Přechod masívu Kanchenjungy: Třetí nejvyšší hora na světě, dva kamarádi, jeden sen…

Mé životní motto je „Následuj své sny“. Sen o návštěvě oblasti Kanchenjunga se stal opravdovým snem po zjištění finanční nereálnosti horolezeckého podniku v severní části Sikkimu, kam se bez speciálních povolení a s nutným doprovodem agenturních otrapů prostě nedostanete. Úplně odradit jsem se ale nechtěl nechat!

Celý plán mě napadl při čtení knihy „Napříč střechou světa“ od Petera Hillaryho a Graeme Dingl. Jim se tehdy Kanchenjungu přejít nepodařilo. Napadlo mě, zda to někdo po nich zkusil. Pátral jsem, vyptával jsem se, ale nenašel jsem žádné informace o nějakém takovém podniku. Sen se čím dál více zhmotňoval. Pomyslel jsem si, že by to mohl být parádní výlet! Ale kde začít? Kudy hory přejít? A s kým se na takový podnik vydat?

To už jsem věděl, že touhu jet se mnou projevil kamarád Branko Gugleta. Znali jsme se v podstatě jen z lyžování, v horách jsme společně nikdy nelezli. Spolehlivý parťák je alfa a omega úspěchu, naštěstí mi kamarádi opakovaně potvrdili, že se na Branka mohu spolehnout.

Cíl a sen byli tedy „na světě“. Plán ale chyběl. Mapu nepálské části Kanchenjungy jsem již měl, jen jsem doobjednal mapu Sikkimu. Došlo v podstatě jen barevné schéma v měřítku 1:140 000 s popsanými body, vrstevnice žádné. Nic lepšího jsem nesehnal.

Jak do Sikkimu?

Zakopaný pes byl v historii Sikkimu. Bývalo to království uzavřené západním turistům, následně nejmladší indická provincie. Po anexi Tibetu byl tento koridor velkým lákadlem pro Čínu. A proto se Sikkim s povděkem dostal pod indická křídla. Časem se tato oblast otevřela západním návštěvníkům. Obecně vám na dvoutýdenní pohyb v jižní části stačí obyčejné lejstro, do severní části a hor se ale bez agentury nedostanete. Individuální pohyb v severní části prakticky není možný.

Jak přejít bez patřičných povolení indickou část byla otázka první a nejzásadnější. Odpověď byla snadná. Žádné povolení nebudou a ani se žádná povolení pokoušet vyřizovat nebudeme. Na to mi někteří zkušenější cestovatelé s úsměvem na rtech sdělili, že to smrdí jistě romantickým indickým vězením.

Jak z toho ven? Rozhodl jsem se tak začít přechod v Nepálu a poté přes hraniční hřeben proklouznout do Sikkimu. Kudy? Přes jaké sedlo? Klíčový bod, na kterém stál úspěch a neúspěch celé akce.

Ve hře bylo hned několik přístupových tras. V centru pozornosti doufaje nejbezpečnějšího a orientačně nejsnadnějšího přechodu se nakonec ocitlo sedlo Khang La. Cesta do něj se dle mapy z Tseramu tvářila jednoznačně, malý ledovec na jeho vrcholu a z něj to vzdušnou čarou do výspy civilizace v Sikkimu, vesnice Dzongri, nevypadalo to daleko. Plán byl v podstatě hotov.

Byrokraci, byrokracie

Pohyb v nepálské části Kanchenjungy (Kanchenjuga Conservativa Area) má svá jistá pravidla. Je to chráněná oblast, kde je pohyb turistů a horolezců omezen patřičnými povoleními. Jsou tři. Potřebujete tzv. TIMS kartu (Trekker´s Information Management System), která je nutná i jinde v Nepále. Vystaví agentura (10 US), s tou problém není. Za druhé pak Kanchenjunga Conservative Area Permit (2000 Rp/30 US). Ten taky snadno získáte. A do třetice potřebujete Trekking Permit pro oblast Kanchenjungy (10 US/týden, platili jsme týdny tři), zařizuje agentura a to se vám již nemusí podařit získat.

