluci na kýžené kuře. Sešli jsme se večer v hostelu, udělali si večeři a s rumem v ruce podnikli nádhernou večerní prohlídku zbývající částí města okolo San Francisca. Nakonec jsme poseděli na hlavním náměstí, a potom ještě chvíli doma na pavlači. Nejen náš hostel Tumi, ale celé Cusko mi přirostlo k srdci jako málokteré město, které jsem poznala.Zařadilo se tak k Praze, Římu, Jeruzalému nebo korsickému Bonifaciu. Nebude se mi odsud chtít.

Pondělí 18.9.2006
Ráno jsem vstala brzy, abych udělala pár fotek za sluníčka. Posnídali jsme banány (kluci drží dietu), zabalili si vyprané věci, rozloučili se a vydali do supermarketu. Dokoupili jsme čokolády, kukuřičný zob, sýry a párky. Taxík nás hodil k nádraží, bohužel ale Jirkovi spadly někde cestou hodinky.

Silnice do Limy vedla příjemně po asfaltu, spát se však přesto nedalo – krajina byla příliš krásná a hlavně nad námi křičel jakýsi zpěvák z reproduktoru. Písničky se skoro neměnily, jen nějaký nacionálně romantický výkřik čas od času přetrhl tok monotónního hluku. Na oběd jsme zastavili v Abancay, kde jsem si málem zapomněla taštičku se vším. Já hlupák. Autobus se už rozjížděl, když za námi vyběhla nějaká indiánská žena z hospůdky. Nádherné kaňony se střídaly s přejezdem plochých sedel, pomalu se stmívalo. Nemohli jsme usnout, tak jsme hráli Kaldovu vychytanou variantu slovního fotbalu. Sjeli jsme do neznámé vesnice na večeři. Kalda si dal těstoviny v jídelně, já s Jirkou výtečné obalované kuře s hranolky od stánku. Kolem nás prošel průvod poskakujících, tleskajících lidí, jen jeden z nich byl oblečen jako čert, smrtka i kozel dohromady. Škoda, že neznáme karnevalové rituály u protinožců.

V ošklivé šedé Limě jsme byli ráno. Taxík nás převezl do zrovna odjíždějícího autobusu na Huaraz a Caraz. Usnula jsem v něm ještě jako špalek.

Jízda horami do Cashapampy

Úterý 19.9.2006
Probrala jsem se, až když jsme byli zase v kopcích. Bylo nádherné počasí a mě strašně bavilo koukat z otevřeného okýnka. Zastavili jsme na oběd, dali si však jen banány a my s Kaldou zariskovali se zmrzlinou. Odpoledne jsme překonali pozvolné sedlo Conacocha 4 080 m a klesali do údolí El Callejón de Huaylas. Vykoukly už zasněžené vrcholky Cordillery Blancy s Huascaránem vpravo i tmavé kopce Cordillery Negry vlevo.

Projeli jsme Huarazem a vystoupili na konečné v Carazu. Jirku jsme nechali na náměstíčku obklopeného malými dětmi, čističi bot. Těžko se jim vysvětlovalo, že nám špinavé botky nevadí. Vyměnili jsme zatím peníze a poradili se s paní z informačního centra. Na tržišti jsme pak s Kaldou nakoupili spoustu plněných brambor i pečiva. Už za tmy jsme se soukali do malého collectiva s mnoha Peruánci. Jedna slečna seděla na řadící páce, školačky se všechny vešly do kufru.

Řidič nás za hodinu dovezl až k hostelu v Cashapampě. Byl to v podstatě takový útulný chlívek s několika místnostmi i halou, v níž byl sice propadlý strop, ale také přepychová kredenc. Na dvorku stála mezi ovcemi, prasátkem a hovny kadibudka. Ostatní domky vypadaly podobně, takže jsme si nemohli stěžovat. Jirkovi se čuňátko zalíbilo, krmil ho tvrdým banánem s pivkem, nakonec se ho za strašného kvičení snažil vzít i do náručí. My jsme si dali rovněž pivko a lehli si do krátkých postýlek.

Stoupání k Alpamayu

Středa 20.9.2006
Ráno jsme si zabalili nadité batohy – nepodařilo se nám bohužel nikde uskladnit věci, tak jsem si nesla i kamennou lamu – a opustili brloh. Minuli jsme poslední domky ve vesnici, kde si školáci narychlo myli nohy v zavlažovacím kanálku, a asi hodinu stoupali roklinou Quebrada Santa Cruz. Řeka tady vytváří krásné tůňky, vedle nichž se pasou krávy na zelených pláccích. Dalo by se tu spát kdekoli. Údolí se pak trochu otevřelo a my se nasnídali.

