Nejnepříjemnější část výletu do chrámů blízko súdánské hranice bylo vstávání ve tři hodiny ráno. Z hotelu nás jelo víc a do Abu Simbelu jsme jeli s policejním doprovodem, ve kterém bylo dobrých dvacet autobusů a mikrobusů ještě víc. Zato policejních aut velmi poskrovnu.
Měla jsem velké štěstí, protože cesta do Abu Simbelu byla velice dlouho uzavřená. Po nějakou dobu bylo možné chrám navštívit pouze letecky a po několika incidentech se do Abu Simbelu nesmělo jezdit vůbec. Nejhorší byl nervózní řidič, který nás při snídani neustále honil a kontroloval. Obcházel stoly a chtěl, abychom si jídlo vzali s sebou. Sbalila jsem si alespoň pittu a malé balené marmeládky. Rychle jsem spořádala smažené vajíčko, ze kterého mi bylo po zbytek dne zle, a dvě lžíce corn flakes s naředěným mlékem.
Ačkoliv mikrobus nijak zvlášť pohodlný nebyl, spala jsem skoro celou cestu. Tentokrát se mi to však vymstilo…
Vstup do chrámů v Abu Simbelu
Překročení obratníku jsem si opravdu vychutnala. Nejen proto, že to bylo poprvé v životě, alemožná i proto, že jsme se blížili k Súdánu. Jsem si jistá, že kdybych měla při sobě víc peněz, vrátila bych se do Káhiry, zažádala o súdánské vízum a pokračovala v cestě do nitra Afriky. Jak jsem si tak uvažovala, přeslechla jsem všecky organizační věci – jako například v kolik hodin prohlídka končí, kde a kdy se máme sejít, a hlavně, nevěděla jsem, jak vypadá řidič, a už vůbec žádnou pozornost jsem nevěnovala číslu auta.
Zastavili jsme na parkovišti, všichni spolucestující z minibusu vyskákali a rozutekli se. Takže i já jsem se honem rychle vydala na prohlídku údajně nejkrásnějšího chrámu v Egyptě. Když jsem došla ke vchodu do komplexu, úplně jsem se vyděsila. Vchod byl totiž v obležení tisíců lidí. Po osmi měsících pobytu v Izraeli to byl pohled opravdu nezvyklý a musela jsem si přiznat, že mi ve frontě v již zmíněném davu nebylo zrovna nejlíp.
Když jsem se po hodinovém čekání ke vchodu konečně blížila, zjistila jsem, že nemám vstupenku. Vstupenky se totiž kupovaly někde úplně jinde. Docela mě to naštvalo, protože jsem musela opustit těžce vystáté místo, koupit nesmírně drahou vstupenku a znovu se do davu zařadit. Vyřešila jsem to přímo šalamounsky – po zakoupení vstupenky jsem všechny jednoduše předběhla. Můj čin vyvolal vlnu nevole, ale účel splnil – stála jsem před vchodem.
Pískovcová nádhera
Chrámy byly zvláštní už jen tím, že jako jediné ze všech nestály hned pár metrů za vyděračskou budkou. Naopak, vůbec nebyly vidět. Jsou totiž vytesány ve skále, takže se k nim přicházelo úzkou cestičkou, která vedla mírně do kopce, obloukem po břehu Nasserova jezera. Když jsem vyběhla na plošinu, odkud se k chrámům sestupovalo, zůstala jsem v údivu stát. Nehnutě jsem zírala na čtyři sochy Ramesse II., které stráží vchod. Byly vysoké jako devítipodlažní budova. Zaujaly mě také sochy paviánů, které jsou umístěny na samém vrcholku chrámu. Je jich celkem 22a každá měří více než 2 metry.
Původní chrám byl vytesán 64 m hluboko do pískovcové skály. Při stavbě Asuánské přehrady mu však hrozil zánik, a proto byl, spolu s druhým chrámem – chrámem Nefertari, rozřezán na více než 1 000 bloků o hmotnosti až 60 tun a přesunut na uměle vytvořenou plošinu o 68 m výše. Ačkoliv se v dnešní době můžeme pochlubit nejmodernější výpočetní technikou, přesto se matematičtí experti dopustili závažné chyby. Původní chrám měl totiž tu zvláštnost, že dvakrát do roka, 20. února a 20. října, což jsou dny narození a korunovace Ramesse II., pronikly sluneční paprsky do svatyně a postupně osvítily jednotlivé sochy uvnitř. Po přesunutí chrámu se zjistilo, že svatyně je osvícena o celý jeden den později!
Zaujatě jsem si prohlížela vnitřní výzdobu obou chrámů, která se zachovala v nádherných barvách. Chrám byl při svém objevení téměř zasypán pískem, což bylo na sochách uvnitř svatyně dobře poznat. Na zpáteční cestě jsem si v Káhiře koupila hrneček, na kterém je zpola zasypaný chrám vyobrazen.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Zmatek s odjezdem
Jak jsem se tak procházela, najednou jsem si uvědomila, že nevím, v kolik hodin a odkud je odjezd. Dopadlo to tak, že jsem lítala po parkovišti a hledala svůj mikrobus – jenže bez čísla auta byla šance na úspěch minimální. Nakonec už mi bylo všecko natolik jedno, že jsem si sedla na břeh jezera a začala jsem se opalovat. Nasserovo jezero bylo největší vodní plochou, kterou jsem kdy viděla. Bylo opravdu krásné, ale jeho průzračné vody se staly hřbitovem pro 15 chrámů.
Čas docela utíkal a když se začali trousit mí spolucestující, pochopila jsem, že sraz byl hodinu a půl po mém příchodu…
Projížďka po Asuánské přehradě
Další naše zastávka byla na Asuánské přehradě, která je opravdu úctyhodných rozměrů. Bylo na ni použité stejné množství stavebního materiálu jako na Chufuovu pyramidu v Gíze. Fotit se dalo, ale ne se zoomem a ne všecko.
Nedaleko přehrady jsme ještě navštívili chrám Philae, který je také jedním z těch chrámů, jimž hrozila zkáza. Po stavbě Asuánské přehrady byl chrám každoročně zaplaven na 6 měsíců vodou. Pouze některé jeho části vyčnívaly 2 m nad hladinu. Zbytek příběhu je stejný jako příběh chrámů v Abu Simbelu. I chrám na ostrově Philae byl rozřezán a přesunut na ostrov který leží výše, na ostrov Aglikia. Nejvíce se mi líbila cesta lodičkou, jejíž součástí byla také vyhlídková jízda kolem ostrova. Takže mi ani nevadilo, že řidič nedával pozor a málem s námi naboural do kamene, který z vody vykukoval.
Poslední náročný den se chýlil ke konci. Zprvu jsem chtěla jet ještě na Sinaj, ale s přihlédnutím k aktuálnímu stavu mé peněženky, k tomu jak jsem se cítila (a to k smrti unavená) a k mojí výbavě, která čítala jedny boty s rozbitou podrážkou, jedny kalhoty s roztrhanými koleny, dvoje trička a nějaké to spodní prádlo, rozhodla jsem se od původního plánu upustit a dát se na zpáteční cestu do mého milého Izraele.