Nepálská povolení byla v kapse. Sikkimská jsme neplánovali žádná, vyjma tzv. Inner Line Permitu, který opravňuje k pohybu v jižní části Sikkimu.

Přístup do oblasti Kanchenjunga je možný po zemi (cizinci používaný minimálně), nebo letecky přímo z KTM do Suketaru. Mne napadlo doletět do Bagdogry a po zemi se přes hraniční přechod Kakarbhitta přesunout do Taplejungu, kde bychom za dva dny mohli být. Tyhle dva dny bylo ale pravé cestovní peklo, správně v LP trvdili, že je to cesta pro masochisty!

Zálusk na šestitisícovku

V plánu bylo pokusit se i o výstup na některou z šestitisícovek v těsné blízkosti Kanchenjungy. To vše bez průvodce nebo nosičů. Lehký materiál, abyste ušetřili váhu na jídlo, je naprostou nutností, k tomu umění se sbalit. Suma sumárum batoh před odletem atakuje 30 kg. Nádherné vyhlídky.

„Kdy už tam budeme?“ nesčetněkrát se dotázal Branko. Hrozné horko v Bagdogře, taxík s defektem do Kakarbhitty, jako sardinky v Tata džípu do Phidimu a masochismus v buse do Taplejungu. Konečně! Vzhůru do hor za našim snem!

Přístupová cesta

Vzhůru do hor!? Ty jsou už všude kolem Taplejungu! Ale ty porostlé džunglí nám však nestačí. Než zahlédneme první zasněžené kopce masívu Kanchenjungy, jsme pomalu týden na cestě! Klasický trek do tábora na dohled severní stěny Kanchenjungy s následným přechodem několika sedel z údolí řek Tamor a Ghunsa Khola do údolí řeky Simbuwa Khola s cestou do tábora pod jižní stěnou je bezmála čtyřtýdenní podnik, který se svou náročností řadí k fyzicky obtížnějším s opravdu základním zázemím. Proto na něm potkáte většinou turisty, kteří již někde v Himálajích byli. A všichni až na nepatrné výjimky v závěsu průvodce a nosičů.

Vydat se obléhat místní seriózní kopce jen s tím málem, co si v čúrkách potu táhnete od necelého tisíce metrů nad mořem o čtyři tisíce metrů výše, může být problém. Naší snahou tak od prvopočátku bylo maximálně využít jídla od místních a až toho bude málo nebo nic, začít užírat z vlastních zásob.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nádherná cesta

Popisovat jednotlivé dny treku mi přijde trochu zbytečné. Všechno důležité vygooglujete nebo kouknete do četných knižních průvodců. Mi osobně fantastická rozmanitost vegetačních pásů Himálají a neskonale příjemní místní obyvatelé stojí za ty litry potu, než se člověk dostane pod samotný kopec. Každý obličej, domek nebo zatáčka je nová. Každý den je jiný. Pohled na vysněný kopec po těch mnoha dnech je obzvlášť velkou odměnou. A pod tíhou batohu hodně rychle zapomenete na starosti z domova.

Klasický okruh pod Kanchenjungou půjdete osamoceni. Davy nepotkáte. Za Ghunsou (3.595 m n. m.) se nám poprvé pořádně otevřel zdejší amfiteátr horských velikánů. Po levici se nad námi tyčily ostré zuby šestitisícovek Sarphu, výrazně zaledněné vrcholy Nachu Peaku, Dango Peaku a Tinjungu, po pravici na východě královská koruna zdobená drahokamy Khabur (6.332 m n.m.), Phole Peak (6.645 m n. m.), Nyukla Lachung (6.545 m n. m.), Sobithongie (6.670 m n. m.) a Jannu (Kumbhakarna) (7.710 m n. m.).

O kousek dále severněji se v plné kráse ukázala elegantní zaledněná koruna královny Mera (6.344 m n. m.). Na severu před námi se tyčila hradba sedmitisícových vrcholů Tsajirip, Lashar, Janak Chuli, Jongsang, Dome Kang.