Na první kempoviště jsme dorazili ještě před jedenáctou. Druhé leželo u jezera Jatucocha, neboli Lago Grande. Pokračovali jsme tedy k němu, a protože už mělo být vzdáleno jen dvě hodiny, poflakovali se a užívali příjemného poležení u řeky. Asi ve dvě hodiny vykouklo jezero. Obešli jsme ho a kousek za ním si postavili stan. Také tam bylo oficiální tábořiště s rozpadlou kruhovou kadibudkou.

Za hnědými kopci, po nichž tekly vodopády, vystupovaly vysoké bílé štíty šestitisícovek a nad námi se tyčilo Alpamayo. Počasí se trochu mračilo, chvílemi poprchávalo, potom zase svítilo sluníčko. Po jídle jsme se šli projít k jezeru, kluci přitom probrali situaci v Koreji. Na koupání to opravdu nebylo, krom toho jsme u břehu našli mrtvou krávu. U stanu jsme večer hráli mariáš a šli brzo spát.

Čtvrtek 21.9.2006
Budíček nás vytáhl ze spacáků za svítání do nádherného slunečného rána. V klidu a pořádně jsme se nasnídali. Veškeré přípravy trvaly s mým houserem a Kaldovým záchodem až do půl deváté. Trochu jsme totiž po včerejších dvou etapách za půl dne své síly přecenili.

Dnešní cesta trvala opravdu ohlašovaných deset hodin, které průvodce počítá na lehko. Nejdříve jsme pokračovali podmáčenými loukami do základního tábora Alpamayo, potom se cesta prudce vyšvihla přes první větší zlom. Sluníčko definitivně zalezlo a svítilo už jen na naše jezero daleko za námi. Hory se mlžily, z nebe začaly padat malé kroupy. Předešli jsme dva Čechy – Terezu a Honzu, kteří dostali velmi levnou letenku a jeli na deset dní jen do Huascaránu.

Konečně bylo jasné, kudy cesta vede do sedla Punta Union. Odpočinuli jsme si a vyrazili do serpentin na zeleném kopečku před skalnatou hradbou sedýlka. Zcela výjimečně jsem musela já čekat na kluky, jelikož Jirkovi nebylo dobře a o Kaldu dokonce usilovala nějaká chřipka. Pod námi se objevilo tyrkysově modré jezero Taullicocha, nad námi se v mraku tyčily štíty Nevado Pucahirca a Nevado Taulliraju. Mezi nimi leželo široké ledovcové sedlo, z něhož se s hromovým duněním trhaly ledy.

Poslední úsek výstupu vedl po skalních plotnách. Samotné sedlo 4 750 m bylo průchodné uměle – za vysekanou dírou ve skále vedly dolů schůdky. Tyto cesty slouží po staletí mezkařům pro přepravu nákladů. Zatímco se Jirka vzpamatovával, vylezli jsme si s Kaldou na hřebínek. Zahřmělo teď doopravdy, takže jsme se rychle sebrali a utíkali dolů. Bouřka se naštěstí odebrala do našeho výchozího údolí a my měli ještě trochu času, než přišla další přímo na nás.

Kaldovi se šlo blbě, my si zatím popovídali s dalšími dvěma Čechy, kterým v Yungay ukradli z hostelu foťák i průvodce. První část bouření jsme prožili za jezírky na poslední plošině nad údolím Huaripampy. Kluci se schovali do nízké jeskyně, což jsem nepokládala za rozumné, ale nakonec jsem se k nim přidala. Když se bouřka na chvíli vzdálila, mazali jsme dolů. O chvíli později než by bylo bezpečné jsme sestoupili k řece. Našli jsme si pěkné místečko a postavili stan. Spacáky nás zahřály i vysušily. Ještě hodinu se blýskalo a hřmělo, pak vše ustalo. Kalda si naměřil pěknou teplotu, takže měl o to větší radost z dnešního výkonu. Zahráli jsme si opět mariáš a spali až do rána.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Sestup do údolí Huaripampy

Pátek 22.9.2006
Ani další ráno jsme nespěchali, vždyť půjdeme už jen z kopce. Pokusili jsme se sušit mokré věci, ale přestože sluníčko osvětlovalo horské štíty, do našeho údolí ne a ne se dostat. Minuli nás Tereza s Honzou. Později jsme s nimi pokračovali údolím do vesnic Huaripampy a Colcabamby. Za námi už byly opět mraky, ale my měli celkem pěkně. Trochu jsme zabloudili na bažinaté louce a ocitli se u řeky, kterou zrovna přecházely lamy. Tito nádherní zástupci velbloudovitých s huňatou srstí a neustále se usmívající tlamičkou nás stále fascinovali.