Za zákrutou ledovce Kanchenjunga se otevřel pohled západním směrem na majestátní pyramidy tyčící se nad sedm tisíc metrů. Pathibhara, Paramid Peak, Tent Peak a Nepal Peak střežící hranici se Sikkimem.

Náš projekt

„Na který kopec se pokusíme vylézt,“ přemýšlím se zatajeným dechem při pohledu na ledové království okolo nás. S našimi zkušenosti, silami a vybavením v úvahu připadal vrchol Tengkoma (Tangkonama) Peak (6.210 m n. m.) ve skupině Drohma Peaku tyčící se nad několika pasteveckými usedlostmi Lhonaku. Tvar trochu fádní při porovnání s ostatními elegány a krasavicemi kolem, ale na pohled technicky nenáročný výstup, snad choďák zakončený malým ledovcem. Výstupová linie pravděpodobně roklemi se sutí obklopenými už na pohled pěkně zvětralými skalami. Detailní popis výstupu jsme k dispozici neměli.

Můžete plánovat, jak chcete, ale nepřízeň počasí vaše plány bezostyšně rozcupuje. Oblast Kanchenjungy je známa svým relativně nestabilním počasím. I proto vylezení této osmy je velký úspěch. Během naši listopadové návštěvy bylo poměrně dost chladno. V Lhonaku v necelých pětitisících metrech teplota přes noc klesala k -15°C! To by tak ani nevadilo. Ale v poledne mezi dvanáctou a druhou se vždy z údolí nasunula hustá oblačnost. To mne trápilo daleko více.

Nad Pangpemou jsem si na jihovýchodním konci hřebene Drohma Peaku vyhlédl výrazný zub s malým ledovcem pod ním. O výstup jsme se chtěli pokusit další den.

Nevydařený výstup

Po osmé hodině ráno vyrážíme nalehko s našim kompletním horolezeckým materiálem k vrcholu. Co se jevilo blízko, se postupně s přibývajícími hodinami ukázalo jako hodně daleko! A pro nás překvapivě narůstala i nadmořská výška našeho cíle! Zprvu jsme stoupali strmým svahem přímo na Pangpemou, až jsme se dostali na morénu ledovce pod Drohma Peakem, která nás přivedla k ledopádu. Ten jsme oblezli zprava až pod visutý ledovec našeho bezejmenného cíle. Pěkný průstup, ale objektivně dík padajícímu kamení ne úplně optimální a doporučeníhodný.

Blížilo se poledne, na výškoměru 5.700 m n. m. a komplet ledovec a skalní zub před námi. Tady jsme poprvé pochopili, že jsme si nevybrali úplně pohodový výlet. Stoupali jsme enormně zvětralou sutí a místy rozbitou skálou pokrytou sněhem. Tři kroky nahoru, jeden dolů.

Rvali jsme to pod okrajem ledovce k vrcholovému hřebeni. Do údolí se jako obvykle začala nasunovat oblačnost. V 5.850 metrech padlo rozhodnutí. Konec, sestup! Vrchol daleko a vysoko, horší se počasí, v mracích bychom cestu dolů hodně obtížně hledali i a kdo ví, zda bychom si poradili po ledovci se skalním zubem s našim málem vybavení. Byli jsme hodně smutní. Vrchol byl už tak blízko.

Přetraverzovali jsme strmou sutí na hřeben a tím sestoupili dolů na morénu ledovce West Langpo Glacier, po které jsme již v mracích značně vyčerpáni doklopýtali doufaje ve správném směru zpět do Pangpemy.

Je potřeba jít dál

Myslím, že pokus ve zcela neznámém terénu to byl docela slušný. Náš hlavní cíl byl však ještě daleko a rozhodnutí vzdát další pokus na našem kopci s pracovním názvem „Zub Drohma“ (Drohma Tooth) a pošetřit síly a soustředit se pouze na přechod, bylo těžké, ale správné. Kopec na této akci měl být jen takovou třešničkou na dortu. Brankovi jsem slíbil, že společně ještě nějaký krásný kopec v Himálaji vylezeme.