Cestou dolů jsme potkali ještě jedno jezero, několik mezkařů a nakonec celou vesnici s velkými obilnými poli. Stavěli v ní zrovna kostel a chlapi nosili pěšinou jednotlivé trámy, zatímco ženské vařily v kotli něco k posilnění. Domky měly na střechách místo vlnitých plechů cihlové tašky a celkově vypadaly bohatší než na jihu. Zvláštním rysem byla hluboká zápraží, s malou dřevěnou pavlačí v patře.

Přešli jsme řeku, kolem níž pěstovali místní indiáni zeleninu, a zhrozili se výstupu do Vaquerie. Rozhodli jsme se tedy jít radši dolů do Colcabamby. Tam začínala prašná silnička. Terka s Honzou se nechali nalákat na korbu náklaďáku, my nabrali vodu a přece jen museli vylézt 400 m nahoru prudkým stoupáním. Sešli jsme se s nimi ve Vaquerii v „hospůdce“.

Několik ohlášených busů a collectiv projelo šílenou rychlostí, ale nezastavil zatím nikdo. Popíjeli jsme pivko, pojídali sušenky s banánem a pozorovali prasátko i děti hrající si s káčou. Vesnický poklid skončil příjezdem luxusního autobusu, který nás vzal na stojáka do uličky. Jeli jsme směrem na Huaraz, ale potřebovali jsme vystoupit u jezer Llanganuco. Silnice vedla krásnou opuštěnou krajinou s jezírky a stále se klikatila do sedla Portachuelo. Za ním jsem se tak bála, že jsem radši dolů nekoukala.

Řidič nás vyhodil v zatáčce u kempu k Lagu 69, my se rozloučili s Čechy a sešli dolů k řece Yanapaccha. Už za tmy jsme si uvařili bramborovou kaši s omáčkou, což vyvolalo mnoho diskusí o postupu, ale nakonec z toho vyšla dobrota. Ráno musíme vstát alespoň jednou opravdu brzy, abychom to jezero neměli zase v mraku.

Sobota 23.9.2006
Ještě než vylezlo Inti, sbalili jsme stan a vydali se na túru. Věci jsme schovali pod skálu, kam rozhodně nebylo lehké se křovinami prodrat. Cesta vedla kolem vodopádů, z nichž jeden vytékal z plošiny, kam jsme směřovali. Jezírko tu bylo jen malé, zelené. Přešli jsme tedy plošinu a dorazili k rozcestníku, který nás poslal ještě o úroveň výše. Za námi se tyčil Huascarán se svými oběma vrcholy. Severní vrchol je jakousi věží, zatímco jižní je vyšší, ale oblejší.

Jak jsme stoupali, rostl i vzdálenější vrchol. Vyfotili jsme si tu nádhernou horu a šplhali se serpentinami dál až do výšky 4 200 m. Náhle se otevřel pohled na hluboký kotel, uvnitř něhož se neuvěřitelně sytě modralo jezero 69. Vzniklo před pár desítkami let vlivem zemětřesení, které zasypalo vesnici Yungay i českou horolezeckou výpravu dole u jezera Llanganuco. Pohledů jsme si opravdu dosyta užili, nasvačili se, nakrmili kachničku a seběhli zase dolů k ukrytým batohům. Vršky hor si už opět hrály na schovávanou s bílými obláčky.

Naše cesta vedla dál k jezerům Llanganuco, kolem nichž prochází silnice do Huarazu. Je to tyrkysová modř sevřená mezi strmými srázy nejvyšších vrcholků světového tropického pásu. Trochu znavení jsme obešli první jezero a naobědvali se mezi voňavými eukalypty bramborové kaše s párky.

Snažili jsme se chytit autobus nebo collectivo směrem na San Luis, odkud bychom směřovali na Chavín. Kalda se vydal na výzvědy a zjistil, že tudy se nikam nedostaneme. Smutně jsme se dívali za oblaky prachu, které zvedaly náklaďáky směřující zpět k sedlu Portachuelo Llanganuco. Nakonec nás vzal taxík do Yungay, čímž jsme ale bohužel potkali budku správce národního parku Huascarán a museli zaplatit vstup – vlastně už výstup – alespoň za dva lidi.

Collectivo do Huarazu nám jelo hned, takže jsme už v osm byli ubytováni v hotelu, opět za cenu dvou lidí. Huaraz je prakticky novým městem. Většina budov vzala za své při ničivém zemětřesení v roce 1970. Šli jsme koupit lístky na další den do Chavínu, najíst se kuřecího menu a kluci ještě skočili na zmrzku. Kaldu pak bolelo bříško, takže jsme se do nedobrého rumu s výtečným džusem pustili s Jirkou sami.